RECENZE: Fallout: Oficiální kuchařka, Victoria Rosenthal

Když jsem si kdysi pořídil Fallout kuchařku v angličtině, první věc, na kterou jsem narazil, nebyly ani tak samotné recepty, ale jednotky. Hrnek, libra, lžička, špetka. Člověk, který je zvyklý vařit na gramy, najednou stojí v kuchyni a přepočítává, kolik je vlastně „cup“, a zjišťuje, jestli ta lžíce je naše polévková, nebo něco mezi. (Není, mají vlastní odměrky.) Bral jsem to jako daň za originál a vlastně jsem si říkal, že české vydání tohle vyřeší.

Nevyřešilo.

A je to trochu škoda, protože jinak je překlad fakt dobrý. Názvy dávají smysl, „dušený páračí steak“ nebo „Xanderová miso polévka“ fungují přesně tak, jak mají. Každý recept má nějakou poznámku, která ho zasazuje do světa Falloutu, řeší se tam, co by po válce šlo nebo nešlo sehnat (ve světě Falloutu, v našem bychom za stejné situaci umřeli hlady) a celé to drží pohromadě jako taková stylová příručka z pustiny.

Jenže pak přijde moment, kdy chcete něco uvařit, a zjistíte, že jste pořád v Americe. Hrnek zůstává hrnkem, lžíce lžící a vy si to musíte přeložit znovu, tentokrát do reality vlastní kuchyně. Přitom by stačilo hrozně málo. Ten úvod tam už je a je docela fajn - Vault-Tec, přežití, sběr surovin v pustině. O to víc zamrzí, že zde není třeba jeden odstavec navíc. Něco ve stylu „cup je zhruba 240 ml, lžíce odpovídá tomuhle a mimochodem, karamelová omáčka u nás nebude úplně to samé jako v USA“. Nic velkého, jen taková drobná berlička. Takhle máte pocit, že knížka vás sice vtáhne do světa, ale u vaření vás nechá trochu ve štychu.

Další věc, která vám začne docházet ve chvíli, kdy si začnete listovat obsahem, je, že to celé stojí na americké kuchyni. Fallout je americký a Fallout 4, ze kterého kniha zjevně dost vychází, je ještě navíc vázaný na východní pobřeží. Což znamená mušle, krabi nebo různé věci z moře, které u nás sice seženete, ale spíš v plechovce nebo za cenu, kdy začnete přemýšlet, jestli to za ten experiment stojí. Zvlášť když ta kuchyně jako taková prostě není nic světoborného.

Do toho se přidávají suroviny, které u nás nemají úplně jasnou obdobu. Třeba taková Nuka-Cola. Jeden z těch receptů, kvůli kterým si tu knížku reálně kupujete. Funguje to, chuťově to není špatné, ale výsledek je vlastně mdlejší, než by člověk čekal. A hlavně nevypadá tak, jak má. Nuka-Cola má být tmavá, skoro černá, jenže s naší karamelovou omáčkou z toho dostanete spíš světlejší limonádu (jako např. bezinkovou), která tomu vizuálně úplně neodpovídá. To je proto, že karamelová omáčka v USA obsahuje přehršel barviva, zatímco ta naše nikoli. Nebo u nás některé koření seženete jen v mletém stavu, protože použití celého nikdo moc nečekal - a to jsem hledal v Praze v hypermarketech a speciálkách. Falloutový fanoušek z české pustiny to bude mít o dost těžší a pochybuju, že v reálné postapo pustině by sehnání deseti specifických koření bylo lehčí. 

V tu chvíli se začne dít zajímavá věc. Kuchařka, která už sama o sobě obsahuje poznámky k postapokalyptickému světu, si začne říkat o další poznámky. Vaše vlastní. Přidat víc barvy, upravit poměry, zkusit alternativní surovinu. Najednou z toho nevzniká jen recept, ale něco jako Fallout sešity typu „Jerky Vendor – Why I Sold My Mother“ nebo „Wasteland Survival Guide“ od Moiry Brown, do kterých si dopisujete, co funguje a co ne. A to se netýká jen Nuka-Coly. Dělal jsem třeba rolky s „radškorpioním masem“ – které je mimochodem kuřecí – a výsledek byl vlastně úplně v pohodě, ale zase… chtělo to zásah. Něco ubrat, něco přidat, něco nahradit. Zjistit, jaký smetanový sýr tam vůbec patří, že by šlo udělat vlastní těsto… a tak dále. Ne že by to nešlo uvařit podle knížky. Jde. Jen to není tak dobré, jak by mohlo být.

V jednu chvíli jsem si uvědomil, že to začíná připomínat Snapeovu učebnici z Harryho Pottera. Máte tam základní návod, ale ten skutečný výsledek vzniká až ve chvíli, kdy si do toho začnete psát vlastní úpravy. Místo „rozdrtit“ si napíšete „nastrouhat“, místo půlky ovoce do Nuka-Coly dáte celé. To, že můžete použít i mleté koření v čajových pytlících. A najednou to začne mnohem lépe fungovat.

Paradoxně nejlépe z celé knihy vychází sekce nápojů. Tam to celé sedí nejvíc. Různé varianty Nuka-Coly, Vim Refresh, koktejly. To je přesně ten moment, kdy to přestane být jen sběratelská kniha a začne to fungovat jako návod na lepší Fallout párty. Jenže i tam narazíte na drobnosti. Třeba když recept řekne „vermut“, ale už neřekne jaký. Což je detail, dokud to nezačnete řešit v reálu. Jasně, podle výsledné barvy by měl být světlý, ale proč to tam rovnou nenapsat.

A pak je tu ještě jedna věc, která se špatně říká nahlas, ale stejně k tomu dojdete. Americká kuchyně prostě není něco, co by vás po dvaceti letech vaření nějak zásadně překvapilo. Pro někoho, kdo začíná, to může být fajn. Pro někoho, kdo už má něco odvařeno, je to spíš návrat k jednodušším jídlům než objevování něčeho nového.

Ve výsledku je tak Fallout kuchařka přesně tím, čím být chce, ale možná ne úplně tím, co od ní čekáte. Jako fanouškovsý produkt funguje skvěle. Jako sběratelský kousek taky. Pokud si chcete udělat Fallout party nebo překvapit přátele při hraní postapo deskovky či společném sledování třetí série Falloutu, nalít si Nuka-Colu, udělat si Perfectly Preserved Pie a mít z toho pocit, že jste na chvíli v pustině,  je kniha ideální.

Kuchařka, ke které se budete vracet kvůli vaření samotnému, to úplně není. A to je asi v pořádku, protože většina lidí si ji stejně nekupuje proto, aby se naučila vařit. Kupuje si ji proto, aby si ten svět Falloutu bezpečně přenesla domů. Na to funguje dobře. Jen si k ní musíte připsat pár vlastních poznámek. (Což, pokud to uděláte pečlivě, může být vlastně ta nejvíc falloutí část celé kuchařky.)