Rudolf Pokorný a jeho strašidelné balady

Básník Rudolf Pokorný je dnes už téměř zapomenut, přestože ve své době rozhodně patřil mezi významné literáty. Letos v dubnu uběhlo 170 let od jeho narození, proto jistě nebude od věci připomenout jeho život a dílo, s důrazem na strašidelné balady.

Rudolf Pokorný se narodil 18. 4. 1853 v Heřmanově Městci na Chrudimsku, v rodině kupce Antonína Pokorného v čp. 282 na náměstí. Měl tři sourozence: bratry Františka (nar. 3. 10. 1854) a Jana (nar. 12. 7. 1858), dále sestru Marii (nar. 6. 10. 1860). Právě sestra později zaznamenala vzpomínky na básníkovo dětství a mládí, které se zachovaly v příslušném fondu Státního okresního archivu Chrudim.
Rudolf navštěvoval obecnou školu v Heřmanově Městci, pak od deseti let věku jakousi přípravku na střední školu, kterou ve Stolanech provozoval řídící učitel Novák.
Ve školním roce 1866/67 studoval chrudimské gymnázium, přičemž byl tehdy ubytován u zdejšího hostinského Josefa Rosy. „Mravné chování“ budoucího básníka se během tohoto roku změnilo ze „vzorného“ na „chvalitebné“, pilnost z „náležité“ na „dostatečnou“. Potom přešel na reálku do Pardubic, kterou ukončil absolvováním kvarty.

Rodiče si přáli mít ze syna vzdělaného obchodníka, a tak začal studovat Skřivanovu obchodní školu v Praze. Přivydělával si kondicemi, zejména v rodině pražského advokáta Prachenského. Zároveň se zapojil do pražského literárního a uměleckého života.
Poté musel nastoupit tříletou vojenskou službu v Čáslavi, kde se stal šikovatelem 21. pluku. I tam pokračoval ve svých kulturních aktivitách. Ovšem toto období mělo neblahé důsledky pro jeho zdraví. Jak uvádí ve vzpomínkách jeho sestra: „Ač byl zaměstnán při vojsku jen v kanceláři, přec si při manévrech odnesl zárodek zhoubné ledvinové nemoci, která ho později i záhy do hrobu sklála.“

Když se vrátil do Prahy, „mezi velikým množstvím žadatelů, jsa teprve 23 roky nezcela stár, obdržel místo při obecním úřadě na Žižkově, kdež působil tehdy i spisovatel p. Zákrejs (František Zákrejs, 1839-1907). Tam byl arci ve svém živlu, stále v literárních kruzích a byl nyní i v místě svého působení obléhán z různých zábav o proslovy a jiné příspěvky. Neblahá doba, kdy záložna žižkovská, půjčujíc snad nerozvážně na mnohé novostavby, což i na obecní úřad mělo neblahý vliv, čímž česká správa přešla téměř do rukou německých, způsobila, že Rudolf z úřadu města Žižkova vystoupil.“

Řadu let se pak věnoval výlučně redaktorské činnosti v humoristickém časopisu Paleček, jeho humoristické příloze Šotek a románové příloze Ozvěny. Přes veškerou snahu obě přílohy nakonec zanikly a podařilo se mu udržet pouze Palečka.
Nedostatek financí Pokorného přinutil navrátit se k úřednickému povolání, avšak funkci okresního tajemníka v Libochovicích vykonával jen krátce, protože několik měsíců po jmenování, 19. září 1887, zemřel.

Jeho manželkou byla Růžena (Rosalia) Purkyňová (1864-1950), dcera malíře Karla Purkyně (1834-1868) a vnučka přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). Věřila, že na jejich rod padla nějaká kletba. Byla už třetí generací, které nebyl dopřán šťastný rodinný život. Její dědeček ztratil po osmi letech milovanou manželku, dvě prvorozené dcery jim zemřely na choleru a své syny pak vychovával sám. Otec Růženě zemřel, když jí byly čtyři roky, o rok později ztratila i milovaného dědečka. Manžel Růženy, Rudolf Pokorný, trpěl vleklou ledvinovou chorobou. Jejich syn Vladimír zemřel v dětském věku. Tuto rodinnou tragédii Pokorný zachytil v básni Do malé rakvičky, uveřejněné ve Světozoru roku 1885:

„Černý povoz městem kluše,
kola jako pírka –
vezou, zpátky nepřivezou
mého Vladimírka!

Tam za městem svaté pole,
tam to srdce stáhne –
čím víc slzy svlažují je,
tím víc ono práhne.

Tam na pátém oddělení
v hustém šachet kole
malá chatka připravena,
dvířka zrovna dole…

(…)
Prázdno je tak u nás, pusto
jako v žaláři:
přecházíme uzavřeni v sebe,
z ráje vyhnáni, svrženi s nebe,
úzkost pořád na tváři.

Aby krok ho neprobudil,
chodím po špičkách,
starostlivě mrknu po postýlce:
ale krev zas stydne v každé žilce –
veta po těch tvářičkách!“

Sám Pokorný se dožil pouhých 34 let věku, takže se jeho manželka stala vdovou v pouhých třiadvaceti. Básník tak už naštěstí už nemusel prožívat ztrátu dvou dalších dětí, které zemřely krátce po sobě na záškrt roku 1889. Jejich matka toho však ušetřena nebyla.

Rudolf Pokorný viděl smysl básníkova života v obětavé práci pro literaturu a vlast. To ho také sblížilo s ruchovci a s kruhem literátů kolem časopisu Osvěta.

Psal především lyriku, vynikal v popisech přírody a vyjádření silného citu, nevyhýbal se ani epice, v níž se čas od času objevovaly i balady, o nichž bude řeč dále. Jeho prudká povaha reagovala na nejrůznější společenské neduhy humorem, jako satirik používal též pseudonymů Břetislav Perný, Heřman Městecký nebo Ranko Petar. Vyšlo mu celkem 10 básnických sbírek: Z jarních luhů (1873), Básně (1877), Pod českým nebem (1879), Nemilostné písně (Ranko Petar, 1879), Kopřivy (1880), Z hor (1881), Vlastenecké šlehy (1882), Vlasti a svobodě (1883), S procitlým jarem (1883), Opět v horách (posmrtně, 1887) a lyrickoepická básnická skladba Mrtvá země (1885). Psal také prózu, i když ta v jeho tvorbě nedominovala (Povídky, arabesky a drobné kresby, 1879), věnoval se publicistice, překládal ze slovanských literatur. Řada jeho básní byla zhudebněna (Karel Bendl, Josef Plavec, Quido Harlasa a další).

Specificky silný vztah měl ke Slovensku, které důkladně procestoval. Vydal se tam celkem třikrát: poprvé společně s Adolfem Heydukem na pozvání J. M. Hurbana roku 1879 (severní a střední Slovensko), podruhé navštívil Slovensko západní (1880) a posléze Oravu (1885). Považoval Slovensko za bratrskou zemi, jíž je nutno pomáhat. Věnoval mu mnohé verše, zejména ve sbírkách Básně (1877) a Z hor (1881), o svém putování napsal dvoudílný cestopis Z potulek po Slovensku (1883, 1885). Jeho rozsáhlá lyrickoepická skladba Mrtvá země (1885) čerpá ze slovenských pověstí o krvelačné Čachtické paní. Tomuto tématu se však budeme věnovat samostatně. Napsal též brožuru Literární shoda československá (1880), v níž uvažoval o využití češtiny jako spisovného jazyka na Slovensku, nebo dokonce o vytvoření jakési umělé českoslovenštiny pro tento účel. Na druhou stranu, sám Pokorný například v Mrtvé zemi používá řadu slovenských (i nářečních) slov, která poté vysvětluje v připojeném slovníčku. K pěstování česko-slovenské vzájemnosti založil edici Knihovna československá, která však bohužel neměla dlouhého trvání (1880-1881).

Za svůj krátký život toho Rudolf Pokorný stihl bezesporu hodně. O jeho předčasném odchodu i o specifické povaze napsal do nekrologu v Národních listech spisovatel František Chalupa (1857-1890) následující slova: „Povaha jeho byla zvláštní, – ale vzácná. Krásný idealismus s přehorlivou energií slučovaly se v něm a některými dobami jím zmítaly. Poctivé české srdce bilo v těch ňadrech, která tak často za mé přítomnosti stahovala křeč – někdy lítosti, někdy hněvu. (…) Pokorný odešel – a je viděti, že pracoval, a zdá se mi, že pracoval až do únavy! Za čtrnácte let vykonati tolik, mnoho-li vykonal v oboru umění – jest zajisté obdivuhodné.“
Básníkovo rodiště odhalilo k jeho padesátému výročí narození v roce 1903 na rodném domě pamětní desku.

Strašidelné balady Rudolfa Pokorného
Ač založením spíše lyrik, napsal Pokorný též několik výrazných balad. Některé z nich lze nalézt v antologii Umrlčí věnec, vydané nakladatelstvím Golden Dog v roce 2021.
V básnické prvotině Z jarních luhů (1874) byla otištěna Pokorného asi nejznámější balada s názvem Zavedený. Ta poprvé vyšla ve Světozoru roku 1871, tedy když básníkovi bylo pouhých 18 let. Vypráví o dudákovi, který se v noci vydává ke své nevěstě. Po cestě ho však napadnou bludičky a zavedou jej do bažin:

A do páru se řadíce,
táhnuly k dudám bludice:
ve vzduchu bujně letěly,
divoké zpěvy zapěly.

„Hoj, hrej, dudáčku, chutě hrej,
ať počne na bažinách rej,
hoj, hrej, dudáčku, hrej,
s námi se v tanec dej!“

Mocná tě noci kouzla síť –
a běda komu promluviť.
Chladné je lůžko v dolinách,
vlhké podušky v bažinách.

Zná dudáček ty pověsti,
by nedal se hned zavésti;
a rety pevně přitiskne,
že kapek dvé z nich vyprýskne.

A blíž po dvou se řadíce,
vespolek tančí bludice –
a ve vzduchu když letěly,
divoké zpěvy zapěly.

„Hoj, pusť, dudáčku, mimo strach –
což veselo jest na bahnách:
tanečnic lehkých na žádost,
a dneska u nás vzácný host. –
Hoj, pusť dudáčku strach!“

Poslouchá dudáček ten zpěv
a před sebou zří divný zjev:
po dvou bludice, po pěti
ve vzduchu náhle mizeti,
a sotva dvě se vytratí,
čtyři se z bahna navrátí.

A záhy větrem křepčíce,
již blížejí se bludice –
ze dola k němu přiskáčí,
až hlava se mu zatáčí.

„Hoj, skoč, dudáčku, jenom skoč,
a s bludicemi se zatoč –
však nevěsta tvá spanilá
jinějšího sobě zvolila. –
Hoj, skoč, dudáčku, skoč!“

Poslouchá dudáček ten zpěv,
a do hlavy se žene krev,
a slza oko zasmutí,
a za ní jedno vzdechnutí –

Zachechtají se bludice,
po dudákovi křepčíce,
po dudákovi, po dudech –
běda, kdo zapad ve bludech –

A když si dost s ním nahrají,
svatební lůžko chystají,
tož lůžko co ty doliny
a za podušky bažiny.

Nepřešel dudák dolinou,
zapad on, zapad bažinou.

Ve stejné sbírce nalezneme také variaci na jihoruskou národní pověst s názvem Pláč po mrtvých. V próze ji už předtím zpracoval pod stejným názvem Karel Jaromír Erben a zařadil do své knihy Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869). A o čem Pláč po mrtvých vypráví? Matce zemře syn, ona po něm teskní a chtěla by ho ještě jednou vidět. Lidé jí poradí, že se má vydat na mši mrtvých, která se koná jednou za rok, ale má si s sebou vzít kohouta, který ji bude chránit. Syna pak skutečně spatří v zástupu umrlých: musí vláčet nádobu, v níž jsou slzy, které za něj matka vyplakala. Žena se vyděsí a prchá k vesnici. Ale umrlec si jí všimne a začne ji pronásledovat:

A matka letí bez dechu,
a mrtvý za ní v pospěchu;
za nimi horem v tuž stranu
hladových hejno havranů.
Vidí to matka, slábne již –
a umrlec vždy blíž a blíž.

Hoj, těžký, těžký je ten šat,
zdržuje divý její chvat:
strhla a sborník shodila,
co mnohá léta nosila.

Rozsápe oděv umrlec
a pádí za ní, pádí přec.

A matka zrychlí ještě spěch,
ač nohy slábnou, slábne dech.
A ze vzdálí jak bludička
již zableská sem lampička,
zableská lampa, okno, chýž –
však umrlec jí v patách již.

Hoj, těžký, těžký je ten šat,
zdržuje divý její chvat:
tož dušegrejku shodila,
co ve svátek jen nosila.

Rozsápe oděv umrlec,
a pádí za ní, pádí přec.

„Hoj, počkej, matko, počkej jen –
přetěžký mrtvého je sen:
tvé slzy hůře závaží
na pokoj jeho doráží!“

A zachechtá se divoce
a rozpne náruč široce,
studenou náruč po matce –

A matka vidí rodnou chýž,
však bez sil klesá na práh již:
za sebou slyší dutý hlas –
a ještě skok – a klesá zas –

A tu pojednou milý zjev:
kohoutí slyšet z klínu zpěv,
a co ten zpěv a co ten zvuk,
přestala bouře, přestal hluk.

Upadl rázem umrlec,
nedostal starou matku přec.
Do chýšky své se dostala
a měkce sobě ustlala,
ustlala, více nevstala. –

V básní Bledý hoch navštíví svatbu dívky podivný, pobledlý mladík, kterého obřad viditelně netěší:

Když vstoupili pak před oltář,
zvědavost kryla lidu tvář,
a bledý hoch též na něm tkvěl,
až pramen z očí vyprýštěl.

A když jim sluha svěcený
vyměnil snubní prsteny,
nebylo více v kostele
jich ubledlého přítele.

A když je vedli z kostela,
nevěsta blahem hořela –
a vzkřik se ozval ze zdola,
že bledý hoch jen – mrtvola.

Děsivá je i Pokorného báseň Havrani z téže sbírky:

Letěli ptáci havrani,
usedli kdesi na stráni.
„Kam poletíme, braši, kam,
kde posnídati bude nám?
Kde lupič dostal odměnu —
nepoletíme po plenu.
Kde blázen skonal samovrah,
nebude černých ptáků tah.
Kde ale matka v bolestech
pracuje na poslední vzdech,
a synové si v nesvoru
navzájem činí úkoru:
tam poletíme havrani,
tam bude naše snídaní:
z hlavy jim oči vyklovem,
a zasmějem se nad lovem!“
 
Slovenskou inspiraci nezapře Upír ze sbírky Básně (1877). Vypráví o dívce, která čeká na milovaného Todora, je však pronásledována vidinou přicházejícího upíra. Matka se ji snaží chlácholit:

„Slyš, ó slyš, matičko, upír tu kvílí!“
„Vítr to, dítě mé, vítr v té chvíli.“

„Upírá po mně tak divoké hledy!“
„Paprslek luny to, dceruško, bledý.“

„Běda! Již napřahá hněvivé ruce…“
„Potěš tě pán bůh sám, potěš tě v muce!“
(…)
„Pro boha! Upír již svírá mne lítě:
zachraň, ó matičko, zachraň své dítě!“

Vyznění básně je při její lakoničnosti děsivé: na konci přichází Todor, ale čtenář netuší, zda se opravdu jedná o dívčina vyvoleného, nebo jen oživlého umrlce: 
Zaúpí, zabouří obluda děsná –
úzkostně matka se probírá ze sna.

Světnici opustil nepřítel klam,
dokořán dvéře a Todor v nich sám.

V poznámkách ke knize pak Pokorný o upírech píše: Upír. Báječná příšera, již Hájkovi dobře
známá. Nejvíce pověstí v Bulharsku. Člověku, o němž se domnívají, že by se mohl v hrobě způsobiti upírem, vrážejí kolíky do nohou a jinak hledí ho před zupířením ochrániti.

Ve stejné sbírce nalezneme i báseň Hadí korunka. Pán jede s paní vozem a diví se, že se žena směje ržání koní. Ptá se po příčině. Žena se vymlouvá, ale muž tlačí na odpověď, víceméně ji vydírá:
„Nedíš pravdu, paní má,
nevěra tě pojímá:
jinému tvá mysl jest,
láska tvá — jen klam a lest!"

Paní varuje, že odpověď ji může zahubit, nicméně muž se vehementně dožaduje vysvětlení. Dozví se tedy, že jeho žena má hadí korunku, a proto rozumí řeči zvířat a rostlin. Nicméně za prozrazení tajemství ji čeká smrt.
Dořekla a bez moci
padla jako v nemoci.
(…)
„Marný, pane, tvůj je žel,
dříve jsi ho nehleděl.“
Bledé tváře uvadly,
modré oči zapadly,
bílé ruce vychladly.

Hrůza drtí pánův hlas —
a viz, jaký mam tu zas!
Had ubíhá k doubravě,
korunku má na hlavě,
a kdy zpět se zatočí,
skvoucí zář z ní vyskočí...

O pointě Pokorný ve svých poznámkách píše: Kdo hadí korunky dosáhne, rozumí dle českých a zvláště maloruských pověstí mluvě všeho tvorstva. Vyjevili, co uslyšel a pochopil, ztrácí korunku a životem platí prozrazené tajemství.

Ve sbírce Pod českým nebem (1879) nalezneme dvě temné balady. Pytlák ve stejnojmenné básni číhá na laň, číhá dlouho a netrpělivě. Když zaregistruje v houští nějaký pohyb, vystřelí. Poté ale zjistí, že omylem zabil vlastního syna.

V básni Na dušičky se osiřelá dívka vydává ke hrobu své matky a pak k ní promlouvá, stěžuje si na smutný osud:
„Vidíš-li svoje nebohé robě,
matičko drahá, klidně-li spíš?“

Ze světa sobě postesknout chvátá
na ten tvůj sirý, siroučký rov,
probuď se, probuď, matičko zlatá,
několik jenom zahovoř slov!
Zahřej své dítě, zimou se třese,
bědou a hladem umírá již,
ale přec ještě svíčku ti nese –
matičko drahá, klidně-li spíš?“

Únavou na hrobě usíná a probouzí se až o půlnoci, tehdy začíná mše umrlých. Na ní se setkává s matkou, která ji bere s sebou do říše mrtvých:
A hle! Tam kráčí v běloučkém šatě –
s výkřikem dítě letí jí vstříc …
Uchopí matka dcerušku v chvatě,
objímá, líbá více a víc,
v kostelík nese, rubášem cloní –
A zase ticho a zase slyš!
záhy dnes komus hodinka zvoní –
matičko drahá, klidně-li spíš?
 

V posmrtně vydané básnické sbírce Opět na horách (1887) nalezneme baladu s názvem Hrobník. Titulní hrdina vykopává právě nový hrob a při tom narazí na ostatky zlého vrchnostenského správce, které v zemi ležely celých dvacet let. Je už jediný, který tu dobu pamatuje. Bere do rukou správcovu lebku a po letech s ní účtuje:

„Znáš mě, pane správče? Vzpomenout si rač,
jak mě do roboty hnal tvůj karabáč.

Žena tehdy slehla, zpozdil jsem se tím,
ale dohonil jsem pod bičem to tvým.

Než jsem přišel zpět však, žena s dítětem
rozloučily se mi na vždy se světem.

 A já utek' z panství, když pak zamknul's zrak,
vrátil jsem se domů, žebrák, ubožák!

Chopil jsem se rýče – a ostatní znáš.
Chacha! Pane správče, kterak vypadáš!

Ošklíbni se přece, na dráby své křič –
chacha, pane správče! Kde jsi nechal bič?

V mojí jsi teď moci, a já rýčem teď
rozrazím ti lebku – pane správče, hleď!“

Učinil, jak řekl, temno ve zraku,
pak leb hodil mezi kosti sedláků.

Balady Rudolfa Pokorného v mnohém připomínají dílo jeho současníka a přítele Adolfa Heyduka, s nímž Pokorného pojila i láska ke Slovensku. Také Pokorný směřoval spíše k lyrice a epických básní napsal mnohem méně. V souladu s básníkovými názory je v nich kladen důraz na vlastenectví a slovanskou vzájemnost. Tento motiv pak nejsilněji rezonuje v Pokorného lyrickoepických básních zaměřených na historii a současnost tehdejšího Slovanstva. Těmi se však tento článek podrobněji nezabývá.

autorem článku je
Petr Boček  

Obrazová příloha:
    1) Portrét Rudolfa Pokorného (z listu Zlatá Praha)
    2) Portrét Rudolfa Pokorného ze Světozoru (1887)
    3) Matriční záznam o narození Rudolfa Pokorného
    4) Záznam ze školního katalogu chrudimského gymnázia (šk. r. 1866/1867)
    5) Vlastnoruční Rudolfův záznam o smrti rodičů
    6) Obálky básnických sbírek, v nichž nalezneme strašidelné balady
    7) Smuteční oznámení z Národních listů (1887)