BLACKOUT: MÍR A POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 2: MÍR A POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

4.

Pavlovi se bezprostředně poté už další kontakt s matkou nepodařil, ale cítil její přítomnost v "éteru", jak tomu říkali, stejně jako neznámou přítomnost Petry. Jen při pokusu o vycítění otce narážel Pavel na jakousi černou a studenou díru. Tušil, že impulz, kterým ho táta zburcoval, byl nejspíš posledním záchvěvem v jeho vědomí, ale nechtěl si to připustit.

Předcházející úspěšný kontakt všechny vzrušil. Byl totiž zásadně jiný než ty, které navazovali dříve s jinými Skupinami. Mohl je spojit s jejich blízkými! Dal jejich práci nový směr. Zpravili o něm i ostatní Skupiny. Když se z čísel změnili v jednotlivé osoby s vlastními jmény, dokázali kontaktovat své blízké alespoň jednosměrně, pokud znali jejich přibližnou polohu. Někdy mohli ohroženým lidem i pomoci změnou ve statistice pravděpodobnosti. Al to neviděl rád, nechtěl, aby je to zdržovalo od oficiálního zpravodajství, ale co měl dělat. Nálada ve Skupinách se zlepšila, výkonnost rostla, nakonec byl i on spokojen.

Viceprezident Gore měl na ně tou dobou poměrně málo času. Objížděl velikou zemi vlakem, volební prezidentská kampaň byla v plném proudu. Protože nenašel protikandidáta na federální úrovni, byl shromážděním volitelů na podzim roku Dva s velkým náskokem zvolen dalším prezidentem Spojených států. Viceprezidentem se stal Bob Henlein. Oběma prospěla jejich podpora Skupinám.

5.

Rok Dva znamenal pro Váňovy nucené zvýšení soběstačnosti. Houkání vlaku od Sudoměřic se ozývalo nanejvýš jednou měsíčně. Zásoby konzerv, látek, paliv a náhradních součástek už všude docházely. Ve větší míře se projevoval nedostatek umělých hnojiv a pesticidů.

Výnosy plodin znatelně poklesly. Začal být problém udržet zásoby osiv na další sezonu. Teď už statek obchodoval téměř výlučně jenom s Petřinými kresbami. Výraz "zemědělské přebytky" se stával nesmyslným. Táborských obyvatel podstatně ubylo. Města byla decimována. Ve starém Římě znamenala decimace popravu každého desátého vojáka z provinivší se jednotky, teď byl leckdy poměr opačný. Nevedly se statistiky, spousty lidí odešly na venkov, do města se naopak přistěhovali lidé z Plané a dalších okolních obcí i samot. V každém případě přežívalo z bývalé téměř padesátitisícové městské aglomerace v samotném Táboře deset tisíc lidí, okolní městečka zůstala pustá.

Kraj nezalidnila ani útěková vlna, která se v červnu rozeběhla z Prahy. Obyvatelé pravého břehu prchali před Kapitánovými drancujícími hordami. Zejména assassini se mstili za nepochopitelnou smrt svých kamarádů. Samozřejmě že neúspěch jedné skupiny nezměnil nic na osudu týraného pravého břehu. Jen poněkud prodloužil jeho agónii.

Prodloužil a učinil bolestnější.

6.

Do Borotína přibyl jediný nový obyvatel, k paní Rumlové s dcerkou se vrátil její manžel. Přišel pěšky cestou přes Prčici, kterou už dříve několikrát absolvoval. Teď ale poprvé superdlouhou trasu. Nejdřív zlomeně sedával v místní hospůdce a každému na potkání vypravoval hrozné zvěsti z Prahy. O mučednické smrti Václava Klause, o zmizení prezidenta Havla.

Ve vsi se vědělo, že Honza Ruml býval v dřívější éře ministrem. Občas byl viděn v lese na houbách s premiérem Klausem, který měl v nedaleké Nemyšli také svou chalupu. Ruml teď o sobě prohlašoval, že premiérem České republiky je on sám.

Jenže vesničany spíše zajímala daňová politika táborských hejtmanů. Havel, Klaus, Zeman, to byla jen jména z dávných pověstí, jež dnes neměla žádný význam.

Borotínští znali dva hlavní pražské politiky, kteří si mezi sebou rozdělili zóny moci: Kapitána a Barona z Telekomu. Machovcovi původně přáli víc, protože věděli, že Telekom organizuje vlakovou dopravu a poštu. Jenže poté, kdy začaly dodávky z Prahy skomírat, už pro ně nebyl tak důležitý. Zprvu ani nepoznali, že vlaky vlastně přestaly jezdit.

Po několika dnech se neklidný běženec z Prahy konečně vymluvil. A začal se zajímat o práci. Borotínští mu totiž dali na srozuměnou, že když má jeho rodina konečně živitele, nehodlají ji dále podporovat. Rumlovu rodinu držel dosud při životě, kromě výnosu zahrádky a sousedské pomoci, hlavně chov obecního kozla, kterého nechtěl mít v chalupě nikdo, ale byl přesto velmi potřebný. Na živobytí pro další krk by to nestačilo. A tak se legitimní ministerský předseda ujal funkce místního pasáka ovcí. Nezdálo se, že by byl nespokojený.

7.

Ve všeobecných obavách z příštích časů přinášely Petřiny obrázky jakési uklidnění. Lidé na vesnicích si je věšeli na zdi jako dříve svaté obrázky a později obrázky z barevných kalendářů. Papír a tužky pro Petřinu práci se vždy nějak zázračně našly, dokonce i uhly a pastely.

Z upadajícího táborského trhu se obchodování s nimi přesunulo do nenápadné galerie u radnice na Žižkově náměstí. Petra ani strejda Váňa netušili, jak dlouhý řetězec zprostředkovatelů se jejími pracemi uživí, a kdyby znali ceny na benátské burze, jistě by se velmi divili. Takhle byli rádi, když získali materiál k dalšímu kreslení, čaj, sůl, svíčky a ostatní vymoženosti, které se v Čechách už moc nevyskytovaly.

V psychicky nejtěžší době, kdy všichni s obavami očekávali příchod blížící se zimy, se začaly v městském divadle v Táboře pořádat koncerty. Na secvičování velkých těles nebyl čas, ale i kvarteto dokázalo posluchače v sále přenést do jiného světa. Někdy hrál zbytek Táborských pištců, jindy bouřil samotný klavír. Hráči neměli fraky, páni obleky, dámy nepřišly v lesklých róbách. Petra se jednou takového koncertu účastnila, když strejda Váňa přivezl pro divadlo svazky loučí pana Košínského. Jako by se jí otevřela nová dimenze.

Začala kreslit nové výjevy z neznámých, ale zjevně pozemských krajin. Tentokrát je sjednocoval jeden námět. Postava vysokého tmavovlasého mladíka s obličejem ztraceného bratra Pavla.

Byl to vskutku zázrak, ale u Váňů ten rok nezemřel nikdo. Babička poslala do Kostelce dvě ovečky a tři vykrmené husy.

8.

Plamínek svíčky stál rovně v klidném a mrazivém vzduchu zimní noci na České Sibiři. Sníh na louce i na zamrzlém rybníku plál bělobou až do modra pod reflektorem Měsíce, pospíchajícího do úplňku. Lesy, obkružující údolí, se černaly na pozadí rozsvícené oblohy. Vyšisované hvězdy shlížely na tu idylu. Po sněhu se rozbíhaly stíny ozdobeného vánočního stromku. Na větvích jablůňky visely otýpky sena a malá červená jablíčka na bílé niti. Barevný papírový řetěz obtáčel větve odspodu až k nejvyšším větévkám. Tři skleněné koule se blýskaly. Pod stromkem spočívaly misky s obilím a mlékem, také několik kostí. Všichni už odešli do sednice, jen Petra ještě setrvávala venku. Vzpomínala. Když se před dvěma lety ptala Váňovic devadesátileté babičky, proč strojí stromek venku a ne v sednici, uslyšela jen:

"Děláme to tak vždycky..."

Tehdy nebylo nějaké "vždycky", byl rok Nula, první Vánoce po Blackoutu. A devadesáté Vánoce babičky Váňové a dvousté dvacáté Vánoce této usedlosti. Jak dlouho už lidé slaví svátky slunovratu? Deset tisíc let? Teď nastávají teprve třetí Vánoce Elektrické smrti, ale jaké budou ty další? Petra se zachumlala hlouběji do ovčího kožíšku.

Svíčka zvolna dohořela, jas měsíční noci se však nesnížil. Končil večer před Štědrým dnem roku Dva. Lesy v okolí ustrnuly v nehybném tichu, ze sednice se ozýval tlumený hovor a občasný smích. Krávy ve chlévě funěly, bylo slyšet jejich klidné přežvykování, jak do sebe soukaly seno založené do jeslí. Od spodního chléva občas zaznělo ovčí zabečení. A náhle se objevil nečekaný dárek.

"Pojďte honem ven!" zavolala všechny Petra.

Nad okrajem lesa na jihu se začala zvolna zvedat velká koule, osvětlovaná mohutným plamenem. Zdálo se, že vychází druhý Měsíc. Obrovská vánoční ozdoba mlčky plula nehybným vzduchem. Nad Táborem stoupal horkovzdušný balon. Tak se plukovníku Hvězdovi jeho sen o létání přece jen splnil!

"To bude určitě rok, kdy se stane něco opravdu zázračného," pronesl strejda Váňa. Budeme to potřebovat, pomyslel si, ale neřekl to nahlas. Jardova i Davidova žena na sebe pohlédly a usmály se. Všichni se vrátili do domu, odkud se za chvíli ozval zpěv vánočních koled doprovázený hrou na kytaru a flétnu.

Vánoční stromek pro lesní zvěř osaměl.

#26 - #28.

Pokračování se zde objeví příští sobotu 17.7.2010