Roman Bureš je dnes už uznávaný autor kníh a poviedok v zborníkoch vydavateľstva Epocha. Nedávno mu vyšlo pokračovanie románu Inferium a pripravujú sa ďalšie publikácie. Je milovníkom rodinného života, zvierat a rozhovory často nedáva. Ja som mala šťastie, a mohla som Romanovi položiť pár otázok z každého rožku trošku. Ale veď posúďte sami...
Koho to v nadpise tak strašlivě dehonestuji a pojmenovávám nevybíravými jmény? Přiznám se ochotně a bez mučení. Všichni ti psavci, spisovatelé, majitelé klávesnic, snovači příběhů a epičtí bardi a samozřejmě jejich ženské protějšky si všechna výše uvedená přízviska totiž zasluhují.
Naše Hanča miluje My Little Pony. Ne ten seriál, ale komiksy a knížky, které inspiroval. Jenže komiksů a knih věnovaných těmhle poníkům u nás moc nevyšlo. Takže když před třemi lety přečetla všechny jejich příběhy (každý nejmíň třikrát), které se daly v češtině sehnat, popadla pero a sešit a sesmolila svou první povídku o ponících.
Martin Bečvář je redaktor časopisu Pevnost, šéfredaktor webzinu Fantasy Planet a velký nadšenec a propagátor všeho, co jen trochu smrdí fantastikou, knih zejména. Na Sardenu a ve fantastice moc nevěříme na konkurenci, řevnivost a podobné nesmysly, tak si k nám odskočil vyšít jedno nedělní zamyšlení. Co myslíte, je lepší číst a nebo koukat?
Ještě ve mně doznívá letošní PevnostCon. Pro mě je tahle akce (stejně jako pro mnohé z vás) především o setkání s lidmi, se kterými jsem na stejné vlně, a o skvělé muzice. Ale o té psát dneska nechci. Chci psát především o lidech.
Jestli chcete poznat autora, začněte povídkovou sbírkou. Jestli chcete poznat žánr, začněte antologií. A jestli nevíte, co chcete, zajděte do antikvariátu…
Léto je v plném proudu a my se v redakci sesedli kolem virtuálního ohně (či pod virtuální palmou, to už jak kdo chce) a připravili jsme pro vás něco ke čtení. Všichni redaktoři dostali stejné zadání:
Kniha, kterou bych si vzal/a na karibský ostrov... nebo na Šumavu
Blikající neony, technické vychytávky, lasery, implantáty a dunící hudba, která se ti zaryla tak hluboko do mozku, že už ji ani neslyšíš. Jenom tvoje končetiny sebou trhají do rytmu synthwave, zatímco procházíš pod nasvícenou bránou přímo do samotného srdce postcyberpunkového města. Vítej v Cybertownu.
P.S. Tenhle nedělník je výjimečný také svou obrazovou přílohou. Ty fotky prostě musíte vidět. (Slíva)
Do Sobotky jsem dorazila v neděli v psacím vytržení, které u mě spolehlivě vyvolává stres z blížícího se termínu, kdy je třeba odevzdat rukopis. Jak se mám zítra soustředit na frekventanty literárního workshopu, když do pozdních nočních hodin buším do klávesnice v naději, že konec už je blízko?
V mnoha ohledech jsem asociál. Jasně, ráda si s kamarády zajdu do hospody, ráda si zajdu na trhy. A do háje, jsem učitelka, malé lidi mám na krku každý den ve velkém množství! Ale vidět se s lidmi v času odpočinku mi stačí jednou do měsíce. Preferuju ticho, klid a interakci online.
Když jsme se dotázali spisovatele Petra Bočka, zdali by pro Sarden nenapsal Nedělník, nakonec se urodilo víc než obstojně a v rámci hororového týdne završujeme naše každodenní téma hrůzostrašným příběhem, jenž se skutečně stal a co z toho vzešlo. Kdyby vám to bylo z klávesnice páně Bočka málo, pár příspěvků vzad najdete jeho novou povídku i druhý Nedělník na téma Proč, prohoba, zrovna horor?
Hoci sa posledné roky začínajú hororové romány tešiť obľube čitateľov, aj tak sa tomuto žánru nedostáva takej pozornosti, akú by si zaslúžil. Mnohí si myslia, že je to iba krvavý brak, ktorý sa neoplatí čítať. Našťastie je čoraz viac tých, ktorí po knižných hororoch siahajú. Majú možnosť presvedčiť sa, že aj tieto príbehy môžu byť kvalitným a dobrým čítaním.