opožděný NEDĚLNÍK: Tereza Janišová, Psavcovo desatero

Za třináct let strávených v literárním vesmíru jsem měla možnost pozorovat a blíže poznávat ony podivné a zároveň tolik fascinující tvory známé pod jménem spisovatelé. Každý z nich je jedinečný, každý vyniká jiným, pozoruhodným rysem. Nejvýraznější z těchto rysů jsem sepsala a sestavila tak jakýsi portrét ideálního spisovatele, jehož obrazu se chce každý psavec (ať už to přizná nebo ne) alespoň přiblížit.

Spisovatel…

1) … má svůj osobitý styl.
A to nejen literární ale také vizuální. Vzhled musí být odrazem autorovy individuality. Vizáž spisovatele vysílá do okolí jasnou zprávu: „Nejsem jedním z davu! Ale zároveň jsem skromný a mám vkus.“ Každý detail, každá citáty popsaná teniska, každé uvozovky vytetované na očním víčku, každá náušnice ze špačku tužky… to všechno musí nést svůj vlastní poutavý příběh, který může spisovatel vyprávět. Jasně že ne jen tak na potkání. Pouze ve chvílích, kdy nechá okolí na vzácný okamžik nahlédnout do tajemných hlubin své veskrze kreativní duše.

2) … je aktivní na sociálních sítích, ale nesnáší je.
Samozřejmě, že má svůj Instagram, Facebook a další „socky“. Protože bez nich to v dnešní době zkrátka nejde. Kdo ale vůbec prohlásil, že to nejde? Proč všichni celý den jen civí do zářících obdélníků, místo toho, aby skutečně žili? Otázky podobného druhu věší spisovatel na sítě a pouští se do zanícených debat se svou virtuální sociální bublinou. Jenže pozor! V případě spisovatele se v žádném případě nejedná o prokrastinaci! Spisovatel má v tomhle ohledu jakýsi druh imunity. Na sítích totiž zkoumá lidskou náturu, poznává různorodé typy osobností, pozoruje chování jednotlivců i jejich vzájemnou interakci, a sbírá tak podněty pro své psaní.

3) … neprahne po slávě.
Popularita je jen vedlejším produktem jeho činnosti. Jeho života. Spisovatel prahne jedině po správném pochopení svého poselství. Po duševním obohacení lidstva. Jen proto čas od času pozvání do televize nebo rádia s povzdechem přijme. Když spisovatel poskytuje rozhovor pro nějaký ten kulturně sofistikovaný magazín, upřednostňuje osobní setkání a naprostou spontaneitu svých odpovědí. Pochopitelně nechce po redaktorovi zasílat text před publikováním k autorizaci. Stejně tak jako v televizi nebo v rádiu nechce znát témata rozhovoru předem. Ochudil by tak čtenáře a diváky o ryzí autenticitu. To by nebylo fér.

4) … má cool život a zájmy.
Už jen to, že je někdo spisovatelem, je samo o sobě hodně cool. Povolání snů, které s sebou zároveň nese velkou zodpovědnost. Vždyť knihy jsou přece zrcadlem své doby a odkazem budoucím generacím! Jenže autorova kreativita často doslova přetéká i mimo rámec literární tvorby. Proto se spisovatel, kromě samotnému cool psaní, věnuje i dalším cool věcem. Ať už malování emočně silně nabitých abstrakcí, hře na harfu nebo hang drum, výrobě keramiky nebo recyklovaných eko šperků, vaření gyoza knedlíčků, józe a meditaci či výrazovému tanci. Nebo se úplně sám, jen s batohem a svými myšlenkami, vydává do pralesů, pouští, moří, hor a dalších vzdálených končin našeho světa, ve kterých hledá nové zdroje inspirace a taky sám sebe. Když má na letenku.

5) … nebere ostatní spisovatele jako konkurenci.
Jsou to jeho kolegové a přátelé. Když mu Instagram během seriálového dýchánku, ve společnosti vína, mastných brambůrků a momentální (samozřejmě že zcela výjimečné) neschopnosti sestavit smysluplnou větu, náhodou prozradí, že jeden jeho kolega-přítel právě dopsal román, dalšímu kolegovi-příteli zrovna vyšla sbírka povídek a třetí kolega-přítel dostal nějakou tu bezvýznamnou literární cenu, upřímně jim jejich úspěchy přeje a raduje se z nich. Závist a srovnávání se jsou pro něj pojmy ryze teoretické.

6) … nemá na svém stole čurbes ale tvůrčí chaos.
Počítač, zápisníky, zmuchlané papíry, tužky, pera, hrnky s kafem/čajem v různé fázi vystydlosti a rozpitosti, knihy, bonbony, papírky od bonbonů, papírky s poznámkami, kočka (či jiný tvor, doplňte dle potřeby). A malá pelargonie. To vše (stejně jako již zmíněná vizáž) je odrazem spisovatelovy individuality a burcuje k činnosti jeho kreativitu. Přehnaný tvůrčí chaos ovšem někdy přestává být tvůrčím a zůstává pouze chaosem samotným, který spisovatele od tvořivosti spíše vzdaluje. Například když množství papírů, hrnků a koček vytlačí tvůrce mimo jeho vlastní stůl.

7) … přijímá kritiku s pokorou.
Hodnocení čtenářů a recenzentů bere spisovatel s nadhledem. Je vděčný za každou zpětnou vazbu – pozitivní i negativní. Bez větší námahy dokáže krotit své ego. Chvála spisovatele potěší, ale nestoupne mu do hlavy. Připomínky přijímá racionálně – pokud jsou opodstatněné, poučí se z nich, nad těmi ostatními jen pobaveně pokrčí rameny, určitě se jimi nenechá vyvést z míry. Na knižní databáze nahlédne (pokud vůbec) maximálně jednou za uherský rok. Rozhodně několikrát denně nerefrešuje stránku se svým nejnovějším literárním výtvorem, aby zjistil, jestli přibylo nějaké to hodnocení či hvězdička. A už vůbec se nenechává konejšit svými fanoušky, že autor toho či onoho sprostého hejtu na adresu spisovatelova knižního děťátka je závistivý debil, který by si měl nejdřív zkusit napsat a vydat něco vlastního, než vypustí do virtuálního prostoru takové jedy!

8) … vládne pevnou sebekázní.
Někteří spisovatelé si rádi přivstanou a už od brzkých ranních hodin buší do klávesnice své aktuálně rozpracované dílo. Jiní autoři patří k tvorům nočním, kterým jde práce nejlépe od ruky až po západu slunce. Spánek je jen malou obětí na cestě za novým rukopisem. Když se spisovatel pohrouží do kreativního procesu, nejí, neodpočívá, jen naplno tvoří, až ho bolí klouby na prstech a co chvíli svým vášnivým datlováním sprovodí ze světa klávesnici. Jak už bylo zmíněno, spisovatel nikdy neprokrastinuje. Vždy a za každé situace je v plném pracovním nasazení. Když spisovatel jede vlakem, sbírá inspiraci. Když sedí v hospodě, sbírá inspiraci. Když v pyžamu kouká na film a láduje se u toho zmrzlinou, ano, i tehdy sbírá inspiraci. A sbírání inspirace je nedílnou součástí spisovatelovy práce! Nikdy si neodpočine, i kdyby se snažil sebevíc. Jeho vlastní podstata mu to zkrátka neumožní.

9) … čerpá z opravdovosti vlastního bytí.
Za každým velkým literátem stojí jeho vlastní velký životní příběh. Silný příběh plný osudových zvratů, dech beroucích událostí, dobrodružství, inspirace, zklamání, naděje a vášně. Příběh, který se bude dobře vyjímat jak na stránkách biografického románu, tak na stříbrném plátně. Spisovatel je i v tomto ohledu pochopitelně zcela nad věcí. Rozhodně nikdy nepořádá svůj vlastní imaginární casting na hlavní roli a po nocích nepřemítá, zda by jeho osobnost dokázal lépe vystihnout Tom Hanks nebo Ewan McGregor.

10) …nekopíruje, ale inovuje.
Spisovatel je studnicí (či spíše gejzírem) nových neotřelých myšlenek a témat. Dokáže ale také obratným způsobem použít nejednou zpracovaný prvek znovu – pochopitelně mnohem lépe a nápaditěji než jeho spisovatelští kolegové-přátelé. A klidně to drze přizná. Proč nevytáhnout staré dobré schéma Hamleta a nezasadit ho do předaleké galaxie nebo do českého maloměsta? Klišé je přeci jen jiný výraz pro neschopnost objevovat ve starých tématech nové dimenze.

Tak co, milí píšící kolegové-přátelé? Ve kterých bodech se poznáváte? A ve kterých vidíte své ostatní píšící kolegy-přátele?

Tereza Janišová
se narodila 30. května 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.