POVÍDKA: Anna Šochová, Až to přijde

Skláněla se nad širokou postýlkou, miminko v ní bylo krásné, usměvavé, zhruba čtyřměsíční, ale její pozornost patřila vedlejšímu uzlíčku. Když ho chtěla zvednout, byl náhle nahý, vrtěl se, tělíčko se zmenšovalo, až sotva přesahovalo její spojené dlaně. Cítila takovou lásku a naději!

„Postarám se o tebe, broučku. Dokážeme to, uvidíš!“

Otevřela oči. Zírala do tmy, stále ještě plná lítosti a citu k tomu malému tvorečkovi. Zbyněk za jejími zády tiše oddechoval, občas mu zahvízdalo v nose. Zamlaskal, něco zavrčel a převrátil se na bok. Je to tady, pomyslela si. Končí květen…

Mezi Zbyňkem a ní se něco pohnulo. Nebyla to deka, necítila prohnutí matrace. Byly to doteky, jako když se zavrtí dítě. Asi tak batole. Ne, to je nesmysl, okřikla se v duchu. Po kolikáté už si připadala jako krájená na kousky? Chtěla cítit to malé vedle sebe co nejvíc, zdravý rozum ji však varoval. Nesmí podléhat snům, slabostem, jakýmsi pobloudilým citům! Nesmí, nehodí se to. Navíc přísná logika jasně propočítávala, že by vedle ní v žádném případě nemohlo ležet batole, ale dvacetiletý výrostek, sotva opravdu dospělý. Nebo dívka, dospělá slečna? Těžko by se mezi ní a Zbyňka vešel. Vešla?

Přesto se bála pohnout. Aťsi je to iluze, ale je krásná. Sladká, panebože, až k zbláznění. Takhle to asi mají ostatní… Děcku je smutno, přijde a zavrtá se pod peřinu k rodičům. Takhle to mohlo být. Mělo být. Hrdlo se Nadě stáhlo, nos ucpával, slzy za chvilku začnou dusit. Má vůbec kapesník? Ne, radši ne, příliš by natáhla ruku a mrně za zády by se přestalo dotýkat její kůže. Zmizelo by. Bez dalších nadějí…

„Proč?!“

Otázka ji obtočila jako provaz nebo paže děcka, které náhle dorostlo do správných rozměrů. Sevřela ji, skoro nemohla dýchat. Měla dojem, jako by se teď již i matrace pod dítětem prohnula. Mohla to být i ONA, štíhlá, krásná, vysněná holčička, prý bývají po tatínkovi… Proč ta otázka? Roky se ptá stejně, jako ona. Ohnivá čtyři písmena i otazník. Děsivě stará a stále žhnoucí otázka, vypálená uvnitř jejího těla. Ptá se poprvé, ale vší silou svých dvaceti let. Výročí…

„Odpusť mi…“

Vyslovila to nahlas a hned strnula. Zbyněk však jen něco zamumlal a znovu se asi otočil. Dítě však mezi nimi spočívalo dál. Cítila ho a nebyla si jistá, zda je to dobře, nebo ne. Bylo tu a mělo hlas.

„A to je všechno? Najednou odprosíš a všechno dobrý?!“

Překvapením zatajila dech. Cože? Co to bylo?! Jakžtakž něco vykoktala. Opět nahlas, slyšela se tak zřetelně, že se jí rozbušilo srdce. Kdyby vzbudila Zbyňka! Co by mu řekla? Uklidnila se a tiše, dost chraptivě, ale srozumitelně odpověděla:

„Víš přece jako já, jak to bylo. Ptej se ostatních, já se už naplakala dost!“

Nejradši by dítě okřikla, ale neodvážila se. Byla v ní malá dušička, jak hlas dítěte sílil a domáhal se – čeho vlastně?! Zněl celou ložnicí a nebyl přívětivý.

„Ostatní?! Koho? Na ty nemůžu, nedostanu se k nim. Chci vědět proč! Byl vybrán okamžik, byli vybráni rodiče, kruh, který mne měl chránit a vést. Nebylo nic. Termín jsi nedovolila dodržet. Proč?! Budu se ptát. Znovu a znovu.“

Polykala slzy. Teď před dvaceti roky měla první termín. Naďa měla naději, byla v naději. Naďa jako naděje, žertovali a byli šťastní. Pár týdnů snili, co nastane po tomhle termínu, kdy asi vypočítají další. Ozvěna těch žertů a těšení se tu vznášela tak hmatatelně, že se dítě ztišilo.

Dítě má pravdu, nedrželi se ho. Nedokázali si dopřát druhý termín ani jeho příchod na svět. Ta nádherná věc mezi nimi, dítě těšené s velikou nadějí – a najednou bylo řečeno, že Naďa nemůže být mámou, sama se o ně nepostará. Tak to říkali odborníci. Tak to říkala máma i tchýně. Doktoři to přece vědí nejlíp, věř jim. Ty teď neuvažuješ rozumně, hormony zatemnily úsudek, buď přece rozumná.

Doktoři vědí, že můžou přijít komplikace, dítě se poškodí třeba až při porodu, ty nemůžeš chodit… Pod těmi velemoudrými doporučeními a rozvážně naléhavými doktory prosakovaly rozpaky i zhnusení. Naléhaly i kamarádky, bývalé spolužačky, vesměs na straně „rozumu“ a lékařské vědy. Slétaly se ze svých oddělení jako andělé v bílých zástěrách a nebeské modři šatů, braly ji za ruku a držely, dodávaly sílu, aby ještě necouvla, nekomplikovala si život… Sobě? Komukoliv dalšímu ve svém okolí! I u nich cítila podiv a rozpaky, nevyslovené přemítání, jak to, že se Zbyňkem spolu… Tento?! To bych do Zbyňka neřekla, že vleze… Bože, aspoň, že holky mlčely! Máma ne, ta se chladně vyptávala, jak přesně to dělají. Odpor a znechucení kapaly z jejích rtů až dolů na lino.

Zachvěla se nevolí. Pořád je to tady, krouží to kolem ní. Na vozíčku jako by ztratila kus svéprávnosti. Stala se víc věcí než člověkem s nejobyčejnějšími právy. Musí o ni být přece postaráno a ona nesmí dělat potíže. Jak hořce si tohle uvědomovala v těch strašných dnech! Skončilo všeobecné chválení, jak se hezky snaží, jak je aktivní, jak si leccos dovede zařídit, jak pomáhá a doučuje.
Po obdivu nastoupily útoky. Teď se podle všech cpala někam, kde znamená pytel problémů. Bylo tím pádem naprosto povinné poslechnout odborníky, přijmout správné řešení a péči. Jinak… To nikdy nedopověděli. Hrozba jakýchsi hrůz, asi ústavních, visela jako kámen těsně nad hlavou. Podlehla. Nechala se vmanipulovat do „rozumného“ řešení situace. Přežily to jiné, přežiješ to taky, brzo si ani nevzpomeneš. Nevzpomeneš?! Vždycky věděla a vždycky vědět bude. O termínu proplakala část noci a ještě tajně, aby Zbyněk nevěděl. Aby ji neměl za hloupou, ženské věci se nemají brát vážně, říkal mu tchán.

Tolik lží! Po pěti letech šokovaně zírala v časopise na fotku šťastné vozíčkářky s miminkem. Pět roků – a už bylo normální nechat těhotenství doběhnout. Ten okamžik pravdy se jí vpálil až někam do kostí. Rozbila tehdy porcelánovou holčičku, která jí měla údajně nahradit vytržený plod. Kamarádka měla pocit, že je to správná útěcha, tahle byla z těch soucitnějších. Ano, chvíli měla tu sošku místo hrobu, symbol k tajenému oplakávání. Nebo připomínce. Jejich dítě bylo s ní jinak. Mučivě si zároveň celou dobu namlouvala, že by měla dítě postižené, že takhle by nevypadalo, nestálo s kytkou v náruči…

Jak by mohla v klidu zapomenout na svou ztrátu, na zabité děťátko? Zůstala navěky bez další šance. I kdyby neměla po onom pozdním potratu komplikace, zánět dělohy a silné krvácení, další kyretáž – Zbyněk ji už nechtěl. Samozřejmě, že se jí dál dotýkal, pomáhal, ale nic, co by se dalo nazvat mileneckým dotekem, erotikou. Jen občas líbnutí na veřejnosti. Na tvář, do vlasů. Někdy by skoro křičela, jak potřebovala pohlazení, dotýkání ve smyslu sounáležitosti, spojenectví, pochopení. Dotýkal se jí už jen jako předmětu a co mohl, přenechal pečovatelkám.

Škoda, že holky u práce dlouho nevydrží. Pečovatelky jejího mládí jsou v důchodu a mladé jdou za lepším. Alespoň že Magda, Zbyňkova vzdálená sestřenice, ta snad zůstane, i když pošilhává po sklárně, kde se dobře platí… Ale má tu pokoj a jí společně s nimi, kde by takhle ušetřila?! Magda je rodina, je s ní zábava – a Zbyněk se už naprosto distancoval od její nahoty a hygieny. Spí vedle Nadi na letišti, to je všechno. Magda je přece pořád po ruce. Taky to asi nemá, holka, jednoduchý. Ve třiceti, svobodná, jenom s gymplem…

Prodýchala se do rána a během dne byla unavená jako málokdy. Pozapomněla na noční trápení, byla zvyklá fungovat a neobtěžovat pofidérními bolestmi a smutky. Za denního světla dostála své povinnosti být milá, vděčná, spokojená, bavit se se Zbyňkem a Magdou o nevýznamnostech. Všední den. Hygiena, oblékání, jídlo, odpoledne na terase, zalévání truhlíků, kniha. Vlastně nebyl tak všední: přivezli a nainstalovali jí elektronicky ovládané lůžko. Domluvili to před týdnem, Zbyňkovi se určitě ulevilo, i když byl nějak nesvůj. Na co udržovat manželské zdání? Zbyněk docela rychle zrušil jejich letiště, rozmontoval ho na dvě pohovky, tu její odvezl do separace, jen čelo tam nechal, přestěhoval stolek, svou postel přirazil a odstěhoval k protější zdi. Je to tak správné, když tolik zeslábla po zápalu plic, musí být ohleduplná a překážet co nejmíň. Určitě proto s tím souhlasili.

*

Je tady. Už zase. Zježily se jí vlasy na hlavě, až vzadu na krku. Přítomnost dítěte mrazivě pálila. Kde se jí dotklo, vypálilo cejch. Zaťala zuby, vydržela. Pevně tiskla víčka a doufala, že zmizí. Kdyby se otočila, bylo by to hned – ale to nedokázala. I takhle ho chtěla, i když se bála. Sotva na to pomyslela, zeslábla. Tělo ji zradilo. Nikdy si nezvykne na takovou bezmoc…

„Víš o mně.“

„Vím a nechci to. Nechci tvoje otázky.“

„Já rozhoduju. Ty odpovíš. Proč?!“

Rozhodla se to utnout za každou cenu. Zkusila zatnout ruku v pěst, povolit, dalo to strašlivou námahu. Pomohl jí vztek na tu slabost a na ty řeči, které tu má vést.

„Protože jsem blbá! Řekli a já udělala. Chtěla jsem udělat rozumnou věc, protože tak to mělo být. Tehdy to bylo normální, říkali mi. Věřila jsem a nedělala potíže. I Zbyňkův táta řekl, že jako chlap si má srovnat ženskou do latě, aby nedělala blbosti.“

Vyrážela ze sebe větu za větou. Dneska jen v duchu, ale tím hůř jí bylo. Potřebovala by křičet, ječet, třeba beze slov, ale dostat ze sebe všechnu tu drásavost. Obvinění dítěte byla hrozná a nespravedlivá, ale třeba by to tím zarazila. Skoro jí vytryskly slzy. Nebo hnis z příliš hluboké rány? Už se to nedozví, ovládla se. Konečně bouchla pěstí do prostěradla.

„Aha – pamatuješ si to slovo od slova. Takže jsi věděla, že je to celé špatně. Souhlasila jsi s levárnou, přidala ses k těm, co to na mě ušili…“

Nemohla v tom dítě nechat. Mluvilo teď jednotvárně, jako kdyby umíralo. I když nikdy opravdu nežilo. Přece jenom, je to její bezmocný brouček, zabitý, s jejím souhlasem. Odpusť mi!

„Na nás, na nás oba, broučku. Kdy mi odpustíš?“

„Já? Proč? Chci něco lepšího, než to tvoje odpusť. Trapný, omílaný – rok za rokem.“

Samozřejmě, že rok za rokem. Vždycky věděla, že je TEN den, pamatovala si i termín porodu, kdy by býval přišel. Vždycky věděla, co by její brouček asi dělal, kdy by byl v mateřské a základní škole, kdy by se učil k maturitě… Nadechla se. Musela pokračovat, protože jinak tyhle výslechy neskončí. Zbyněk se zavrtěl, až ztuhla leknutím. Oddechla si, když zachrápal a přešel k bzučení, které znamenalo, že zabral hluboce.

„Lepšího? Co?“

„Být.“

Mlčela a ono jí dýchalo za krk. Opět leželo za ní tak velké, jak by mělo být, pokud by ovšem… I v myšlenkách to bylo těžké dopovědět: Donosila, porodila.

„Můžeš se otočit, tak se podívej, stejně se pořád ptáš, co jsem.“

„NE.“

Taktak, že nevykřikla nahlas. Věděla, že to nesmí udělat. Že by se něco stalo, že by snad shořela jako papír nebo se zbláznila hrůzou nebo zemřela. Nebo cokoliv. Držela se umíněně svého nevědomého bytí. Jen se chytla prostěradla a držela, až skoro necítila sevřené prsty. Nesmí se otočit, nesmí!

„Jasně. Jsi jenom bláto, s tebou by nikdo nevyhrál. Taková ubohá oběť okolností…“

„Každej nemůže být hrdina.“

„Každej může, po svým způsobu.“

Slovo za slovem ji bodalo a řezalo a pálilo. Jí se přece říkalo, jak je obdivuhodná, šikovná, statečná, jak jde příkladem… Přitom veškerá chvála zvenčí teď byla muchlaná jako cár papíru a jediným úspěchem by bylo trefit tím koš na odpadky. Do očí jí vhrkly slzy. Po svém způsobu? Jak? Všichni by se odvrátili, těžko by zvládala, co dřív, těhotenství bez pomoci by bylo asi dost šílené – a kdoví, jestli by jí děcko nesebrala sociálka…

„Bylo bych ŽIVÉ dítě.“

Nemůže se stáhnout už ani dovnitř sebe sama?! Živé dítě. Jak prostá pravda!

„Co vlastně chceš, co teď vyřešíš?“

Unaveně si přála, aby to všechno bylo pryč, aby se propadla do spánku a zdálo se jí nanejvýš o tom, že zase chodí, běhá, dokonce se vznáší. Chtěla by snít o čemkoliv jiném, o knížce, o parku, o filmu z televize…

„… Nebo že bojuješ s vetřelcem jako Ripleyová, co? Možná jsem tím vetřelcem já?!“

„Ne, to rozhodně ne!“

Dítě mělo pravdu. Tu sérii filmů milovala od samého začátku a ve snech bývala stejně vyděšená i odhodlaná a urputná jako Ripleyová. Už dávno si ale pro sebe rozebrala, že nepřítelem, nad kterým vítězí, je tady v reálu postižení. Den za dnem, i když se přece jenom s mnoha věcmi smířila. I s tím, že si nechala objednat tu samostatnou postel. Jako kdyby tušila, co bude. Aha, ale jak se k ní na postel vejde ten dospělý? Postranice je dole, normálně by měl spadnout… Dítě se tiše smálo. Tiše a hořce, skoro jízlivě. Takhle by je určitě nevychovala!

„Nezkoušej logiku, když tomu nechceš rozumět. Nejsi žádná hrdinka. Jednou oběť – vždycky oběť, jako bys to nikdy nevěděla. Jsi jako kláda, přítěž. Se vším ses smířila, všechno jsi jim dovolila.“

„Tak to ne,“ ohradila se, ale srdce se jí rozbušilo. Do jakých temných hlubin ještě to dítě sáhne, co chce vytáhnout? Rychle mu odpovídala, že zrovna ta postel znamená další snahu o samostatnost. Jednodušeji přesedne a také se lépe posazuje, a dokonce cvičí a… Pomocí hrazdy se přetočila na záda, posadila se, srovnala si trochu nohy. Moc to nešlo, zřejmě se zamotaly do povlaku, ale nevadí.  Nebude to řešit.

„Otevři oči.“

Poslechla, už za sebou dítě necítila. Zírala do tmy, viděla slabé světlo zvenčí, jak kreslí na strop různé stíny. Tak který budeš, říkala si. Byl ale dál. Nebo byla. TO se ozvalo vzadu, až vedle postele.

„Tady jsem.“

Bylo tam. Zírala konečně, poprvé – ale nerozeznala z dítěte nebo jakékoliv postavy víc než cosi světlého v prostoru. Dítě, které je pouhým zdáním. Vznášelo se tak vysoko, že pod ním dobře viděla na Zbyňka, otočeného ke zdi. Je dobře, že spí! Nebyla si jistá, nakolik je ráda, že přítomnost dítěte patří jenom jí – a nakolik by se měla té výlučnosti bát. Takže tu bylo a je, nejde o snění nebo halucinace. Je tady s ní a trápí se – a proto trápí ji. Máma to unese, ale všechno má své hranice.

„Je to tak kruté…“

„Nedovolila jsi mi být jinde, ani mne nepustila, celé roky jsme svázaní. To ty jsi krutá! A já umím být víc.“

Než mohla něco říct nebo alespoň pomyslet, sklonilo se TO ke Zbyňkovi. Šelestilo to naléhavě, vyčítavě. Takhle mluví do sna?

„Nech mě být, nic jsem ti neudělal,“ ozvalo se bručivě do ticha.

„Zbyňku, jsi vzhůru?!“ Naďa málem nepoznala vlastní hlas, jak vyjekla. Zbyněk se prudce otočil a vykřikl. Zíral na rostoucí stín mezi nimi, skutečně TO viděl. Zachrčel, nemohl popadnout dech, chytl se za hruď, za krk, strašlivě pomalu se posadil. Zírala na něj, neschopná dalších slov. Zbyněk s chroptěním přepadl na zem. Nemohl dýchat, jako by ho TO škrtilo. Proč? Jak jen může?! Tátu?!

Cosi skřípavého se rozeznělo pod stropem. A potom… Potom na Zbyňka spadl velký polštář. Přímo na tvář. Zbyněk se snažil s polštářem bojovat, ale nedokázal ho strhnout. Chtěla mu pomoci, chňapla po ovladači postele, po paměti mačkala tlačítka, ale místo dolů ji to vynášelo výš. Cvak! Vyjela nahoru druhá postranice. Byla uvězněná. Copak se ovládá i tohle?! Nebo… Pořád se TO smálo. Pomalu chápala, že někdy muselo přijít i za ním. Za tátou… Konečně mohla ječet. To už Zbyňkovy ruce ochably. Zírala na jeho tělo a křičela, dokud jí nevypověděl hlas.

„Co se děje – se perete nebo co?!“

Ve dveřích stála Magda, rozespalá, nejdřív zamířila k Nadině posteli a málem zakopla o Zdeňka.

„Ježíšmarjá!“

Shýbla se a odhodila ten polštář, zkoušela dýchání z úst do úst, masírovala srdce. Takhle se to už ale nedělá, dneska se jen masíruje, vzpomněla si Naďa, ale neřekla nic. Dál lapala po dechu, před očima všechna setkání s dítětem, které bylo jen její. A ono vědělo, že i Zbyňkovo.

„Naďo, nečum, volej záchranku!“

Štěknutí Naďu probralo. Konečně dokázala to správné tlačítko najít, sjela dolů ke stolku, třesoucími prsty nahmatala mobil. Ve stejnou chvíli se ozvalo bušení na vchodové dveře a hlasy.

„B… Běž, Magdo, otevři.“

Dál bylo všechno rychlejší, než mohla sledovat. Lidi přiběhli, motali se, i policajti tu byli. Magda se přitiskla k Nadině posteli a roztřeseně odpovídala, potom odběhla pro Zbyňkovy doklady.

„Teď mluv,“ zasyčelo Nadě u ucha.  „řekni, že ten polštář, že to byla ona. Že se prali, protože ten polštář, ten byl pro tebe…“

Nechápala, proč má takhle lhát.

„Ty hloupá, vždyť jí roste břicho! Tebe má na práci přes den a jeho v noci…“

Lžeš, chtěla vykřiknout. Vždyť Zbyněk až do včerejška spával vedle ní. Nebo ne? To vstávání je přece taková ta mužská klasika, noční běhání s prostatou. Opět se Nadě do uší zařezával smích. Nejradši by ze sebe ten zvuk setřásla, ohluchla, cokoliv. Jenže byl v její hlavě. Teď jenom tam a držel se jako klíště. Těžké, ohromné klíště.

„Paní Boránková, jak je vám?“

Už zase nemohla mluvit, jen zavrtěla hlavou. Lékař ze záchranky jí píchnul injekci a ona se mohla propadnout do nicoty.

*

Otevřela oči a vyhlédla z našedlé propasti utlumení. Jako kdyby vyskočila ze skořápky a hned sebou plácla na zem. Všechno ovládala slabost, světlo unavovalo, hlava se točila, ale Magdu poznala jasně. Seděla na rozházené Zbyňkově posteli, povlečení na zemi, peřina odhozená stranou, polštář držela mezi koleny, hlavu svěšenou. Naďa mlčela, nepohnula se, čekala, až se svět ustálí. Nebo až pod tíhou bdění znovu semkne víčka.

„Přece jenom to zkusil, blbec…“

Naďa nechápala, co Magda tiše říká, potom uslyšela šustění, měkký dopad a její kroky. Otevřela oči. Polštář ležel na zemi, bez povlaku, přes roh měl lesklou trikolóru. Proč, proboha? Nějaká praštěná vlastenecká výroba? Magda měla legíny a široké triko.

„Tak už ses probrala? Přinesu hygienu a pustíme se do toho. Nechám tě v posteli, musím to všechno uklidit a setřít. Všechno se musí uklidit a dezinfikovat, víš? Volali z nemocnice, že se už neprobral…“

Naďa přikývla. Nezvedla oči k Magdině tváři, viděla jen postavu, hledala vypouklinu na triku. Kolikátý měsíc? Asi začátek… Neměla by ji tahat. Každé dítě je dar.

„Posadím se… A otočím. Abys mě nedřela. Musím cvičit a být jako dřív. Sama na vozík a tak. Jako předtím.“

„Neblbni, jsem v pohodě.“ Magda přesto podala hrazdičku, sundala zábranu a nechala Naďu, aby to zkusila. Žádná sláva, slabá byla jako čaj. Potřebovala pomoc, hlavně s přesunem nohou, ale věřila, že tohle všechno se cvičením zvládne. Za čtrnáct dnů, za měsíc. Prostě jednou. Magda se zarazila uprostřed pohybu, narovnala, bezděky pohladila břicho. „Jak vlastně víš- ?!“

Naďa pokrčila rameny.

„V noci…“

Nemohla pořádně mluvit, ještě byla oblblá tou injekcí a možná vším. Divila se, že po Zbyňkovi netruchlí. Popravdě, bylo jí naprosto jedno, co s ním je. Nebo bylo. Nebo že udělal dítě.

„Nojo, no. Tak se nejdřív teda umyjem, jo?“ Otočila se, chvatně sebrala hadry ze země a polštář za cíp hodila na postel. „Spát u tebe ale teda nebudu, to ne,“ prskla ještě ve dveřích.  Naďa seděla, obložená přikrývkou, levou se držela hrazdy.

V hlavě zazněl známý smích. Promítal se do zvuků z předsíně a koupelny, kde Magda chystala „hygienu“. Jenom smích, který postupně jemněl až nabral sladké dětské kudrlinky. Tak milý zvuk! Kouzlil Nadě úsměv na tváři a projasnil oči, pookřívala nejasnou nadějí. Náhle pochopila. Její dítě přece jen přijde na svět. Ne z ní, ale z Magdy!

Po zádech jí však přejel mráz, až se otřásla. Co když bude takové jako v noci?! Zrůda, plná pomsty! Zabiják… Slibovalo, že bude s ní, všechno zase jasně slyšela a viděla jako předtím. Zírala na Zbyňkovu postel a hlava se prázdnila. Dětské zurčení tichlo, vzdalovalo se. Naďu vzpamatovalo zadrnčení koleček. Magda si na pomůcky hned na začátku pořídila stolek, aby měla všechno po ruce. Byla to dobrá věc, hlavně během těch týdnů, co se Naďa sama ani neotočila. Holka je to šikovná a praktická, to se musí uznat.

Najednou Naďa věděla. Ona bude stejně dobrá jako Riplejka! Musí, protože jen ona pozná, že se v tom malém projeví TO. A jenom ona dokáže udělat totéž, co její hrdinka s Vetřelcem. Bude to přece taky její dítě! Její zodpovědnost vůči světu. Musí nabrat sílu, aby v tu správnou chvíli zrůdu udržela a vzala s sebou. Bude ji mít, dokáže to! Zvedla hlavu a usmála se na pobledlou Magdu.
„Dítě nás potřebuje obě, Magdi. Zvládneme to, slibuju.“

Název povídky: Až to přijde
Autor: Anna Šochová
Ilustrace: Alžběta Dvořáková
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
Korektura: Eylonwai
Sarden 2020

Anna Šochová
Mnoho námětů pro horory a další fantastické žánry čerpá z běžného života na Ašsku, kam s rodinou přesídlila před třiceti lety. Nejlepší zdejší povídky shrnula v knize Země ztracenců a prokletých (2018), letos vydala průřez tvorbou Třináctero divností a zázraků, s oceňovanými hororoy z jiných částí země. Na prosincový trh přichází SF román Císařská sebranka. Přednáší o historii běžného života, většinou s dobovými předměty, sbírá je a vystavuje. Publikuje také odborné a osvětové články o sociální práci, zabývá se analýzou dobových textů a prací se vzpomínkami.