REPORTÁŽ ze křtu: Myšlenky zločince v české kotlině

Dne 12. září se v pražské Činoherní kavárně konal křest knihy Myšlenky zločince v české kotlině od Jiřiny Hofmanové.

Jiřina Hofmanová (J.H.) je spisovatelka a legenda české kriminalistiky. Osm let pracovala jako vyšetřovatelka obecné kriminality na úrovni krajského úřadu vyšetřování, kde řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost. V 90. letech minulého století stála u vyšetřování tzv. orlických vražd. Později se školila u těch nejzkušenějších kriminalistů u Jednotky behaviorální analýzy Akademie FBI v americkém Quantiku.

V literární sféře se Jiřina Hofmanová nepohybuje poprvé. Již publikovala dvě monografie – knihy Behaviorální analýza (2010) a Jak se vraždí v Česku (2011). Svazek Myšlenky zločince v české kotlině, vydaný u nakladatelství XYZ, se ohlíží za nejslavnějšími případy, jimiž si paní Hofmanová prošla. V tíživém psychologickém titulu nechybí popisy konkrétních případů ani detailní náhled do pokřivených myslí lidí, kteří se vydali na dráhu zločinu.

Křest se konal v pražské Činoherní kavárně; proběhl za účasti samotné autorky a dvou kmotrů – Josefa Klímy (J.K.), investigativního novináře a spisovatele, a režiséra Jiřího Svobody (J.S.), autora seriálu Sametoví vrazi. Moderování se zhostil ostřílený Michael Rozsypal, kterého můžete znát například z DVTV nebo z online pořadu Michaelův Mashup.

Jak si akci užili dva členové naší redakce? O tom se sami přesvědčte:  

Daniel Palička:
Akce byla naprosto famózní. Program přinesl skvělou debatu v odlehčené atmosféře, o působivé informace z oblasti kriminalistiky a zajímavé historky z dávné minulosti nebylo nouze. Michael Rozsypal jako moderátor odvedl výtečnou práci, zatímco Josef Klíma a Jiří Svoboda byli skvělými hosty. Samozřejmě nesmím zapomenout na paní Hofmanovou, jejíž povídání mě zajímalo od začátku až do konce. Co víc dodat? Byl jsem naprosto spokojen. Děkuji za příležitost, bylo to boží!   

Sečteno a podtrženo, křest jsme si neskutečně užili. Šlo o vskutku unikátní zážitek, který se jen tak nebude opakovat. Jsme moc vděční za to, že jsme se této události mohli zúčastnit a že jsme mohli poznat tak báječné lidi. Bylo to moc fajn!     

Marek Mika
"Byly učitelství a ochotnická činnost Vašeho tatínka dobrou průpravou pro kriminalistiku?"
"Samozřejmě."

Učitelství a divadlo, dobrý základ vyšetřování? Takové spojení napadne asi málokoho. Že by se však jednalo o fatální chybu, dokazují četné úspěchy Jiřiny Hofmanové, osobnosti české kriminalistiky a autorky nového díla Myšlenky zločince ze žánru true-crime.
Křest v útulných prostorách kavárny Činoherního klubu tak byl více než příznačný. Událost měla vpravdě sváteční nádech a mezi hosty bylo možné zpozorovat nejednu významnou osobnost české kriminalistiky a žurnalistiky.

Role moderátora se ujal Michael Rozsypal, který svými vhodně kladenými dotazy nabízel hlavním osobnostem tohoto setkání příležitosti propojit se s publikem.
A že bylo o čem hovořit. Za kmotry byli vybráni investigativní novinář Josef Klíma a režisér Jiří Svoboda, oba dobře známí pro svou činnost na poli osvěty o závažné trestné činnosti.

Níže tak přinášíme úryvky z vyjádření paní Hofmanové i obou vážených hostů.

J.H.: "S policejní činností jsem neměla žádné zkušenosti. V mé rodině byli kantoři, lékaři, strojvedoucí a inženýři, ale žádný policista. A právě šestnáct let kantorství mě naučilo důsledné přípravě podkladů, ale také vystupování a správnému reagování na otázky.
A tatínek, potažmo rodinné prostředí, mě zase naučilo vytváření spojení pojmů s mentálními obrazy. Díky tomu jsem od začátku vyšetřování zvládala skládat obraz dané události z malých dílků a ptát se na správné otázky. Někdy ze sebe třeba udělat blbce, aby si ten druhý myslel, že má navrch. V tom okamžiku vám řekne i to, co by normálně neřekl.
Ostatně ani fyzická práce mi není cizí, tři roky jsem pracovala jako přidavač zedníkům na stavbě. To se pak projeví, když mluvíte s pachatelem, všechny tyto vlivy se spojí. Kdybych přišla s nalakovanými nehty a dělala ze sebe primadonu, dozvěděla bych se mnohem méně.
Takové věci mi ohromně pomohly a posunuly objasňování a vyšetřování na vyšší úroveň. Ale nebyla to jenom moje práce. Musíte mít kolem sebe lidi, kteří chtějí dělat to samé."
...
"Neskutečně mě naučili i samotní studenti. To, že jsem poznala, když mají nějaký problém. Že jsem je respektovala, od začátku jim vykala, přistupovala k nim jako k dospělým. A oni se pak jako dospělí chovali. A to je úžasná věc."

J.S.: "Pokládám si za čest, že si mne paní Jiřina vybrala za kmotra knihy. V průběhu let jsem spolupracoval s mnoha kriminalisty, skvělými profesionály. Ale když jsem se prvně před pětadvaceti lety setkal s paní Jiřinou, zjistil jsem, že jí nejde jenom o tu technickou stránku, usvědčit ho ze lží. Jí bylo líto, že se taková věc vůbec děje. Je schopna velké empatie i vůči zločincům. A při rozhovorech i s těmi nejzávažnějšími zločinci je cítit, jak si klade otázku 'Proč? Proč ten člověk nežije normálním způsobem? Mnozí měli rodinu, o níž se starali, dobré sousedy... '. Když mi to vyprávěla, zdálo se mi, že jí bylo líto, že se z toho člověka stal vrah. Na jejím jednání je vidět účast s daným člověkem. Toho si na paní Jiřině moc vážím. Zanechala ve mně z našich rozhovorů dojem člověka velmi inteligentního a s pochopením pro druhé.
Jsem moc potěšen, že u Policie nejsou jenom technici vyšetřování, technici moci."

J.K.: "Při své práci jsem přirozeně přicházel do kontaktu s policií pravidelně. Ale mně se líbilo, že se tehdy jako první prolnula s mou profesí. Já se snažím zpovídat zločince, abych se dozvěděl pravdu, byť k té se stejně člověk nikdy úplně nedostane, tak alespoň co nejvíce přiblížil. A ona najednou přinesla do vyšetřování metodu videografie, která hned v některém z prvních využití pomohla úžasně usvědčit asi šestici pachatelů ze lži, když se na místě činu fatálně rozcházeli ve svých tvrzeních. Vnesla mou, televizní profesi, do vyšetřování, což bylo naprosto unikátní. A díky těmto novým účinnějším metodám i zahájila, dovolil bych si říct, úplně novou etapu, připravenou i na úplně nový druh zločinců, který v té době vznikal. Držela s nimi krok.
A přesně jak zmiňoval pan Svoboda. Ohromně se mi líbilo, že paní Jiřina s pachateli jednala ne jako trvdej vyšetřovatel s cílem dohnat je ke zdi, do úzkejch, ale jako člověk. My se teď sešli po mnoha letech při přípravě dalších natáčení a já s potěšením zjistil, že je stejná jako tenkrát."

M.R.: "Pomáhalo medializování kauz?"

J.H.: "Víte, existuje problém, takzvaná kriminální nápodoba. Když se pachatel medializuje, je šance, že se to někomu zalíbí a řekne si 'No, tak já to ale udělám líp'. Můžu říct, že mediální zájem pro nás nikdy nebyl to nejlepší. Pamatuji si, jak při jisté rekonstrukci musel mít pachatel kvůli ochraně identity kuklu, preventivně. Ale netušili jsme, že někudy unikla informace o této činnosti, a byty v okolí toho místa obsadila nejmenovaná televize. Takže večer jsme se koukali sami na sebe, všichni s odkrytými tvářemi.
Nám nejde o to mít mediální obraz, ale dobře odvést svou práci, aby i oběti dosáhly jakéhosi zadostiučinění a pachatel dostal přesně takový trest, jaký si zaslouží."
...
"Ráda bych ještě zmínila, dnes se hovoří o mně, ale já byla ve skupině lidí, kteří pomáhali toto vše posunout dopředu. Ráda bych zdůraznila, je zde kolega Haubelt z Kriminalistického ústavu, bohužel zde není Milan Cikán. To oni mě vyzvali, abych s nimi šla pracovat na videografii. Oni vymysleli, že se bude záznam pořizovat na dvě kamery, ne pouze jednu. A společně jsme se na všechny ty případy připravovali. Věděli jsme, který okamžik bude důležitý, kdy je zapotřebí všímat si detailů v mimice, gest rukou a tak. Navíc, ta kamera je dvousečná. Na místě se pohybovalo třeba šedesát lidí, osm pachatelů a jejich obhájci, to vše je potřeba dát dohromady. Museli jsme se na to patřičně chystat. Zase, taková činnost musela být podpořena osvícenými veliteli. Proto jsem velice šťastná, že zde dnes máme pana ředitele Douchu. A další, kteří šli se svou kůží na trh – vezme to soud, nevezme? Když jsem prvně zkoušela konfrontační dialog, vládly mnohé pochyby, zda jej soud uzná.
Byla to úžasná práce, ale práce v kolektivu, nejen moje. A za to kolegům moc děkuji."

Na tomto místě je nutné upozornit, že besední část přirozeně prolínaly vzpomínky na některé případy, z výše zmíněných důvodů jsme se však rozhodli nezmiňovat tyto podrobnosti. Raději se zaměřme na finální slovo, jež ke knize měli oba kmotři.

M.R.: Co byste popřáli knize a čím čtenáře zaujme?

J.S.: "Knih o zločinech je obrovské množství. Ale domnívám se, že tato přináší jiný úhel pohledu. Kriminalisté totiž většinou nepíšou sami, někomu to vypráví, ten to přepíše a samozřejmě tak dochází k jisté fabulaci. Jednoznačnou předností této knihy je tak autentičnost.
Ještě bych si dovolil dodat, měl jsem možnost setkat se s čtyřmi lidmi, kteří hrálo v Orlických vraždách klíčovou roli. A je zajímavé, kolik lidí si dnes připisuje úlohu, že oni byli ti hlavní. Dostal jsem například nabídku na scénář s dovětkem, že mi má ten člověk za zlé, že nebyl v mém filmu zmíněn, když to přeci celé vyřešil. A já povídám 'Promiňte, ale já vás tehdy viděl jen jedinkrát na voru, jak jste se koukal na ty, kteří to skutečně vytáhli, ty sudy.' a on se mnou od té doby nemluví."

J.K.: "O této otázce jsem hodně přemýšlel, a nakonec si jej sepsal přímo do knihy. Pokud tedy nevadí, budu se jej držet.
Tato kniha na trhu chyběla. Ve všeobecném opojení 90. léty všichni vyprávějí příběhy. Jiřina Hofmanová je ale prožila jako vyšetřovatelka v bezprostředním kontaktu s vrahy a těžkými zločinci.  Jako první u nás zavedla některé vyšetřovací metody, a hlavně umí s nadhledem vypozorovat, jak zločinci přemýšlejí.
Já si myslím, že k tomu nemusím nic dodávat."

Následoval samotný křest, doprovázený decentním přípitkem a přáním všeho dobrého novému literárnímu dílu, který plynule přešel do volné diskuse všech přítomných. Během ní bylo velmi sympatické vidět, jak všichni zúčastnění věnují čas všem zájemcům o rozhovor, podpis nebo prosté vyjádření sympatií.

Bylo nám ctí se takovéto události zúčastnit. Tímto děkujeme autorce i nakladatelství XYZ za tuto příležitost. I my doufáme, že se bude knize dařit a časem se třeba dočkáme dalšího literárního zpracování zkušeností paní Hofmanové z první ruky. Ale o tom, jak se kniha vydařila (a možná i něco víc), zase jindy.