INTERVIEW: Rozhovor s Petrou Neomillnerovou

Petra „Alraune“ Neomillnerová je novou hvězdou české fantastické scény. I když slovíčko „nová“ je možná už mírně zastaralé, protože Alraune publikuje a vydává knihy již pár let. V současné době ji lze asi nejvíce spatřit na stránkách časopisu Pevnost, s nímž úzce spolupracuje. A kromě toho stíhá i psát – povídky či romány, jak je komu po libosti. Jako zajímavý fakt určitě stojí za zmínku, že je jednou z mála, kteří se psaním snaží živit profesionálně – závazek, který by na sebe žádný strašpytel (nebo rozumný člověk?) určitě nevzal. Přesto se Petra Neomillnerová umí prosadit a o hladu není. Poodhrnout roušku její osobnosti se pokusí následující minirozhovor.

1. Tvá hvězda se vynořila dosti rychle. Bylo to rychlé i pro Tebe, nebo za tím zazářením stojí léta tvrdé práce?

   No, ono to zdaleka tak rychlé nebylo, píšu od patnácti, to jen fantastice jsem se začala věnovat až po třicítce. Navíc za „zazářením“ není jen kvalita psaní, ale i spousta otravných a stresových činností, které jinde za spisovatele dělají agenti a o jejichž nutnosti se autor/ka přesvědčí až časem.

2. Co pro nás chystáš nového?

   V listopadu vyjde třetí díl serie Tina Salo s názvem Past na medvěda, a v současné době pracuju na cyklu povídek o zaklínačce Lotě (Psí zima, Zmetek z temnot, atd.). Bude tak trochu pro fajnšmekry, protože se v ní čtenářstvo bude moci blíž seznámit i s postavami, v románu vystupujícími spíš okrajově. No a pak samozřejmě další díl Písní čarodějky a pak další… Zkrátka, spousta normostran, které musím napsat.

3. V jednom diskusním klubu o Jiřím Kulhánkovi Tě kdosi přiřadil do stejné váhové kategorie (něco ve smyslu: "Když už Kulhánek nepíše, zkuste Neomillnerovou“). Lichotí Ti toto zaškatulkování nebo jsi proti?

   Ani jedno, ani druhé. Myslím, že do Kulhánkova sousedství se dostávám především proto, že oba „píšeme o upírech“ a co víc, naši upíři se pohybují v žánru nenáročná dobrodružka. Svého času jsem přečetla Vládce strachu a Noční klub a přiměřeně jsem se u toho pobavila, takže sice nejsem Kulhánkův fanoušek, ale na druhé straně dokážu ocenit, že vytvořil něco, co lidi baví číst a nadto se to ještě i dobře prodává. Sice nedostane Nobelovku, ale rozhodně to není málo.

4. Na několika fotkách jsi s psími mazlíčky. Objevují se nějak i ve Tvých pracech? Já třeba svojí kočku udělal hrdinkou jedné povídky, tak jestli jsem v tom sám nebo ne.

   Přímo mé čuby nikde nevystupují, ale vlk hrál důležitou (a v podstatě titulní) roli v povídce Stín divokého. Fenu pasteveckého plemene má taky Moire. Mimochodem, zvířecí hrdinové v literatuře jsou vůbec zajímavým fenoménem, a musím říct, že teď už vážím, kdy je do děje pustím, protože ohlídat je může být někdy problém. V Nakažených jsem pořád řešila, kde bude Rváčka, zatímco její paní mučí v kriminále, kdy a čeho dostane nažrat… no a v Psí zimě zas upíři nosili své koně do obleženého města ve vzduchu, protože, ruku na srdce, kdo nechá svou drahou a oblíbenou klisnu roztrhat smečkou kožoměnců, když nemusí? Zkrátka, zvíře je závazek dokonce i v literatuře :-)

5. V sobotu 27. 9. 2008 si tě budou moci zájemci poslechnout na CONiáši. Co pro Tebe znamená setkávání lidí a ježdění na cony obecně?

   Setkávání s lidmi pro mě znamená především zpětnou vazbu, protože spisovatelství je jedno z nejosamělejších povolání. Celé dny dřepíte u stolu, mlátíte do klávesnice a máte víru a naději, že někdy za půl roku vám někdo řekne, jak se mu vaše psaní líbilo. Já jsem navíc tvor celkem společenský, takže mi kontakt s lidmi chybí. Cony a žánrové dýchánky znamenají samozřejmě taky propagaci, protože panenky, co sedávají v koutě, málokdy někdo najde.
   No a ještě ke conové romantice, ta mě minula, protože jsem se na conech objevila až co dospělá ženská a matka. V dobách mého mládí se conání moc nepěstovalo a navíc, já tenkrát lnula spíš k životu „prokleté básnířky“, což zahrnovalo hlavně docházku do zapadáku U Kafků a konzumaci lihových nápojů. Táboření ve školních třídách mě tedy minulo a výhledově se ho zúčastním jen co matka tábornice.

6. Pomalu se blížíme k závěru. Zájemci o další informace mohou buď nahlédnout na Tvé stránky www.alraune.cz nebo se Tě zeptat přímo na CONiáši. A já si nakonec dovolím stejnou poslední otázku jako u rozhovoru s Vladimírem Šlechtou: Téma CONiáše je strach ve všech podobách. Co je Tvou noční můrou?

   Mou noční můrou? Určitě něco hodně prozaického ... Dluhy a uzavřené prostory? To, že člověk ztratí chuť a sílu se rvát, a před životem kapituluje? Nejspíš prostě bezmoc ve všech podobách.

Děkuji za trpělivost i spoustu písmenek a přeji hodně štěstí v další tvůrčí činnosti.