FILM: Godzilla

V roce 1954, tedy přesně před šedesáti lety, se v japonských kinech objevila Godzilla. Obrovská ještěrka se schopností ničit velká města. Tehdy se zrodilo nové žánrové odvětví – kaiju eiga, tedy filmy s obrovskými příšerami. S Godzillou a dalšími příšerami (např. Gappa) vzniklo v následujících letech nespočet filmů, které se staly oblíbenými jak v Japonsku a jiných východoasijských zemích, tak v západních kinech. Ze západních filmů je asi nejznámějším filmem Godzilla z roku 1998, kterou měl na svědomí Roland Emmerich. Ta však dodnes budí rozporuplné reakce a nejinak je tomu u nejnovější verze k šedesátému výročí.

Jestli něco na nové Godzille bezvýhradně obdivuji, tak je to dokonale propracovaná a vzorově vypadající trailerová kampaň. Její jedinou nevýhodou je, že vás namlsá, a u výsledného filmu je pak už jenom na vás, zda tvůrcům přistoupíte na jejich hru či nikoliv. Godzilla a její vážnost v trailerech funguje na jedničku, v celovečerní podobě už je to značně problematické. Ale popořádku.

Děj ve zkratce: Před patnácti lety na Filípínách vědci nechtěně probudili pár na první pohled zkamenělých stvoření, což mělo za následek zničení japonské jaderné elektrárny (podobnost s Fukušimou je určitě čistě náhodná) a smrt matky (Juliette Binoche) jednoho amerického chlapce. Jeho otec (Bryan Cranston) z toho prakticky zešílí a stane se z něj konspirační teoretik, jenž tvrdí, že za všechno můžou „ti nahoře“. Hoch se během let přestěhuje do San Francisca, dostane tvář Aarona Taylor-Johnsona, ožení se s Elizabeth Olsen, má malého syna a svého ovdovělého otce kdesi v Japonsku. To je jenom začátek, horší věci na hrdiny teprve čekají…

Režisér Gareth Edwards se netají tím, že jeho režijním vzorem je legendární Steven Spielberg. A vskutku – Godzilla velmi často připomíná jeho Válku světů a nijak to nezapírá, ba naopak. V tom je ovšem kámen úrazu. Všechno zdánlivě sedí, ale nějak to není ono. Zatímco v první polovině funguje všechno bez problému, včetně emocí, hereckých výkonů (vztah otce a syna tu připomíná výtečnou chemii mezi otcem a synem v Hulkovi od Anga Leeho), tak ve druhé polovině už to hapruje. Vyčítat tomu chybějící inteligenci a realističnost je samozřejmě hloupost, to k žánru jednoduše patří, ale smrtelně vážné pojetí filmu jednoduše nesvědčí, přičemž samotný závěr mě slušně řečeno „dostal“, bohužel ne zrovna v dobrém smyslu.

Přesto Edwardsovu Godzillu považuji za nadprůměrný snímek, který se určitě vyplatí vidět. Hlavně tedy kvůli trikům, díky nimž všechny příšery vypadají nádherně. Neztratí se ani herci, především již zmínění Bryan Cranston s Aaronem Taylor-Johnsonem a pozadu nezůstává ani Ken Watanabe, jehož Godžira řečená v japonštině byla asi jediným vtipem, který se do filmu dostal. Velkým mínusem je řada scén ve druhé polovině, které se odehrávají v noci, přičemž skoro nic není vidět, což je v kombinaci s 3D formátem pro diváka poměrně dost velkým problémem. Alespoň hudba Alexandra Desplata se povedla na jedničku.

Jestli lze Godzillu srovnávat s nějakým filmem , tak je to určitě loňský Pacific Rim režiséra Guillerma del Tora. Ten obsahuje ve správných dávkách všechno to, co Edwardsově Godzille chybí, a navíc jde o vynikající poctu kaiju eiga. Pacific Rim má v rámci žánru slušně vyprofilované postavy, výtečný příběh, humor a noční scény osvětlené tak, že divák viděl všechno, co vidět měl. A jen tak mezi námi, Pacific Rim měl božího Charlieho Hunnama.

Sečteno a podtrženo: Nejnovější hollywoodská Godzilla je nadprůměrným snímkem, který se určitě vyplatí vidět v kině, ale raději v klasickém 2D formátu a za podmínky, že divák bude mít o něco menší nároky.

Hodnocení: 70 %

Godzilla
RežIe: Gareth Edwards
Scénář: Max Borenstein, Dave Callaham
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Bryan Cranston, Aaron Taylor-Johnson, Ken Watanabe

Recenzi napsal: Jaroslav Vávra