NEDĚLNÍK: 4v1

Nedělník. Pravidelné články, kdy vždy autor napíše něco děsně chytrého nebo děsně vtipného nebo děsně hlubokého. Čtu je ráda, nahlédnu do myšlení lidí a zabavím se, když v neděli odpoledne nemám co na práci. Což se tedy stává málokdy.
Ale napsat ho. To je trochu vyšší dívčí. Není to tak, že bych neměla nápad. Nebo že se bojím, že nebudu děsně chytrá nebo děsně vtipná nebo děsné hluboká. Je to tím, že žádný z těch nápadů není vhodný na celý nedělník.
Tak tady máte nedělník. S kousky nápadů.
Před čtrnácti dny byl Svět knihy. Nemá smysl o něm psát teď, už je to dávno a knižní svět se zase pohnul směrem k jiným akcím. Komiksáci si včera užili Crwecon a ostatní upínají zraky k Fantastické Ostravě. Je pozdě básnit o tom, jak je skvělé potkávat se se stejně smýšlejícími lidmi. Jak je fajn přednášet o knihách, a ještě víc fajn prohýbat hřbet, když si jich člověk nese tunu na zádech. Těch knih, ne lidí. Ale vězte, bylo to fajn a už aby byl další ročník.
Je červen a oni chtějí po učitelce, aby napsala nedělník. Učitelce, která má tik v oku, každé zašustění v ní vyvolává vlny vzteku a z kalendáře vyškrtává dny do 30. června. Chtějí po učitelce, která by se radši viděla na Festivalu Fantazie, aby něco psala! Copak šéfová neví, jak na tom teď jsem! Ale ví! Ona je totiž taky úča! Myslím, že si tím chladí vlastní nervy. No ne?
Dobří holubi se vracejí. Věděli jste, že mezidruhový boj člověka balkonového a holuba obecného nikdy nekončí? Když už si vybuduje hnízdo vedle plašičky na ptáky, víte, že jste prohráli. Nezbývá, než se vyzbrojit trpělivostí a možná nějakou tou airsoftkou.
Psaní je těžké. Je těžké, těžké, těžké. Ale vyhnat holuba z balkonu je těžší. Myslím na to, když klapu do klávesnice a deadliny mi dýchají za krk. Mohla bych se mít hůř. Místo psaní bych mohla čekat na balkoně a sledovat, co ta opeřená mrcha zase udělá. Tak možná proto mi to psaní tak nejde.
Venku je krásně. Vezmu jednu tu knihu ze Světa knihy, posadím se na balkon na sluníčko s čajem a budu si užívat fantastické světy a čerstvý vzduch.
Tedy, až doženu ty deadliny.
A nebude se vedle mě ozývat vrků, vrků.