ROZHOVOR: 3x3 s autory Planety Nippon

Kolik z vás tu kouká na anime? A kolik z vás se zajímá o japonskou kulturu celkově? Tak pro ten les rukou letos nakladatelství Crew vydalo Planetu Nippon. Dočtete se zde mimo jiné o vývoji mangy, o otaku komunitě a třeba i něco o erotické tvorbě. Anna Křivánková, Antonín Tesař a Karel Veselý vám ve třech otázkách přiblíží, jak kniha vznikala a proč byste si ji měli přečíst.

Proč by si podle vás měli čtenáři Planetu Nippon přečíst?

KV: Protože snad získáte trochu bližší náhled na kulturu, která je nám sice velmi podobná, ale přesto v mnoha drobnostech odlišná. Protože vývoj japonské kultury od druhé půle dvacátého století nastavuje v mnoha ohledech západní kultuře jakési zrcadlo. Protože Japonsko, to je i japonská a obecně asijská kultura s vlastní bohatou tradicí. Přejala velkou část západních hodnot a zvyklostí a přesto zůstává i v mnoha ohledech svá. A skrze ty podobnosti a odlišnosti mnohdy začínáme více rozumět i naší vlastní tradici a kultuře.

AT: Pro otaku může být Planeta Nippon obohacující čtení, protože jsme se v ní snažili ukázat, jak mangu, anime nebo J-pop vnímají samotní Japonci – co tyhle věci znamenají přímo pro ně a v jakých souvislostech tam vznkají. K nám se japonská popkultura dostává často bez kontextu, takže když víte, co třeba Pokémoni nebo Naruto znamenají v Japonsku, pomůže vám to lépe jim porozumět.

AK: Mnozí z řad akademiků i laické veřejnosti stále ještě dívají na komiks a další popkulturní média značně pohrdavě, ale přitom jde o vynikající historické dokumenty, které nějakým způsobem vypovídají o společnosti, ve které vznikly. Planeta Nippon se snaží tyto výpovědi alespoň částečně ozřejmit a přiblížit tak japonskou společnost a kulturu široké veřejnosti.

Na jakou nejbizarnější informaci jste při psaní narazili?

KV: Japonsko se těší v západních médiích  pověsti země bizarních zvyklostí. Tenhle pohled jakékoli zprávy o této zemi dobře prodává a tak není divu, že je pevně zakotven v novinářském i obecném povědomí. Pravda ale je, že Japonsko je zejména obyčejnou zemí, v níž žijí obyčejní lidé. Jen jejím základem není ani antická, ani křesťanská kultura, ale šintoismus, buddhismus a zejména konfuciánství a konfuciánská společenská struktura. Proto mnoho jevů, které známe i zde na západě,  se tu objevilo už dřív nebo naopak později, ale hlavně trochu jinak. Jenže prodávat sbírku bizarních „úletů“ prostě prodává líp než snaha vysvětlit celý složitý společenský kontext.
Ale musí-li to být, tak třeba zvyk otaku fanoušků pořídit si své oblíbené manga či anime postavičky na polštářích, tzv. dakimakura v životní velkosti, aby s nimi mohli sdílet své lože, za takovou bizarní informaci považovat lze.

AT: V Japonsku existuje arkádová videohra, která je simulátor strkání prstů do zadku druhým osobám. Stojí za to dodat, že tahle hra vznikla v Jižní Koreji, ale byla vyrobená pro japonský trh.

AK: Mně se dost zalíbila informace skutečnost, že když japonská vláda v 70. letech 19. století na krátkou dobu postavila homosexualitu mezi muži mimo zákon, nebylo možné „provinilce“ důsledně zatýkat a trestat, jelikož by to prakticky vedlo k rozkladu císařské armády. 

Zažili jste při sbírání informací něco zajímavého? Aneb podělte se o veselou historku
z natáčení.

KV: Nevím jak moc je veselá, přinejmenším je velmi poučná. Když jsem byl v Tokiu, považoval jsem za zcela zásadní navštívit jistý utajený obchůdek s nejtvrdší pornografickou mangou, jehož lokaci jsem zjistil na internetových diskuzních fórech. Tehdy jsem ještě neměl Google Maps, nicméně obchůdek jsem po jistých obtížích našel, byl to vlastně byt v jakémsi domě v čtvrti Kanda. Zazvonil jsem na zvonek, uslyšel jsem šourání kroků před dveře a otevírající se záklopku kukátka. A pak velmi rázné, stručné a neoblomné: No gaidžin. Žádní cizinci. Tehdy jsem pochopil, že některá místa a některé věci si prostě Japonci schovávají jen pro sebe a nechtějí se o ně dělit s cizinci.

AT: Když už jsme u toho porna, tak mě zase předloni při návštěvě Tokia zamrzelo, že z města úplně zmizela slavná pornokina, která promítala výhradně „pinku“, což jsou japonské hrané soft erotické filmy. Dokonce jsem měl vytipovanou i jednu čtvrť, kde jich mělo být hodně. Teprve po návratu jsem narazil na článek, ve kterém se psalo, že většina těchto kin v posledních letech zanikla kvůli digitalizaci – kina neměla peníze na nákup techniky na promítání digitálních filmů, takže jejich provoz skončil.

AK: Pro změnu se zmíním o pornu – při jednom zcela studijním výletu do utajeného tokijského obchůdku s nejtvrdší pornografickou mangou si takhle vzadu probírám sortiment, když slyším, že se někdo dobývá dovnitř. Jdu se podívat kukátkem a on tam Karel! Samozřejmě jsme ho nepustili dovnitř a ještě jsme se tomu s prodavačem zasmáli. O některé věci se totiž Japonci dělí jen s velmi pečlivě vybranými cizinci.