NEDĚLNÍK: Žijeme v budoucnosti

Článek od: Petr Simcik - 17.05.2020

Nedávno jsem tu nastínil několik možností, jak by to mohlo vypadat po koronavirové krizi, ale ono to bude mnohem prozaičtější - nestane se nic. Každopádně představy o budoucnosti měli lidé odjakživa a poslední dobou mám pocit, že v tomhle jsme tak trochu ochuzení, asi jako ten středověký mešťan níže - a nebo ne? Podívejme se na současnost očima lidí minulosti.

Dejme tomu, že by se tu mezi námi objevil středověký měšťan. Jeho představy o budoucnosti musely být zaměřené na velmi krátký časový úsek. Nejbližší trh, nejbližší sklizeň, odchod na vejminek, zatímco syn převezme živnost. Nějakým globálním pohledem do bodoucnosti se nejspíš vůbec nezabýval. Ano, možná si říkal, jak to bude super, až dostaví tu velkou katedrálu na kopci, na kterou přispěl darem, aby se dostal do nebe. Jak by asi reagoval, kdyby se najednou objevil v naší době? Asi by se divil, možná by se strašně bál hluku, aut, divil by se brýlím, mobilům, papírovým penězům. Hledal by něco, co je mu známé a přirozené, ale hlavním pocitem by byl s největší pravděpodobností strach. Kdyby to byl učenec, nenašli bychom asi větší rozdíl, protože ani otevřená středověká mysl by nedokázala tu časovou mezeru překlenout. Na druhou stranu, Leonardo da Vinci a možná i jiná otevřenější mysl z konce středověku, by mohli mít větší pochopení, možná i bázlivé nadšení. Spíš ale pro konec devatenáctého století do Belle Époque. Dnešek už je opravdu hodně vzdálený. 

Když se posuneme dále, právě do Belle Époque, uvidíme úplně jinou představu o budoucnosti. Člověk létá balóny a vzducholoděmi, parní vlaky křižují podzemí i nebe. Města jsou obrovská, s mnoha komíny a továrnami, s kabarety, divadly. Objevují se první letadla, telefon, elektrifikace, kinematograf. Konec devatenáctého století je dobou zázraků, takže kdybychom přemístili jednoho člověka do naší doby, jeho hlavní emocí by mohlo být nadšení. Ano, asi by hledal ty vzducholodě nebo parní vlaky jedoucí po kolejích nad městem, ale přehled toho, co by uviděl, by mu maximálně potvrdil, dokonce předčil jeho představu o budoucnosti. Všechny vynálezy jeho doby tak či onak používáme. Města jsou opravdu větší a dokonce mnohem čistší, než byla v jeho době. Přístroje, kterými byl v jeho době nadšený - fotoaparát, kinematograf, telefon, rádio... to vše my nosíme běžně v kapse! Dokonce i představy socialistů té doby jsme překonali několikanásobně. Naše společnost je mnohem sociálněší, než si kterýkoli dělník i salonní socialista mohl představit, děti se povinně učí a nepracují - jen tak pro začátek. Chudá děvčata z vesnice nemusí za normálních podmínek šlapat chodník a zboží ze všech koutů světa si můžete pořídit prakticky na každém rohu. A nemoci - nám se vlastně podařilo vyléčit všechny nemoci.

Posuňme se za dvě světové války, do padesátých a šedesátých let. Kdybychom přesunuli do našeho času někoho z té doby, asi by trochu záleželo, jestli by byl z východního, nebo západního bloku. Ale ono je to vlastně jedno, myslím, že hlavní emocí, kterou by tehdejší člověk v dnešním čase cítil, je zklamání a trocha té úlevy. Když se podíváme na tehdejší představy o budoucnosti, vidíme dvě možnosti - mírové a násilné využití jaderné energie. Úleva onoho člověka z šedesátek by pramenila z toho, že jaderná válka nenastala. Ve východním bloku probíhala cvičení, budovaly se kryty a děti se učily nasazovat masky. V západním světě jste si navíc mohli zcela kapitalisticky pořídit vlastní kryt pro ochranu své rodiny. Na druhou stranu ta doba přála pokroku jako žádná jiná, protože bipolární svět byl arénou pro soutěž ve všem, a tak by tehdejší člověk asi očekával, že po městech budou jezdit jaderná auta, nad nimi létat jaderná nadzvuková letadla a první, na co by se ptal, je, kde si může koupit ten lístek na cestu na Mars, Venuši, Alfu Centauri. Jádro bylo odpovědí na všechno. Jaderné lodě, letadla, auta, vesmírná plavidla. Domácí jaderné reaktory napájející úžasnou techniku, která se leskla chromem a vše udělala za vás. Možná i roboti. A světový mír, ten především - zajištěný vítězstvím jedné ze stran. A realita? Válku nevyhrál nikdo, světový mír je poměrně diskutabilní a ta auta a letadla sice lítají, ale pachuť zůstává, protože furt jezdí na benzín. A co Měsíc? Planety a vesmírné stanice, které jsme měli navštěvovat a jezdit tam prakticky na dovolenou, to všechno zůstalo ve snech a od většiny z toho jsme už upustili. Nadzvukově nelétáme a z pohledu perspektivy konce šedesátých let jsme se posunuli zpět do safezóny. A kdyby to byl chlap, říkal by si - sakra, kam zmizely z ženskejch ty krátký šaty? Proč maj teď všechny kalhoty? Jak jste to mohli dopustit?

A co takový teenager z konce osmdesátek? Ten by byl podle mě zase docela nadšený. Už v osmdesátých letech bylo jasné, že cestě do vesmíru hrozí umíráček, takže by se soustředil na ty menší věci, které nás obklopují. Na to, že každá kára má teď nejen rádio, ale CD, případně MP3 a palubní počítač. Měl by radost z toho stejného jako jeho kolega z Belle Époque, jenže krom telefonu, foťáku a dalších věcí by projevil nadšení i z kapesní herní konzole. Samotný mobil má na hraní větší kapacitu než libovolný počítač do roku 2000, takže člověk, který zná maximálně intel 386, Famicom/Nintendo s osmi bity a Gameboy, by na dnešních mobilních hrách ujížděl. A možnost zavolat si kámoše, zahrát s nimi po síti a stejným přístrojem si natočit společné zážitky a k tomu si pustit muziku z nekonečné audiotéky s možností přetáčet bez tužky a ihned - to už vůbec nemluvím o tom, jak vypadají dnešní herní konzole. Prostě blaho.

Budoucnost byla vždycky fascinující a i my máme jakési nezřetelné představy o tom, jak bude vypadat. Elon Musk poletí do kosmu, my si zažijeme green deal, případně tu budeme mít poušť. Čeká nás virtuální realita, i když jiná, než si představovali lidi v devadesátkách. Celkově ale žijeme v budoucnosti už teď a do další moc nehledíme. Chybí nám taková ta představa globálního posunu někam dál. Perspektiva toho, co zcela určitě budou dělat další generace. Jedno, že se to nikdy nesplnilo. Jsme víc konzumní a zaměření na dnešní okamžik. Pokud přemýšlíme o nových technologiích, jsou to ty už existující. Bojíme se do té budoucnosti podívat? Co nám v tom brání? Strach jako u měšťana čtrnáctého století? Bojíme se umělé inteligence, konce civilizace, výzev a problémů, které nás čekají? A co vy? Jaká je vaše představa o budoucnosti vašich vnuků a jste spíš optimisté, nebo to vidíte černě? 

Komentáře

Asi nejsem ten správný ročník (a možná vůbec ten správný člověk). Neb jakožto teenagera ze sedmdesátek mne současnost (a vlastně většina těch změn, co přišly mezitím, snad s výjmkou pádu komunistů a následné dostupnosti knížek, o kterých jsme dřív nemohli ani snít) spíše děsí. Přičemž budoucnost, pakliže přetrvají hlavní současné trendy, slibuje být ještě horší...

Ovšem číst staré sci-fi jakož i vědecké předpovědi s prošlou garanční lhůtou je nehorázná sranda. Nesplnilo se skoro nic, co si dávní visionáři představovali (a pokud jo, vypadalo to jinak), zato došlo k věcem, na které nikdo nepomyslel...   Chesterton měl pravdu, když v úvodu "Napoleona z Nottinghillu" pravil, že lidstvo odedávna hraje hru "ošiďte proroka".

Obecně je dneska jiná, sociálně tekoucí doba a díky virtuální realitě mnohým připadá, že i život může být na restart tlačítko, skoro jako v hrách. Budoucnosti se spíš obávám, protože se zatím ubírá směrem k velkému bratrovi za naprosté inflace informací. Otázka je, jestli bude chtít umělá inteligence v tom množství informací najít pravdu.

Přidat komentář