NEDĚLNÍK: Sardenské legendy

Letos jsem do toho šla znovu. Uspořádala jsem už druhý ročník literární soutěže Sardenské legendy. A fakt se na to těším.

Z prvního ročníku jsem měla obavy. Jsem veterán soutěží, takže si jako autor moc dobře pamatuju ty nervy, kdy jsem čekala na výsledky a ty měly téměř pokaždé zpoždění. Nemluvě o tom, že mám mezi kamarády spousty porotců a jejich odvěké kňourání o tom, jak příšerné povídky do soutěží chodí, mi vložilo do hlavy představu, že literární soutěž by četl jen blázen.

A teď jsme tady, už podruhé.

Strach z toho, že Sardenské legendy budou jedna z těch soutěží, která nedopadne dobře a bude zdržovat s výsledky, se nevyplnil. Především kvůli poctivé snaze neúnavných porotců, a to i přesto, že přišlo víc povídek, než jsme očekávali. Stejně tak si nevybavuji, že by mě nějaká povídka nutila plakat nebo křičet zoufalstvím. Vlastně mě většina z nich bavila, i když byl autor třeba nevypsaný nováček.

To neznamená, že by nervozita přestala. Půjdou všichni porotci do dalšího ročníku? Budu muset shánět nové statečné? Fungovalo naše hodnocení, jak mělo, nebo se bude muset upravit? Co když se tentokrát zpozdíme? Já vím, dala jsem nám o měsíc víc, ale stejně!

Tyhle obavy asi nezmizí ani s ročníkem třetím, pátým či desátým, jestli se k takovému číslu někdy dobereme. Nakonec, všichni soutěž pořádáme v našem volném čase jen za děkovné poplácání po zádech, a život se do takových obchodů rád míchá. Nezbývá než doufat a věřit, že to všichni zvládneme.

Ale i tak se těším. Baví mě číst povídky nových autorů. Přes veškeré nedostatky totiž mají skvělé nápady. I ta povídka, co se umístí na poslední příčce, má vždycky něco, na co jde ukázat a říct si: „Tohle bylo fakt super.“ Já tyhle malé detaily ráda hledám. Mezi tvůrci se říká, že všechno už bylo napsáno, a bude na tom něco pravdy. Ale tyhle střípky originality a skvělých nápadů mi dávají naději, že se přeci jen jednou najde něco, co nečetl ještě nikdo z nás.

Tak až budete psát, hoďte mi tam nějaký střípek.