POZVÁNKA: Křest nové knihy Julie Novákové

V pátek se křtí Světy za obzorem

Prý že se pátek třináctého nehodí na knižní křest? Naopak! Ve vědeckofantastickém světě na pověry jen tak nevěříme a pro pořádek jejich (ne)platnost můžeme raději otestovat. Navíc jsme se skoro trefili do 57. výročí vesmírného letu Jurije Gagarina. A právě na Zemi i do nejvzdálenějších koutů vesmíru nás vezmou Světy za obzorem Julie Novákové, které budou pokřtěny 13. 4. od 18:00 a z nichž vám teď přinášíme ukázku.

Věčně zmrzlé trpasličí planety ukrývající dávné vraky. Bludiště zvířecích myslí a emocí. Virtuální reality. Kolonie na nebezpečných dalekých planetách. Světy, kam lidská noha ještě nevkročila a kam se dostaneme, když se zeptáme "co kdyby"... Tak se dají shrnout povídky ze Světů za obzorem od Julie Novákové, z nichž řada vychází česky nebo světově poprvé a některé získaly ocenění Aeronautilus či nominaci na další ceny jako CKČ či cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu. Autorka kromě sedmi románů a bezpočtu povídek v češtině vydala pár desítek prací anglicky, z nichž některé byly přeloženy i do dalších jazyků (čínština, němčina, filipínština, estonština, výhledově portugalština a azerština), a sestavila dvě antologie - českou Terru nullius a anglické Dreams From Beyond.

Křest proběhne v Galerii NTK v přízemí Národní technické knihovny (Technická 2710/6, 160 80 Praha 6) v pátek třináctého dubna od šesti hodin. Kromě zajímavých hostů, občerstvení a možnosti si nechat knihu podepsat se můžete těšit i na krátké autorské čtení a historky stojící za jednotlivými příběhy - každý totiž doplňuje i komentář autorky odhalující, jak povídka vznikla (a protože jsme v říši science fiction, občas i s vědeckými referencemi) nebo třeba jaké bylo ji po sobě přeložit. Dvojjazyčně píšící autor totiž občas může sám sobě připravit pěkný překladatelský oříšek... ale o tom už více na místě. Teď nadchází čas na krátkou ukázku z povídky Jinýma očima:

V jednu chvíli cítím šimrání slunečního větru na své kůži, uklidňující šum kosmických paprsků, chladicí tekutinu proudící mými žilami. Vidím ionizované železo zářící v koroně vzdáleného Slunce a čpavková oblaka vířící na světě pode mnou. Slyším nekonečnou symfonii dat ve svých útrobách. Jak se mé tělo probouzí, zachytím změnu v chuti ventilačního systému. Pohlížím dovnitř vlastního těla a na předaleké hvězdy současně, a pak –

Nebezpečí si všimnu o zlomek sekundy příliš pozdě. Pasažér, který dorazil na palubě včerejší lodi, klidně prochází mými chodbami – a náhle vztáhne ruku k jednomu z mých panelů. Začne vkládat kód, který ihned rozpoznám. Než mohu zareagovat, vloží poslední znak a já už s tím nemohu nic dělat. Mé infopanely i hlásiče jsou mi nedostupné. Oněměla jsem.

Zrádce! Jak znal správnou sekvenci? Někdo z nás mu ji musel prozradit a někdo jiný musel přenastavit mé přístupy…

Přibližujících se lodí si všimnu až později. Blížily se jen setrvačností, až teď jejich motory prudce hoří při brzdění a přezáří chladné hvězdné pozadí.

Tohle je konec, myslím si s podivným klidem, odstřižená od části mých autonomních obvodů. Současně pozoruji vzdálenou čtyřhvězdnou soustavu a zaznamenávám její nepatrné pohyby. Rozkládám na vlnové délky světlo proudící sem skrz tenoučké atmosféry nedosažitelně dalekých světů. Cítím chvění samotného prostoročasu. Čekám, až se příchozí nalodí.

Něco se ale pokazí. Menší sousední stanice a lodi si uvědomily, co se děje. Dojde k frenetické výměně úzkých paprsků; zbraně se rozzáří; vypuká peklo.

Vidím, jak se blíží roj vysoce urychlených projektilů. A najednou jsem zase volná.

Mé reflexy jsou rychlé. Zařvu na poplach. Má bodová obrana ožívá. Připravuji únikové moduly.

Ale ani já nejsem dost rychlá.

Odříznu několik oddílů, abych zmenšila škody, jen milisekundu před dopadem projektilů. Uvnitř ještě byli lidé, ale beztak jsem jim už neměla jak pomoci.

Vypálím ze svých urychlovačů částic a cítím opojný nával bojového vzrušení. Lidé proudí skrz mé útroby, směrováni k úniku. Tok energie v mém těle se změní a vrhne se do zbraňových systémů. S odstupem sleduji své vnitřnosti, zatímco vyhlížím ven, kde se na mě z různých stran řítí několik infra-zářivých bodů.

Jednoho se zbavím. I druhého, třetího…

Prudká bolest tam, kde bývaly mé chladicí panely. Pak další, blíž srdci. Cítím, jak ze mne uniká vzduch, vyprazdňuje mne a zamrzá do překrásných krystalků kolem mého zmrzačeného torza.

Pořád přicházejí.

Zvažuji sebezničení – mí obyvatelé buď unikli, nebo jsou už mrtví – ale v příštím zlomku sekundy mne další zásah odřízne od většiny těla, tentokrát nevratně.

Nevidím. Neslyším. Nevnímám žádné chutě ani pachy. A vše, co cítím na své kůži, je náhle vzdálený, tupý chlad, jako by mé tělo patřilo někomu jinému. Něco se jej dotkne. Je to vůbec má kůže? Zdá se gumová, necitlivá, nesprávná. Stále nic nevidím. Jasně nevnímám nic než bolest: tupou bolest rozlévající se mým náhle smrsknutým a neskutečným tělem. Náhle se k ní připojí ostrá bolest v krku.

Krk. Já mám krk? Mátožně o tom přemítám, zatímco padám do objetí temnoty.

*

Světlo. Ostré. Bolestivé. Bolest všude. Co se stalo?

Kde? Žádná data. Žádné smysly.

Ne, počkat. Špatně. Něco… nepovědomého…

Těžko hledat slova. Paměť. Něco špatně s mou pamětí.

Co se stalo?

*

Otevřu oči.

Své oči… Své oči.

Pode mnou cosi měkkého a ostrého současně. Látka…? Nezvyklý vjem. Zní příšerně.

Něco zašle bílého a sladkého nahoře. Strop…?

Kde?

Měla bych panikařit. Ale jsem klidná, téměř. Léky?

Žena v bílém plášti. Pospíchá ke mně. Klade otázky. Ty voní po koření.

Nerozumím jí.

*

Vzpomínky se vracejí pomalu. Jazyk také.

Uteče možná týden. Konečně už rozumím jejich slovům.

Jsou to lékaři. Pečují o mě. Stěží se dokážu pohnout. Moje mysl už je ale téměř zpět. Stimulací příslušných center mi umožnili se rozpomenout na dávné základy. Ne až tak dávno bych na ně dokázala ukázat a pojmenovat je. Teď si nedokážu vzpomenout.

Co se stalo?

Nic mi o tom neříkají. Vlastně se tomu vyhýbají. Jakmile se dokážu zeptat, mluví o nešťastných událostech, mé záchraně a o tom, jaké pokroky dělám. Jindy zůstávají zticha nebo změní téma.

Vzpomínám si. Zaútočili na mě. Zaživa ze mě kus vyřízli. Většinu ze mě zničili.

Proč?

A proč to nedokončili?