UKÁZKA: Brent Weeks, Cesta stínů (Noční anděl 1)

Azotha něco zasvědilo na lýtku. Nevšímal si toho. Byla to jen jeho představivost. Natáhl ruku k zádům, aby si uvolnil tuniku. Potřeboval najít mince a zmizet pryč.

Něco těžkého dopadlo na podlahu nad Azothem, zatlačilo mu obličej do vody a vyrazilo vzduch z plic. Vyjekl a málem vdechl vodu.

„Proč mě nikdy nepřestaneš překvapovat, Durzo Blinte,“ promluvil ten nad Azothem. Kromě vytažené dýky z něj mezerami neviděl nic. Musel seskočit z trámoví. „Hele, já nemám nic proti blufování, ale měl jsi vidět Vondu, když jí došlo, že ji nepřijdeš zachránit. Skoro jsem se z toho rozbrečel.“

Čahoun se otočil. Mluvil pomalu, zlomeně. „Dneska jsem zabil šest mužů. Jsi si jistý, že to chceš zvýšit na sedm?“

Azothovi pomalu docházelo, co právě řekli. Čahoun byl wetboy Durzo Blint. Wetboy byl něco jako nájemný vrah – asi jako byl tygr něco jako kotě. Mezi wetboyi byl Durzo Blint bez debat nejlepší. Nebo, jak by řekla hlava Azothovy gildy, ty debaty by přinejmenším netrvaly moc dlouho. A já si myslel, že Durzo Blint vypadá laskavě?

Další zasvědění na Azothově lýtku. Nebyla to jen jeho představivost. Něco se mu procházelo uvnitř kalhot. Cítil, že je to velké, ale ne až tak velké jako šváb. Azoth to podle váhy poznal a dostal strach – bílý vlčí pavouk. Jeho jed rozkládal maso v pozvolna se šířících kruzích. Když vás kousne, tak i s pomocí léčitele bylo to nejlepší, v co mohl dospělý doufat, ztráta končetiny. Gildovní krysy takové štěstí nemívaly.

„Blinte, po tom všem, co jsi už vypil, si se štěstím sám neusekneš hlavu. Zatímco jsem tě sledoval, měl jsi...“

„Osm džbánků. A čtyři předtím.“

Azoth se nepohnul. Kdyby srazil nohy dohromady, aby pavouka zabil, mohla by vyšplouchnout voda a muži by zjistili, že tady je. I když Durzo Blint vypadal mile, jeho meč byl až příliš velký a Azoth věděl, že dospělým je lepší nevěřit.

„Blufuješ,“ řekl muž, ale v hlase mu zazněl strach.

„Neblufuji,“ řekl Durzo Blint. „Proč své přátele nepozveš dál?“

Pavouk vylezl na vnitřní stranu Azothova stehna. Otřásl se, vyhrnul si tuniku a nadzvedl opasek kalhot. Modlil se, aby pavouk vylezl vytvořenou škvírou.

Zabiják nad ním si strčil do pusy dva prsty a hvízdl. Azoth neviděl, že by se Durzo pohnul, ale hvízdnutí se změnilo v zabublání a o chvíli později se zabijákovo tělo svalilo na podlahu. Ozval se křik, když rozrazili přední i zadní dveře. Podlaha se prohýbala a poskakovala. Azoth se soustředil, aby do pavouka náhodou nestrčil, nepohnul se, ani když další padající tělo na okamžik zatlačilo jeho obličej pod vodu.

Pavouk přelezl zadek a zamířil Azothovi na paži. Pomalu odtáhl ruku, aby na ni viděl. Jeho obavy byly oprávněné. Byl to bílý vlčí pavouk, nohy dlouhé jako Azothův prst. Trhnutím ho odhodil stranou a pak si promnul prsty na ruce, aby se ujistil, že ho nekousnul.

Natáhl se k naštípnutému suku, který držel jeho tuniku, a ulomil ho. Prasknutí v náhlém tichu zaznělo příliš hlasitě. Azoth škvírami nikoho neviděl. O stopu dál z podlahy něco kapalo do kaluže. Byla příliš tma, než aby viděl co, ale nebylo zapotřebí velké představivosti, aby to uhodl.

Ticho mu nahánělo hrůzu. Kdyby některý z mužů přešel po podlaze, sténající prkna a prohýbající se bambus by ho upozornily. Celý boj trval možná dvacet vteřin a Azoth si byl jistý, že z hospody nikdo neodešel. To se pozabíjeli navzájem?

Weeks, Brent: Cesta stínů (The Way of Shadows)
nakladatel: Fantom Print
překlad: Jakub Mařík
obálka: Calvin Chu
352 stran; paperback; 14510 x 205
249 kč
plánováno na květen 2010