RECENZE+LITERATURA: Jan Poláček, Spěšný vlak Ch. 24. 12

Je štědrý den dva roky po válce a z nádraží města Chrud odjíždí uzavřený vlak s maličkými okýnky směrem na východ. Kam přesně jede a vede-li jeho cesta do záhuby nebo k nejisté naději zůstává otevřeno. V románu Jana Poláčka vlastně ani tolik o ukončený příběh nejde. Ani doba a prostor, do něhož je zasazen, nejsou tím nejdůležitějším.

A to přesto, že se jedná o alternativní historii dotýkající se událostí, které jsou v povědomí Evropy stále živé a bolestivé. Druhá světová válka zde netrvala pět, ale dvanáct dlouhých let; ukončilo ji až shození dvou genzai bakudan, nejděsivějších zbraní lidské historie, na Spojené státy americké. Válka by dopadla jinak, kdyby se nacistickému Německu, k němuž se roku 1939 pod vedením Radoly Gajdy přidaly i české země, nepodařilo propojit vědu s magií a objevit energii vrilu.

V současnosti se Evropa pomalu vzpamatovává a vítězové čistí vlastní řady od těch, kteří jim pomohli zvítězit. Vyšetřováni jsou příslušníci SS i wehrmachtu, za zločiny proti lidskosti a za poslouchání rozkazů vedoucích k vraždění a mučení se popravuje. Milovaný vůdce a mírotvorce Adolf Hitler létá na pravidelné meditace do Tibetu a Heinrich Himmler, zodpovědný za plánování a zakládání koncentračních táborů, je v poslední vlně zatčených. Nespokojeni jsou staří vojáci a i Češi začínají zvedat hlavy, cítí se být národem, který rovným dílem přispěl ke konečnému vítězství a zaslouží si stejná práva jako všichni ostatní; tu a tam propuknou nepokoje, výloha německého obchodníka je rozbita a německý nápis zabílen, už ani není problém vrátit se ke starému českému jménu odloženému v prvních letech války.

Tak nakonec učiní i Walter Fleischer neboli Martin Řezníček, takto klíčová postava příběhu. Označení hrdina se pro něj nehodí, ačkoli svým způsobem hrdinou je. Nejen že byl elektronikem vrilu přímo zodpovědným za shození bomby, jež ukončila válku, na New York. Již léta předtím se tento slabý chlapec s velkými brýlemi rozhodl čelit svým hrůzám zpříma a bez uhýbání. To když pochopil, že mu nic jiného nezbývá.

Dnes je z Waltera dvacetiletý stařec, jeho tělo poznamenalo záření a jeho duši účast na válečném masakru. Spolu se stařičkou hospodyní žije v ponuré vile plné neradostných vzpomínek; na komisně přísného a Říši neúhybně loajálního otce, na matku, jež mu jako stín pouze přizvukovala, na bratra, který zklamal a o kterém se nesmělo ani promluvit. Specialista na temnou energii vrilu se živí jako metař. A vlastně může být rád, že neskončil v lágru jako mnozí frontoví vojáci. Nad jeho hlavou neustále visí hrozba dalšího vyšetřování jeho role při útoku na Ameriku. Walter se nijak nesnaží vylepšit svou neradostnou situaci a nezaujme ho ani tajemná konspirační síť spřeženců slibující mu důstojné postavení, jaké si zaslouží; nakonec jim pomůže pouze v naději, že od nich získá peníze, které zrovna nutně potřebuje. Ani čtenář se nedozví, co je cílem spiklenců majících ve své moci jednu nadzvukovou stíhačku vril, stejně tak jsou mu pouze naznačeny magické schopnosti, které Walter získal během svého výcviku. Všechny události se v Poláčkově textu dějí jako by mimochodem, důraz není položen ani na okultní základy německého vítězství, ani na roli českých zemí ve válečném konfliktu, a už vůbec ne na nacistické experimenty, jejich produktem (hlavním či vedlejším, to se nikdo nedozví) je výprava stíhačky vril k aldebaranskému slunci. Poláček se nesnaží tyto aspekty textu nijak zvláště rozpracovat (české země se k Německu zkrátka přidaly a už nás nezajímá, jak to celé proběhlo a jak se k takovému zvratu postavila většina populace) ani neusiluje o originalitu; pojem energie vrilu se poprvé objevuje v knize anglického spisovatele a politika Edwarda Bulwer-Lyttona (1803-1873) The Coming Race a později v českém kontextu v textech slavného mystifikátora Ludvíka Součka.

Ano, dozvíme se nějaká hrubá fakta, ale nemůžeme se zbavit podezření, že jsou nám nabídnuta pouze proto, aby autorovi dovolila věnovat se tomu, co ho zajímá nejvíce. A to vykreslení atmosféry, bezútěšné atmosféry předlouhé zimy, která neskončí s nástupem prvních teplých dní, ale bude pokračovat dalších tisíc let. Nebo snad napořád. Neboť ze všeho nejvíce jde o zimu duše, tísnivou a dusivou jako příliš utažená šála, a neposkytující žádnou naději na příchod jara. Obyvatelé města Chrud jsou ztracení a osamělí uprostřed svých životů prožívaných s vědomím, že opatrnosti není nikdy dost a důvěřovat se nedá nikomu. Nikdo neví, co bude dál a může se pouze dohadovat, kde ve skutečnosti končí vlaky směřující na východ. Někteří snad z pohodlnosti, snad ze strachu věří v nově budovaná města pro všechny ty staré a neužitečné, jiní cítí mrazivý osten jistoty, že je to úplně jinak.

Celou knihou prolíná předtucha ohrožení, neodbytný, přestože přímo nevyjádřený pocit, že všechno je špatně, velice špatně. A nedá se s tím vůbec nic dělat. Dojem, který Poláčkův román vzbuzuje, nezbytně připomíná texty Ladislava Fukse, jak potlačeným dějem, tak zejména svou tísnivostí a bezvýchodností. I samotný závěr románu, ve kterém se pasivní hrdina odhodlá k radikálnímu činu, jakkoli jím svou situaci dost možná ještě zhorší, nás maně upomíná na Pana Theodora Mundstocka, jenž se pokoušel připravit na nepředstavitelné. S díly Ladislava Fukse má Spěšný vlak ale společné mnohem více: postavičky hospodyně Steinové, bývalého vojáka pana Rapla a nehrdinského hrdiny Waltera samotného pořádající spiritistickou seanci jako by vypadly z některého Fuksova díla. Zapomenout nám na něj nedají ani Walterovy rozhovory s jediným důvěrným přítelem Rotfuchsem (že by jméno bylo zvoleno náhodně?) a stylistická rovina textu: „Je mrtvá, uvědomil si. Teď by pro mě mohla přijet sanita… napadlo ho. Nebožka je nebude zajímat ani za mák, protože už nedýchá. Pro tu si přijedou jiní, řeknou, ti s černým vozem. Bílý je pro živé, mohou být nemocní, dokonce i poranění. Může z nich téct krev, ale ještě musí být možné přivést je k životu (222-223).“

A v tom je možná slabina Poláčkova textu (minimálně pro čtenáře obeznámené s Fuksovým dílem): až příliš nutí ke srovnávání. Zatímco sama o sobě trpká atmosféra Spěšného vlaku obstojí více než dobře, v porovnání s Fuchsovými texty působí jaksi vybledle a bezkrevně. Nemluvíme tu o nedostatku té kečupovité náhražky, které se ze stránek české fantastiky většinou lijí celé kýble, ta nám v nejmenším neschází, ale o nedostatku prosté životnosti. Což je škoda, vzhledem k tomu, že příběh samotný, historický kontext ani působení okultních sil příliš důležité nejsou a Walterova výjimečnost, naznačená v  ústřední scéně Walterova rozhovoru s již mrtvým strýcem, se dále nerozvíjí. Nějak není čeho se chytit.

 To ale nic nemění na tom, že Spěšný vlak Ch.24.12. je v kontextu české fantastické literatury výjimečná kniha, jak díky autorově odvaze nechat superhrdiny a zběsilou akci za dveřmi, tak díky výbornému formálnímu zpracování, a za sebe si můžeme pouze přát, aby textů na této úrovni už jenom přibývalo.

Tereza Dědinová, psáno pro Interkom

Spěšný vlak Ch.24.12.
Poláček, Jan
Nakladatel: Argo
Obálka: Pavel Růt
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 264
Rozměr: 150 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 278 Kč