Rozhovor s Janem Č. Galetou nejen o Asterionu

Na svět se pomalu, ale jistě chystá antologie Hry s příběhem: Volání divočiny. U příležitosti jejího vydání přinášíme rozhovor s editorem antologie Janem Č. Galetou. 

Asterionská herní řada obsahuje 14 modulů. První z nich, Základní modul, vyšel pod patronací Altaru v roce 1999 a poslední, Sedmý živel, vydalo nakladatelství Mytago v minulém roce. Popisují zeměpisné oblasti, kam hráči mohou zasadit svá dobrodružství, asterionské dějiny a rasy, rozbor společenských vztahů a politické situace a v neposlední řadě také konkrétní dobrodružství a aplikaci pravidel Dračího doupěte. Informace v nich obsažené jsou použitelné pro jakoukoliv sadu pravidel her na hrdiny.  

V roce 2004 vyšla reedice hlavního modulu ze světa Asterion, Čas temna, a my se v předmluvě, jejímž autorem jsi, můžeme dočíst, že „je zde ještě pár věcí, které bychom vám rádi prostřednictvím modulů o Asterionu sdělili, a doufáme, že k tomu dostaneme příležitost, že tento Hlavní modul bude branou pro moduly následující, a ne pouze honosným náhrobkem celého Asterionu. Rozhodnutí o budoucím cíli naší plavby je ale na platících cestujících, tedy na vás.“ Když jsi ta slova psal, tušil jsi jako jeden z hlavních tvůrců, že Asterion tu bude i za dalších deset dvanáct let?

Myslím, že jo. Ono je to samozřejmě těžké s tímhle časovým odstupem říct, co jsem tušil a co ne. Ale tehdy jsem byl do Asterionu zažraný a vůbec by mě nenapadlo, že by mohl skončit. Nebo já s ním. Ta slova o náhrobku byla spíš jen takový patos, aby úvodník zapůsobil. Já tehdy Asterion začal vést jako koordinátor (tak jsme tomu vznešeně říkali), reedici jsem formoval hodně podle svých představ a věřil jsem, že to týmu půjde stejně od ruky jako předtím pod vedením „otců zakladatelů“ Jirky Jerseyho Buchty a Karla Makovského. Bohůmžel se mi to šéfování nepovedlo zdaleka tak dobře, devět z nynějších čtrnácti modulů vzniklo v těch prvních pěti letech fungování Asterionu, to byl zlatý věk. On se ovšem v té době kolem roku 2005 i dost měnil přístup k RPG jako celku. Klasický Dračák byl na ústupu, hráčů ubývalo a spousta lidí v RPG komunitě začala až přehnaně vyznávat mantru roleplayingu a shazovat tradiční RPG světy i klasickou fantasy jako něco podřadného. Ale i když moduly vycházely méně často, pořád jsme pravidelně vydávali doplňky v altařím časopise Dech draka (ten byl později pár let součástí Pevnosti, kde Asterion taky vycházel) nebo na webu. A navíc jsme začali psát nejen texty rozšiřující herní svět, ale i povídky a romány.

Na tvorbě asterionského univerza se vystřídala řada autorů. Jak dlouho ses na tom podílel ty sám?

To byl myslím rok 2000, když jsem do toho spadnul. Hlavní modul a první rozšiřující „book“ Dálavy vyšly v roce 1999, já tehdy hrával Dračák s jedním kámošem a sem tam se k nám někdo přidal. Hráli jsme už pár let. Vytvořil jsem za tu dobu jako PJ dva vlastní promakané světy, ale když vyšel Asterion, hned jsem ho koupil. Z výlohy tehdejší ostravské SF&F speciálky Geralt na mě totiž koukal jako na zjevení. Velký svět západního střihu, v krabici bylo několik knih, mapy, kartičky, blbosti, a mě, tehdy náctiletého kluka na střední, který měl v hlavě jen historii, pověsti, kouzla, víly a podobné věci, to naprosto uneslo. No, a brzo potom vyšel v Dechu draka inzerát, že Asterion hledá spoluautory. Napsal jsem docela dlouhý text popisující pralesní říši inspirovanou Aztéky jezdícími na velkých ještěrech a už zmínění „otcové zakladatelé“, kluci starší jen o pár let, mě přijali do týmu spolu s dalšími: Zbyňkem Gilgaladem Holubem, Petrem Ďéďou Mužíčkem, Honzou Instantem Kolátorem a Zdeňkem Benešem. Bylo to vlastně moje první výběrové řízení. :-) Od té doby jsem na Asterionu pracoval dost intenzivně asi tak do roku 2009, kdy vyšly Stíny jihu. Pak jsem svou činnost utlumoval, až teď jsem ji už usekl úplně. Byly to krásné roky a děkuju za ně všem z Asterion týmu.

Kromě modulů má Asterion také svou knižní řadu, kterou jsi měl až donedávna na starosti. Jak probíhala spolupráce s autory a nakladatelstvím Mytago, kde tento svět snad již definitivně zakotvil?

Hledání vydavatele pro knižní Asterion bylo těžké a dlouhé. Nechci to nějak pitvat, ale první knihy, sborník Zrození modrého měsíce, což byl takový mix různých povídek, dvě knihy Zbyňka Holuba, včetně úspěšných hrobníků, a taky perfektní Město přízraků vyšly u Strak na vrbě. Ale úplně se nám nepodařilo dohodnout se s Michaelem Broncem na další knize, na Cestách snů. Tu napsal Zbyněk Holub, ale Michael Bronec mu ji odmítl, a tak mně ji Zbyněk dal k přepsání. Já ji překopal, vymyslel nové postavy, zápletky i konec. Pak to po mně Zbyněk znovu přebrousil a zase změnil konec. :-) Jenže nakladatel ji ani tak nevzal, nakonec jsme ji každý přepisovali asi 3x a prostě nás to už nebavilo, měli jsme pocit, že je dobrá dost. Zbyněk se tehdy dostal k brněnskému Zoner Pressu, vydali mu jeden román, takže jsme s nimi domluvili, že budou vydávat i asterionské knížky. Zoner a Straky to bylo jako černá a bílá. Malý nakladatel, sám fantasy fanoušek na jedné straně a velká firma a byznys na druhé. Cesty snů vyšly, ale tím taky Asterion u Zoneru skončil. Nevyhovovala jim prodejnost, asi si u fantasy představovali stejná čísla jako u knih o fotografování. Pak jsme se zvláštním okruhem vrátili tam, kde jsme kdysi začali s Altarem, tedy do Ostravy, kde sídlí Mytago napojené na www.fantasyobchod.cz. Vrátili jsme se taky k malému nakladateli a přátelské atmosféře, byznys jsme nechali stranou. Sakra, já vlastně odpovídám na něco jiného, než jsem měl, takže ve zkratce: s Mytagem bylo nejvíce v pohodě jednání, jaké jsme s Asterionem zažili, dost podobné jako v Altaru, akorát Mytago je pružnější, rychlejší a solventnější. Jeho šéf Jiří "Skaven" Reiter nám vychází vstříc, zároveň editorsky kecá do kvality textu, což je super (ačkoliv v rámci herních modulů jsme sami autorům dávali dost tvrdé editorské kapky – nejdřív Karel Makovský a pak já). Pokud jde o autory románů, není jich zase tolik, Asterion znají a vždycky jsme se aspoň někdy viděli osobně u čaje nebo piva a pokecali, takže nejde o žádnou vydavatelskou mašinerii, ale o koníček.

Sám jsi také jedním z autorů asterionských knih – konkrétně románu o asasínce Vločce, Šíp v zádech. Mohou se čtenáři těšit na pokračování? 

No, těšit se můžou, ale to těšení jim musí dlouho vydržet. Šíp v zádech vyšel 2011, od té doby nosím v hlavě další volně navazující díl, občas si ho převypravuju v hlavě před spaním, dolaďuju tak detaily zápletek, prostředí, rozhovorů, postav, běží mi to v myšlenkách jako film. Jenže na psaní není čas. Začal jsem dělat doktorát, píšu odborné články o dějinách architektury, nějak se navíc živím – taky prací u počítače – a mozek už další psaní pro zábavu nezvládá.

Co dalšího se v asterionské knižní kuchyni chystá?

Předně se plánuje a pracuje na novém herním modulu, Krajinách za obzorem 2. Původně měl mít podtitul Hranice šílenství, ale jak je to teď, nevím, vůbec se na něm nepodílím, jen se těším, až ho kluci (a holky) vydají. Co se týče knih, letos přibudou dva malé bonbónky z edice Pulčík, tedy knížečky malého formátu jako už vydaná tvoje Slza pro dračího pána. První bude Vločka v plamenech od mé maličkosti, kde ukážu, jak to vypadá, když má mladá zlodějka „den blbec“. Druhá se jmenuje Louskáček a sepsali ji Zbyněk Holub a Radek Richtr a je to docela ulítlý příběh o hobitím cestovateli, který se nalodí na koráb trpasličího kapitána. No, a ty přece připravuješ už třetí Magnólii, nazvanou Krev teče vždycky červená, kde myslím tentokrát dojde míň na draky a víc na intriky. Ale pokud vím, ještě nemáš hotovo.

Bohové vědí, že nemám… Leč zpátky k asterionské knižní a herní modulové řadě. Kdo je má pod palcem teď? 

Obojí by teď měl mít na starosti Radek Richtr, který sice patří až do poslední vlny nabírání členů do Asterion týmu někdy před pěti lety, ale byl vždycky jeho fanouškem a na Sedmém živlu, nejnovějším modulu, odvedl jako spoluautor perfektní práci. Navíc se, mám pocit, podílel na testování Dračího doupěte 2 a pro Sedmý živel dělal i pravidla, vidí tak do věci i co se týče herních mechanismů. Ale co je možná nejdůležitější, má na šéfování sílu a energii a je schopný organizátor.

Opusťme nyní Asterion a přesuňme se k tvému nejnovějšímu projektu, chystané sbírce Hry s příběhem III.: Volání divočiny. Můžeš nám o ní něco prozradit? 

No, můžu říct, že je to super projekt, který vymyslel Karel Černín z Tarie se Zbyňkem Holubem a já jim do toho kecal a pak to po nich převzal, když vyrazili jinými cestami. Původní myšlenkou bylo ukázat příběhy ze všech českých RPG světů. I u nás totiž vyšly příběhy z amerických settingů jako Forgotten Realms, Dragonlance, Birthright, Warhammer nebo Shadowrun. My s Asterionem jsme ale za českou scénu tu cestu šlapali sami a samotnému je člověku smutno. Od té doby se to trochu zlepšilo, své věci například začali vydávat Vukogvazdští. První a třetí díl, Zločin a trest a Volání divočiny, svými názvy tak nějak zároveň z úcty i recese odkazují k velkým klasikám světové literatury. Druhý svazek, Ocel a krev, se měl původně jmenovat Vojna a mír, ani už nevím, proč z toho sešlo… Chtěli jsme, aby sborníky měly jednotící prvek, a tím se stala pro změnu RPG klasika – povolání či class. První díl byl plus mínus o zlodějích, druhý o válečnících, třetí bude teoreticky o hraničářích a druidech. V povídkách ale samozřejmě žádné takové členění nenajdete, chtěli jsme po autorech dobré a samostatné příběhy z herních světů, ne zápisy ze hry, ze kterých by pravidla čouhala jako sláma z bot. Plán byl udělat i čtvrtý díl o magii, ale toho se musí chopit nějaký další editor… Koneckonců, kdyby mě posledního půl roku dobře míněnými kopanci do zadku neposouvala Lucka Lukačovičová s tvojí pomocí, tak by Volání divočiny určitě pořád nebylo před vydáním. Díky vám oběma.

Na jaké oblíbené asterionské hrdiny se ve Volání divočiny mohou čtenáři těšit?  

Hlavně na hrdiny už vyšlých románů, na tvoji psioničku Magnólii a dvojku Tarag a Iandži známou z románu Pevnost zoufalství Radovana Kolbaby. Vločka i hrobníci absentují, ale zajímavou postavu arvedanského vědce žijícího v těžkých časech představí asterionský nováček Jana "Elinor" Poláčková a Jakub Štádler, který píše i moduly, dodal takový docela nehrdinský příběh o náčelníkovi jednoho pralesního kmene.

Jaké další oblíbené herní světy se ve Volání divočiny objeví? 

Máme už stálice známé ze Zločinu a trestu a Oceli a krve. Imaginárium Ondřeje Netíka doplní tentokrát jeho výborná povídka Kelpie. Příběhy Impéria bratrů Ferencových správně navodí atmosféru 19. století. Zapomenout nejde na Tarii a skvělou dlouhou povídku, spíš vlastně novelu Váha přísahy Josefa Armona Straky. Opět se objevuje i svět Unknown Armies v povídce sester Lukačovičových (mimochodem Petra z toho světa vydala i sbírku povídek Sbírka ctností) a svět online Dračího doupěte Immortal Fighters s příběhem Jana Hamrlíka. Krom toho se poprvé představí Svět potomků bohů, a to dvěma zajímavými povídkami Barbory Legátové a Michaely Portychové, které jsou v branži nováčky.

Kromě příběhů z herního světa jsi také autorem historického románu Lvi lucemburští. Jak se dá skloubit tvá profese historika se psaním?

Pozor, historika umění a architektury, nikoliv tedy historika, ale kunsthistorika. Na bázi nápadů a inspirací to funguje báječně. Fantasy je podle mě vždycky poučená historií – tedy klasická fantasy – někdy víc a někdy míň. Ale čím líp člověk ví, jak něco fungovalo v minulosti, společnost, ekonomika, město, cestování, odívání, kultura, cokoliv, tím důvěryhodněji to může působit někde v pozadí románu. To je ale myslím to důležité – použít to jako kulisu, nic víc. Samozřejmě při psaní historické literatury, ať už fantasy, nebo čistého historického románu, je přímo nutné minulost znát. Přesto nejsem zastánce toho psát o velkých dějinných událostech jen pro ně samy, pro mě jsou opět jen kulisou pro fiktivní příběh, ne tím příběhem samotným. Ale jak už jsem říkal před chvíli, po stránce časové to bohužel moc spojit nejde. Dělat historika umění znamená bádat v terénu i archivech, louskat kurent, přednášet a hlavně psát. A na fantasy už nezbývá kapacita.

Máš v současné době rozepsanou nějakou knihu, případně pracuješ na nějakém jiném projektu?

Jo, dizertaci na téma architektury konce 19. a začátku 20. století. Jak jsem říkal, rád bych to pokračování Šípu v zádech, ale to je otázka let. Taky bych rád napsal něco z františkojosefínské doby, což je ta naše krásná středoevropská obdoba viktoriánské epochy, možná ale spíš společenský román než fantasy. A Zbyněk Holub mě pořád láká do historické fantasy povídky o řekách Labi a Moravě, aby mohla vzniknout pokračování sbírky Wilth Ahwa, která byla o Vltavě (byť já bych raději psal o Odře). Takže jinými slovy, psát budu, ale teď fakt nedokážu říct co.

Děkuju za rozhovor.

Já taky.

Více informací ke světě Asterion najdete zde: http://asterionrpg.cz