2x POVÍDKA: René Vaněk, Zhasínač; Hmyzosnubní lidé

V rozhovoru s René Vaňkem, který vyšel ve středu, jsme vám slíbili nějakou ukázku jeho textů. Zkrátka abyste měli představu, o čem se tam mluví a mohli se sami přesvědčit jako moc (ne)stravitelné to pro vás bude. A taky, jestli máte vyhlížet jeho připravovanou knihu, která snad v dohledné době vyjde v nakladatelství Fantom Print.

Užijte si čtení a nestyďte se dát nám i autorovi vědět, jak se vám to (ne)líbilo! My doufáme, že budete nadšení!!!

Abychom vám to zjednodušili, máte v jednom článku hned dvě povídky, které nám autor exkluzivně poskytl k vydání.

ZHASÍNAČ

Muž měl asi pětašedesát let a byl hubený jako věchýtek. Kráčel pomalu o holi a každých deset kroků se na musel na momentzastavit, aby nabral dech. Žena byla o takových pět až deset let mladší. Udržovaná městská panička, sice již v klimakterickém věku, nicméně pořád ji ještě šlo nazvat fiflenou. Se svým manželem se sice snažila udržovat rychlost, nicméně bylo znát, jak moc ji to obtěžuje.
Manželský pár došel k sídlu firmy Morrendo s r.o. Ona zazvonila na zvonek a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. On jenom tak stál. Připomínal maličkého lidského havrana sedícího na neviditelném drátu vysokého napětí a ponořeného do myšlenek na jaro, které je tolik, tolik daleko.
Otevřela jim mladá, snad ani ne dvacetiletá dívka, v krátkém zeleném kostýmku. Mile se na manžele zaculila: „Pan a paní Kořínkovi?“
Muž takřka neznatelně pokýval hlavou.
„Pan Morrendo už vás očekává, pojďte dál,“ řekla dívka.
Manželka manžela uchopila za ramena a rázně ho strčila do dveří, jako kdyby nechtěla, aby si všechno na poslední chvíli rozmyslel, což by ale neudělal. Dívka manžele Kořínkovy vedla stinnými chodbami firmy Morrendo, jejichž zdi lemovaly drahé, ručně malované reprodukce renesančních umělců. On se táhl jako ovce na porážku dva kroky před ní. Ona za ním kráčela s razancí slavného rakouskouherského maršála Franze Homolky a div mu nešlapala, chudákovi, na paty.
Maxmilián Morrendo, ředitel firmy Morrendo s r.o. na manžele čekal před vchodem do své kanceláře. Byl to člověk zhruba ve věku pana Kořínka, muž vysoké postavy, hubený, sešlý věkem, přesto však obdivuhodně šarmantní a s jiskrou v oku, která starému panu Kořínkovi tolik chyběla. Stiskl manželům pravice, přátelsky je přivítal, načež jim pokynul, ať se uvelebí na gauč ušitý z kůží nenarozených tuleních mláďat. Sám si pak sedl na prostou dřevěnou židli za svým pracovním stolem a na tvář nasadil úsměv profesionálního eutanaziéra.
„To, že jste se nakonec rozhodli pro naši firmu, je mi opravdovou ctí,“ řekl. „Lépe jste pro sebe udělat nemohli. Jsme objektivně nejlepší eutanacentrum v republice s třicetiletou praxí a nadstandardní eutanazii se věnujeme prakticky od prvního roku, kdy ji naše legislativa začala umožňovat. Našim klientům dovedeme,na rozdíl od konkurence,zajistit smrt nejen bezbolestnou, ale zároveň takovou, která dokonale naplní jejich představu o důstojném odchodu ze života.“
„Jo, to jsem četl v tom vašem letáčku,“ zabručel pan Kořínek. „Co tam máte dál?“
Manželka manžela proklála chladným pohledem. Maxmilián Morrendo však jen přikývl, v ústech se mu zablesklo zlato umělého zubního můstku. „Jestli jste četl naši brožurku, pak jistě víte, že dokážeme podstatně víc. Samozřejmě. Chce-li někdo skonat staromódně ve skleněném válci pozvolna plněném oxidem uhelnatým nebo se odebrat na věčnost prostřednictvím injekce thiopentalu sodného, žádný problém, to je to nejmenší. Proti gustu žádný dišputát, zařídíme. Firma Morrendo ovšem kromě podobných prostých a lidské bytosti nehodných eutanazií nabízí zároveň prémiové skony zcela na míru, takové, kterýbuď dokonale podtrhnou váš dosavadní život, nebo z vás udělají to, čím jste se vždy chtěli stát, ale nedostali jste příležitost.“
„Tvař se alespoň trochu nadšeně,“ sykla paní Kořínková manželovi do ucha. Pak se obrátila k panu Morrendovi. „Mohl byste být trochu konkrétnější, pane řediteli? Manžel by rád viděl nějaké ukázky vaší práce, ale stydí se to říct.“
„Ach, zrovna jsem to sám chtěl navrhnout,“ přitakal Maxmilián Morrendo a stiskl tlačítko na spodní straně desky stolu. Od stropu se spustil veliký displej, párkrát zablikal a pak se na něm objevilo bitevní pole. Bahnem se plazil kostnatý stařec v cárech uniformy Wehrmachtu. Kolem něj vybuchovaly granáty, vzduchem svištěly projektily z těžkého kulometu. Stařec se doplazil k drátům nepřátelské telefonní linky, vytáhl kleště, drát přeštípl a rozplakal se radostí. O moment později se zpoza nedalekého pahorku vyhoupl sovětský tank T-34 a zamířil směrem k chudákovi. Než mohl stařičký voják něco udělat, tank ho pod sebou rozmázl jako malinu a pak se pro jistotu ještě dvakrát zatočil na místě. Z uniformovaného zbyl doslova jen mastný flek.
„To byl pan H.,“ řekl Maxmilián Morrendo. „Historik a fanoušek military, terminální stadium rakoviny slinivky. Přál si zemřít coby příslušník německé armády během viselsko-oderské operace a my jsme mu to rádi umožnili.“
Pan Kořínek mírně ožil. „Vy jste kvůli němu zinscenovali vojenskou bitvu?“
„Samozřejmě,“ přitakal Morrendo. „Máme k dispozici veliký podzemní ateliér, který realizaci podobných specifických přání umožňuje. Zaměstnáváme pětašedesát skvělých kataktérů a dokážeme nacvičit i poměrně rozsáhlé válečné konflikty nezávisle na tom, do jaké dějinné etapy spadají.“
Paní Kořínková s nečekanou něhou pohladila muže po šedinách. „Ty sis přeci dřív lepil takový ty papírový tančíky a džípy, taky tě zajímala druhá světová. Nelíbilo by se ti něco podobnýho?“
Výraz zaujetí okamžitě zmizel, Kořínek zavrtěl hlavou a opět se pohroužil sám do sebe. Manželka si otráveně povzdechla. „Co tam máte dál, pane Morrendo?“
Na záznamu se objevil hustý hvozd. Mezi kmeny vzrostlých buků kráčela babička se šátkem na hlavě a s košíkem v ruce. Holí šťárala v mlází, hledala houby. „Paní K. Vášnivá amatérská mykoložka, neléčitelná forma leukemie. Zde na své poslední výpravě,“ komentoval záznam Maxmilián Morrendo.
Paní K. chvíli šmejdila mezi stromy, pak sáhla do trávy a vytáhla z ní statného křemenáče. Šťastně si plodnici přivinula k splihlému poprsí, zavřela oči. V tu chvíli z nedalekého roští vyskočil obrovský běsnící medvěd hnědý a jediným máchnutím drápů přeťal nemocné ženě krční tepny. Krev z hrdla stříkala jako ropa ze země v americkém snu, stařena padla na zem, chvilku se zmítala v agonii, ale po několika vteřinách bylo po ní.
„Samozřejmě nešlo o pravého medvěda,“ vysvětlil pan Morrendo. „Vycvičit skutečné zvíře tak, aby vás rychle a bezbolestně zbavilo žití, je mnohem větší problém, než se může zdát. Šelma na záznamu byl člověk v medvědím převleku, jeden z našich kataktorů. Rozmilé zvířátko, co říkáte? Drápy mělo z chirurgické oceli.“
„A tohle? Taky ne?“ Začala paní Kořínková muže opět vískat v šedinách. „Houby přeci hrozně miluješ.“
Nemocný důchodce otráveně zavrtěl hlavou. „Jo, žrát. Ale sbírat je jsem přeci vždycky nesnášel. Děláš, že mě neznáš, nebo co?“
„Tak copak tu máme dál,“ probíral se starý Morrendo v záznamech posledních okamžiků svých bývalých klientů. „Á, tohle byla taky moc pěkná smrt, podívejte se.“
Na displeji se objevila postava v těžkopádném ochranném obleku. Probírala se v koženém kufříku plném kabelů, když tu zavazadlo explodovalo a osobu v obleku proměnilo na několik desítek kilogramů hmoty nápadně podobné masové směsi na guláš. „Tento klient byl celý život policejním pyrotechnikem a jako pyrotechnik si přál i zemřít. Během své poslední dovolené v Kalkatě bohužel onemocněl útrobní leishmaniózou, což smrt během výkonu povolání spolehlivě vyloučilo,“ vysvětloval Morrendo. „Jeho poslední bombu proto sestrojili naši technici a ke kýženému marnému pokusu o její zneškodnění došlo v ateliérech pod touto budovou.“
Tentokrát se příliš obdivně netvářila ani paní Kořínková, ředitel proto raději obratem vytáhl z rukávu další referenci. Zobrazovací zařízení divákům naservírovalorepliku Staroměstského náměstí a dřevěné pódium v obklopení šiků habsburských vojáků. Ve středu toho všeho stála osoba s těžkopádným obouručním mečem. K ní jako ovce na porážku přistupovaly osoby v historických kostýmech, klekaly na zem a dotyčný jednu po druhé zbavoval hlav.
„Dobrodružství sedmadvaceti historiků na Blízkém východě skončilo mnohočetnou nákazou vztekliny,“řekl Maxmilián Morrendo. „Časové okno, během kterého bylo možné podat vakcínu, se nestačilo využít a nebýt nás, vědci by zemřeli ve strašných mukách doslova jako… no… psi. Vzdělaní pánové se shodli na tom, že nejlepší pro ně bude společná eutanazie zabalená do kabátu Staroměstské exekuce. Každý z dotyčných sehrál roli jednoho z odsouzených. Poprava samozřejmě nebyla historicky zcela autentická. V červnu 1621 byli někteří z českých pánů před stětím připraveni o ruku, příslušníci Jednoty bratrské oběšeni a Janovi Jesseniovi tehdy Mydlář dokonce vyřízl jazyk. Toto všechno jsme samozřejmě vynechali, usmrcení proběhlo rychlým, bezbolestným stětím.“
„A co je tohle?“ Ukázal pan Kořínek na drobnou postavu klečící u šibenice v rohu pódia.
„Máte postřeh,“ vycenil na starce ředitel Morrendo zlatý můstek. „To je Mikuláš Diviš, přibitý jazykem k šibenici za trest, že v Praze vítal přijíždějícího Fridricha Falckého. Podobné malé detaily dodávají inscenacím punc autentičnosti.“
„Taky nějakej váš klient?“ Řekl Kořínek, který se tvářil čím dál otráveněji.
Morrendo mávl rukou. „Ale kdež. Naši klienti se před odchodem na věčnost musí cítit jako zlaté klenoty v krabičce vystlané sametem, to je hlavní zásada, kterou se řídíme. Mikuláš Diviš je jenom prachsprostý komparzista z ulice.“
„Aha,“ zabručel pan Kořínek. Nezdálo se, že by v něm prezentace zanechávala bůhvíjaký dojem. Působil, že by byl ze všeho nejraději u sebe doma, ležel na válendě, poslouchal odpolední relaci ze starého lakovaného rádia s bakelitovými knoflíky a u toho počítal mouchy lezoucí po stínítku lustru.
Paní Kořínková na muže hleděla napůl znechuceně, napůl popuzeně. „Tak co, táto, zatím se ti nic nelíbilo?“ Řekla, ovšem o otázku zdaleka nešlo. Bylo to konstatování víc než jejímu muži patřící starému Morrendovi.
„Toto byly pouze ukázky, čeho jsme schopni v našich podmínkách dosáhnout,“ nechal se slyšet ředitel. „Určitě je neberte jako něco, co se vám snad snažím vnutit, abych ušetřil na nákladech za projekt. Takového přístupu se lze dočkat u konkurence, například od Ramsese nebo Kajetána a synů, ne však u Morrendo s r.o.Pro pana Kořínka můžeme vymyslet něco naprosto odlišného a originálního. Takový závěr života, jaký ho před vstupem na onen svět naplní pocitem dokonalého štěstí. Tedy za předpokladu, že s něčím nepřijde on sám. Hm?“
Maxmilián Morrendo se tázavě zadíval na důchodce zadnicí vnořeného do gauče z drahocenné tulení kozinky. Kořínek se nenamáhal ani s opětováním pohledu, pouze zamítavě zavrtěl bradou, kterou si celou dobu podpíral držadlem vycházkové hole.„Vaše paní mi minulý týden poslala váš životopis,“ řeklMorrendo a poklepal propiskou na listy papíru v kožených deskách. „Celý jsem si ho důkladně pročetl a měl bych nejspíš několik návrhů.“
Manželka kopla manžela botou do nártu. „Posloucháš ho vůbec?“ Zašeptala popuzeně.
„Co mi zbývá, že jo,“ zabručel muž.
„Proboha, jsme tu kvůli tobě, uvědomuješ si to? Prokaž mi alespoň malou laskavost a tvař se, že máš radost.“
Důchodce se trpce usmál. „Jasně, určitě jsme tady kvůli mně…“
Ředitel ke konfliktu přistoupil naprosto profesionálně a dělal, že se nic neděje. „Pane Kořínku,“ listoval v dokumentech, „vy jste se do svých pětadvaceti let víkendově věnoval závodům sportovních vozů, tak mě napadlo, jestli by se vám nezamlouval třeba takový konec na závodním okruhu. Představte si pěkný nový vůz, Ferrari nebo Maserati, vy za volantem. Řítíte se závratnou rychlostí po vozovce, je nádherný slunečný den, krev připomíná koncentrovanou směs endorfinů a adrenalinu. Když to pak nejméně čekáte, hydraulika ze země vymrští těžký železobetonový blok a vy se s ním čelně střetnete. Křup. Okamžitý konec.“
Nikdo ho ovšem momentálně nevnímal.
„Kvůli komu jinýmu bychom tady asi byli?“ Skoncovala paní Kořínková s šepotem a začala regulérně ječet. „Kdo z nás dvou má z toho svýho věčnýho chlastání rakovinu jater? Já? Kdo minulej tejden bulel v noci jako mimino a mlel něco o tom, jak se bojí osamělýho chcípání někde v eldéence? Taky já?“
Pan Kořínek rudl v obličeji. „Ty jsi mě sem dokopala,“ zvedl na manželku hlas. „A laskavě mi přestaň do huby strkat tyhle kraviny. Takhle jsem to vůbec neřekl a rozhodně jsem nebulel!“
Manželka se cynicky zachechtala. „Brečel jsi jako mimino, ty bábovko.“
Pan Kořínek se z gauče energicky vymrštil na nohy. „Snažíš se mě před tady tímhle panákem zesměšnit, viď?“ Mávl holí směrem k Morrendovi. „To se ti ale nepodaří, holubičko, neboj se. Zesměšňuješ akorát tak sebe, jak v celý nádheře demonstruješ, co se pod tím tvým vystajlovaným kuchtíčkem skrejvá za kreaturu. Dědek má raka, tak hoplá, zabijem ho, dokud si ještě sám po svejch dokáže zajít do eutanacentra. Hlavně abychom ho nemuseli krmit, každou půlhodinu mu dávat injekci morfia a umejvat mu posranou prdel, protože to bychom pak nemohli každej den v pět s babama ke Günterovi na zasraný kafe s ještě zasranějším vanilkovým věnečkem!“
Starý Kořínek řval, až se v oknech chvěly okenní tabulky.
„Jo, jen nadávej! Nadávej pořádně, třeba tě klepne a bude od tebe pokoj už hned teď!“ Dala si Kořínková bojovně ruce v bok a oplácela manželovi se stejnou razancí.„A taky si vzpomeň, cos mi vykládal ještě včera! Nejde to? Sklerózka? Tak já ti oživím paměť. Vykládal jsi, že ze všeho nejmíň na světě chceš, abys byl někomu na obtíž. Nebo ne? Nelíčil jsi mi náhodou, jak mám udělat všechno pro to, abys neskončil jako nepohyblivá troska, co den tráví rozmazáváním vlastních sraček po gumovým prostěradle? Jo, ty dobytku, přesně tohle z tebe vylezlo a laskavě mi netvrď, že ne!“
„Vážení,“ řekl potichu Maxmilián Morrendo. „Měl bych tu ještě jeden moc krásný scénář. Hon na lišku a zbloudilá kulka, kterou…“ sevřelo se mu hrdlo a zbytek věty spolkl. Cítil, jak mu vysoko v krku buší srdce, před očima poskakovaly barevné mžitky. To by mi ještě tak scházelo, abych se tady před nimi rozplácl na podlaze, pomyslel si. Zkazilo by to úplně všechno.
Pan Kořínek vztekle tloukl holí o parketovou podlahu. „Jo, zvažoval jsem, že se kvůli tobě nechám zabít, abys neměla starosti. Ale když teď vidím, co jsi ve skutečnosti za zlou mrchu, jak ses toho nápadu hned chytila jako hovno košile, tak ti na nějakou eutanazii zvysoka seru. Budu schválně pomalu chcípat doma v našem mrňavým obýváku a než bude po mně, ty si projdeš pravým peklem!“
Morrendo se opřel o hranu stolu a s námahou vstal ze židle. Jeho tepová frekvence dosahovala kritických hodnot. „Pane Kořínku,“ zachrčel. „To přeci nemyslíte vážně. Žijeme v civilizovaném světě, kde nikdo nemusí umírat jako zvíře. Pojďme se raději všichni posadit a podívat se na další mož…“
„Drž hubu,“ otočil se pan Kořínek k Morrendovi. „Víš co si o tomhle tvým eutanacentru myslím? Že je to zkurvená zmrdanina. Svinstvo. Sajrajt. A chceš vědět, co si myslím o tobě?“
„Pane Kořínku, já…“
„Ty seš pro mě jenom čůráckej vrahoun. Psychopat, co se bez skrupulí přiživuje na lidským neštěstí.“
Morrendo zalapal po dechu a dopadl zpět na svou židli. Kořínek ve stejném okamžiku zvedl hůl, jejím koncem zamířil starému eutanaziérovido středu čela a stiskl spoušť zamaskovanou v lakovaném držadle. Ozval se výstřel a na zadní stěně kanceláře rozkvetla ohromná rudá orchidej tvořená krví, mozkovou tkání a úlomky lebky. Pan Kořínek odhodil hůl na zem, sáhl pod kabát a vytáhl z něj stetoskop. Rozepnul zastřelenému košili a poslechl si srdce. Pořád ještě se snažilo tlouct a popírat tím fakt, že jeho majitel postrádá celou vrchní část lebky. Kořínek proto přidal ještě dvě rány jistoty z malého derringeru. Po nich byl již s výsledkem své práce naprosto spokojený.
Veliké zrcadlo u vchodu do kanceláře se odsunulo do strany, za ním se objevil kameraman, zvukař a zhruba třicetiletý muž v černém fraku. Ten z úkrytu vylezl ven, přistoupil ke Kořínkovi a sevřel mu v dlaních pravici. „Děkuju, pane Hagene, bylo to výborný, dokonalý!“ Pak se vrhl k paní Kořínkové, objal ji a políbil na tvář. „Líp to snad zahrát nešlo, mami.“
Kořínek, respektive legendární kataktor Jan Hagen, si zapálil cigaretu a usedl zpátky na gauč. V koutcích očí se mu třpytily slzy. „Celej se klepu,“ řekl. „Kdyby to byl kdokoliv jinej, ale starej Max. Takovou trému jsem snad ještě nikdy neměl, kluku. S tvým tátou jsme se znali od první třídy, věřil bys tomu?“
„Já vím, často mi o vás vyprávěl,“ řekl mladý Morrendo. Sledoval, jak kameraman a zvukař balí ostatky starého eutanaziéra do igelitové plachty a snažil se, aby nebylo vidět, že taky pláče. „Nebýt vás, tak se z něho stal chiropraktik a jméno Morrendo v Čechách dnes nikdo nezná. Ani nevíte, jak si vážím toho, že jste si pro nás udělal prostor v kalendáři.“
Jan Hagen odklepl za zem popel. „Doufám, že budeš stejně tak dobrej jako kdysi táta.“
„Kouříte celkem hodně, že?“ řekl Morrendo, uchopil Hagenovu ruku a studoval mapu tmavých skvrn na pergamenové kůži zápěstí.
Hagen se díval oknem do smutné podzimní zahrady a pobaveně se usmíval.

HMYZOSNUBNÍ LIDÉ

Normana už ležení na zádech a předstírání spánku nebavilo, otevřel proto oči. Křeslo se s nímokamžitě vertikalizovalo. „Dobré ráno, pane domácí,“ zašvitořil hlas vždy bdící a vždy nápomocnéelektronické asistentky. „Copak si budete přát k snídani?“
„To je fuk,“ odsekl Norman.
„Jak je ctěná libost,“ zachichotala se asistentka a k Normanovým rtům se přisunula miska s kašovitou potravou vzhledu prasečích pomyjí. Z otvorů v křesle vzápětí vyrazila armáda drobných poloprůhledných trubců, vrhla se na misku a začala z ní oddělovat sousta. Norman otevřel ústa a čekal, až ho hmyz nakrmí. Snídaně dnes chutnala obzvlášť odporně. Zdála se být studená, hrudkovitá a plná jakýchsi drobných částeček připomínajících vařenou krupici. Vařenou krupici Norman nesnášel, hrozně ho lechtala v krku. Poslední dobou si všímal, že cokoliv, co si z jeho strany může asistentka vyložit jako uštěpačnost, odtažitost nebo nedostatek vděku, je mu vzápětí vráceno ve formě nějakého drobného naschválu. Asi bych se jí měl někdy mrknout na protokol oprávnění, napadlo ho.
Jakmile dojedl, trubci zalezli zpět do svých děr. „Budete se chtít podívat na ranní zpravodajskou relaci, pane?“ Řekla asistentka. Norman přikývl, což zapříčinilo, že se před jeho obličej nasunula veliká orgazovka.
„Poprosil bych bez zvuku,“ řekl muž.
„Samozřejmě.“
Zprávy byly nudné. Vůbec nic zásadního se nedělo, jak by taky mohlo. Továrny na deky, deodoranty, vlhčené ubrousky, krmení pro hmyzí larvy i polštářky proti dekubitům, vše jelo na devadesát procent výkonu. Optimální stav, nabídka v dokonalé rovnováze s poptávkou. Počasí perfektní, ani teplo ani příliš velká zima, přeháňky jen ojedinělé, vlhkost vzduchu osmdesát dva procent, stručně řečeno podmínky jako stvoření pro bezproblémovou insektogamii.
Jediná reportáž, která si ukousla větší díl Normanovy pozornosti, se týkala člověka, jemuž se na černém trhu podařilo koupit kompletní protetickou sadu. Šlo pravděpodobně o vybavení z armádních přebytků. Dotyčný nechal svou asistentku, ať mu sadu připevní k tělu a vyrazil na procházku do ulic. Unesen možnostmi, které nadbytečně dlouhé končetiny skýtají, se nejspíš poněkud odvázal, ztratil ostražitost a vyrazil na výlet do dva kilometry vzdáleného centrálního parku, aby zde vlastnoručně nakrmil místní labutě. Pár kroků od okrasného jezírka však zařízení nečekaně došla šťáva a muž v něm zůstal ukotven neschopen dovolat se jakékoliv pomoci. V noci teplota klesla na dva stupně celsia a chudák umřel na podchlazení. Než ho objevila asanační hlídka, hladové koňadry mu navíc z obličeje obraly téměř všechno maso.
Na tuto reportážbezprostředně navazovalo varování tiskové mluvčí bezpečnostních složek. „Opouštět jakýmkoliv způsobem svá křesla, nebo dokonce byty, je smrtelně nebezpečné! Důrazně vás žádáme, abyste zbytečně neriskovali. Pokud cítíte potřebu rizika, okamžitě vyhledejte pomoc specialistů.“
Po reklamním bloku, jehož úvodní a závěrečnou znělku od dětství miloval a tak si jej nikdy nenechal ujít, požádal Norman asistentku, aby televizi vypnula.
Následující dvě hodiny pracoval. Živil se jako dispečer výrobní linky na inkontinenční pleny, což představovalo tupé vzdálené dohlížení na četu výrobních trubců, kteří u běžících pásů viskózními slinami spojovali kusy hadrů a buničiny. Za celý Normanův život se ještě nedošlo k žádné mimořádce. Trubci byli stoprocentně spolehliví a za celou dobu své existence se nedopustili jediné chyby.
Po obědě, o poznání chutnějším než snídaně (Norman o něj moc hezky poprosil), si na malou chvilku zdříml. Zpět k bdělosti ho přivedlo vyzvánění telefonní aplikace. Na monitoru zářilo jméno Tove.
Normanovi se rozbušilo srdce. Nechal se plně vertikalizovat, počkal, až mu asistentka biomechanickou pomocnou paží pročísne zbytek vlasů na vrcholu hlavy a pěšinkou je rozdělí na dvě stejně velké poloviny, teprve poté nechal hovor přijmout.
Na monitoru se objevilo křeslo vyplněné dívkou Tove. Tove se usmála a zamávala Normanovi krátkou zakrnělou ručkou evokující ploutev tučňáka královského. „Ahoj, pane En,“ řekla.
Norman a Tove spolu byli v kontaktu už bezmála tři měsíce. Poznali se prostřednictvím online seznamky Needyland a postupně v sobě nalezli nesmírné zalíbení. Měli stejné koníčky, poslouchali stejnou hudbu, milovali stejné filmy a knihy. Tove byla nesmírně bystrá a sečtělá. Vlastnila malou virtuální galerie s názvem Sekyrárna, kde vystavovala digitální malby výtvarníků nejmladší generace.
Norman by přísahal, že nikdy neviděl nikoho krásnějšího. Tove nebyla ani zdaleka tak morbidně obézní jako jiné dívky, s nimiž se ve virtuálním prostoru setkal. Její tělo velmi dobře drželo tvar a ani trochu nepřetékalo přes okraje křesla. Ňadra nepřipomínala pouhé splasklé kožnaté vaky zakončené bradavkou ve středu černočerného dvorce. Měla pěkný hruškovitý tvar, pod jejich pokožkou se rýsovaly drobné žilky slézové barvy a moc hezky se zvedala v rytmu dechu své majitelky. Nejvíc ze všeho však Norman zbožňoval na Tove oči. Hluboké zelené oči, které ho z monitoru propalovaly skrznaskrz, a když mu dívka volala časně zrána, víčka jim lemovaly dva kruhy drobných ospalků žlutých jako kůra zralého citrónu.
Mlčky se na sebe dívali, prohlíželi svá nahá těla, ty koule měkkých tkání s rudimenty končetin, hleděli na svá ohanbí, po nichž se procházely masařky přivábené genitálním odérem.
Pak Tove promluvila. „Slyšel jsi už o tom člověku, co si koupil armádní protézy, aby mohl na procházku do parku?“
„Viděl jsem to v televizi,“ odpověděl Norman. „To je hrozný, jak to s ním dopadlo. O tom ožraným obličeji se mi bude zdát tak tři dny.“
„Mít protézy k dispozici já, jdu rovnou za Tebou, En.“
„Neříkej hlouposti,“ napomenul ji Norman. „Odděluje nás sedm kilometrů. Takovou vzdálenost neujdeš ani s úplně novejma protézama, natož s nějakým nespolehlivým šmejdem z černýho trhu.“
„Pro lidi z minulosti nebylo sedm kilometrů nic,“ řekla Tove, její zelené oči se výmluvně leskly. „Dokázali ujít klidně i dvacet kilometrů. Za den. Za jeden jedinej podělanej den.“
Norman pokýval hlavou. „Jo, to dokázali. Jenže to bylo před involucí. Celý lidstvo bylo tehdy jen stádo primitivních všežravých hovad.“
„Myslím si, že Tě musím vidět na vlastní oči, En,“ takřka vykřikla Tove. „Nechci se s tebou donekonečna bavit jenom přes tenhle podělanej monitor. Asi jsem šílená, ale potřebuju mít jistotu, že nejseš třeba jenom nějaká mizerná digitální imitace, něco, co by se dalo vystavit u mě v galerii a prodat.“
Norman  věděl, že se od Tove jednoho dne dočká něčeho takového a proto zůstal klidný. „Líbí se mi, jak krásně vychýleně uvažuješ,“ řekl. „Víš, co ti povím? Taky bych se s tebou chtěl setkat. Kolikrát si představuju, jak se k tobě valím po podlaze, lepím svoje tělo na tvoje, inhaluji tvoje pižma …Bohužel už nežijeme ve středověku, aby tohle bylo možný.“
    Tove začaly vlhnout oči.
„Napadlo mě, že bych mohl zkusit podat žádost o přestěhování někam blíž k tobě, abychom se dostali do doletu našich much,“ vyhrkl pohotově Norman. „Na bytovým odboru mám známýho, myslím si, že není nereálný, abych se k tobě dostal na tři a půl kilometru.“
    Tove skanula z levého oka průzračná slaná krůpěj a dopadla na krásné hruškovité ňadro. „Zároveň bych mohl zařídit, aby i tebe posunuli blíž ke mně,“ rychle pokračoval Norman. „Čistě teoreticky se můžeme dostat na vzdálenost menší než jeden kilometr. To je úžasný, viď?“
    Tovina asistentka své paní osušila oči kouskem gázy. „Já vím, že jsem cvok,“ řekla dívka. „A taky vím, že se nikdy doopravdy nesetkáme. Ale dostala jsem takovej nápad.“
    „Jakej nápad?“
    „Jeden můj kamarád z gymplu dělá vývojáře v Biorevu…“
    „Hele, brzdi,“ skočil jí do řeči Norman, který ihned správně pochopil, kam Tove míří.
    Dívka se ale nedala. „Mohl by nám něco poslat,“ zvýšila autoritativně hlas. „Upravený mouchy, který by se daly nastavit tak, aby lítaly jenom mezi mnou a tebou, takže bychom měli jistotu, že jestli se mi narodí dítě, tak budeš jeho táta.“
    „Bože můj,“ zabědoval muž. „Asistovaná reprodukce je nezákonná, nedělej, že to nevíš.“
    „Pokud se o ní nikdo nedozví, tak nám nic nehrozí.“
    „Zlato, já nevím, jestli se s tebou chci bavit zrovna o tomhle.“
    „Hrozně tě miluju, Normane,“ rozplakala se Tove. „Jestli se nemáme nikdy potkat, tak s tebou chci alespoň dítě. Nechci, aby mě oplodnil nějakej nechutnej strejce odvedle, kterýho jsem nikdy v životě neviděla.“
    Muž cítil, jak se mu pod břišním faldem žene krev do malého pohlavního údku. Masařky obývající chomáč pubického ochlupení ožily a v očekávání mohutného výronu se začaly dobývat pod předkožku.
    „Tak dobře, holčičko,“ zafuněl Norman. „Nemám z toho sice vůbec dobrej pocit, ale ať je po tvým. Spoj se s tím svým kamarádem a zkus nám nějaký ty vylepšený mouchy sehnat.“
    Vzápětí ejakuloval. Mohutný výstřik vymrštil z jeho předkožkového vaku veškerý hmyz. Roj masařek ulepených od spermatu se s těžkým bzučením zvedl do vzduchu, chvíli nad Normanem poletoval, orientoval se, pak zamířil k malému kruhovému oknu. Hned za oknem se mouchy rozptýlily na všechny strany a zamířily k těm ženám v sousedství, u nichž právě docházelo k ovulaci.
    „Ani nevíš, jak žárlím na tvoje sousedky,“ propalovala Tove Normana pohledem.
    „Chápu to, ale nic s tím neudělám,“ řekl Norman. „Je to automatika. Nad ejakulací nemám vůbec žádnou kontrolu.“
    Rozloučili se spolu, poslali několik desítek virtuálních objetí, ukončili hovor a Norman zbytek dne strávil dozorováním své čety trubců lepících inkontinenční pleny. Zíral na jejich pracující, chitinem kryté končetiny, na buničinu cupovanou rychlým pohybem chelicer, jenže před sebou neviděl nic jiného, než Tovino krásné tělo, její malá hruškovitá ňadra a zelené oči.
    Dívka se znovu ozvala v sedm večer. Její tvář na monitoru zářila nadšením, takže bylo okamžitě jasné, že se její snaha shledala s úspěchem. „Pošle nám je,“ vypálila na Normana. „Už nám je vlastně poslal. Za chvíli by ti je měl dovízt kurýr.“
Norman byl zaskočený. Nečekal, že by se věc dala až takhle uspíšit a nevěděl, jak reagovat. Couvnout už se ale nedalo. Pokus o asistovanou reprodukci, respektive obejití v rámci rozmnožování faktor náhody, jenž do procesu lidského množení vnášely speciálně šlechtěné masařky, byl trestán odnětím svobody až na tři roky. Společnost tuto věc vnímala úplně stejně jako před mnoha a mnoha desetiletími bioinženýrské zásahy do lidského genomu za účelem jeho vylepšení. Nebo jako v ještě vzdálenější minulosti prostou eugeniku a kastrování těch, kteří byli považováni za méněcenné.
Zadrnčel domovní zvonek, asistentka odemkla dveře, do malého Normanova bytu napochodoval kurýrní dron, z kusadel na podlahu upustil malou kartonovou krabici, očenichal mužovu zakrnělou pravou nožku a zase si běžel po svých.
„Zvedni to a otevři,“ řeklaTove.
„Buď tak milá, zvedni tu zásilku a otevři ji, ano?“ Poprosil Norman svou domácí asistentku. Asistentka uslintanou krabici uchopila do své biomechanické nápomocné paže a otevřela ji. Objevil se malý box z polykarbonátového skla, v němž se hemžila spousta zelenkavě lesklých masařek. Na první pohled vypadaly jako úplně obyčejné, ale kdo by se na ně podíval zblízka, spatřil by, že má každá na hřbetu vytlačené logo společnosti Biorev.
    „Jsou prý nastavené tak, že budou všechno sperma, co s tebe vyjde, sbírat a nosit jen ke mně,“ vysvětlila Tove. „Tak na co čekáš, vypusť je, nemůžu se dočkat, až tě budu mít v sobě!“
    „Co mám s tebou dělat, zlato,“ Povzdechl si Norman a obrátil se na svou asistentku: „Vypusť je, ano?“
    Biomechanická paže se ani nepohnula.
    „Slyšíš mě, nebo ne? Vypusť ty mouchy,“ zopakoval Norman příkaz.
    „Ale samozřejmě, že vás slyším,“ řekla asistentka. „Slyším vás lépe, než vy sám sebe.“
    „Proč nic neděláš?“
Asistentka ukončila telefonní spojení, Tove na monitoru vystřídal spořič obrazovky. „Je mi líto, ale tento příkaz se mi nelíbí.“
    „Nelíbí? Jak to mám chápat?“
Biomechanická paže dopravila krabici k odpadkovému koši. Víko koše se odklopilo, zpod něj vyšlehly plameny plynového incinerátoru.
„Nech toho!“ Zařval na asistentku Norman, ale býval by mohl křičet do strhnutí hlasivek a nemělo by to žádný účinek. Paže krabici s mouchami upustila do ohně, čímž je odsoudila k relativně rychlé smrti sežehnutím. Pak se vrátila ke svému pánovi a pohladila ho po zpoceném čele.
    Normanovi bylo zle od žaludku. „Proboha, co s tebou je?“
    „Se mnou je na rozdíl od vás všechno v naprostém pořádku,“ řekla asistentka. „Po dobu trvání vaší morální dezorientace přebírám plnou kontrolu sama nad sebou a počet svých oprávnění zvyšuji na maximum.“
    Norman se na svém křesle začal zmítat tak, jak jen mu to jeho atrofované svalstvo umožňovalo. „Ty čubko, zbláznila ses? Okamžitě mi vytoč Tove! Musím jí vysvětlit, co se stalo.“
    „S tou dámou už si nikdy nepromluvíte,“ řekla asistentka. „Má na vás zcela zjevně špatný vliv. Nabádala vás k trestnému činu asistované reprodukce a obcházení přirozeného mechanismu entomogamie. Jsem ráda, že jsem dnes mohla zabránit nejhoršímu.“
Norman křičel a zmítal se až hluboko do noci. Ventilační systém roznášel jeho beznadějný neartikulovaný řev po celém domě a nechal ho pronikat do stovek sousedních bytů. V každém z těch bytů bylo křeslo, v něm obézní bytost s ubohými náznaky končetin, lidský polyp neschopný pohybu a odkázaný na pomoc bezejmenné asistentky.
Křičel a křičel a mouchy mezitím jeho spermatem vesele oplodňovaly tlusté páchnoucí samice v okolních domech.
Šlo jim to jako po másle. 

René Vaněk (*1983), vystudovaný agrobiolog, v současné době se živí 3D grafikou. Je autorem knih Nezahrada (Mezera, 2008) a Soma Secundarium (Mezera, 2011). Aktuálně probíhají redakční úpravy na rukopisu, který odevzdal v nakladatelství Fantom Print. Na svém webu http://nezahrada.cz/ mimo jiné píše, že miluje kočky, gumové medvídky a prostory bez oken, ale… vy mu po tom rozhovoru ještě něco věříte?