REPORTÁŽ: ComicCon v Šanghaji

Šanghaj je jedno velké překvapení. Pominu klasické kulturní rozdíly jako třeba podivuhodné dopravní předpisy (existují-li vůbec nějaké) nebo způsob stolování a přípravy jídel (kosti, všude kosti!). Co mě ale naprosto zaskočilo, bylo zjištění, že se v Šanghaji bude konat ComicCon! Neuvidíte totiž žádné plakáty, žádné reklamy, veškeré informace se sdílí přes WeChat, a když nejste v té pravé skupině nebo nesledujete ty správné stránky, tak holt nevíte nic. Já to však díky bohu zjistila včas, s rezervou jednoho dne nutno dodat, a začala se těšit jako malá. Můj oficiálně první ComicCon! Taková významná událost si žádala odpovídající kostým, bohužel můj přivezený šatník obsahoval jen jedno tematické tričko s motivem Firefly. Zamáčkla jsem tedy slzu, že stejně jako na všechny předchozí akce ani teď nepůjdu za Leiu v bikinách, a pokusila se před velkým dnem D alespoň na chvíli usnout. Samozřejmě neúspěšně.

Druhého dne v 9:30 jsem už svírala v ruce vstupenku a netrpělivě čekala v dlouhé řadě ostatních natěšených fanoušků před Shanghai World Expo Exhibition & Convention Center na to, až s úderem desáté otevřou brány a vpustí nás dovnitř. Samotný vstup do areálu se notně podobal vstupu do čínského metra. Nejprve nás samozřejmě čekal security check; batohy a tašky projížděly jeden za druhým skenem, pak pípací bránou až k paní, která všechny ještě jednou pro jistotu zkontrolovala, jestli náhodou pod chlupatým oblečkem Wookieho neschovávají bombu. Mít tak vysněný kostým princezny Leiy, asi bych prošla bez nutnosti jakékoliv kontroly. 
Následoval boj o program, visačku a čínský komix Thora (雷神 léishén), vše bylo pochopitelně zdarma a opět přesně jako v metru musel člověk bez milosti použít ostré lokty a prodrat se davem, jinak neměl šanci dárkové materiály získat. S kompletním uvítacím balíčkem jsem se vydala k finální fázi vstupu – slečně se scanerem QR kódů na vstupenkách. Čína a QR kódy je téma samo o sobě, používají se tu doslova na vše, od placení přes seznamování až po odemykání městských kol. Takže v tomto ohledu jsem naopak překvapená nebyla.

Kontrolka se zeleně rozzářila a já byla vpuštěna do říše superhrdinů.
První, co upoutalo moji pozornost, byl asi třímetrový Baby Groot stojící u obchodu s Pop! figurkami. Bleskově jsem tasila mobil a nechala se kamarádkou vyfotit s velkým Malým Grootem, což se ukázalo jako dobrý tah, jelikož čím více lidí bylo vpuštěno dovnitř, tím menší šanci jste měli na alespoň trochu ucházející fotku. Toto pravidlo ostatně potom platilo po celou dobu akce – hbitost a postřeh se od toho okamžiku staly mými nejlepšími přáteli. Jako ve snu jsem procházela milionem stánků s propracovanými figurkami superhrdinů i čínských vojevůdců, kochala se předraženými anglickými komiksy a v duchu nadávala u o polovinu levnějších čínských překladů. U stánků umělců jsem žasla jak nad jejich zrovna rozpracovanými kresbami, tak nad cenami za autogram či skicu, a v případě nechtěného navázání očního kontaktu jsem s provinilým úsměvem mizela v davu Deadpoolů a Harley Quinn. Tyto postavy mimochodem neuvádím jen tak pro nic za nic, opravdu jich bylo tolik, že se odvažuji tvrdit, že to byly dva nejpopulárnější cosplaye za celý ComicCon. Avšak bezpochyby nejlepší byl cosplay Batmana. V tomto případě jsem možná lehce neobjektivní, ale co si budeme nalhávat, vy byste byli určitě taky, kdyby vás nečekaně zvedl asi dvoumetrový svalovec do náruče a u toho na vás promluvil tím legendárním přidušeným hlasem. I pánům by se rozklepala kolena, natolik byl věrohodný.

Možná si říkáte, že se to zatím nijak neliší od ostatních fanouškovských akcí všude po světě. A možná máte do určité míry pravdu, sama mohu srovnávat pouze s českým Festivalem Fantazie, ale na co jsem tedy nebyla připravena (a z výrazu kamarádek tuším, že ani ony nebyly tak zcela nezaskočeny), bylo vystoupení čínské pětičlenné holčičí skupiny ATF. Vystoupení jako takové bylo příjemné připomenutí toho, že se stále nacházíme v Asii a že mi tedy logicky není povědomý ani jeden song. Hrůzu mi však nenahnaly krátké sukně zpěvaček ani rytmické poskakování po pódiu, ale hlouček asi deseti chlapců nadšeně mávající praporky a hlasitě vřískající do rytmu písně. V kontrastu se zbytkem netečného publika působili až nezdravě posedle. Vsadím svoje umělé elfí uši (které nám mimochodem udělali úžasně šikovní maskéři u jednoho ze stánků), že to, co tak srdceryvně každých pár sekund křičeli, byla vyznání lásky. Naštěstí jim ale nebylo vůbec rozumět. O to víc jsem se pak ale o děvčata bála, když se po vystoupení setkávala s fanoušky a bez ochranky se procházela po areálu. Pokud je toto však normální i na ostatních světových akcích, budu si pro příště muset zvyknout a třeba mi už nenaskočí husí kůže.