POVÍDKA: Magda Dovhunová, To neudělám

To neudělám
Magda Dovhunová

Klapot mosazných destiček přešel v tiché bzučení, jak nabraly na otáčkách. Gildine nespokojeně mlaskla. Přišlápla pedál a přiložila prsty těsně nad soukolí. Jemný poryv studeného vzduchu ji naváděl, když nasměrovala svou animu do stroje. Přesně tak, jak ji to naučil otec. Drobným pohybem změnit rozestup zoubků na větším kolečku. Lehounce zvětšit poloměr.
Jen jemně pootočit, přímo tady-
Pracovnou se rozlehla rána a jen Gildinin magický štít ji zachránil před ošklivým zraněním. Vylomená destička se od něj odrazila a zakousla se do dřevěného obložení stěny.
„Mêrde,“ ulevila si.
Stroj pozvolna doklapal a ztichnul úplně. Gildine si odhrnula zpocené zelené vlasy z čela.
Tak blízko.
Byla si jistá, že už to skoro má, že by stačil jen nejdrobnější pohyb, aby se naladila na frekvenci magického fluida. Jenže mosaz nebyla na tuhle práci dostatečně jemná. Bude se muset poohlédnout po jiném kovu. Dražším.
Natahovala si kožené rukavice, když ji vyrušilo zaklepání.
„Můžete vstoupit,“ zamumlala, zatímco prohlížela škody na přístroji. Věnovala příchozímu jen letmý pohled, než jí došlo, kdo že to za ní přišel.
„Generále,“ napřímila se. „Nečekala jsem vás.“
Doufala, že nezrudla. Většinou se jí dařilo v jeho přítomnosti neblábolit; to až po jeho odchodu si začala přehrávat drobné nesmysly, které řekla, každé zakoktání i faktickou chybu, kterou plácla v přílišném spěchu. Většinu času mluvila smysluplně.
Většinu času se ti daří nemyslet na to, že bys chtěla zabořit ruce do jeho věčně rozcuchaných vlasů.
„Nechtěl jsem vás vyrušit při práci,“ usmál se svým typickým způsobem, který zavinil, že její jindy geniální mozek obestřela mlha.
„Vůbec nerušíte,“ sklouzla pohledem k destičce zabodnuté v ebenovém obložení. „Zrovna jsem musela experiment přerušit.“
Pohled tmavě hnědých očí se svezl s tím jejím.
„Rozumím,“ zasmál se. „Ještě, že jsem nepřišel o minutu dřív.“
Tentokrát se určitě začervenala. Antoine Derrien, se svým vrabčím hnízdem hnědých vlasů, v ní vždycky probouzel pocit, že je zase náctiletá dívka, kterou ještě nikdo nevyzval k tanci. Neměla nejmenší ponětí, jak to dělá; ale faktem bylo, že kdykoliv zahlédla jeho příliš vysokou postavu, srdce se jí rozběhlo dvakrát rychleji. Že byl o celou stovku let starší než ona, tomu ani trochu nepomáhalo.
Stupidní emoce. Seber se.
„Obávám se, že budu potřebovat další dodávku,“ zamaskovala své rozrušení hovorem o něčem, čemu rozuměla. „Platinu, myslím. Možná rhodium. Mosaz prostě nefunguje.“
„Dobře. Zařídím to.“
Žádné vytáčky, žádné dotazy. Nikdy nezpochybňoval její požadavky.
„Vím, že to trvá,“ rozpačitě si zastrčila pramen zelených vlasů za ucho. „Prefekt na nás tlačí, jenže tyhle věci se nedají uspěchat.
„Nenechte se tím rozhodit,“ mávl rukou. „Vaše výtvory umožnily celou slavnou revoluci. Vím, že to dokážete. Prefekt si musí počkat.“
Ujištění z jeho úst bylo povznášející. Měl mezi vůdci lidového shromáždění velké slovo. To on dovedl revoluci k jejímu slavnému konci, on položil základy republiky. Generál Derrien. Mimořádně nadaný mág a stratég. Muž, který během jednoho jediného dne dobyl Isniaru a srazil císařství na kolena. Jeho jméno se skloňovalo ve všech koutech hlavního města a v ulicích mu lidé uhýbali z cesty, i když nenosil žádnou medaili ani šarlatem zdobený oděv. Vlastně se oblékal docela obyčejně. Gildine ho vždycky viděla v kabátci, který vypadal, jako by byl šitý na mnohem většího muže. Což nebylo až tak divné, vzhledem k tomu, že Antoine Derrien byl na svou výšku až nepřirozeně hubený. Gildine ho podezírala, že v tom shonu zapomíná jíst.
Stále ještě měla potíže uvěřit, že může pracovat přímo pod jeho střechou, kde má všeho dostatek, oběd jí nosí služebnictvo a téměř nikdo ji nevyrušuje. Tedy, nikdo kromě něj.
Jenže zrovna tahle vyrušení mi vůbec nevadí.
„Díky, generále. Vážím si toho, že mám vaši důvěru. Jsem si jistá, že jsem už kousíček od cíle, jen najít tu správnou kombinaci-“
„Jestli se to někomu podaří, budete to vy,“ ujistil ji. „Napište mi seznam všeho, co potřebujete, Gildine, a já se postarám o to, aby se to vyřídilo přednostně. Hodně zdaru!“ usmál se a otočil se k odchodu.
„Díky, generále. Pěkný den.“
„Nechte už toho generála, Gildine,“ otočil se k ní s téměř káravým úsměvem. „Je to otravné, slyšet to ze všech stran. Víte, jak se jmenuju.“
Vykulila oči.
„Ehm… jistě. Ano. Děkuji… Antoine.“
Povzbudivě na ni mrknul a vyklouzl ze dveří dřív, než stihla zavřít pusu. Natáhla před sebe ruku v kožené rukavici a fascinovaně pozorovala, jak se nekontrolovatelně třese.
Skvělé. Prostě skvělé.

* * *

Přes náruč plnou svazků si Gildine neviděla ani na špičky, natož pak na cestu. Při svém štěstí nevyhnutelně musela do někoho vrazit, ale proč to musel být zrovna on?
Zasmál se, prohodil něco o přílišném pracovním nasazení a pospíchal chodbou dál. Gildine tam zůstala stát a čekala, až se jí přestanou klepat kolena.
Vypadal unavenější než obvykle, pomyslela si smutně.
Antoinova osobní léčitelka, Anna Covis, mu kdysi předávala část své animy – svého magického potenciálu – aby se mohl věnovat práci a nezdržovat se spánkem. Jenže pak odešla. Od té doby se musel zase spoléhat jen na vlastní tělo.
Gildine tou ženou do morku duše pohrdala. Údajně odešla, protože si chtěla založit svou vlastní praxi, ale Gildine na tu ubohou výmluvu neskočila. Byla si jistá, že ji k sobě přetáhl prefekt. Hlava výboru nové republiky nepochybně mohla nabídnout mnohem více, než lidový hrdina – sice obdivovaný a oslavovaný, ale z politického hlediska přece jen na nižším stupni společenského žebříčku.
Prostě šla za lepší nabídkou, jako obyčejná kurva. Antoine na ni spoléhal a ona ho opustila! To bych já nikdy neudělala.
Stejně si nebyla jistá, jestli je zdravé takhle obcházet přírodu. Magické fluidum spánek nenahradí. A byla si jistá, že ani žádný vědecký postup by na to nestačil.
Věda nebo magie – v jejích očích šlo o totéž, fluidum bylo jen další formou energie, očím neviditelné, avšak měřitelné. Využitelné.
Někteří mágové se vědeckému přístupu zuby nehty bránili, ale akademická obec jim znovu a znovu dokazovala, že jejich archaický přístup je odsouzen k zániku. Když se dá fluidum spoutat do amuletů a artefaktů, dá se nacpat i do ozubeného soukolí.
Stačí použít vhodné vodiče.
Anima kouzelníků je nakonec taky jen takový vodič. Organický. Ale existují i vodiče anorganické, a Gildine si byla naprosto jistá, že musí existovat způsob, jak tyhle dvě věci propojit.
Usměrňovač magického pole. Takový, který by dokázal čerpat sílu z živých bytostí. Zdroj tak velkého množství magie, že by se mu nemohlo rovnat ani sto nejlepších mágů bývalého císařství.
Mezi vůdci lidového shromáždění panovalo mnoho názorových neshod, ale na tomhle se shodli úplně všichni. Měli to dobře vymyšlené. Odčerpávat se bude ze zločinců. Z té nejhorší sorty, z vrahů a násilníků. Získaná magie se využije na obranu republiky.
Plán je to v zásadě perfektní. Jen mít ten usměrňovač.
Byla si jistá, že na to přijde. Doklopýtala do své pracovny a ponořila se do svitků.
Ještě toho dne k večeru to byla pro změnu ona, kdo klepal na dveře jeho pracovny. Zastihla ho ponořeného v dopisech a parlamentních výnosech.
Vypadal strhaně, jinak se to nedalo nazvat. Vrásky kolem očí se mu prohloubily, a tyhle nebyly od smíchu. Vlasy měl ještě rozcuchanější než obvykle a kabátec na něm doslova visel.
Kdy se asi naposledy pořádně vyspal?
Znovu v duchu proklela Annu Covis, že ho takhle opustila.
Slabošská zrádkyně! Nezasloužila si jeho důvěru!
„Děje se něco, Gildine?“ odpoutal se od papírů.
„Potřebovala bych víc ombrozitu,“ sklopila hlavu. „A další rhodium. Jsem na správné cestě, vím to! Včera jsem něco ucítila, jenže potom mi celý experiment bouchl do obličeje. Podle teorie bude s nedostatečným množstvím ombrozitu usměrnění nestabilní.“
Promnul si tvář pokrytou několikadenním strništěm a tiše zaúpěl.
„Hrozně rád bych vám vyhověl, Gildine, ale prefekt mi utahuje rozpočet. Tvrdí, že to nikam nevede a že musí zdroje poskytnout vědcům z Akademie. Myslí si, že mají větší potenciál na něco přijít – pochopte, jsem mezi mlýnskými kameny. Navíc teď, když se rozproudila debata kolem nového zákoníku… v konventu to vře. Seženu vám rhodium i ombrozit, ale chvíli to potrvá.“
„Já-“ Gildine se nadechla, ale vlastně si nebyla jistá, co říct. Kéž by ho mohla utěšit, ujistit ho, že nechce, aby měl kvůli ní problémy. Jenže její výzkum je kruciální. Jakmile se to podaří, prefekt bude muset sklapnout podpatky.
A jsem už tak blízko!
„Měl byste si jít lehnout, Antoine,“ nesměle se dotkla jeho paže. „Můj výzkum počká. Budu zatím pracovat s tím, co mám – ještě jsem nevyčerpala všechny možnosti. Odpočiňte si, prosím! Když se upracujete k smrti, tak republice nepomůžete!“
„Jste hodná,“ usmál se unaveně. „Slibuju, že si půjdu lehnout, jen co dokončím tuhle zprávu,“ poklepal rukou na štos papírů.
Gildine nesouhlasně mlaskla, ale nepokoušela se ho přesvědčovat. Antoine Derrien měl svou vlastní hlavu.
„Držte se,“ zašeptala a při odchodu si představovala, jaké by to bylo, políbit ho na rozloučenou na tvář.

* * *

 Vpadla do jeho kanceláře bez zaklepání.
„Mám to, Antoine,“ oznámila bez dechu. „Usměrnila jsem fluidum.“
Překvapeně k ní vzhlédl, pero mu vypadlo z ruky. Antoinův pohled se rozzářil. Jen černé kruhy pod jeho očima naplňovaly Gildine smutkem.
„Vy jste to dokázala,“ vydechl. „Nepochyboval jsem o tom, ale – mohu to vidět?“
„Pojďte se mnou,“ byla tak vzrušená, že zapomněla, že by se v jeho přítomnosti měla červenat. Uháněla chodbou, a dokonce ani dlouhé kroky Antoina Derriena jí nestačily. Když vtrhla zpět do své pracovny, stále to tam bylo.
Rhodiové destičky spokojeně rotovaly a v jejich středu vířila čerň tak černá, že se zdálo, jako by pohlcovala světlo z okolí. Antoine za jejími zády zalapal po dechu.
„Podívejte,“ popadla ho za ruku a dotáhla blíž. Opatrně přiložila prst těsně nad hranici temné hmoty a krátce na něj pohlédla. Potom strčila špičku prstu dovnitř.
Tělem jí projel záchvěv, jak se jí neznámá síla vlila do žil a zakousla se do její animy. Přisálo se to a táhlo ji to hlouběji. Silou vůle prst zase odtrhla.
„Viděl jste to? Čerpalo to ze mě. Nasávalo to mou animu jako hladové dítě. Funguje to!“
Derrien omámeně přikývl. A potom sám položil špičku ukazováku nad rotující destičky.
„Opatrně,“ vyhrkla. „Jen krátký kontakt. Ještě jsem to na nikom jiném netestovala!“
Ale zdálo se, že ji generál nevnímá. Prohrábl si rozčepýřené vlasy a odhodlaně vsunul prst do neznámé substance. Zorničky hnědých očí se překvapeně rozšířily, když ho stroj lapil do svých spárů. Rychle ucukl.
„Funguje to, Gildine,“ vzhlédl k ní. Jejich pohledy se střetly. Srdce jí vynechalo úder a pak se odvrátila.
„Ano,“ vydechla. „Podařilo se mi to stabilizovat. Myslím, že dokážu usměrňovač vyrobit ve větším měřítku. Ještě to bude vyžadovat spoustu experimentů, než-“
„Ne,“ zarazil ji. „Na další experimenty není čas. Musíme to ukázat prefektovi.“

* * *

Její epochální úspěch byl důvodem k velkolepé oslavě. Prefekt pořádal soukromý ples v Paláci lidu; všechna zábradlí se leskla, pod stropy se blyštila magická světla a okna zdobily květinové girlandy jako za starých vévodských časů. Jen tyhle byly šarlatové.
Barvy revoluce.
Gildine zírala na svůj odraz ve vysokém zrcadle nad schodištěm a musela konstatovat, že výsledek jejího tříhodinového snažení je víc než uspokojivý. Brčálově zelené šaty se hezky doplňovaly s jejími vlasy a lichotily její drobné postavě. Na krku měla ve dvou těsných řadách perly, které se matně leskly ve světle magických kopulí.
Zhluboka se nadechla a vkročila do sálu.
Nedokázala ujít snad ani dva kroky, aniž by ji někdo nezastavil a nechtěl si s ní potřást rukou.
Velkolepý úspěch, opakovali. Čeká vás zářná budoucnost.
Gildine se usmívala a přikyvovala, až měla úplně ztuhlou čelist. Nepamatovala si žádná jména a všechny tváře, které během večera potkala, jí splývaly do jedné.
Antoina zahlédla asi hodinu po začátku plesu. Zase měl na sobě příliš volný kabátec, a ani pro tuhle příležitost nezvolil šarlatovou barvu. Šedý dupion byl místy ošoupaný a tu a tam trčela zatržená nitka. Musela se pro sebe usmát, jak moc typické to pro něj bylo.
Rozmlouval s ministrem financí a divoce gestikuloval, jak měl ve zvyku. Vždycky jí to připadalo náramně roztomilé. Ačkoliv slovo roztomilý by si asi nikdo jiný s generálem Derrienem nespojil. Po očku ho sledovala, upíjela punč a představovala si, že by ji mohl vyzvat k tanci. Stále byla zasněná, když se za jejími zády vynořil prefekt Pyrenni, od hlavy až k patě oděný v šarlatovém brokátu.
„Madame Jacquier,“ oslovil ji bodře. „Dlužím vám omluvu. Na chvíli jsem si dovolil pochybovat… ale přesvědčila jste mě, že si zasloužíte veškeré mé uznání, i víc!“
„To mi lichotíte, prefekte,“ v rozpacích uhnula pohledem. „Prostě jen dělám, co mi jde nejlíp.“
„A skvěle!“ doplnil ji. „Úplně jako váš otec, také výjimečný talent. Děláte mu čest!“
Prefektův hlas byl jako med, a přesto se Gildine cítila nesvá. Vůbec nebyla zvyklá na takovou chválu. Opět se usmívala, přikyvovala, a přemýšlela nad tím, v kolik hodin bude společensky přijatelné tuhle kratochvíli opustit.
Hlas, který promluvil za jejími zády, zněl v tu chvíli jako nejsladší hudba.   
„Prefekte,“ Antoine se zlehka uklonil. „Vidím, že jste v té nejlepší společnosti. Doufám, že jste naši úchvatnou vynálezkyni nenudil politikou.“
„Ale kdepak,“ Pyrenni horlivě zavrtěl hlavou. „Přišel jsem složit poklonu. Věřím, že se s madame Jacquier nesetkávám naposledy. Naopak, v nadcházejících dnech nás čeká spousta společné práce,“ spiklenecky na mrkl.
„Jistě,“ přikývla Gildine. „S uvedením usměrňovače do provozu.“
„Přesně tak!“
Prefektův samolibý úsměv ji bůhvíproč znervózňoval. Naštěstí ten papaláš nedostal příležitost mluvit dál.
„Když dovolíte, prefekte,“ Antoine se vetřel mezi ně. „Musím dostát svým společenským povinnostem.“
Dvorně jí podal ruku.
„Zatančíte si?“ zeptal se, jako by o nic nešlo.
Gildine se nezmohla na odpověď, a tak jen kývla a přijala nabízenou dlaň. Vmísili se mezi ostatní tanečníky a roztočili se do rytmu sonáty.
„Vypadala jste, že potřebujete zachránit,“ zašeptal jí do ucha.
Zdálo se jí to, nebo propletl své prsty s těmi jejími těsněji? Na tváři cítila jeho dech. V těsném držení si najednou mnohem víc uvědomovala, o kolik je vyšší než ona. Měla v botách dřevěné podpatěnky a stejně ji o hlavu převyšoval.
Cítila se lehká jako nikdy. Nebyla příliš dobrá tanečnice, ale on ji vedl po parketu s nečekanou samozřejmostí.
Ruka, kterou měl položenou na jejím pase, se jí propalovala skrz šaty. S každým krokem vnímala jeho bezprostřední blízkost a srdce jí zběsile tlouklo.
„Antoine, já-“ zašeptala, docela omámená okamžikem.
„Promiňte, Gildine,“ přerušil ji s pohledem upřeným přes její rameno, kde právě nastal nějaký rozruch. „Tohle si žádá mou pozornost. Vrátím se,“ políbil jí ruku. „Dlužíte mi ještě jeden tanec.“
Zůstala bez dechu na parketu, sledovala jeho hubenou postavu, jak mizí za brokátovými závěsy balkonu. Hudba dohrála. Někdo do ní vrazil a ona se probrala z transu a uhnula mileneckým párům, které chtěly pokračovat v tanci.
Ten večer už se Antoine Derrien nevrátil.

* * *

Vojáci zastihli Gildine v noční košili. Zrovna si oplachovala rozespalou tvář, když tři muži v uniformách vpadli do dveří.
„Zůstaňte, kde jste, madame,“ oslovil ji černovlasý mladík, který mohl vidět sotva třicet zim.
Ztuhla.
„Co tu chcete?“ chtěla zůstat důstojná a silná, ale hlas ji zradil.
„Z vůle lidového shromáždění vás musím zadržet,“ oznámil jí. „Půjdete s námi dobrovolně?“
„Chci mluvit s generálem Derrienem,“ odvětila chvějícím se hlasem. „Nemůžete jen tak vpadnout do jeho domu a odvést mě.“
„Je mi líto, ale s generálem teď mluvit nemůžete. Prosím, madame,“ natáhl k ní ruku, ve které svíral magická pouta. „Nekomplikujte to.“
Zavřela oči.
Proč? Co jsem udělala, že jsem se mu znelíbila? Nestojím mu ani za to, aby se mi podíval do očí a vysvětlil to?
„Tak dobře,“ zašeptala zlomeným hlasem. „Dovolíte mi obléct se?“
Muž zaváhal.
„Dobrá, ale rychle,“ svolil nakonec. „A žádné hlouposti.“
Jaké hlouposti bych asi tak mohla provádět.
Cítila bariéry, které zabraňovaly mágům v útěku skrz fluidum. Zatraceně, vždyť ona je vyráběla. Za starých časů bylo zapotřebí alespoň dvou silných čarodějů, aby odstínili takový pokoj. Díky jejímu vynálezu stačilo aktivovat jediný artefakt a na deset metrů kolem se nikdo nepřesunul, ani kdyby se u toho stavěl na hlavu.
S povzdechem se natáhla pro svou koženou vestu a kalhoty a v rozpacích se otočila na tři muže.
Velitel podrážděně mávl rukou a ti dva se na povel otočili. On sám na ni zůstal hledět.
„Vy se neotočíte?“ vysoukala ze sebe.
„Je mi líto,“ utrousil. „Budete to muset zvládnout.“
Gildine se málem zalkla vztekem a ponížením, ale nakonec se k němu otočila zády a v duchu ho častovala těmi nejšťavnatějšími kletbami, zatímco se potupně soukala do svého oblečení.
„Sbalte všechno, co tu najdete,“ přikázal, když byla hotová.
„Počkejte,“ vyjekla Gildine. „To jsou křehké věci, musí se s nimi zacházet velmi opatrně! Nemůžete to jen tak- Ne!“ zavřískla, když jeden z vojáků neopatrným pohybem ulomil rhodiovou lopatku.
„Opatrně, vy idioti!“ okřikl je jejich velitel. „Prefekt si nechá naservírovat vaši hlavu na stříbrném podnose, jestli něco rozbijete.“
Neopatrný voják viditelně polknul a s mnohem větší obezřetností zvedl celý přístroj do vzduchu pomocí své animy. Ten druhý mezitím posbíral další věci, které se povalovaly na stole – všechny svitky a nákresy, nástroje i součástky. Gildine se do očí draly slzy, když jí černovlasý velitel svazoval ruce. Ne kvůli sobě; kvůli laboratoři. Byla si podivně jistá, že se sem už nikdy nepodívá.
Oba muži lusknutím prstů zmizeli i s veškerým jejím vybavením. Velitel jí položil ruku na rameno.
„Je čas, madame.“
Naposledy se rozhlédla po vyprázdněném pokoji.
Jako bych tu ani nikdy nebyla.
V tom okamžiku k nim dolehly zvuky boje. Gildine sebou škubla a pohlédla ke dveřím právě když je poryv magie vyrazil. Černovlasý voják sevřel její spoutané ruce ve svých; nepochybně si chtěl pojistit, že neudělá nějakou hloupost.
Na chodbě spatřila výjev, který by nevěřila, že někdy v životě uvidí. Věhlasný generál lidového shromáždění, muž, který během jediného dne dobyl Isniaru, nikdy neporažený Antoine Derrien klečel na zemi, s roztrženým obočím, tvář zalitou krví. Všude, kam dohlédla, stáli vojáci s dlaněmi napřaženými proti němu.
„Antoine,“ stihla vyjeknout.
Potom ji zasáhla vojákova anima a cizí, násilná energie ji vtáhla do fluida.

* * *

Zírala do Pyrenniho klidné tváře, a jako by ji dnes viděla poprvé. V prefektově na oko sladkém hlase nacházela úplně nové barvy a tóny. Výhružné tóny.
Had se odmaskovává.
„V zásadě o nic nejde. Budete dál pokračovat ve své práci, ovšem pod přímým dohledem výboru, tady, v Paláci lidu. Dostanete větší pracovnu, neomezené zdroje. Je v zájmu republiky, aby vám tady nic nescházelo.“
Usmál se. Nebyl to hezký úsměv. Ale probudil v Gildine její bojovnou stránku.
„Na rozdíl od odsouzenců, ze kterých hodláte vysávat magii,“ vyprskla. „Pomocí mého usměrňovače. Odmítám se na tom podílet,“ pevně semkla rty.
„Vždyť jste celou dobu věděla, o co se jedná,“ namítl vrchní soudce. „Nic se nezměnilo.“
„Všechno se změnilo,“ vykřikla. „V tom vězení budou nevinní muži. Muži jako Antoine Derrien!“
„Nesmysl,“ vyprsknul soudce. „Derrien je vinen mnoha příšernými zločiny, ze kterých by vám vstávaly vlasy hrůzou, kdybyste jich znala jen polovinu.“
„Lháři,“ zasyčela mu Gildine do obličeje. „On tuhle revoluci vybojoval. Bojíte se ho, a tak jste se ho zbavili!“
Na okamžik se zdálo, že ji vrchní soudce udeří, ale prefekt Pyrenni ho zarazil.
„Jen klid,“ pronesl konverzačním tónem. „Nač takové drama. My pouze chceme, abyste pokračovala ve svém výzkumu podle plánu. Budete se věnovat svým přístrojům a artefaktům, Gildino,“ oslovil ji familiárně. „S věznicí vůbec nepřijdete do kontaktu. Sestavíte nám větší usměrňovač, občas ho zkontrolujete, a to je vše.“
„To neudělám,“ postavila se zády k přístroji a sevřela ruce v pěst.
Mohla bych ho zničit, blesklo jí hlavou. Můžu to celé zastavit. Jenže co pak?
„Buďte rozumná, Gildino,“ Pyrenni sepjal ruce za zády. „Magii dokáže používat každý osel. Ale vynalézat nové postupy umí jen ti nejnadanější. Jako vy, Gildino,“ věnoval jí ostrý pohled. „Nechcete to přece zahodit.“
Zahodit. Všechno zničit a zahodit. Dokázala bys to?
„Mám návrh,“ promluvil znovu prefekt. „Necháme vás tady přemýšlet, v klidu, o samotě. Vy si to necháte projít hlavou a potom si znovu promluvíme. Bez zbytečných vášní.“
Bez dalších slov se zvedli a odešli. Zůstala v místnosti sama, obklopená jen svými přístroji. Usměrňovač s ulomenou lopatkou ji pozoroval vyčítavým pohledem.
Mě nemůžeš zničit, Gildine. Kolik let jsi obětovala tomu, aby to fungovalo?
Zírala na opuštěný pedál a hrudník jí sevřela touha.
Pohladit lopatky, sešlápnout… a pak už jen pravidelný rytmus, harmonie vědy a magie v dokonalé souhře.
Natáhla prsty, aby se dotkla rhodiového plíšku, a přesně v tom okamžiku se přístroj sám od sebe dal do pohybu. Destičky se roztočily, mnohem rychleji než kdy dřív. Pedál začal klapat, jak se soukolí roztočilo. Vzduch v místnosti se zachvěl a uprostřed stroje vykvetla černá skvrna. Tady, v odstíněné místnosti, kde nebylo žádné fluidum.
Gildine zamrzla uprostřed pohybu.
Překvapená?
Ten hlas byl v její hlavě, ale nepatřil jí, jak si právě uvědomila. Nebo patřil?
Co se to tady děje?
Ovšem, že překvapená, usoudil hlas. Musí to být docela drsná srážka s realitou, uznávám.
Tohle není skutečné. Něco se mi zdá. Přístroje přece nemluví.
Co sis myslela? zasmál se ten hlas v její hlavě. Že jsi na to přišla sama? Že nějaká ozubená kolečka a pedály dokážou spoutat magii? Ale no tak, Gildine. Jsi chytrá, tak si to spočítej.
Počítala to už tisíckrát. Usměrňovač se musí naladit na frekvenci fluida, dojde k interferenci a přístroj začne samospádem nasávat okolní magii. Uhodnout správnou frekvenci na tom bylo to nejtěžší, ale-
Frekvenci, pitvořil se po ní hlas. Fluidum není žádná pitomá elektromagnetická vlna. No, přísně vzato je to podobné, ale taky úplně odlišné. Prostě jsi mi jen prokopala cestičku, chápeš?
Elektro- co? už byla dokonale zmatená. Myslím si slova, která neexistují. Nejspíš jsem zešílela.
Ale nezešílela, odpovědělo to. Nemůžu ti dovolit tuhle příhodnou skulinu zničit. Další taková příležitost by se mohla naskytnout až za pár stovek let.
„Co jsi zač?“ zaúpěla Gildine.
Přítel na síti, zahihňal se hlas. Ne, vážně. Jsem to, co je pod fluidem. Hlubší vrstva magie, chápeš? Jsem možnosti, Gildine.
Pod fluidem nic není.
To si myslíte vy kouzelníci, ale ty přece nejsi tak omezená, abys věřila, že rozumíš všemu. Sama jsi to řekla. Tady žádné fluidum není. Tak proč se tvůj výtvor točí?
Na to její geniální mozek neměl odpověď.
Šílená. Jsem šílená. Jen si to představuju.
Už toho nech, teď byl hlas podrážděný. Můžu ti pomoct, Gildine. Ale musíš přistoupit na jejich dohodu. Nech mě čerpat animu z vězňů a já ti pomůžu zachránit ho.
Zachránit ho.
Ta slova rezonovala její zmučenou myslí a trhala ji na kousíčky.
Tak vidíš, že se dohodneme.
Gildine se konečně pohnula a váhavě vsunula prst do soukolí. Jenže černá hmota se téměř podrážděně stáhla, zavířila a zmizela. Lopatky začaly zpomalovat a pozvolna doklapaly.
Všechno ztichlo.
Netušila, jak dlouho tam seděla, civěla na přístroj, který se už nepohnul, a přemítala, jestli se doopravdy zbláznila. Ale když prefekt vstoupil do dveří, věděla jedno.
Když to zničím, najde si to jinou cestu. Dostane se to do rukou někomu jinému. A nepomůže mi to. Nepomůžu Antoinovi.
„Jak jste se rozhodla, Gildino?“ otázal se Pyrenni s chladnou tváří. „Velmi by mě mrzelo, kdybychom se nedomluvili, ale pokud budete trvat na svém… obávám se, že mi nedáváte na vybranou.“
Nepodívala se na něj. Nestál jí za pohled. Místo toho dál zírala na rhodiový konstrukt.
„Ať je po vašem,“ zašeptala. „Udělám to.“

* * *

Tennbreská věznice se probouzela do dalšího temného rána. Podzemní komplex osvětlovala jen slabá magická světla a všudypřítomné šero přispívalo k atmosféře mizérie a zmaru, která nutila vězně k poslušnosti.
Gildine seděla v pracovně bez oken a zírala do černého soukolí. Splihlé prameny zelených vlasů trčely z povoleného drdolu, ve kterém spala už několik nocí po sobě.
Co tady záleží na vzhledu.
Pohnula prstem a rhodiová destička se zasunula na své místo. Seškrábla z povrchu vrstvičku oxidu, zahladila všechny mikroskopické nerovnosti. Hladila destičku dotekem své animy a představovala si při tom, že hladí Antoinovu dlaň.
Tady, v neodstíněné pracovně, si mohla představovat, že všechno funguje, jak má. Že její výtvor pracuje s fluidem přesně podle výpočtů.
Pořád jsi na to nepřišla, viď? zahihňala se ta věc v její hlavě. To tě musí hrozně žrát.
Neodpovídala. Zvykla si ignorovat ho, většinu času.
Popíráním se mě nezbavíš, Gildine, popichovalo ji to. Kolečka se dál točí.
Točila se, den za dnem, rok za rokem. Každý den její usměrňovač vysál třicet mágů a ta věc uvnitř sílila. Gildine cítila, jak si černá hmota nenápadně ukrajuje kousíčky síly a krmí se na nich. Vedení věznice se tím nijak neznepokojovalo; každý stroj má nějakou ztrátovost. A Gildine mlčela.
Měla přece dohodu.
Dohodu s něčím, co nikdy neviděla. S něčím, co se roky krmilo na animě kouzelníků, zatímco ona předstírala, že o tom neví.
Není ti ze sebe špatně, Gildine?
Potřásla hlavou a oprášila poslední destičku. V doprovodu čtyřmužné hlídky odnesla svůj výtvor zpět na jeho stanoviště. Zasadila ho do křišťálové klece a zaklapla víko.
Když se soukolí znovu rozběhlo, vzduch zavibroval a objevila se trhlina.
Trhlina uprostřed ničeho, jak si Gildine uvědomovala.
Černá prázdnota jako by se jí vysmívala do tváře. Gildine se ušklíbla nazpět a odvrátila pohled. Frustrovaně si prohrábla mastné vlasy, načež se s povzdechem otočila k odchodu. Čekalo ji další nekonečné stoupání, třicet pater příkrých schodů, krok za krokem, kámen za kamenem.
Po pravé ruce měla cely. Ještě než vkročila na první schod, nadechla se a stočila pohled doprava.
Tam, v šeru čtvrté cely, uviděla obrys mužské postavy. Byl příliš daleko, aby dokázala rozpoznat jeho tvář, ale hubená vysoká postava a rozcuchaná kštice jemných vlasů ho prozradily. Stál u stěny své cely a cosi na ni škrábal.
Nejspíš se zbláznil, pomyslela si hořce. Každý se na tomhle místě nakonec zblázní.
Věděla, že ji na tu dálku nemůže spatřit; a i kdyby mohl, nejspíš by ji nepoznal. Co by tady ostatně pohledávala. Je Gildine Jacquier, tvůrkyně usměrňovače. Elita republiky.
A přesto tu byla, zavřená v malém bytě bez oken, uprostřed pustiny. Pečovala o usměrňovač, jako kdyby to byla nejvzácnější relikvie, a zbylý čas věnovala výzkumu. Společnost jí dělala jen ozubená kolečka, dláta a šuplery a drahé kovy.
Vítala to.
Jediná osoba na světě by jí byla milejší společností; a tu mohla na pár vteřin spatřit, když sestoupila patnáct set schodů do hlubiny černější než všechny hroby světa.
Pro každý takový den stálo za to žít.
Protože dokud ho vídala, věděla, že Antoine Derrien žije. Měla naději.
Stačí být trpělivá. Přijde den, kdy se naskytne správná příležitost. Den, kdy tohle místo padne a ona bude moct pohřbít usměrňovač tak hluboko, že už ho nikdy nikdo nenajde.
A toho dne tě odsud dostanu, Antoine.
Někde uvnitř její hlavy se cosi černého uchechtlo.

Autor: Magda Dovhunová
Název: To neudělám
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Magda Dovhunová je začínající autorka fantasy, která se psaním koketuje už od dětství. Krátké texty nikdy nebyly její silnou stránkou, přesto je toto již čtvrtá povídka ze světa Tually, která spatřila světlo světa. Ze stejného universa má autorka rozepsanou knižní sérii.
Kromě psaní se ve volném čase věnuje larpům, historickým kostýmům, projektovému managementu a svým kočičím dětem.