LIDÉ+RECENZE: George MacDonald, Snílci - Pohádková romance

Pravé umělecké dílo musí mít mnoho významů. Čím je opravdovější, tím víc. (MacDonald)

Kniha Snílci s podtitulem Pohádková romance poprvé vyšla už roku 1857. Česky loni.

Má 25 kapitol a každou uvedenou citátem, které autor vybral ze Shelleyho, Coleridge, Wordswortha, Shakespeara, Chaucera, Schillera, Schopenhauera, Heina, Jeana Paula anebo třeba Novalise, který navíc uvozuje celý svazek. Ale i z všelikých jinačích knížek a z balad a romancí vč. Goethova Fausta. Kapku váchalovské ilustrace dílu nově dodal Nikola Hoření. Kdo však byl George MacDonald (1824-1905)?

Tvůrce mýtů, to především.

Skrz archetypální postavy ve smyšlených, kouzelných světech vypráví o našem světě způsobem, jakým by to prostřednictvím realistického románu nebylo možné, píše o něm překladatel Štěpán Smolen úvodem. A zatímco takového Rosse MacDonalda (1915-1983), vl. jménem Kennetha Millara, známe jako výtečného pokračovatele Raymonda Chandlera (a tvůrce detektiva Lwa Archera) a zatímco by mnozí vč. okouzleného Stephena Kinga dali ruku do ohně za ještě báječnějšího tvůrce detektivek Johna D. MacDonalda (1916-1986)... a zatímco každý víme, kdo byla Betty MacDonald (1908-1958) a že napsala vtipné paměti Vejce a já (1945) a Co život dal (a vzal) (1948-55), tady tápeme ve tmě.

A přece šlo o otce dnešní fantasy.

MacDonald byl skotský kazatel-protestant, ale neuznal jaksi „věčnost pekla“ a tohohle zaměstnání zanechal. O to plodnějším zůstal prozaikem a básníkem. Jako spousta spisovatelů pod vlivem E. T. A. Hoffmanna.

Uveřejnil třeba zajímavé soubory báchorek Rozmluvy s vílami (1867) a Lehounká princezna a jiné pohádky (1890), ale i desetisvazková Díla imaginace a fantazie (1871). Do pohádek se zvládal ponořit hluboce a připadá mi tedy trochu jako kouzelný, vousatý žabák kdesi v bahništi a zároveň pode dnem magického rybníka. Ó, jak intenzivně zdůrazňoval psychologii pohádkových postav, jinde jen načrtnutých. A jak je propracovával. Jak býval zaujat detaily. To on se pohádky – snad jako první – pokusil přetavit v regulérní romány, ale nejen to. NIC tím neztratily.

George MacDonald vyprávěl příběhy, a to fascinujícím způsobem. Stal se tak bezděky jak podstatným inspirátorem J. R. R. Tolkiena, tak i C. S. Lewise. Ano, obou těchto klasiků. Obdivoval ho navíc třeba i Chesterton. MacDonald uměl psát pro děti, ale i pro dospělé, a právě dospělým věnoval romány Snílci (1858) a Lilith (1895, česky 2001).

Oba vyznívají silně křesťansky a prozrazují jeho pozoruhodnou schopnost porozumět zvláštní logice snů, konstatuje Pringlova Encyklopedie fantastických světů. A MacDonald?

Přes jistou řemeslnou neobratnost a stylistické nedostatky disponoval záviděníhodnou představivostí. Nejen žabák, nýbrž pavouk. Zvládal upříst velmi pěkné pavučiny, a to nejen z pouhé atmosféry. Vlákna mají i dřeň a podstatu. Krev.

MacDonaldova dětská knížka Na zádech Severního vichru (1871) zůstává pak v anglosaském kulturním okruhu dodnes pověstnou. Sám Mark Twain jejímu tvůrci kdysi okouzleně napsal dopis, aby obdržel nový výtisk, když jeho děti původní rozmělnily. MacDonald se ale znal i s jiným Američanem, Waltem Whitmanem, a na fotografiích ho vidíme vedle Charlese Dickense nebo Wilkieho Collise! Zmíněný Chesterton cenil obzvlášť jeho pohádku Princezna a goblin (1872, Albatros 2001), kterou inspiroval kniha Za zrcadlem (1871).

Autor se zde vtělil do citlivého a srdnatého chlapce-havíře jménem Curdie, chránícího malou princeznu Irenu před příšernými a krutými gobliny. Druhý díl knihy se jmenuje Princezna a Curdie (1883) a také autor Alenky v kraji divů přitom MacDonalda osobně a dobře znal. A co víc. právě nadšená reakce malých MacDonaldových dětí na jeho rukopis o „Říši divů“ ho prý přiměla Alenku zveřejnit.

Ale do světa MacDonaldových skřítků, který dnes končí u Tolkiena, ale který končíval už u Edith Nesbitové (1858-1924) a její pověstné knihy Pět dětí a To (1902).

A MacDonaldova kapitola Domácí zvířata skřítků? Utkvěla v dětství H. G. Wellsovi a promítl ji značně inspirován do Ostrova doktora Moreaua (1896). MacDonald zkrátka ovlivnil kdekoho – a sám zůstal skoro zapomenut. Ale nejlepší jeho příběhy? Jsou přitom krajně sugestivní a jsou i mystické a strašidelné a bizarní líčením podsvětí plného skřítků, dejme tomu.

Absurdno? Jistě. Ale komu vadí? A jakou mocí je nám skrz toto absurdno sugerována pravda! A podlé plány zlých skřítků na zaplavení hornických štol? Nezapomenutelné. Roku 1992 proto konečně vznikl i velmi věrný animovaný přepis (http://www.csfd.cz/film/86878-princezna-a-skritek/).

Jen kvůli filmu ale předlohu nezahodíme. Zrovna tak ne Lilith, asi. A ta je románem i jménem překrásné, ale kruté a zlé „paní démonů", která byla Adamovou ženou a - máme-li tedy věřit židovskému mýtu - smyslnou vražedkyní dětí.

MacDonald okolo Lilith rozložil celý svůj snový román pro dospělé uvedený možná trochu překvapivě dlouhým citátem z Vycházek od Thoreaua a sugestivitou i imaginací se zde přiblížil daleko pozdějšímu surrealismu. Je to navíc i kniha hluboce symbolická. O čem?

Mladému hrdinovi jménem Korouhvička (Vane), který zdědí prastarý dům po strýci, se uvnitř ve zdech a hlavně v knihovně nabídne jako průvodce jistý „Havran“, ale nikoli ten Poeův.

A právě s Havranem pak vstupujeme i do světa za zrcadlem obydleného prazvláštními tvory. Do Uranie. A Vane? Teprve postupně v té říši pochopí, že je předurčen. K čemu? Aby Uranii spasil. Ale aby dokázal Uranii spasit, musí se nejdřív utkat s princeznou z města Bulika. Z princezny se ovšem jako mládě Baziliška vyklube Lilith, to ztělesněné zlo. Jak ho zničit? Existuje návod. A je třeba Zlu odetnout zaťatou pěst.

V Lilith se vrací mystická představa gnostiků, ale je dotažena do provokativní krajnosti, zdůraznil literární historik Michal Peprník. To, co nazýváme zlem, je přitom jediný možný a současně nejlepší tvar, který na sebe bere dobro - pro danou osobu a za daných podmínek.

I to je poselství. „Všechno zlé může být k něčemu dobré,“ tedy pokud se tomu zlému umíme správně postavit, tvrdí MacDonald. A Vane? Korouhvička? Ovládne vlastní roli.

Tedy tu ve snové Uranii. Přijme ji - a zůstává už jen otázkou, zda mu bude umožněno odhalit své skutečné jméno. Tedy poté, co před Lilith ochrání jisté děti.

Závěrečná, 47. kapitola “Nekonečný konec" přitom daleko později inspirovala i německého spisovatele Michaela Endeho. Ano, k Nekonečnému příběhu.

MacDonald ovšem napsal, to je fakt, i spoustu dalších knih. Často úplně realistických. Moudrá žena (1875) líčí např. drastickou převýchovu páru rozmazlených děvčátek. Ale vraťme se k fantasy!

Do objemného svazku Otcové prstenu – kořeny moderní fantasy před Tolkienem (2003, česky 2004) vybral Douglas Anderson mystickou MacDonaldovu pohádku Zlatý klíč (1867). Pochází z Rozhovorů s vílami a její parafrázi od Tolkiena známe pod titulem Kovář z Velké Lesné (1967). Jenže tvůrce Hobita MacDonalda miloval jenom v dětství, zatímco později ho to přešlo a roku 1965 dokonce v rozhovoru zpupně pravil:

„Shledal jsem, že už MacDonaldovy knížky vůbec nemůžu vystát."

A právě Zlatý klíč mu připadal najednou „zmatený a špatně napsaný“. Snad se profesor Tolkien ani tolik nemýlí a... A stejně i dál vnímal aspoň pár pozoruhodných pasáží z oné povídky, což mu však nezabránilo nazvat MacDonalda „starou babičkou, která káže, místo aby psala". Je i na tomto „šprochu“ něco?

Překladatel Štěpán Smolen to rozhodně vidí jinak. Autor si je dobře vědom, píše, že zejména pohádkové vyprávění dovede říct věci, které nemůže adekvátně vyjádřit žádný traktát ani kázání. A nyní už krátký úryvek v překladu Kateřiny Hilské:

„Ireno," řekl Curdie a vrhl na její chůvu pohled, který prozrazoval, že ho baví ji trochu pozlobit. „Je od vás velmi laskavé, že mi vůbec dovolíte vás oslovit. Vaše jméno se mi moc líbí." A čekal. Čekal, že chůva znovu zasáhne, ale všiml si, že ta strachy téměř oněměla a zírá na cosi pár metrů před nimi, uprostřed cesty zužující se mezi skalisky tak, že zde mohl projít pouze jeden člověk.

„Je daleko laskavější od tebe, že sis zašel a vedeš nás domů," pravila Irena.

„Zatím si nezacházím," odpověděl Curdie. „Až za těmi skalisky odbočuje cesta k nám."

„Určitě nás však neopustíš, dokud nebudeme v bezpečí doma," zaúpěla chůva.

„Jistěže ne," ubezpečil ji Curdie.

„Ty milý, dobrý a hodný Curdie! Až přijdem domů, dostaneš ode mě pusu," slíbila princezna. Chůva jí silně cukla rukou, za kterou ji vedla, ale v tom okamžiku se to cosi uprostřed cesty, co vypadalo jako hrouda hlíny splavená sem deštěm, dalo do pohybu. Jednu po druhé to natahovalo čtyři dlouhé končetiny jako dvě ruce a dvě nohy... Chůva se roztřásla od hlavy k patě. Irena se ještě pevněji chytila Curdieho za ruku a on začal opět zpívat: „Raz a dva,/ nic nedbám,/ tři a čtyři,/ kam to mířím,/ pět a šest,/ dej se vést!/ Sedm, osm,/ to je posun!/ Devět, deset,/ budeš viset!/ Spěchej, žeň,/ kliď se ven!/ Pavouk je tu,/ hradí cestu!"

A Snílci? Tento iniciační román?

Následovně na ně vzpomíná slavný autor Letopisů Narnie: „... a hned toho večera jsem se dal do čtení... Putování pohádkovými lesními kraji, přízrační nepřátelé, dámy dobré i zlé, to vše bylo natolik blízké mé představivosti, že jsem mohl být sveden a nepostřehl změnu. Bylo to, jako bych byl ve spánku přenesen přes hranici nebo jako bych v jednom světě zemřel a nemohl si vzpomenout, jak se to stalo, že žiji v novém. Z jistého úhlu se totiž tenhle nový svět dokonale podobal starému.“

Jaké je základní téma Snílků? Jednak nalezení pravé hranice mezi dětinskostí a schopností dětsky nevinně žasnout i v dospělosti (pravá dospělost je podle MacDonalda i pravým dětstvím), jednak „obvyklá“ láska. K mladé ženě. I pokračujme s překladatelem Smolenem.

V první řadě láska romantická, píše. Láska v podobě touhy po dokonalé kráse, která byla zahlédnuta ve tváři milované bytosti. Hrdinu (je mu 21 let) ale zamilovanost pudí i k tomu, aby si ženu, k níž je přitahován, přivlastnil. Hledá v ní naplnění a přiblížením k ní se naopak vzdaluje plnosti – a navíc zraňuje milovanou. Jeho sobecká láska je tak následně poznamenána i zklamáním a vinou, a teprve skrz řadu jen zdánlivě náhodných dobrodružství, která jsou ve skutečnosti zkouškami, je veden i k vyššímu typu lásky, která je sebezřeknutím se a sebevydáním se pro druhé.

A MacDonald?Hledá tím odpověď na vlastní vnitřní spor mezi romantismem a křesťanstvím. Je třeba, aby jeho hrdina nalezl úzkou stezku mezi bláznivým romantismem a chladným realismem. Je nutno, aby se touhou nenechal zotročit, ale ani ji nezabil.

To téma se vine celými Snílky, ale ve zkratce je zpracovává i pohádka o studentu Cosmovi ze třinácté kapitoly, která se odehrává ve středověké Praze. Hm. Že to ale trvalo, než se tahle knížka do Prahy dostala.

Snílci /Phantastes/
MacDonald, George
Nakladatel: Volvox Globator
Překlad: Štepán Smolen
Obálka: Luboš Drtina, Nikola Hoření
Redakce: -
Rok vydání: 2012
Počet stran: 224
Rozměr: 115 x 200
Provedení­: hardback
Cena: 399 Kč