NEDĚLNÍK: O ponících a touze psát

Naše Hanča miluje My Little Pony. Ne ten seriál, ale komiksy a knížky, které inspiroval. Jenže komiksů a knih věnovaných těmhle poníkům u nás moc nevyšlo. Takže když před třemi lety přečetla všechny jejich příběhy (každý nejmíň třikrát), které se daly v češtině sehnat, popadla pero a sešit a sesmolila svou první povídku o ponících. Záměrně říkám sesmolila, protože to pak nebyla schopná po sobě ani přečíst. Asi by psaní záhy vzdala, ale přišel covid, vypukla distanční výuka a museli jsme pořídit notebook, klávesnici, monitor a myš. V tu chvíli se pro ni otevřel svět písmen, slov a vět v celé své kráse. Kdeže jsou ty doby, kdy nadšený snílek musel nejdřív příběh vymyslet a napsat, potom přepsat do čitelné podoby, a pokud měl velké štěstí, předatlovat ho celý na starém psacím stroji. Dneska stačí otevřít Word a díky textovému editoru můžete svůj vysněný příběh opravovat a pilovat, dokud vás to bude bavit. Navíc tím šetříte lesy. Dlouho si psala takříkajíc do šuplíku, ale pak jednoho dne mi jednu svou povídku přečetla a chtěla vědět, co si o ní myslím. Od té doby máme novou hru. Hanča napíše povídku, já si ji přečtu a pak si povídáme o tom, co by na tom textu bylo potřeba dopilovat.

Nedávno jsem pár jejích věcí poslal spisovatelce Věře Mertlíkové. Nevím, jestli ji oslovili ti poníci (jako koňák k nim má nejspíš blíž než běžní smrtelníci), nebo to, že jsou jejich dobrodružství veskrze potrhle humorná, ale Hanča v ní získala nadšenou čtenářku. Přesto mi teď napsala něco, nad čím jsem se musel chtě nechtě zamyslet. „Styl, správné používání slov a takové ty "technické" záležitosti se člověk časem naučí. S fantazií a schopností tvořit nové věci se ale většinou už narodí. Možná bych se nebála tohle psaní brát víc jako cestu než jako cíl. Teď to ještě nemusí být perfektní. Hanka je prostě v tom světě ráda. Čím víc z něj napíše, tím se stává skutečnějším. Ten svět žije a je velmi životaschopný. Ano, některé věci nám, starým psům, můžou přijít nelogické nebo těžko vysvětlitelné. My máme "odžito" a víme, jak svět funguje, co by se mohlo stát a co asi ne. Oni se teprve učí a ještě dlouho se učit budou.“

A to je vlastně to, proč vám tady vyprávím o ponících a Hančiných povídkách. Pokud máte vy nebo třeba vaše děti či mladší sourozenci v hlavě příběh, nebojte se ho napsat. A je jedno, že to nebude hned pětisetstránkový román. Dokonce to tak bude i lepší, protože než ten román napíšete, budete muset ujít sakra dlouhou cestu. Krok za krokem, povídku za povídkou se budete zlepšovat, učit se ty technické záležitosti a časem třeba opravdu ten román napíšete. Jde jen o to neztratit trpělivost a psát, zkoušet to znovu a znovu. Ne každý má ten dar vyprávět příběhy, ale pokud ho máte, pište, pište, pište a neztrácejte trpělivost. Stát se dobrým vypravěčem, to za tu práci stojí.