UKÁZKA: Tim Weaver, Hon na mrtvého

Když jsem otevřel dveře kanceláře, byla tam zima a na podlaze ležely čtyři obálky. Zvedl jsem je, hodil na stůl a vytáhl žaluzie.
Do místnosti proniklo ranní světlo a ozářilo spoustu Derryniných fotek.
Na jedné – mojí oblíbené – jsme spolu byli v opuštěném pobřežním městečku na Floridě. Na písčité pláži, svažující se do moře, ležely roztroušené medúzy, které se leskly jako celofán. Derryn tam vypadala krásně. V záři zapadajícího slunce se její oči zelenomodře leskly a na nose a lícních kostech jí zřetelně vystupovaly pihy. Světlé vlasy měla vyšisované sluncem a pokožku na tváři, ramenou i pažích snědou.
Zvedl jsem tu fotku a prohlédl si ji pozorněji.
Vedle Derryn vypadaly moje oči i vlasy tmavší. Se svými sto osmdesáti sedmi centimetry jsem ji výrazně převyšoval. Hlavou mi spočívala na hrudi a její tělo kopírovalo to mé. V očích svého okolí jsem se od pořízení té fotografie příliš nezměnil. Tehdy, stejně jako dnes, jsem cvičil a dbal na zdravý životní styl. Já však tu změnu viděl naprosto zřetelně. Moje staré já, zvěčněné na té fotce, nemělo v očích tíhu zármutku. Tehdy jsem netušil, co se stane. Měl jsem jiskru, elán. Ztráta pro mě byla jen slovo jako každé jiné.
Tehdy bych se nedokázal vžít do rodin pohřešovaných, jednoduše proto, že bych je nechápal.
Nyní jsem jim ale rozuměl.
Otočil jsem se na židli a zadíval se na ně, na tváře lidí, které jsem vypátral. Jejich úsměvy zabíraly korkovou nástěnku pokrývající celou protější stěnu.
Nebyl tam jediný prázdný kousek.
Zbyli mi už jen oni.

Většinu dne jsem strávil za stolem se zhasnutými světly. Nebyl jsem si jistý, proč jsem vůbec přišel. Přesně před rokem vynesli záchranáři Derryn na nosítkách z našeho domu. Telefon několikrát zazvonil, ale já ho nezvedl a jen jsem naslouchal ozvěně vyzvánění v kanceláři. Věděl jsem, že nejsem ve stavu, abych vzal nějaký další případ, a tak jsem si s úderem čtvrté začal sbírat věci.
A tehdy se objevila Mary Towneová.
Slyšel jsem, jak pomalu stoupá po schodech, a pak se se zaskřípěním otevřely dveře do čekárny. Znal jsem Mary už několik let – kdysi pracovala s Derryn v A&E. Její život byl tragický, stejně jako můj: manžel měl Alzheimera a syn před šesti lety bez rozloučení odešel z domu. A nakonec ho našli mrtvého.
„Ahoj, Mary.“
Vylekal jsem ji.
Seděla na vzdálenějším konci čekárny a při zvuku mého hlasu s trhnutím zvedla hlavu. Tvář jí brázdily hluboké vrásky – každý z jejích padesáti roků se na ní tvrdě podepsal. Kdysi bývala krásná, ale život se s ní nemazlil, a tak nyní nosila svůj smutek jako závoj. Byla drobná a mírně nahrbená a z tváří a rtů se jí pomalu vytrácela barva. Vlasy jí protkávalo několik silných šedivých pramenů.
„Ahoj, Davide,“ promluvila tiše. „Jak se máš?“
„Dobře.“ Potřásl jsem jí rukou. „Už jsme se nějakou dobu neviděli.“
„Ano.“ Sklopila pohled do klína. „Rok.“
Měla na mysli Derrynin pohřeb.
„Jak se má Malcolm?“ zeptal jsem se na jejího manžela.
Pohlédla na mě a pokrčila rameny.
„Nejspíš jsi nešla jen tak kolem,“ poznamenal jsem.
„Ne. Chtěla jsem tě vidět.“
„Proč?“
„Potřebuju s tebou něco probrat.“
Vůbec jsem netušil, o co by mohlo jít.
„Zkoušela jsem se ti dovolat.“
„Aha.“
„Nebral jsi to.“
„No, já…“ Ohlédl jsem se do kanceláře. Na fotky Derryn. „Poslední dobou je to pro mě docela těžké. A dneska obzvlášť.“
Přikývla. „Chápu. Omlouvám se za to načasování, Davide. Já jen… Vím, že ti na tomhle záleží. Na téhle práci. A přesně někoho takového sháním. Někoho, kdo se zajímá.“ Znovu se na mě zadívala. „Pamatuješ na Alexe?“
Alex byl její syn.
„Ovšem.“
„Vzpomínáš, co se s ním stalo?“
„Zemřel.“
„Já měla na mysli podrobnosti.“
Zarazil jsem se, změřil si ji pohledem a dumal, kam tím asi míří.
„Davide?“
„Co kdybychom šli dovnitř?“ navrhl jsem a odvedl ji z čekárny do kanceláře. Rozhlédla se po fotografiích na zdech a těkala očima z jedné tváře na druhou. „Posaď se,“ pobídl jsem ji a přidržel jí židli.
Poděkovala kývnutím.
Posadil jsem se naproti ní. „Pověz mi o Alexovi.“
„Zemřel při autonehodě,“ začala tiše.
„To si pamatuju.“
„Byl… ehm… opilý. Vjel s toyotou – jakou míval i jeho otec – do protisměru a srazil se s náklaďákem. Bylo to malé auto a ten náraz ho odhodil patnáct metrů do pole. Vůz shořel a on s ním. Museli ho identifikovat podle zubních záznamů.“ Odmlčela se a trochu se sebrala. „Ale víš, co bylo nejhorší? Dlouho před svou smrtí prostě zmizel. Neslyšeli jsme o něm pět let. Pět let. Po tom všem, co jsme spolu jako rodina prožili, se zkrátka… vypařil. Potom jsem ho viděla už jen…“
Nedokázala to vyslovit.
„To mě mrzí,“ řekl jsem.
„Pět let jsem o něm nevěděla a pak mi na sebe nechá takovou poslední vzpomínku – jeho mrtvé tělo na stole v márnici. Ten pohled se mi vypálil do mozku. Občas jsem se v noci probudila a viděla ho tak stát u postele.“ Vyhrkly jí slzy. „Osobně jste se asi neznali, ale Derryn ti o něm určitě vyprávěla.“
Vytáhla fotku a ukázala mi ji. Objímala na ní mladíka kolem dvacítky. Hezký kluk. Černé vlasy, zelené oči, zhruba metr osmdesát a ramenatý, jako by závodně plaval.
Oba se usmívali.
„Tohle je Alex. Byl. Naše poslední fotka předtím, než zmizel.“ Kývla k ní hlavou. „Pár dní nato se vypařil.“
„Je to hezký snímek.“
„Před svou smrtí byl pohřešovaný pět let.“
„Vím, tos říkala.“
„Za celou tu dobu se nám ani jednou neozval.“
„To mě opravdu mrzí, Mary,“ zopakoval jsem, abych řekl alespoň něco.
„Já vím,“ zašeptala. „A proto mi můžeš pomoct.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Nechci znít jako matka, která se nedokáže vyrovnat se synovou smrtí. Věř mi, chápu, že je mrtvý. Jeho tělo jsem viděla na vlastní oči.“ Odmlčela se. Nejprve jsem si myslel, že se rozpláče, ale pak si shrnula vlasy z tváře a já viděl, že má v tmavých očích soustředěný pohled. „Před třemi měsíci jsem se zdržela v práci, a když jsem dorazila na zastávku, vlak mi ujel před nosem. Další jede až za padesát minut – vím to, protože se mi to už párkrát stalo. A v takových případech si zajdu do jedné příjemné kavárny poblíž stanice, sednu si do boxu a sleduju kolemjdoucí.“
Zarazila se a zadívala se na mě.
„Jasně,“ zamumlal jsem, abych ji trochu pobídl.
„V duchu jsem si procházela celý ten den, pacienty, které jsem ošetřovala, když vtom…“ Přimhouřila oči, jako by zvažovala, jestli mi může důvěřovat, a pak se zaleskly a ona se rozechvěle nadechla. „Jsem ho uviděla,“ dořekla.
„Koho?“
„Alexe.“
Chvíli jsem to zpracovával.
Tvrdí, že viděla mrtvého syna.
„Já… ehm… asi ti nerozumím,“ vykoktal jsem nakonec.
„Viděla jsem Alexe.“
„Vidělas ho?“
„Ano.“
„Jak to myslíš?“
„No tak, že jsem ho viděla.“
Kroutil jsem hlavou. „Co… jak?“
„Šel po opačné straně ulice.“
„Takže to byl někdo podobný Alexovi.“
„Ne,“ zamumlala vyrovnaně. „Byl to Alex.“
„Ale Alex je mrtvý.“
„Já vím.“
„Tak jak by to mohl být on?“
„Byl to on, Davide.“
„Jak je to možné?“
„Nevím,“ přiznala a pozorně mě studovala. „Nevím, jak je to možné. Ale byl to on. Byl to můj syn.“ Odmlčela se a polkla. „Alex.“
 

Po čtyřech extrémně úspěšných románech Tima Weavera (Není cesty zpět, Bez slitování, Němé oběti a Zlomené srdce), z nichž se staly ihned po vydání bestsellery, vydává nyní nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) první případ Davida Rakera nazvaný Hon na mrtvého.

Je možné najít někoho, kdo si nepřeje být nalezen?

Oním mrtvým z názvu knihy je Alex Towne, který kdysi za nejasných okolností zmizel a pár let nato bylo nalezeno jeho ohořelé tělo ve vraku auta. Jak je ale možné, že ho nedávno na ulici spatřila jeho matka – živého a zdravého? David Raker, specialista na pátrání po pohřešovaných osobách, nicméně neochotně svolí, že Alexe najde… a velmi záhy si začne přát, aby tenhle případ nikdy nevzal.

Hon na mrtvého je autorovým debutem a zároveň prvním románem s Davidem Rakerem, takže čeští čtenáři mají nyní možnost zjistit, jak to celé vlastně začalo. Už v této knize ale Weaver dokazuje, že umí psát extrémně čtivě – jakožto bývalý reportér totiž dobře ví, čím upoutat pozornost, jak vystavět dramatický příběh a postupně gradovat napětí.

Nezapomíná přitom ani na atraktivní a často ponuré kulisy – stinné, zapadlé uličky Londýna, opuštěné skotské kopce zahalené mlhou a neprostupnou clonou deště –, jež rozhodně potěší všechny fanoušky severských detektivek, kteří mají chuť Skandinávii čas od času opustit a hledají novou inspiraci. Ne náhodou je totiž Tim Weaver označován za britského Joa Nesbøho. Nevěříte? Přesvědčte se sami!

Anotace:
Syn Mary Towneové Alex před šesti lety zmizel. Pět let nato ho konečně našli – mrtvého ve vraku auta. Jenže pak ho jeho matka uviděla na ulici, živého a zdravého…
David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách, tenhle případ nechce vzít: nepochybuje o tom, že Alexovu matku jen přemohl žal a viděla to, co vidět chtěla. Jenže sám dobře ví, jak obtížné je vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého, a tak nakonec neochotně svolí.
Čím hlouběji Raker do případu zabředá, tím palčivěji si uvědomuje, že Alex nebyl ani zdaleka tak nevinný, jak se jeho matka domnívala. V jeho minulosti je pohřbeno mnoho tajemství, která neměla nikdy spatřit světlo světa – a střeží je velmi, velmi nebezpeční lidé.
Raker brzy zjistí, že člověka může potkat i mnohem horší osud než je smrt.

Autor: Tim Weaver
Originální název: Chasing the Dead
Překlad: Alžběta Lexová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 384
Cena: 379 Kč
Nakladatel: Mystery Press