Tuhle mě napadla taková myšlenka ohledně autorských bloků – že snad existují čtyři druhy: Ten, kdy se nám tvořit prostě nechce. Ten, kdy tvořit chceme, ale nevíme co. Ten, kdy víme co, ale nevíme jak. A pak ten, kdy víme co a jak – ale nevíme proč.
Básník Rudolf Pokorný je dnes už téměř zapomenut, přestože ve své době rozhodně patřil mezi významné literáty. Letos v dubnu uběhlo 170 let od jeho narození, proto jistě nebude od věci připomenout jeho život a dílo, s důrazem na strašidelné balady.
To a mnohé další ze života a tvorby básníka Rudolfa Pokorného se dozvíte v článku, který pro vás připravil spisovatel Petr Boček.
Knihy jsou nedílnou součástí mého života, kam až moje pamět sahá a život bez nich si neumím vůbec představit. Je to jako v té reklamě na Kofolu, když je miluješ, není co řešit.
Vody internetu jsou hluboké a mají své dno. Je plné kalu a špíny, ale já naivně věřím, že všechno se dá vyčistit. Jen se do něj musíme ponořit a ukázat si na rovinu to svinstvo.
„Na čtení nemám čas, musím chodit do práce, starat se o domácnost...“ „Proč bych to četla? Když to bude dobré, zfilmují to a zajdu na to do kina.“ „Dnešní doba musí mít flow… Podcasty, seriály, filmy… Čtení knih je přežitek co zdržuje.“
.Zaujala vás Transylvánie nad Temží I. od Piotra Borowiece v překladu Honzy Vojtíška? Pokud jste po přečtení druhého dílu netrpělivě vyhlíželi její avizovanou třetí část, máte ji zde. Tento rozsáhlý a nadmíru zajímavý text o počátcích hororové literatury nse tímto uzavírá.
Radi sledujete rôzne ankety a súťaže? Eventuálne sa do nich aj zapájate? Je ich také množstvo, až sa zdá, že ťažko nájdeme niečo, čo by sme si neporovnávali alebo v čom by sme medzi sebou nesúťažili. Takže každú chvíľku čítame o vyhlásení nejakých výsledkov, vidíme fotky krásnych mladých Miss, články o víťazných knihách, filmoch, motorkách... skrátka o všetkom, čo je vo svojej kategórii vraj to NAJ.
Zaujala vás Transylvánie nad Temží I. od Piotra Borowiece v překladu Honzy Vojtíška? Pokud ano, můžete se radovat, protože římská jednička v jejím názvu nebyla pro nic za nic, následuje římská dvě, kterou se právě chystáte otevřít a během pár tydnů i Transylvánie na Temží III., která tento rozsáhlý text o počátcích hororové literatury nakonec uzavře.
Každý autor se dostane do situace, kdy si sedne před monitor, psací stroj nebo k prázdnému papíru a zjistí, že nemůže nic napsat. Slova nechodí, studnice nápadů vyschla. Když se to děje delší dobu a autor cítí, že se dostal do úzkých, může to být známka tvůrčího bloku – veřejného nepřítele číslo jedna všech spisovatelů. Je to ale opravdu tvůrčí blok? Nebo jen znamení, že text, který se autor chystá napsat, do knihy prostě nepatří? To mě vedlo k menšímu spisovatelskému zamyšlení.
Začnu naprosto bez obalu: nepřestává mě udivovat, do jakých hlubin jsou někteří kolegové ze spisovatelské branže schopni klesnout, aby propagovali sebe a své dílo. Před nějakou dobou jsem se podobným tématem zabývala v zamyšlení pro časopis Pevnost a snažila jsem se tehdy vypíchnout úskalí, která mohou na začínající autory čekat
„Toužím procházet se rušnými ulicemi vašeho velkolepého Londýna, být uprostřed víru a shonu lidstva, účastnit se jeho života, jeho přeměny, jeho smrti a všeho, co ho činí tím, čím je.“ ( Hrabě Dracula, B. Stoker, Dracula )
Už nějakou dobu ve mně rezonuje fenomén, který je dennodenně živen mým studenstvem. Jestli si myslíte, že jsem se dala na psaní a za nedlouho světlo světa spatří „geniální“ fantasy sága, nebo se přes noc stala špičkovým digitálním artistou, tak se šeredně mýlíte.