REPORTÁŽ: Parcon 2008
Článek od: Jana Dvořáčková - 26.08.2008
Letos od 22. do 24. 8 se v Plzni konal 28. ročník národního setkání příznivců fantastiky Parcon 2008, v Čechách nejtrvanlivější con zaplňující sci-fi kalendář už od roku 1982. Letos proběhl v areálu Střední školy dopravní s kongresovými sály, projekčními sály, výstavními prostorami, ubytováním i barem na jednom místě. Takové cony mám ráda. Nemusíte přebíhat z budovy do budovy, pořád něco složitě hledat a doufat, že se mezitím, než přednáškovou místnost najdete, program nepřesune jinam.
Parconu, jako ostatně všechny cony, je akce zaměřená na filmovou a literární fantastiku a hry. Pro pořádání conu, který ve své bezmála třicetileté historii vystřídal řadu českých a slovenských měst, byla pro rok 2008 vybrána Plzeň, historické město nabízející mnoho příležitostí jak k poznávání, tak i k trávení volného času, což je v rámci conu v podstatě účast na jeho programu. Tedy musím s radostí oznámit, že letos v Plzni jsem měla volného času opravdu nadbytek, neboť se snad nestalo, že bych si v programu nevybrala něco, co by mě nezaujalo. Prostě pořád bylo kam chodit, co poslouchat, sem tam se i k něčemu vyjádřit. Ani hlad jsem neměla. Obsluha v bufetu byla rychlá a příjemná a ubytování, až na démona ve výtahu, který nám neustále zhasínal, vozil nás jinam, nebo případně způsobil, že kabina vůbec nedorazila, v pohodě. Za démona ale pořadatelé nemohou, neboť ten tam dozajista byl staletí předtím, než se dům dočkal byť jen záblesku nápadu v mysli jeho architekta.
Hlavní programovou osou conu byl New Weird. Poprvé od pojmenování tohoto fenoménu současné SFFH se na jednom conu objevil tak velký počet významných tvůrců zařazovaných pod toto označení. Právem tak můžeme k Parconu přiřadit označení první světové konference New Weird, které se zúčastnili
Ian R. McLeod a Ann VanderMeer, editorka, která v pátek ve večerních hodinách popovídala o tom, jak je práce editora v USA náročná. V podstatě má podobné, ne-li stejné problémy jako ti tuzemští. Autorů je hodně, mnohdy se povídky ženských autorek od těch mužských nerozeznají, přicházejí období, kdy autoři pod vlivem nějakého komerčního tématu píší v podstatě o jedné věci. Krom jiného ji v povídkách zajímá taková ta podstata – to neuchopitelné „cosi,“ co se dotkne její duše (to mám také ráda, kvůli tomu má cenu žít, číst a psát).
O účast hostů na conu se zasloužil Martin Šust, který využil svých dlouholetých vazeb s nimi, a realizaci podpořil Luboš Falout, majitel nakladatelství a distribuce Perseus.
K přednáškám zahraničních hostů se připojili i ti, díky nimž je známe v českých překladech - samozřejmě Martin Šust, nakladatel Tomáš Jirkovský, překladatelé Milan Žáček a Richard Podaný a výtvarník a ilustrátor Dominik Petr.
Parcon 2008 získal od Evropské asociace SF status Eurokonference - a to znamená zajímavá setkání s fany z mnoha zemí Evropy, a také řadu přednášek a besed v angličtině.
Nechyběly ani tradiční parconvské programy – v sobotu večer vyhlašování výsledků letošního ročníku soutěže o Cenu Karla Čapka, přednášky tradičních i nových přednášejících, sekce anime, a spousta dalšího a dalšího. Z tradičních přednášejících jsme mohli potkat Ondřeje Neffa, Františku Vrbenskou, Leonarda Medka, Vlada Ríšu a další.
A teď bych mohla konečně přestat vykrádat anotace a články ze kterých čerpám a přispět také nějakým tím svým vlastním vyjádřením.
Pátek
Po již klasickém conovém zmatení, které doprovází orientaci v nových prostorách, jsem se ubytovala a s Haninou Veselou zamířila na povídání Ondřeje Netíka. Jeho Sanatorium podvržených zahrnuje zatím dvě knihy temně pohádkových příběhů ze současnosti, které bývají často nazývány jako moderní fantasy. Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana (Straky na vrbě 2006) a Meluzína, dívka jménem Ema (tamtéž 2008) vyprávějí příběh, který nebyl psán pro děti, i když ty snadněji přijmou jeho ponurou atmosféru. I jejich chápání je popsaným událostem blíže. Ony věří a žijí ve světě, který jsme my dospělí raději dávno zapomněli. Příběhy jsou cestou zpět, hledání našich zapomenutých dětských snů. I když nalezení se může ukázat jako velmi nebezpečný a děsivý počátek mnohem větších událostí (anotace).
Následovala již zmíněná přednáška Ann VanderMeer o radostech a strastech editorské práce. A pak, v mém případě už jen odebrání se na pokoj a spokojené chrupkání až do rána bílého.
Sobota
Tak ta už byla pestřejší. Vstala jsem docela časně, asi v půl osmé, schroupala dva toasty a vydala se na přednášku Zuzany Kocurkové – Fandom a fan. Byla to zajímavá exkurse do dušičky příznivce fantastiky, detailní rozbor v podstatě každého, kdo si ji přišel poslechnout. Uvedla důvody, které nutí takzvaně normální lidi k začlenění se mezi pro veřejnost možná nenormální scifisty, fantasáky a jiná individua. Co naplat, každý trávíme svůj volný čas jinak. Já si třeba nedovedu představit, že bych chodila rybařit, přesto dokáži pochopit, že mé rodiče to baví. Oni mě na oplátku považují za podivína, který holt ty svoje ryby chodí chytat trochu někam jinam.
(Rozbor paní Kocurkové by se měl v blízké budoucnosti objevit též v Interkomu).
V průběhu přednášky jsem na chvíli odběhla za Jiřinou Vorlovu na besedu s autory a porotci Ceny Karla Čapka, kde se probíraly záludnosti psaní, pravidla soutěže. Někteří zúčastnění též zavzpomínali na veselé historky z účasti ať už v jedné, nebo ve druhé roli.
O hodinu později jsem se vesele věnovala Honzovi Pavlíkovi a povídání o Star Trek knihách, které tu sice ještě nevyšly, ale mnohé z nich by mohly, či dokonce měly, čili si už teď dělám místo v knihovně, protože podle vyprávění to vypadalo velmi, ale velmi zajímavě.
Honza Pavlík dopovídal a já zamířila do čajovny (té skutečné) a pak (i s konvicí máty) do té virtuální Zdeňka Rampase. V první hodině tam probíhala poznávačka na téma poznej knihu podle první a poslední věty. Soutěže jsem se neúčastnila, neboť moje poznávací schopnosti jsou asi takové jako můj orientační smysl v neznámém prostředí, čili za moc nestojí. Účast byla ale docela hojná a někteří soutěžící ve znalostech opravdu zdatní.
Se Zdeňkem jsem pak trávila další hodinku na povídání o Interkomu, a pak další dvě zase v čajovně, tedy té virtuální, ve které se ze zásob Jana Macháčka podával zelený čaj z rudé Číny. Mezitím spisovatelky Julie Nováková - mladá, nadějná autorka prací s převážně detektivní tématikou, které má letos vyjít její první román a Ida Sebastiani, jíž minulý rok vyšla v nakladatelstvích Nová vlna a Triton sbírka pochmurně laděných povídek pod názvem Minutové povídky, promluvily nejen o svém psaní. O cestě Julie na International Space Camp do Alabamy a nejen o tom si můžete přečíst na jejím blogu: http://www.novakova.blog.idnes.cz.
Přehoupla se polovina odpoledne a já zašla na docela neškodné povídání s autorkami SF. Mno, nečekala jsem, že bych měla také promluvit, nakonec jsem se alespoň minimálně vyjádřila k tomu, jakže jsem ke SF přišla a proč. Zhruba o dvě hodiny dříve právě Zdeněk Rampas nadhodil, že články na toto téma by bylo hezké posílat do Interkomu. Tak jo.
Tradiční vyhlašování Halmochronu a Zlaté zebry se neobešlo bez mé účasti, přestože jsem povídku měla jen v Zebře. Co si budeme povídat, z tématu kolaps struktury křemíku, kteréžto bylo na autory pro letošek zákeřně připraveno, vzešlo jedenáct povídek. Deset se jich vešlo do sborníku. Ta moje, správně tušíte, že ta jedenáctá, je tady: http://fantasy-scifi.net/citarna/clanky.php?cl=4557.
Naprosto suverénně se předvedl Vladimír Němec, který měl na conu štěstí v neštěstí. Jednak při cestě tam ho rozbolela záda, a první věc, kterou si v Plzni koupil, byla hůl. Štěstí pak jeho smůlu porazilo, jelikož si asi musel koupit i tašku na ceny. Nejenže dostal roztomilou sošku zebry, druhé místo v Halmochronu (tedy spoustu knížek), ale aby toho nebylo málo, došel si pak ještě na pódium pro první místo za mikropovídku v CKČ. Pokud to funguje takhle, tak bych si docela přála, abych si při cestě na příští con minimálně zlomila nohu, narazila kostrč a hnula krkem. A pokud to tak nefunguje, čehož jsem si samozřejmě vědoma, stačila by špetka štěstí, které ostatně přeji naprosto všem, kteří budou mít potřebu přispět do nějaké soutěže.
O hodinku později jsme v dost hojném počtu pokřtili druhou sbírku povídek Darth Ziry a Haniny Veselé – Technokouzla. Nemají sice barevné ilustrace jako Černé sny z minulého roku, (třeba trochu proto, že démoni neřádí jen ve výtazích v Plzni, ale také v tiskárnách po celé republice). Vypadají o dost jinak, nechci říct lépe, protože na obou sbírkách jsou věci, které jsou ve své podstatě originální a jedinečné. Někteří autoři zůstali stejní, ale je zde množství nových. 24 sci-fi příběhů zařazených do této antologie rozhodně stojí za přečtení. Ta je svého druhu pokračováním temných a hororových povídek Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc, byť se jedná o fantastický subžánr diametrálně odlišný. Obě dvě knihy spojují nejen zasvěcené předmluvy z pera předního teoretika fantastiky Ondreje Herce. Hlavní shodou je zejména skutečnost, že v naprosté většině obsahují dosud nepublikované vítězné či finálové práce z nejrůznějších literárních soutěží žánru fantastiky poslední doby a jejich autoři jsou převážně představiteli nové, široké veřejnosti ještě ne tolik známé, spisovatelské generace. Jste zvědaví, jakým směrem se bude vyvíjet česká SF? Pak se tady můžete dozvědět jednu z možných odpovědí. (anotace)
Jak už jsem předeslala, s příchodem podvečera přišla i chvíle pro vyhlašování CKČ, jež doprovázel další kulturní program a posléze vyhlašování ceny Fandomu in memoriam a cen Ludvík za počin a Mlok za dlouholetou činnost, jehož si odnesla Františka Vrbenská.
Ta nás v následné plánované dvouhodinovce, která se ale protáhla, což mi vůbec nevadilo, přenesla do pravěku a svou přednáškou o Eduardu Štorchovi, jehož 130 výročí narození a taktéž 90 výročí prvního vydání Lovců mamutů si letos připomínáme, nám alespoň malinko přiblížila doby dávno minulé. Povídala nejen o knihách, autorech a dohadech, ale i o archeologických nálezech kupříkladu hromadných hrobů, jejichž příběhy dnes již nikdo nevypoví. Jen málo se dnešní vědci a odborníci dohadují o tom, kdo a proč umíral za podivných okolností a kdo a proč tyto lidi v dobách, jež halí neprůhledný závoj šedého dávnověku, pohřbil, uctil. A možná na ně i vzpomínal.
Následovala ještě tombola, do níž jsem si koupila jeden jediný lísteček, na nějž jsem samozřejmě nic nevyhrála. Moje jediná šance se přiblížila při nabídce zahradního trpaslíka (původně snad majetku Jana Kovanice), jehož majitel se hledal ale docela dlouho.
Potom jsem měla pocit, že bych šla spát, nicméně jsem ještě asi hodinu strávila s Honzou Kotoučem, vítězem kategorie román/novela z CKČ, jehož Příliš blízké setkání inspirované příběhy Honor Harringtonové Davida Webera mi při hodnocení této kategorie způsobilo obrovskou radost. Dokonce jsem si tehdy správně tipla autora. Jenomže mít radost a pociťovat uspokojení nad přečtením velmi dobře napsaného kousku ve dvě ráno, když v půl páté vstáváte do práce, není to pravé ořechové. Román si pamatuji doteď, co jsem dělala v práci ten den… ani omylem.
Neděle:
Neděle byla jednoduchá, protože na mě čekal už jen literární workshop Jiřiny Vorlové a Jana Macháčka. Sešlo se osm povídek, což je na dvouhodinovku, která na to byla určena, dost slušná zásoba. Účast byla hojná a názory i celkem k věci.
Pak už jsem jen se Zirou a půllitrem sodovky seděla v bufetu a čekala, až nadejde ta správná doba k odjezdu… domů.
Na závěr:
Takže děkuji Lucasovi - Lukáši Špulákovi za to, že mi umožnil strávit bezvadný víkend ve městě, ve kterém jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy nebyla.
Prameny
Částečně jsem čerpala ze stránek Parconu
http://parcon.fandom.cz/ a z několika článků na Sardenu http://neviditelnypes.lidovky.cz/hledej.asp?search=Parcon
Tak čauky příště...
(fotografie poskytnuty Haninou - kompletní fotogalerie dostupná na webu Picasa) - Fotogalerie Nev. pes.
Jana Dvořáčková
- 6664x přečteno
Přidat komentář