NEDĚLNÍK: Paka, cvoci, šílenci

Koho to v nadpise tak strašlivě dehonestuji a pojmenovávám nevybíravými jmény? Přiznám se ochotně a bez mučení. Všichni ti psavci, spisovatelé, majitelé klávesnic, snovači příběhů a epičtí bardi a samozřejmě jejich ženské protějšky si všechna výše uvedená přízviska totiž zasluhují.

Ale s láskou a něhou. Protože chuť vytvářet příběhy, tkát je z pavučiny slov a nití významů tak, aby byla struktura pevná a přesto tvárná, s námi mnohdy roste odmalička a není jednoduché s ní žít.

Konkrétně třeba u mé rodiny. Vždy, když se nás sejde větší počet příbuzných, nejen, že to díky velkému počtu učitelek vypadá, jako by zasedala pedagogická rada, ale při takových příležitostech si vždy teta Dobra vzpomene, jak jsem jako malý pětiletý šušeň seděla na zápraží letního výminku v Klopinách, houpala nohama a říkala jsem, že budu spisovatelka. A stačilo nějakých pětatřicet let navíc a už se mi to skoro povedlo.

Ptáte se, proč to trvalo tak dlouho? Odpovědí je život. Někdo se do víru psaní vrhne po hlavě hned potom, co dopíše první písanku a některým z nás to holt trvá déle.

Pamatuju se, jak jsem coby dítko školou povinné vydávala na chatě spolu se svými sestřenicemi časopis, a už tehdy jsem si vymýšlela pseudonym. Tehdy to byla Mrdla Krdlá. K dětsky pojaté žurnalistice jsem se dostala přes svůj první román. Ten se válí někde v tajných rodinných archivech. Ságu o farmářce, která chovala koně a rodila osmerčata, jsem prý dokonce sama ilustrovala. Musela stát za prd, protože já s kreslením ustrnula ve stádiu hlavonožců. Na rozdíl od mého staršího syna, který už v osmi letech obdařil vnitřními ilustracemi mou prvotinu Kroniku rodu Příšeráků.

Ale než jsem se ke svému černohumornému debutu dostala, trvalo to zatraceně dlouho. Po základní škole nabité slohovkami, které jsem byla nucena předčítat před celou třídou, přišlo jakési psací vakuum.

Ne že by ve mně touha vyprávět příběhy odumřela, ale jiná škola, spousta nových kamarádek a zážitků na pár let přebily lásku ke psaní.

Dřímala však a čekala na svou příležitost. Ta přišla na vysoké. Láska ke knihám mě přirozeně nasměrovala ke studiu bohemistiky, a i když jsem byla jediná studentka s hnojem za nehty a řidičákem na traktor v kapse, zkušenosti se zemědělstvím jsem zúročila v první opravdové povídce. Jmenovala se Mléčný odchov a její lehce přepracovaná verze se pod názvem Tanec smrti objeví v letošním díle časopisu Krátký řez.

Za svou znovuobjevenou touhou psát tak může i úžasný profesor Zbyněk Fišer, který vedl na katedře bohemistiky kurz tvůrčího psaní. Na jeho hodiny vzpomínám dodnes. Naučil mne mnohému, ale jak jsem zjistila, psaní se prostě naučit nejde.

Asi to bude znít hodně namyšleně, ale prostě to ve vás musí být. Aspoň trochu, aby bylo s čím pracovat. Když je tedy chuť a touha na sobě pracovat.

Protože psaní dřina. Musíte hodně číst a ještě víc psát. Psát. Číst. Psát. Číst. Číst. Psát. A i potom je výsledek nejistý. Obesíláte soutěže a nakladatelství, a když se nějaký váš literární počin někde objeví, slavíte jako malé dítě.

A mezitím vám v hlavě kvasí další příběhy. Tlačí se tam, převalují a dožadují se pozornosti. K životu je probere cokoliv. Použitý prezervativ na kanálovém poklopu vám začne do zpitomělého mozku vysílat takové množství asociací, že z procházky s dětmi běžíte rovnou k počítači a bušíte do něj jako vzteklý datel.

Ani v noci vám příběhy, které se chtějí prodrat na papír, nedají pokoj. Sníte. A po probuzení šmátráte po zápisníku, abyste si tam poznačili alespoň kostru příběhu, který se vám zdál. V tom lepším případě. V tom horším už neusnete a navzdory dětem, které vstávají v nekřesťanských šest hodin ráno i o víkendu, uprostřed noci opět klápete do kláves.

Kradete si čas, abyste mohli vytvářet příběhy. Tvořit postavy. Děsit. Znepokojovat. Znechucovat. Nebo naopak vyvolávat výbuchy smíchu.

Proto spisovatelé, psavci, majitelé klávesnic, snovači příběhů a epičtí bardi nemohou být normální. Jsou to vážně paka, cvoci, šílenci. Vkládají do svých příběhů strachy, naděje, lásky, humor a kus sebe samého. Dávají čtenářům možnost nahlédnout do vnitřního vesmíru vlastní hlavy, odhalují svá podvědomí a hrají si s vlastní fantazií. Překračují či posouvají hranice. Nebo si naopak hrají a baví davy. Nic není špatně.

Jde tu o radost. Radost z tvorby.

Nedávno jsem svému muži vykládala o tématu, které chci už dlouho zpracovat. A pak jsem mu povídala o povídce, kterou jsem napsala, a o další věci, kterou mám už několik let rozepsanou, jen na ni ještě nebyl čas sednout, protože nejdřív chci dotáhnout hafo dalších věcí. Příběhy se mi v hlavě rojí jako rozzuřené vosy. A manžel odvětil, že v mé hlavě musí být peklo.

A má pravdu.

Ale je to moje peklo a mně je v něm krásně.

Psaní je prostě diagnóza.

Mějte nás paka, blázny a cvoky rádi. Nebo nás alespoň respektujte.