NEDĚLNÍK: Selfcare aneb Nechat hudbu řvát

Máte rádi true-crime knižní příběhy, thrillery, horrory nebo temnou fantastiku, ať už v knižní, nebo seriálové podobě? A už jste se někdy setkali s tím, že by vás za to někdo soudil nebo se na vás díval skrz prsty? Já tedy naštěstí ne. Lidé v nejbližším okolí to většinou tolerují, berou to jako váš koníček a něco, co k vám neodmyslitelně patří. Je to přece forma relaxu, odpočinku, útěku z reality běžného života a podobně.

Akorát, že ne vždy. Pokud jste, stejně jako já, milovníci tvrdé hudby, asi jste ve svém životě nejednou slyšeli poznámky jako: „Proč posloucháš takovou agresivní hudbu?“ „Vždyť to zní jako kdyby někdo pustil hromadu nádobí ze schodů.“ „Tomu zpěvákovi nejde vůbec rozumět,“ no a mohla bych pokračovat. Však to znáte sami – lidé nad vaším hudebním vkusem protáčí oči, a když se na párty mezi „normálními lidmi“ nenápadně chopíte pozice DJe, zavládne všeobecná panika.

I'll throw myself into the firе
And burn away
Ridding this flesh of burden
And pray I suffocate
(Lorna Shore, Pain Remains III: In a Sea of Fire Lyrics)

Musíme uznat, že tvrdá hudba, stejně jako drsnější druhy literatury, skutečně není pro každého. Není totiž prvoplánová, je hluboká, komplexní a pohlcující. Dokáže zabrnkat na ty nejzákladnější instinkty člověka, propracovat se k jeho podstatě a rezonovat s ní. A to nejenom prostřednictvím úderných bicích a různorodých melodií, ale samozřejmě i samotných textů písní.

Now I see the times, they change
Leaving doesn't seem so strange
I am hoping I can find
Where to leave my hurt behind
(KoRn, Alone I break)

Nebudeme si nic namlouvat, ty texty většinou nejsou hezký. Tyhle kapely zpívají o ošklivých věcech. A už dávno to není jenom Satan a zlo, jak tomu bylo na začátku. Stejně jako tvrdá hudba samotná, i její témata se prohloubila. Vraždy, psychické poruchy a onemocnění, smrt, násilí ve všech možných i nemožných podobách. Bezmoc, zlost, útlak, šikana, agrese, bezpráví. Bolest, pocity samoty a beznaděje, smutek. Věci mezi nebem a zemí, apokalypsa, konec bytí. Prostě všichni ti strašáci, o kterých se sice až tolik nemluví, ale kteří na nás číhají na každém kroku… A pro některé z nás jsou reálnější než pro jiné. Stačí zhasnout světlo.

I saw the Virgin's cunt spawning forth the snake
I witnessed tribes of Judah reduced to ruin
I watched disciples twelve dissolved by flame
Looked down on son of God snuffed in vain
(Behemoth, Blow your trumpets, Gabriel)

Najdou se lidí, co si říkají „A proč by tohle chtěl jako někdo poslouchat? Vždyť hnusných věcí je kolem nás hromada, stačí zapnout zprávy.“ Opět je zvláštní, že u knížek nebo seriálů či filmů se na tohle nikdo neptá. Ale odpověď je nasnadě: „No, nejspíš právě proto.“

I push my fingers into my eyes
It's the only thing that slowly stops the ache
If the pain goes on, I'm not gonna make it
(Slipknot, Duality)

Občas je toho na člověka prostě moc. Moc hnusu, ošklivých věcí, moc marastu všude kolem. Víra v lidstvo se postupně vytrácí a my s tím nezmůžeme zhola nic. K tomu blbej den v práci nebo ve škole, hádka v rodině, hnusná vzpomínka, protivná paní v obchodě… Všechny tyhle věci se v člověku hromadí a hromadí, dokud nenajde účinný způsob, jak je ze sebe dostat. A právě k tomu může tvrdá hudba velice dobře posloužit. Knížky, filmy a seriály nás spíše ponoří hlouběji do problematiky a nutí nás klást si další a další otázky. Zato hudba funguje jako emoční ventilátor, který nám umožňuje se všech těchto věcí zbavit. Nechat je rozdupat údery nekompromisních bicích, rozsekat ostrými kytarovými rify a na závěr zpopelnit vokálem, který na plnou hubu křičí slova, na něž se my bojíme jen pomyslet.
Zkrátka a dobře…

Self care is letting the music scream so I don’t have to.
(IG @pineappleprincess_)