NEDĚLNÍK: Anna Mudrochová, Kočičí kritik a staré texty

Nedávno měla moje kočka malou nehodu. Nebo ani ne tak samotná kočka, jako spíš jedna z knih, která potkala mou kočku. Ve zkratce: usnula jsem předchozího večera uprostřed rozečteného románu, svazek zůstal otevřený a Julls si párkrát hrábla do stránek. Výsledek: puzzle pro extra trpělivé.

Když jsem tak ráno seděla nad rozsápanou knihou a marně přemýšlela, jak si sakra ten příběh dočtu, náhle mi došla jedna zásadní věc. Vlastně mne samotný obsah až tak nezajímá, spíš mi bylo líto té knihy jako předmětu. Bývala celá a po setkání s mojí šelmou došla značné úhony. Jaká smůla!

A protože můj mozek většinou dělá vylomeniny, když není usměrněný dostatečným přílivem kávy, myšlenky se mi rozeběhly dál. Proč jsem vlastně tu knihu začala číst? Nějak extra zábavná ani napínavá nebyla, šlo o jeden z těch volně navazujících svazků, které spojuje hlavní postava, ale nemusejí se číst chronologicky. Na rozdíl od dříve čtených dílů to však bylo celkem nudné vyprávění s pomalým, zato notně ukecaným úvodem, až jsem měla tendence popadnout černý fix a škrtat celé odstavce. Tak proč jsem po té knize předtím sáhla?
Aha, nostalgie. Jako malé neopeřené pískle, když jsem se kdysi v deseti proplížila v městské knihovně do dospělého oddělení, tohle bývala hlavní porce mého čtenářského úlovku. Brala jsem všechno od Morrella, Kinga a Koontze přes Asimova, Bradburyho a Lema až po Stasheffa a Jean-Pierra Garena, čím víc, tím líp. Stopy hrůzy se v batohu tlačily na Conana, z druhé strany se tiskla Duna a pár starých čísel Ikarie, proložených Kometou. Protože scifíček bylo jen omezené množství, stále častěji jsem brala na milost i thrillery a horory, později také historické fikce – čím víc na východ a jih, tím lépe. Jestli došlo na Dänikena? No jasně!

Skokem přes propast času jsme zpátky u nebohé Třetí brány. Koukám na ni a trochu mě hryže svědomí. Pro někoho – třeba pro jinou desetiletou holčičku, co teprve objevuje nové světy – by to byl skvělý příběh, plný záhad a napětí. Já se do čtení musela nutit a po zásahu kočičích drápků to už ani není zapotřebí, protože Julls vyslyšela mého vnitřního kritika a celý text notně zkrátila. Kdybych nepropadla volání nostalgie a nechala knihu v polici, tohle by se jí nejspíš nestalo.

To je toho, řeknete si, tak je o jeden výtisk méně. Jestli byl ten román skutečně tak špatně napsaný, ani to není moc velká škoda. Jenže stále mi v hlavě visela vzpomínka na desítky, ne-li stovky podobných příběhů, které jsem kdysi přímo hltala a připadaly mi úžasné, zábavné a dokonalé. Jsou teď také tak nezáživné a jednoduché? Nebo si to jen všechno špatně pamatuju? Vyrazila jsem do hlubin své knihovny najít odpověď, protože kam jinam taky jít, že jo.

Ve zkratce: byla to zábavná cesta a v mnohém poučná. Nejen, že jsem si osvěžila paměť, co všechno jsem vlastně za ty roky přelouskala (a že jsem se chvílemi málem až červenala). Zjistila jsem, že některé příběhy jsem úspěšně zapomněla, takže na ně znovu narazit bylo jako najít malý poklad. U jiných textů se to sice rovnalo spíš zapomenuté mině z druhé světové, ale na to jsem díky místu, kde bydlím, taky celkem zvyklá (tady totiž téměř nemůžete kopnout do hlíny, abyste nenašli buď střepy, nebo něco, co z vás ty střepy udělá).
Zároveň jsem si znovu uvědomila, jak je důležité na některé věci nezapomínat. Platí to nejen pro autory, kteří se pak nezamotají ve věčně se opakující smyčce několika málo příběhů, ale i pro nás, čtenáře. Pokud si aspoň matně pamatujeme, co všechno jsme četli, nejen, že tím rosteme. Autorem zanechané naváděcí drobečky odhalujeme snadněji a s větší radostí, nenecháme se opít rohlíkem, pokud není servírovaný minimálně v sudu amontillada. Jinak se čtou Ecovy eseje ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti, přestože jde o ty samé spisy – a stejné je to s každým románem.

Takže se nebojte sáhnout do hlubin své či rodičovské knihovny, až příště budete bloumat jako tělo bez duše kolem nejnovějších svazků, čerstvě ulovených a s ještě odkapávající tiskařskou barvou ze stránek a s pocitem, že nemáte co číst. Třeba takoví dobře uleželí Strugačtí vás ještě mohou notně překvapit, případně si v jejich společnosti můžete zavzpomínat, jaké to bylo tehdy poprvé.
Jen si při dolování starých známých dávejte pozor na své purrfektní společníky, ať nedopadnete jako Třetí brána po setkání s Julls.

Anna Ekyelka Mudrochová
Náruživá čtenářka se sklonem k občasnému psaní a jeden ze zakládajicích členů Triumvirátu, literárního webu o psaní. Stále nemá ráda celer a psaní medailonků.