UKÁZKA: Gregg Loomis, Případ Pegasus

Rennes-le-Château

Jihozápadní Francie

1872

Otec Saunière učinil zvláštní objev.

Rolička jemného pergamenu byla tak stará, že stužka omotaná kolem stránek se rozpadla na prach, jakmile balíček ze skrýše v oltáři vytáhl. Nikdy podobné písmo neviděl. Vybledlé řádky připomínaly spíš stopy po červech než písmo.

Dělal ve svém kostelíku nějakou práci, opravy, které si jeho malá farnost stěží mohla dovolit zaplatit. Střechou zatékalo a některé lavice se rozpadnou, pokud do nich nezatluče pár nových hřebíku, a oltář... no, oltář byl starší než samotný kostelík.

Zamračil se a vzhlédl k oltáři. Základem byla kamenná deska, po stoletích odsloužených svátostí oltářních tak nerovně ohlazená, že málem padala ze dvou krátkých pilířů, které ji podpíraly. I když měl kněz přes sto osmdesát centimetrů a devadesát kilo, stěží dokázal desku zvednout z podpěr. A tehdy zjistil, že jeden sloupek je dutý – a uvnitř leží pergameny.

Původ oltáře nikdo neznal. Saunière předpokládal, že pocházel z trosek některého z mnoha blízkých hradů. Složité rytiny byly příliš pracné, než aby si to mohl dovolit kostel, v jehož pokladničce málokdy zacinkalo víc než pár sous.

Ta oblast byla stará. Obývali ji Římané, templáři, možná i Maurové v době, kdy byla součástí španělské Katalánie. Oltář mohl pocházet z kterékoli kaple.

Nebo od katarů či gnostiků.

Saunière sebou škubl při představě, že by oltář byl součástí nějakých pohanských nebo kacířských obřadů. Podíval se přes rameno, jako by hledal, zda ho za takovou myšlenku někdo nepokárá.

Pouhé předměty nemohou být zlé, řekl si. Přesto jej stránky v ruce zneklidňovaly. Možná by bylo nejlepší je zničit. Ne, takové rozhodnutí není na něm. Ukáže je biskupovi při jeho příští návštěvě a nechá rozhodnout úřední moc.

Jakou škodu by mohly napáchat pouhé neživé dokumenty?

Odpověď ho napadla při sloužení večerní mše – právě papír přitlučený na vrata katedrály rozdělil církev navždy.

* * *

Paříž

Současnost

Řidič natáhl ruku přes sedadlo, aby se svým pasažérem zatřásl. Muž na zadním sedadle taxíku vypadal ještě ošuntěleji než většina Američanů, které taxikář vyzvedával na letišti Charlese de Gaulla po transatlantickém letu; pomuchlané oblečení, pomačkaná košile, neoholený obličej. Jakmile se muž probral, měl oči plné opravdové únavy. Zarudlé jakoby ze smutku a nedostatku spánku. Než začal odpočítávat eura, zdálo se, že hledí na něco vzdáleného tisíce kilometrů.

Řidič strčil bankovky do kapsy a díval se, jak muž vstupuje do neurčité budovy na druhém konci Place de l’Opéra.

Američan uvnitř minul stařičké výtahy a začal stoupat po prošlapaném schodišti do druhého patra, kde zahnul doprava a zastavil se. Před sebou měl neoznačené starobylé skleněné dveře. Věděl, že to jediné průsvitné sklo je to nejsilnější neprůstřelné, jaké lze sehnat.

Pomalu zvedl hlavu a zahleděl se na strop, kde byla ve stínech nepochybně schovaná kamera. Dveře se nehlučně otevřely a muž vešel do malé místnosti k dalším dveřím, tentokrát z oceli.

„Oui?“ ozval se z reproduktoru ženský hlas.

„Langford Reilly k Patrickovi Louvereovi,“ pronesl muž anglicky. „Očekává mě.“

Druhé dveře se otevřely stejně nehlučně jako ty první a Lang Reilly vstoupil do jedné z mnoha kanceláří bezpečnostních složek Francie. Stál před ním muž v tmavém obleku italského střihu. Košile jen svítila a na botách se odrážela světla ze stropu. Před lety Lang a Dawn vtipkovali o tom, že se Patrick Louvere určitě převléká několikrát za den, aby stále vypadal svěže.

Louvere Langa chvíli pozoroval očima s těžkými víčky, které Langovi připomínaly baseta. „Langforde!“ pronesl a poté, co hosta objal, pokračoval angličtinou téměř bez přízvuku. „Jak už je to dlouho? Deset, patnáct let? Pro přátele až příliš dlouho.“ Ustoupil s rukama stále položenýma na Langových pažích. „Měl jsi zavolat. Poslali bychom ti auto.“

Lang přikývl. „Taxík mi připadal nejrychlejší, ale díky.“

Francouz spustil ruce. „Nedokážu ani říct, jak je mi líto...“

„To oceňuji, Patricku, ale můžeme začít?“

Louvereho nijak neurazilo to, co by jeho krajané považovali za příkrost. Američané byli známí tím, že šli rovnou k věci. „Ale ovšem!“ Otočil se a promluvil na někoho, koho Lang neviděl. „Paulette, kávu, prosím. Tudy, Langu.“

Lang ho následoval do haly. Už tu nebyl skoro dvacet let, ale nezměnilo se tu skoro nic kromě koberce, stejně levného a kancelářského, jako byl ten předchozí.

Naštěstí se nezměnil ani jeho vztah s Patrickem Louverem. I když jejich vlády měly různé názory – nejvýmluvnější byl třeba ten na válku s Irákem – Američan a Francouz zůstali věrnými přáteli. Když Langova sestra Janet přijela s bývalou spolužačkou do Paříže, Patrick pro ni rád a dobrovolně zařídil, co mohl. Jelikož si Janet přivezla svého adoptovaného syna Jeffa, trval Francouz na tom, že si bude chlapce denně brát domů, aby si pohrál s jeho dětmi, zatímco Janet a její kamarádka se spolu potulovaly po Rue du Fabourg St. Honore. Právě Patrickův telefonát otřásl Langovým světem podruhé.

Muž z DGSE uvedl Langa do téže kanceláře, kterou si pamatoval, a vklouzl za stůl, na kterém ležela útlá složka. Téměř okamžitě se objevila žena středního věku s kávovým servisem a začala pokládat šálky na stůl. I když měl Lang pocit, že v poslední době vypil kávy tolik, že by to vydalo na tanker, byl příliš unavený, než aby něco namítal.

„Takže ty jsi teď právník?“ zeptal se Patrick, který hodlal udržovat konverzaci, dokud nezůstanou sami. „To žaluješ velké americké firmy o miliony dolarů, ne?“

Lang zavrtěl hlavou. „Vlastně jsem obhájcem různých úředníků.“

Francouz ohrnul rty. „Obhájce? Úředníků?“ Vypadal stejně znechuceně, jako by měl pronést slova „australské“ a „víno“ v jedné větě. „Ty hájíš zločinné úředníky?“

„Chápej, zločiny, které zahrnují obchodní výkonnou moc. Nikoli násilné – zpronevěra, podvody a tak.“

„Ten typ zločinců, co ti dokáže zaplatit honorář.“

„Přesně.“

Žena odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Patrick mu posunul složku po vyleštěném stole.

Lang se na ni podíval, aniž by se jí dotkl. „Stále se neví, proč a kdo?“

Patrick smutně zavrtěl hlavou. „Ne, nic. Našli jsme významné stopy hliníku, oxidu železitého a dusíkového katalyzátoru.“

„Termit? Ježíši, to není něco, co by si nějaký cvok uvařil doma v suterénu jako bombu z hnojiva. To používá vojsko na ničení tanků, pancířů, něčeho, na co je potřeba silný žár.“

„Což odpovídá tomu, jak rychle ta budova shořela.“

Patrick se vyhnul hlavnímu předmětu Langova zájmu. Ta zpráva bude zlá. Lang těžce polknul. „Obyvatelé... našli jste...?“

„Tři, jak jsem ti řekl do telefonu. Těmi jsem si byl jistý. Tvoje sestra, její adoptivní syn a jejich hostitelka, Lettie Barkmanová.“

Lang věděl, že to přijde, ale iracionální část jeho mysli si hýčkala jiskřičku naděje, že tam Janet a Jeff nebyli. Bylo to jako slyšet rozsudek smrti na konci soudního procesu, kde byl výsledek předem rozhodnutý. To nemohla být pravda, v normálním světě ne. Místo Patricka viděl za stolem Janet, jejíž oči pobaveně mrkaly na svět, který odmítala brát vážně. A Jeff, dítě, jež jeho rozvedená sestra našla v jedné z těch horečkou zmítaných zemí na jih od Mexika. Jeff s hnědou kůží, tmavýma očima a profilem jako z mayské rytiny. Jeff s baseballovou čepicí otočenou kšiltem dozadu, v obrovských kraťasech a kotníkových botaskách. Jeff, Langův desetiletý nejlepší kámoš a skoro syn.

Lang si neutřel slzy, které mu stékaly na bradu. „Kdo by mohl chtít...?“

Patrick odněkud vytáhl kapesník. „Nevíme. Ta Barkmanová byla bohatá rozvedená Američanka žijící v Paříži, a pokud víme, neměla žádné vazby na politické extremisty. Ve skutečnosti nemůžeme mezi jejími přáteli najít nikoho, kdo by věděl, jakou politiku podporovala. Tvoje sestra byla lékařka a...“

„Dětská ortopedka,“ doplnil Lang. „Každý rok strávila měsíc v zemích třetího světa a pracovala tam, kde si její pacienti nemohli dovolit lékařskou péči. Jeff osiřel při zemětřesení. Přivezla si ho domů.“

„Byla také rozvedená, že?“

Lang se naklonil dopředu a zamíchal si kávu. Alespoň nějak zaměstnal ruce, které mu dosud nečinně ležely v klíně. „Jo, vzala si chlapíka jménem Holt. Neslyšeli jsme o něm od té doby, co se rozešli – je to sedm, osm let. Nechala si jeho jméno, protože to měla na lékařském diplomu. Motivem očividně nebyla loupež, vzhledem k totální destrukci celého domu. Pokud ovšem ti zloději nechtěli, aby někdo zjistil, co bylo ukradeno.“

„Možná,“ souhlasil Patrick, „ale paní Barkmanová měla neobyčejný poplašný systém s vnitřními mřížemi. Zřejmě pozůstatek z dob, kdy žila v New Yorku, řekl bych. To místo bylo jako... jako... ta pevnost, kde Američané uchovávají své zlato.“

„Fort Knox,“ doplnil Lang.

„Fort Knox. Podle mne bylo záměrem spíše ničit, než krást.“

„Ničit co?“

„Až to budeme vědět, pak brzy zjistíme, co to bylo za zločince.“

Oba muži se na sebe zahleděli přes stůl. Nedokázali vymyslet, co by měli říct, až se nakonec Patrick naklonil nad stůl. „Vím, že je to pro tebe jen malá útěcha, ale ten požár byl velmi silný. Pokud je nezabil výbuch, zemřeli okamžitě poté, co jim oheň vysál vzduch z plic.“

Lang ocenil jeho snahu a poznal v tom dobře míněnou lež.

„Případ je vlastně v pravomoci policie,“ pokračoval Patrick. „Nevím, jak dlouho je mohu ještě přesvědčovat, že máme důvod to považovat za teroristický čin.“

Lang chtěl, aby měla případ DGSE ze dvou důvodů. Za prvé, přátelství s Patrickem nejspíš vyústí ve více než rutinní snahu o vyřešení. Navíc francouzská bezpečnostní služba je jednou z nejlepších na světě. Za druhé, pařížská policie je bažinou politických bojů bez pravidel. Nešikovný inspektor Clousseau ztvárněný Peterem Sellersem v Růžovém panterovi se do jisté míry zakládá na pravdě.

Francouz si Langovo zamyšlení mylně vyložil jako nejistotu, a tak pokračoval: „Samozřejmě každá možnost...“

„Rád bych se tam šel podívat,“ řekl Lang.

Patrick zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Samozřejmě. Mé auto a řidič jsou tví tak dlouho, jak si přeješ.“

„A máš tušení, co dělali den předtím, než...?“

Patrick se dotkl složky. „Prověřovat takové věci je rutina.“

Lang si přitáhl složku a otevřel ji. S očima pálícíma od slz i nedostatku spánku začal číst.

Anotace: 

Americký právník Lang Reilly přijde během podezřelého výbuchu v malebné pařížské čtvrti o sestru. Pustí se do pátrání po skutečné příčině exploze, jenže někdo si očividně nepřeje, aby pravda vyšla najevo, a Langův život se ocitá v ohrožení.

Zdá se, že se všechno točí kolem obrazu, který si jeho sestra koupila těsně před smrtí. Mohl být důvodem, proč byla zavražděna?

Stopy zavedou Langa přes Řím a Londýn až k ruinám templářského hradu v podhůří Pyrenejí, kde se ukáže, že zdánlivě obyčejný náboženský výjev v sobě skrývá klíč k jednomu z největších tajemství, jaké kdy lidstvo poznalo.

Info o knize:

Autoři: Gregg Loomis

Originální název: The Pegasus Secret

Překlad: Leona Malčíková

Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm

Počet stran: 304

Cena: 299 Kč

Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

ISBN: 978-80-88096-31-3