NEDĚLNÍK: Kristina Haidingerová, O začátcích, koncích a vraždách mezi tím

Začala zima, ta zima, na kterou má tvůrčí duše čekala. Pořádný mráz a mlhy. Ideální doba a počasí na dokončování románu, ideální doba pro uzavírání věcí, rekapitulaci a nějakou tu nostalgii.

Dívám se z okna mikrobusu na krajinu, kterou znám důvěrněji než vlastní garderobu. Trasa Příbram – Praha. Mezi stromy, na zafoukaných planinách, tam všude mé oči vidí zoufalce uvězněné na ledovém ostrově: všechny ty milované postavy, se kterými jsem prožila tolik měsíců i let. Osob, o jejichž osudu právě rozhoduji. Nevnímám spolucestující – své kolegy z divadla, a kdybyste se mě zeptali, do jakého města jedeme hrát, nevěděla bych. Já jsem na Soumenlinně, souostroví tonoucím v bahně a mlze...
Dívám se do krajiny: nechávám oči odpočinout a nechávám přijít vzpomínky… Před deseti lety jsem tudy jezdila denně autobusem, do úplně jiné práce, na kterou už si ani nevzpomínám. Ale vím přesně, že jsem tehdy ve skutečnosti byla v přístavu Rauma, kde parta podnapilých rybářů vyváděla ve sněhu a užívala si svých malých radostí, než jsem je nechala pozabíjet.
Před pěti lety jsem tudy jezdila také, autem, do nějaké jiné práce. A když jsem zrovna neřídila, courala jsem se tou dobou někde v Tallinu se svým hrdinou a jeho femme fatale... kterou jsem ho pak nechala zavraždit.
A teď…
… Teď slyším zaklení řidiče, mikrobus sebou škubne a já letím dopředu, přímo na svůj notebook. Nějaký borec před námi hodil výstavní myšku. Když se všichni vzpamatujeme, zjišťuji, že obrazovka je na cucky, notebook je kaput. Tentokrát byl zavražděn počítač a já na to neměla žádný vliv.
Mám ale spoustu času, tak přemýšlím. Přemýšlím, jak moc se vše za těch deset let změnilo. Když jsem vydala Nepohřbené, drtivá většina lidí na mě zírala jako na mimozemšťana. Kor ty hektolitry krve jim nešly do hlavy, kde že se to ve mně bere (vzrůstem jsem docela malá, že jo :D). „A ten horor, to se u nás taky píše, jo? A proboha proč?“

O pět let později, když vyšly Děti Raumy, už čtenáři neřeší, jestli tu drastickou popravu popsala žena, ale... „Kde jsou naši Violeti?“ ptají se, když napíšu něco jiného. „Už zase Violeti“? reptají další, když na ně z povídky vyskočí nepohřbený. Dodnes.
Tak teď tedy třetí díl. Proč? Protože kdybych nechala jistého dětského antihrdinu (ať ho mám sebevíc ráda) po jeho vítězství courat po světě v mé hlavě, někdy v budoucnu by mi mohlo přeskočit a mohly by vzniknout možná i desítky dalších příběhů o lidech, kteří se s ním setkali. A co pak s nimi? Postavy si ukončení příběhu zaslouží a těm nejvytrvalejším čtenářům jej vyloženě dlužím....
Za tu desetiletou historii jsem s sebou do krvavých písmenek zatáhla slušnou partu skvělých lidí, někteří mi byli dovedeni rovnou do náruče.  Zkušených i docela mladých osobností, které mě zas a znovu inspirovaly a motivovaly. Když mě nějaký projekt stál příliš nervů, peněz nebo nepochopení u nejbližších (protože prostě při psaní, dohledávání informací, korekturách, betačteních, komunikaci s autory, hodnoceních, výběru povídek, editacích, úpravách ilustrací, aktualizování událostí, domlouvání programu… u toho všeho prostě sedíte u počítače, což blízké okolí může čím dál víc iritovat), byli to báječní noví autoři i výtvarníci a jejich díla, co mě motivovalo každý projekt dokončit. Jsem vděčná, že jsem mohla být při jejich prvních krůčcích, u vzniku mnoha spoluprací, šťastná za každý křest, autorské čtení či pouhé setkání. Byly to nádherné chvíle, které nám už nikdo a nic nevezme. Stačí se podívat na reportáže z prvních Dark Party či HorrorConu… Společně jsme byli u zrodu něčeho skvělého, něčeho, co dnes už narůstá, že se možná bojím, zda jsme v naší malé zemičce už nenarazili na limity.

Autory bychom měli, teď by to chtělo začít hledat čtenáře. Abychom si nemuseli recenzovat a doporučovat knihy navzájem, abychom kráčeli vpřed, a ne pořád dokola. Už přece nejsme jen nějaká hrstka exotů. Jsme autoři temné fantastiky, kterým v novinách přiřazují vždy správné medailonky a knihy, které jsme skutečně napsali. Které na literárních událostech vítají s otevřenou náručí. Je nás tolik, že už se nemusíme ani podporovat, nebo držet spolu, my už si dokonce můžeme i šlapat na paty a vést spolu lítý konkurenční boj!
… Nebo ne?
Neumím to úplně neposoudit.
Jsem urputný staromilec. Solitér. Člověk, co nikdy neuměl – a už se nikdy ani nenaučí – jít s davem. A nikdy nic nevidím černobíle. Můj svět byl a je plný barev. Minimálně modré, fialové a rudé :-D

Tak jsem zase na cestě.
Motor mikrobusu vrčí. Venku leží sníh a notebook už je spravený.
Očistec má svou desátou kapitolu. A já píšu tenhle nedělník.

Kam budu před tím černobílým světem utíkat zítra? Ještě netuším, ale těším se na to.

Přeju inspirativní a barevné vánoce všem!

Kristina Haidingerová
provdaná Trefilová je čtenářkou historických románů, hororů a literárních podivností, obdivovatelka tvrdé a vážné hudby. Napsala krvavé romány Ti nepohřbení a Děti Raumy, drama Richardovy živé hračky, bizarro novelu V rozkvětu a povídky do různých antologií. Propaguje horor jako samostatný žánr, organizuje festival HorrorCon a je jednou z editorek jeho knižní řady (zatím vyšlo: Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám, Dokud nás smrt nerozdělí, Co číhá v temnotách, velká antologie České temno a Bizarropolis). Několik knih či povídek ilustrovala a je také příležitostnou redaktorkou a recenzentkou.
Více o autorce a její tvorbě naleznete na http://kristinahaidinger.cz/