NEDĚLNÍK: Co s časem?

Článek od: Monika Slíva - 28.04.2024

Sardenské počítadlo mi ukazuje, že jsem členem redakce již 12 let a 12 měsíců, až uplyne duben, což je za pár dnů, stane se z toho čistá třináctka. Nejsem pověrčivá a je to moje oblíbené číslo, takže jsem zvědavá, co mi přinese. Někdy se tomu ani nechce věřit (a je to stále dokola ohraná písnička), že čas umí tak pádit a nikdy nás nenechá vydechnout. Připadá mi zhruba jako předloni, když jsem se poprvé potkala na Světě knihy s tehdejším šéfredaktorem Pechym a jeho zástupcem Martinem Stručovským. Oba už ze Sardenu odvál čas (Cha, zase ten čas!), jednoho zcela mimo fantastiku a druhého do knihkupectví a ke psaní detektivek. Já to měla obráceně, po mateřské jsem chtěla zase začít pořádně číst, vrátit se k milované fantastice a hledala jsem cesty a možnosti, jak získat inspiraci a třeba i začít psát, protože to jsem přece vždycky chtěla.

Běžně se říká, že když na něco čekáte nebo děláte nudnou činnost, čas se hrozně vleče a naopak. Hrozně se mi líbí myšlenka z Harryho Pottera, kde měl profesor Křiklan očarované hodiny, které měřily čas přesně obráceně. Inspirativní a skvělá konverzace ho zpomalovala a při té nezáživné pádil písek rychleji, aby se jejich majitel nudných nebo nepříjemných návštěvníků snáze zbavil. Tahle představa mě hrozně baví, člověk by pak měl víc času na čtení a na filmy a taky na setkání s lidmi, které má opravdu rád a vždycky ho potěší se s nimi vidět.

Čas je vůbec ošemetná a záhadná veličina, se kterou musíme počítat úplně všichni, ať už se nám to líbí, nebo ne. Je předmětem mnoha seriózních vědeckých prací a bez něj by nevznikla ani teorie relativity. A chceme-li se pustit do spekulací, stačí sáhnout po nepřeberném množství vědecko-fantastických knih, které hledají možnosti jak v čase cestovat, nebo z něj udělat pátou dimenzi, abychom tu zapeklitou veličinu přestali vnímat lineárně.

Co je pro jednoho ztráta času, pro druhého mohou být nezapomenutelné okamžiky, a když se někdo k smrti nudí, jiný zase hledá, jak si ten čas nastavit. Je to skoro jako zaklínadlo, kterým je vše kolem nás podmíněno a jako obyčejní smrtelníci se tomu prostě nemůžeme vyhnout. Nejsme elfové ani upíři či jiné dlouhověké druhy, kterým je umožněno vidět, jak se mění epochy, civilizace přicházejí a zase upadají v zapomnění. Chtěli byste vědět či vidět, jaké to skutečně bylo před tisíci lety nebo za pár století v budoucnosti? Mnozí z nás ano, ale nejspíš se toho nikdo nedočkáme. Proto my snílci tak rádi čteme a ve fantasmagoriích cestujeme vesmírem i epochami, když už nám to není umožněno ve skutečnosti.

O to víc bychom si měli v reálném světě užívat všeho, co je nám dáno – rodiny, přátel, slunce nad hlavou i rozkvetlých zahrad. Využít všechen svůj čas tak, abychom mohli jednou říct: „Stálo to za to!“ Ať už se nám to líbí, nebo ne, křišťálové koule fungují jen v pohádkách, nikdo z nás neví, co bude zítra, a den, který uplynul bez užitku, už nám nikdo nevrátí.

Komentáře

Hezký článek.

Hlavně předposlední část ve mě vyvolala pár otázek. Vnímali by se elfové jako dlouhověcí? Není to čistě pohled někoho z venku? A pokud bychom byli "dlouhověcí", neznamenalo by to, že by se civilzace vyvíjely mnohem pomaleji? Co když právě naše "krátkověkost" nás tlačí a motivuje pořád něco rychle měnit, bourat staré a stavět nově? Navíc, lidé, kteří prožili listopad 1989 určitě změnu jedné epochy prožili. A určitě nějakou změnu prožíváme i teď. 

Přeji minimálně dalších 12 zábavných let a 12 měsíců zde s námi na Sardenu :-)

Zajímavé otázky! :-D

Všechno je přece relativní a vždycky záleží na úhlu pohledu, takže elfům bychom pravděpodbně my připadali značně krátkověcí, až s jepičím životem, protože svoji délku života oni nejspíš vnímají jako standard. V tom s tebou souhlasím...

Je to jako s tou šestkou a devítkou... nebo jako v tom vtipu, když strčíš lvovi hlavu do tlamy. Oba máte hlavu v tlamě, ale ten lev je na tom relativně (já si tedy myslím, že i reálně) líp než ty. :-D

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Přidat komentář