NEDĚLNÍK: Ondřej Kocáb, O koťatech, velrybách a příbězích

Proč vlastně píšeme příběhy?

Jasně, protože nás to baví. Nicméně to je spíše důsledek této činnosti. Autor, kterého jeho práce nenaplňuje, asi nebude psát úplně od srdce, a to se projeví na výsledku. Někdo naopak může tvrdit, že to dělá kvůli penězům, materiálnu či pozornosti. Abych podobné literární gagy uvedl na pravou míru, rozhodně to není primárním cílem – ale když už napíšu svůj vytoužený příběh, je hodně naivní ho komukoli poskytnout bez nároku na odměnu. Jedinou výjimku bych snad viděl u naprostých nováčků, kteří prozatím zůstávají bez publika.

Odpověď se částečně skrývá v otázce, proč čteme. Lidé okouzlení fantasy často mluví o tom, jak je fajn utéct z naší reality do smyšleného světa, kde konečně mohou na chvíli vypnout. Čtenáři zainteresovaní do sci-fi predikují problémy budoucnosti, aby se na ně adaptovali skrze pochopení problému a načrtli řešení. Hororem políbení jedinci se nebojí postavit realitě čelem a bojovat do roztrhání těla, přestože vědí, že jednoho rána už slunce nevyjde. A samozřejmě, v rámci zjednodušujícího žánrového dělení jsou k dispozici další vypravěčské styly či jejich mixy, které ony obranné mechanismy splétají dohromady. Ano, obranné mechanismy. Všimli jste si oněch zvýrazněných slov? Každý příběh je v jádru pouhá reakce na stres či podráždění, plynoucí z vnějšího světa. Autor je velmi citlivý tvor, který vnímá onu melodii, která mu brnká na nervy. Ale místo notového zápisu zaznamená jednotlivé hlásky do podoby slov nového příběhu. Tím samozřejmě ulehčuje i čtenářům, neboť čtení je v podstatě kolektivní terapeutická aktivita.

Jelikož se stresem se je třeba bez ohledu na reakci vyrovnat, může nám k lepšímu pochopení vnitřního mechanismu napomoct psychologický model, známý také jako pět fází smutku: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. V rámci literární aktivity je pak možné jednotlivé položky chápat jako vnitřní motor, který tvůrce vytrvale pudí k dalšímu psaní (potažmo čtenáře k četbě). Pozice na načrtnuté škále pochopitelně není fixní, ale dynamická – autor jako takový se v čase vyvíjí a může se stát, že po pár letech už najednou nepíše brutální krváky o nekrovelrybách z černočerných hlubin kosmu, ale o roztomilých koťátcích a jejich dobrodružstvích na veselé planetě Yogi.

Kupříkladu má maličkost údajně působí jako klidný, introvertní vtipálek. Něco na tom bude. Humor považuji za jedinou dostupnou obranu před hloupostí a absurditou. To neznamená, že bych nedokázal napsat bezútěšně depresivní příběh, dočasně popírat kulatost Země nebo napsat smířený dopis na rozloučenou. Ovšem zdaleka nejlépe se mi daří, když mě něco vnitřně rozladí a okamžitě mi začnou naskakovat slovní hříčky. (Tedy víc než obvykle.) Nejde ovšem o přeměnu v Hulka; spíše vypustím z temné cely svého vnitřního Jokera, aby koťátky z planety Yogi nakrmil ony krvelačné nekrovelryby.

Ale co tím chtěl básník říct – každý si v nitru hýčkáme své démony. Důležité je, aby naše temnota pracovala pro nás, nikoli obráceně. Jinak na našich místech budou sedět jen toxičtí křiklouni, kteří neváhají zlostně ukazovat prstem. A to, pokud vím, nikdy nikam nevedlo, nevede a nepovede. Kýžené odpovědi se od dávných dob ukrývají v hlubinách příběhů; zbývá jen naslouchat a vyprávět.

Protože když se zamyslíte… nejsou právě příběhy tím, co nás definuje?

Ondřej Kocáb (*1991)
Pochází ze Zlína. Psaní se začal věnovat roku 2013 během studií přírodních věd na Univerzitě Palackého v Olomouci. V tomto městě žije a působí i v současnosti. Jeho tvorba zahrnuje převážně horrorové povídky kratšího i delšího rozsahu. Ty se v uplynulých letech pravidelně umisťovaly na finálních příčkách literárních soutěží. Některé z nich se dočkaly publikace prostřednictvím elektronického čtvrtletníku Howard.
Knižně debutoval roku 2019 povídkou Mrtvola, která se objevila ve sborníku Dokud nás smrt nerozdělí. V roce 2020 mu společně s Honzou Vojtíškem vychází společná povídková sbírka Rozpolcení. Po menší odmlce se roku 2021 vrací s povídkou Zatracenej v antologii České temno.