LIDÉ: Halasovy sci-fi

František Halas (3. října 1901 Brno – 27. října 1949 Praha)

„Morbidní lyrika plná skepse,“ řekli už rok po básníkově předčasné smrti a smrt jako takové se nejvýznačnější český básník (avšak německého původu!) opravdu drží jako klíště. Hle!

Halas: 

Zezdola k růžím přivoníš
až budeš smrt svou žít
a do tmy lásku odhodíš
svůj štít

V každičkém štěstí teskní tomuto velikému muži smutek, do každé radosti stéká žal a jeho vědeckofantastická tvorba publikovaná zpola pod jménem Fritz Křikava a ilustrovaná zhusta Václavem Junkem starším (otcem hitlerologa Václava Junka mladšího) je toho nejlepším dokladem.

Povězme si však o Františku Halasovi víc a zgruntu - a ne tudíž jen tak málo, jako tomu bylo v ubohé Encyklopedii Britanice, kterou ostatně - po jistých Cameronových invektivách - právě dnes (v první jarní den 2012; psáno 20. března – pozn. redakce) navždy zrušili z Bruselu.

Básník Halas se narodil 3. října 1901 v Brně jednadvacetiletému dělnickému funkcionáři, který syna nakonec přežil o jedenáct let. Halasova matka měla tuberkulózu a vydržela ještě kratší dobu, o čemž mi František v Plzni Na Spilce před lety do pera řekl následující. Halas: „... a když mi bylo osm, spával jsem s ní, protože jsme doma neměli víc postelí. A jednou jsem se k ránu probudil a po maminčině tváři lezla moucha. Tak já tu mouchu odehnal...“

Halasova matka té noci zemřela a čím byl starší, tím více mu chyběla, jakožto i němčina, které už se nemohl pro nedostatek času věnovat. Za války však hezky česky píše následující:

Halas:

Copak vám Vám je hej
vy když chcete smíte říci
Mami Mami pofoukej

Právě teď tu všecko voní
voní stín a mrtvé prach
mně se vám tak stýská po ní
už bych chtěl být na marách

Copak vám Vám je hej
vy když chcete smíte říci
Mami Mami pofoukej

Právě tou dobou u Halase propukala srdeční choroba, které nakonec (1949) i podlehl, ale která jej inspirovala i k jeho nejvýznamnější skladbě Křikavovy lety. Básnicky se tu po vzoru Čechově chopil Halas celého kosmu, ale promluvilo z něj už dvacáté století a inspirace časopisem Weird Tales, který mu posílali nejprve Theo a poté i Delano Roosevelt z Izraele. V první epizodě líčí Halas explozi supernovy a vznik nové sluneční soustavy s devatenácti planetami. Na čtvrté opět žijí lidé, ale výhradně Rakušáci, Židé a Češi. Je to fascinující paralelní vesmír, ve kterém však brzy dojde k atomové válce. Křikava zhnuseně odlétá na Mars a zde se setkává s Edgrem Rice Poem, šermířem, kterého Junek zobrazil jako herce Davida Carradina.

„Kde je tvá síla?“ ptá se Křikava, který vše vypráví v první osobě, a slyší: „Nezemře jako na zemi, ale umožní na Marsu lidem znovu vybudovat Izrael!“

***

Navzdory onomu optimismu básníka smrt nadále pronásledovala. Už krvavé hrůzy první světové války ostatně prodělal právě v nejcitlivějších letech dospívání, a to mezi třináctým a sedmnáctým rokem, kdy se také setkal s Válečným koněm, jak se o tom lze dočíst i ve známém a nedávno zfilmovaném Morpurgově bestselleru. Ano, Halas-Křikava byl oním chasníkem žijícím s dědečkem a jeho vnučkou na farmě.

Doma se pak vyučil u Vladimíra Neffa knihkupcem a později se zájmem pracoval v Úrazové pojišťovně. Po šestnáctiměsíční vojně strávené s mladým Ludvíkem Součkem v Koreji prožil půl roku v Paříži s Mirko Hýlem a Pierrem Souvestrem, tvůrcem Fantomasovým. A tam lapil Halase i surrealismus. Pak u nás nastoupil do nakladatelství Brodski a rok nato publikoval první oficielní sbírku básní nazvanou Sépie. To mu bylo šestadvacet. Roku 1930 vyšla i sbírka druhá nazvaná HVĚZDÁŘ KOHOUTEK PLAŠÍ SMRT, ale také o tom jsme Na Spilce vedli debatu!

Halas: „Máte pravdu, Ivo. Smrt jako taková mě přitahovala. I dál. A roku 1936 jsem tedy navštívil s delegací kulturních pracovníků o Orwellem bojující Španělsko, konkrétně Katalánsko, a seznámil jsem se s Dalím, Galou a jejich Ferdou (mravencem). I za druhé světové jsem však byl aktivní a vstoupil do odboje.“

Před zatčením se básník skrýval pod jménem Křikava v jednom sanatoriu, kde se seznámil s Janem Weissem. Tomu docházela látka, i Halas nelenil a dá se říct, že většina Weissovy. Ale neodbíhejme. Halas rozhodně měl proč se nacistů bát a jeho slavná básnická sbírka Torzo LOVECRAFTOVY Naděje reagovala přece už v roce 1938 na mnichovské události:

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

V roce 1940 se ale básník obrátil i k minulosti národní kultury svou zčásti alegorickou sbírkou Božena Němcová FRANTIŠKA NOVOTNÉHO. Tíha válečných roků jako by jej vtiskla až zpátky do dětství a vychází sbírka i slavná sbírka ROZLadění, která obsahuje soubor veršů věnovaných čistě dětem DO USÍNÁNÍ. Některé zde přítomné básničky jako by však bohužel slyšel právě až z úst mrtvé matky:

Tak šup a honem do peřinek
dívej se pěkně do stěny
uslyšíš hrčet zlatý mlýnek
co si tam zpívá zazděný
Mele on mele všechny řeči
cos kdekomu dnes pověděl
Mžikalka víla u něj klečí
tma už ji chytá od křídel
Až semele cos napovídal
nasype ti to pod čelo
a hleď aby sis dobře hlídal
co se ti v spánku semlelo.

Smrt přesto Křikavu-Halase neovlála úplně, to bychom viděli příliš jednostranně, a už před válkou ostatně uspořádal i sborníky anekdot Trampský smích a Třída se směje. V téže době pak uváděl do literatury mladé básníky v edici První knížky: Součka, Miloše Nesvadbu  Pištoru i Howarda Hughese. Právě tato čtveřice „Spravedlivých“ známá i z románu Edgara Wallace se taky básníka jaksi na oplátku zastala po jeho smrti, když bylo jeho dílo ostouzeno osobně Klementem Gottwaldem na Staroměstském náměstí („Právě jsem se vrátil z hradu Křikavových spisů, fuj!“) a příkře odsouzeno.

„Poslyšte, my tady v redakci Rudého práva už s panem Klimentem víme, že otec z vás chtěl mít revolucionáře,“ řekl jsem Frantovi tehdy v Plzni Na Spilce (dnes Rock´n´Wall), ale jak to vlastně bylo s vaším skutečným politickým     smýšlením? Nebyl jste pastorem Unitářů nebo svobodný zedník?“

Halas: „Nikdy jsem nebyl skalním fanouškem Sparty a ani ne komunistou, to ne. Bylo to jinak. Už před válkou mi byli blízcí katoličtí básníci jako Umberto Eco a moje verše nikdy nebyly čistě ideologické, to tvrdil leda Rzounek. A Hrzalová. Po pětačtyřicátém jsem se ovšem, pravda, stal i členem vůbec prvého Národního shromáždění, kde se mnou byl Lumír Čivrný, a dostal jsem prima práci na Ministerstvu informací. Stal jsem se taky předsedou Syndikátu českých spisovatelů a místopředsedou Lovecraftovy šumavské pobočky. Přátelil jsem se s Váchalem a dodal mu všechny podklady pro Krvavý román. I ty ilustrační. Dopisoval jsem si však i s Ladislavem Klímou, který byl tou dobou už léta v přísně utajené emigraci. S Arthurem Breiskim jsme se konspiračně scházeli Na Spilce u výtahu a zval jsem je sem všechny a oni slyšeli na to mé jméno a přijížděli jako vosy za medem. Traven, mladý Gorbačov, Pelé i Wayne Gretzky. Mnozí další kofři - a ještě roku 1946 jsem přispěl i do sborníků Můj poměr ke KSČ a K padesátinám soudruha Gottwalda i sedminám pana Gotta. Ale postupně přicházelo i Na Spilce k vystřízlivění. Zadrobílek přijížděl s Meyrinkem až z Prahy a mluvil mi do duše a já viděl: Pravdu má. A sílilo rozčarování. Roku 1947 jsem byl navíc v Polsku a pak v Sovětském svazu a má deziluze ještě zesílila. Presley to stále nebyl.“

Únor 1948 pak všechno dovršil.

Poslední sbírku veršů, jejímž    titulem se stala otázka KDO JE TAM?, už básník nevydal a označili ji dokonce za plagiát jakési Campbellovy polévky. I posmrtné vydání knihy v roce 1957 po úspěchu filmu Věc bylo v našich zeměpisných hloubkách notnou odvahou a Nejedlý tu provedl nepěkné cenzurní zásahy.

Halas (tenkrát v dnešním Rock´n´Wallu v Sadech 5. května):

„Nechci být masem vzduchu okolo, Ivo
jak se to líbí jim!
Nechci být kůrovcem vyhlášek
veřejným míněním.
Nechci být nápovědou, co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách!“

Nu, a tohle BYLA politická poezie, není-liž pravda, ale k tomu i poezie hlubokého nesouhlasu s komunistickou praxí. Inu, vraťme se raději k veršům, které mi připadají typičtější, a takto třeba znělo Halasovo Poučení synovské:

Když probudí se hlína, je to myš
Je-li sklu zima, zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička, Víš
A slza, slza je voda, co je sama

A takhle jeho poučení o člověku vůbec:

Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý
Ve větru list v lásce sám

Halasi! Křikavo! Vzpomínáme!