POVÍDKA: Jana Kvičerová, Paní Alice a plyšový králíček

„Práci se starými a nemocnými lidmi se věnujete celkem dlouho. Jak je možné, že jste situaci paní Alice tolik podcenila? To jste nepoznala, že se její stav horší?“
Třesu se. Nechci se k tomu večeru vracet ani ve vzpomínkách, ale nemám na výběr. Mému psychickému rozpoložení nepomáhá ani vyšetřovací místnost, která na můj vkus vypadá až moc sterilně. Vlastně ani policista, který vede výslech, mě příliš neuklidňuje. Je to postarší muž kolem padesátky, plešatí, má hustý knír a podle jmenovky se jmenuje Antonín Černý. V podstatě vypadá obyčejně, ale děsí mě jeho oči. Jako by věděl, že za mými slovy se skrývá ještě něco jiného.
Něco temného.
Ale věřil by mi, kdybych mu řekla celou pravdu?
„Poznala,“ odpovídám nejistě. Takovou otázku jsem čekala. To ale neznamená, že jsem na ni připravená. „Dokonce jsem to nahlašovala, ale všichni jsme Alicino zhoršování přičítali stařecké demenci. Já-nevěděla jsem, že… nikdo mi neřekl, že je na tom až takhle špatně!“
„Hm.“ Pan Černý nahlíží do dokumentu, který drží v rukách. Druhý přítomný policajt vše zaznamenává do počítače.
„Tady se píše, že jste se o Alici Fišerovou starala tři roky,“ pokračuje pan Černý po krátké odmlce. „Můžete mi popsat, jak probíhalo vaše seznámení?
„Když jsem před třemi lety přišla do domu paní Alice, téměř nic nenaznačovalo tomu, že se celá situace tak vyhrotí.“ Dám se do vyprávění.
První setkání s paní Alicí
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ženu ve středním věku, když se konečně otevřely staré dřevěné dveře. „Jsem…“
„Matka je nahoře,“ odvětila, aniž by mě nechala domluvit. Postavila se bokem, abych mohla vejít do polorozpadlého domu. Když jsem okolo ní procházela, všimla jsem si, že zblízka zdaleka nevypadá tak mladě, jak jsem si myslela. Šedé oči měla propadlé a ověnčené hlubokými vráskami. Mohlo jí být kolem padesátky, přesto vypadala, že jí život nadělil mnohem víc let. Zřejmě to s maminkou neměla jednoduché.
„Četla jsem matčinu složku,“ pravila jsem svým obvyklým tónem, který jsem považovala za profesionální a zároveň přátelský. Žena za mnou silně zabouchla a zapálila si cigaretu. Mocně potáhla a následně ten štiplavý kouř vypustila do celé místnosti. Zakašlala jsem a zamávala si před obličejem rukou. „Je…ehm, prý se její stav zlepšuje.“
„Zlepšuje, zhoršuje… kdo už se v tom má vyznat?“ bafla a švihla hubenou paží k rozviklanému schodišti. „Je nahoře, druhé dveře zleva. A vyřiďte jí, že se jí fakt nesnažím otrávit!“ křikla směrem ke stropu, až jsem polekaně poskočila. „Zatím,“ sykla zlostně. Poté se bez dalších slov otočila a opustila mě.
„Příjemná žena,“ zamumlala jsem si pro sebe. S povzdechem a vytaženou složkou paní Alice F. jsem se vydala po schodech nahoru.
Alicin dům byl starý. Letitý a neudržovaný. V rozích se pohupovaly šedé pavučiny, dřevěná podlaha plačtivě vrzala pod každým krokem. Zaprášené stěny už dávno nebyly bílé a okna zatemňovaly děravé žaluzie. Nikdo se o dům zjevně nestaral.
Nespokojeně jsem do složky vepsala několik poznámek, až pak jsem se odvážila zaklepat na druhé dveře zleva.
„To jsi zase ty, Pavlíno?“ zakrákoral kdosi zevnitř. „Neseš mi další otrávený čaj? Nic od tebe pít nebudu! Tenhle dům nedostaneš!“
„Ehm, dobrý den,“ nahlédla jsem nesměle dovnitř. „Jsem Lucie, vaše nová pečovatelka.“
„Nepotřebuju dalšího doktora,“ odsekla paní Alice. „Mám jich víc než dost. Poslala vás Pavlína? Že vás poslala ta moje nevděčná dcera?“
„Nejsem lékařka,“ odpověděla jsem a opatrně vešla. „Jsem… jsem…“
Pohled na Alicin pokoj mi na okamžik vyrazil dech. Byl světlý, zařízený starým nábytkem a lehce zapáchal zatuchlostí. Nepřehlédnutelnou dominantou celé komnaty byli plyšáci a poškrábané dveře vedoucí do vedlejšího pokoje. Paní Alice vlastnila snad stovku, možná dvě tři, plyšových zvířátek. Hnědí i bílí králíčci, barevní medvědi, červené i žluté berušky, bezoké kočky… Sbírka to byla vskutku velkolepá. „Jsem vaše nová pečovatelka,“ zopakovala jsem a nehlasně polkla. Někteří ze starých plyšáků totiž naháněli hrůzu.
„To už jste mi říkala,“ zaskřehotala paní Alice. Pak se nečekaně rychle sehnula k dětskému stolku, na němž byl rozestavěn starorůžový porcelánový čajový set. Dokola sedělo zhruba deset rozličných králíků. Stará paní popadla dle vzhledu toho nejstaršího, který měl místo očí všité nesourodé knoflíky, kdy jeden byl malý a červený a druhý modrý a velký jako mince. Břicho mu zdobila plátěná záplata a levá packa chyběla. Byl celý ušmudlaný a flekatý, vypadal jak králík z hororu. Přesto ho paní Alice láskyplně polaskala po hlavě, z níž místy trčela výplň, a přitiskla k němu tvář.
„Co povídáš?“ šeptala mu, zatímco ho hladila, „mám ji pustit dovnitř? Ale co když… Hm, hm, máš pravdu, králíčku, naprostou pravdu. Tak tedy vstupte,“ mlaskla neochotně a posadila plyšovou hračku zpět ke stolu a já měla poprvé tu čest seznámit se s paní Alicí a její čajovou společností.

***

„Takže všude měla plyšáky, říkáte?“ zarazí mě pan Černý. „A tvrdíte, že jste o všem vedení informovala?“
„Ano.“
„A nikomu to nepřišlo… divné?“
„Ne. Jak říkám, všechny její dosavadní činnosti jsme přičítali její chorobě a stařecké demenci.“
„Dobrá, k tomu se vrátíme později. Mluvila jste o nějaké paní Pavlíně. To byla její dcera?“
„Ano.“
„A mohla byste nám říct, co o rodině Alice Fišerové víte?“
Rodinné vztahy paní Alice
Postupem času jsem si stařičkou, občas popudlivou Alici zamilovala. I ona mě začala mít svým způsobem ráda, i když mě sem tam, když neměla dobrou náladu, nečekaně okřikla, počastovala velice vulgárním výrazem nebo mě zničehonic obvinila z vražedných sklonů. Přes to všechno mě často zvala na středeční čajové dýchánky, které jsme trávily ve společnosti podivných plyšáků. Časem jsem si na ně ale dokázala zvyknout stejně jako na Aliciny nečekané výkyvy nálad.
Paní Alice si uvědomovala, že její plyšová zvířata nejsou živá. Věřila však – nebo mi alespoň tvrdila, že tomu věří – že se do nich převtělily duše zemřelých, které k ní jednou za čas promlouvaly. Říkala jim „Démoni všedního dne“. Proč, to jsem se dozvěděla později.
Alice středeční posezení u čaje považovala za seanci a projev vděčnosti za návštěvy těchto duchů, jejich rady a naslouchání. Byla jsem jediná, kdo s ní tuto hru hrál.
S dcerou Pavlínou neměla paní Alice příliš dobrý vztah. Oproti tomu starší syn Petr svou maminku miloval. I když bydlel o sto kilometrů dál, nebyl týden, kdy by se za ní nestavil aspoň na krátkou návštěvu.
Dle Petrových slov spolu Alice s Pavlínou bojovaly už od jeho útlého věku. Pavlína prý byla celkem neposlušné dítě s nepěknou pubertou. Pila, tajně kouřila a matce se jen vysmívala. Vzdor a nepochopení matčiny duševní choroby jí vydržely do dospělosti.
Podle Petra v onom nepřátelském vztahu sehrála velkou roli i paní Alice, ačkoliv nechtěně. Náznaky schizofrenie se u ní prý projevovaly už v mladém věku, ale nemoc se naplno rozjela až po Pavlínině problémovém narození. Žena už jí pak nedokázala projevovat tolik lásky jako prvorozenému synovi. Od Pavlíniny puberty navíc začala trpět bludy a pojala podezření, že se ji dcera snaží otrávit. K tomu všemu se uzavřela do svých dvou propojených komnat, z nichž jen málokdy vycházela, a péči, kterou by měla věnovat dětem, obětovala starým plyšovým zvířatům, která kdysi nalezla na půdě.
„A co Alicin manžel, váš otec?“ ptala jsem se tenkrát.
„Robert, můj otec, jak říkáte,“ povzdechl si Petr, „po Pavlínině narození utekl. Neunesl změnu v mámině chování a našel si jinou, s níž pak založil novou, bezproblémovou rodinu. Na mě a na Pavlínu úplně zapomněl.“
Smutný osud Fišerů mě zasahoval zřejmě víc, než by mělo. Něco mi tam ale nesedělo. Kam pan Robert tak náhle zmizel? Kam se poděl? Sám Petr říkal, že ho od jeho údajného útěku neviděl. Nikdy se neozval, nikdy nenapsal jediný dopis.

***

„Tady se píše, že než jste začala pečovat o Alici Fišerovou, měla jste i jiné zkušenosti s lidmi se schizofrenií. V čem se to lišilo?“
Ve všem, chci říct. Nahlas ale odpovím: „Nikdy jsem u žádného neviděla tak rozsáhlou sbírku starých plyšáků.“
„Říkala jste, že si do nich reflektovala duše zemřelých a následně s nimi rozmlouvala. To je obvyklé u pacientů se schizofrenií?“
„Ne. To obvyklé není.“
Démoni všedního dne
Byla jsem jediná, kdo na Alicinu „hru“ s plyšáky s vtělenými Démony všedního dne přistoupil. Pavlína matčiny plyšové hračky nenáviděla, obviňovala je, že jí mámu ukradly, protože je milovala víc než vlastní dceru. Petr Alici odmítal podporovat ve „výplodech její nemocné mysli“, jak říkal. Dle mého názoru však ona nevinná hra nemohla nemocnému člověku ublížit. Ba naopak, plyšáci pomáhaly paní Alici lépe se soustředit, přemýšlet a zapojovat co nejvíc mysl. Pro ni to fungovalo jako jakási forma terapie – ovšem jen do určité chvíle.
Téměř každou středu jsme se společně s Alicinými miláčky, jak je oslovovala, posadili k dubovému stolu s prostíráním ve vedlejší, mnohem temnější místnosti. Chladné zdi zde byly přikryté rudými tapetami a starými tapiseriemi vyobrazujícími podivné scény. Na jedné z nich byl Ježíš Kristus na kříži. Nebyla tak děsivá, dokud jsem nezjistila, že mu někdo vyškrábal oči. Druhá znázorňovala jakéhosi ohromného muže s parožím – nedokázala jsem posoudit, zda se jedná o morbidně nakresleného jeleního muže – vzhledem k množství jeleních sošek na policích – nebo o satana. Ke své hrůze jsem si uvědomila, že jemu se postava podobá víc. Nahnědlé tělo se napojovalo na štíhlé nohy zakončené kopyty a z rozšklebených úst se táhl dlouhý jazyk. Ještě děsivější bylo, že hleděl přímo na ukřižovaného Ježíše a vysloveně se mu smál.
Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že jsem se ocitla v nějakém zvráceném hororu. Dokonce jsem se na ten hrůzný pokoj zeptala i Petra a Pavlíny, ani jeden z nich ho však nikdy neviděl. Měli přísně zakázáno tam chodit. A vzhledem k matčině posedlosti strašidelnými plyšáky po tom ani netoužili.
Doteď netuším, proč zrovna já vstoupit mohla.
V salónku, jak tomu děsuplnému místu paní Alice říkala, jsme ve společnosti starých plyšových hraček popíjely černý čaj s medem a povídaly si. Pořád jsem se cítila nepříjemně, měla jsem pocit, jako by mě satan neustále sledoval, ale po několika středách jsem se dokázala soustředit na svou klientku. Paní Alice vyprávěla a já pečlivě zapisovala každé její slovo, každý překvapivý pohyb, nečekaný výkyv v chování či projev nenadálé agrese.
Paní Alice při každém posezení plyšáky okolo stolu obměňovala, aby se dostávalo všem dostatečné pozornosti, ovšem na onoho starého králíka hororového vzezření nikdy nezapomněla. Když jsem se jednoho dne konečně osmělila a zeptala se, kdo přesně je Pan králík, který k ní promlouvá nejčastěji, a co za duše se skrývá v ostatních plyšových zvířátkách, odpověď mě docela překvapila.
Paní Alice seděla na své posteli, zatímco já postávala u dveří. Nebyla středa, tudíž salónek mi byl zapovězen, ale popravdě jsem dávala přednost prosvětlené ložnici před tím podivným a temným pokojem.
„Víte, Lucinko,“ mlaskla paní Alice a pevně starou králičí hračku, která ve mně vzbuzovala doslova hrůzu, sevřela, „to se má takhle. Většinu života jsem prožila v ústavech, kam mě posílala má drahá dceruška, mimochodem,“ zařvala směrem ke dveřím, „dcera, o kterou jsem se celý život starala! No chápete to?! A ona tvrdí, že jsem blázen!“ Když se zespod neozvala žádná odpověď, rozzlobeně zamlaskala a vrátila se zpět k tématu. „A protože jsem už stará, spousta mých přátel zemřela. Jelikož někteří byli opravdu blázni,“ ztišila hlas a blýskla očima ke svým plyšákům, jako by nechtěla, aby ji slyšeli, „jejich duše nenašly klidu. Věřím, že se vtělily do mých miláčků, aby na mě daly pozor před všemi, kdo mi chtějí ublížit.“
„Ale proč Démoni všedního dne?“
„Víte… nikdy jsem se s nikým z mých přátel nesetkala o víkendu. Bylo to záhadné, vždy jsme se viděli jen za všedního dne. A démony jsou z toho důvodu, že většina z nich se za ně sama považovala.“
„Byli... zlí?“
„Někteří ano. Ale mě vždycky milovali,“ polaskala Alice nejbližší plyšáky po špinavých hlavičkách. „Proto vím, že mi nikdy neublíží. Protože jsem jedna z nich.“
Zamrazilo mě. Úkosem jsem pohlédla na plyšáky a najednou jsem měla pocit, jako by mě pozorovali. Jako by mi jejich umělé oči viděly až do duše. Jako by zkoumali, jestli mi můžou důvěřovat.
Na okamžik jsem zauvažovala, zda bych neměla změnit povolání. Určitě jsem začínala bláznit.
Už jsem se nechtěla dál bavit o démonech a Aliciných plyšácích, jenže moje zvědavost byla silnější. „A Pan králík…?“
„Pan králík je mým velkým tajemstvím,“ zašeptala paní Alice. „Je mi velkou oporou. Říká, že bych neměla brát ty prášky, který mi neustále podsouvá ta pitomá doktorka. Prý je dost možné, že mě chce otrávit. A věří tomu, že v tom má prsty i moje dcera!“
„Nemyslím si, že by vás chtěly otrávit,“ odvětila jsem. „Měla byste je brát. Pomáhají vám zvládat vaše stavy.“
„Však je beru,“ napřímila se a zamyšleně si mě prohlédla. V jejím pohledu se cosi změnilo. Jako bych ji svou odpovědí zklamala. „Máte mě snad za hloupou?!“
„Ovšemže ne!“ bránila jsem se. Ale paní Alice se ke mně otočila zády a zamířila do svého salónku. Popadla Pana králíka a zastavila se s rukou na klice.
„Dnes mě prosím nenavštěvujte,“ pravila chladně. „Chci být sama se svými přáteli.“ A zabouchla za sebou dveře dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout.

***

„Takže paní Fišerová si myslela, že v těch starých plyšácích jsou její přátelé z ústavů.“
„Ano.“
„A říkala jim Démoni všedního dne, protože se nikdy nevídali o víkendu.“
„Přesně tak mi to říkala.“
„A Pan králík? Svěřila se vám, kdo v něm je?“
Ano. „Tvrdila, že je v něm duše jejího zemřelého manžela.“
To je verze pro policisty. Ta moje, pravdivá, je mnohem děsivější.
„Prý jste po něm pátrala. Co jste zjistila?“
Tajemství o Robertovi Fišerovi
Několik věcí jsem policistům přece jen zatajila – nevěřili by mi. Bylo to… bláznivé. Například občas, když paní Alice spala a já seděla u stolu a zapisovala poznatky o jejím stavu, jsem mívala pocit, jako by vedle v salonu někdo šeptal. Nebyl to příjemný šepot – zněl syčivě a temně. Jakmile jsem ale pohlédla na dveře, hlas zmizel. když se to stalo poněkolikáté, připadala jsem si, že i já snad propadám bludům a halucinacím.
Ze všeho nejhorší však byly noční můry, které mě začaly přepadávat. Každou noc se mi zdálo o Panu králíkovi, jehož knoflíkové oči se měnily v rudé svítivé bulvy. Hrozivě se smál a nad ušima mu vyrostlo mohutné paroží – přesně takové, jaké měl satan na Alicině tapiserii. V nekonečné temnotě, kde jsem zůstala bez hlasu, se objevovali i ostatní plyšoví Démoni všedního dne. Zatímco já nehlasně křičela, oni hučeli: „Jdeme si pro tebe. Jdeme si pro tebe! JDEME SI PRO TEBE!!!“
Teď už vím, že to bylo skutečné varování.

***

Několik dalších dní jsem trávila cestováním mezi třemi různými psychiatrickými nemocnicemi. Vyzvídala jsem tamní personál, který si paní Alici pamatoval, pročítala jsem složky, které mi po předložení povolení, jež jsem si vyprosila u vedení, poskytl. A to, co jsem se dozvěděla, mě naprosto šokovalo.
Pan Robert od rodiny neutekl, jak si Petr s Pavlínou mysleli. Byl zavražděn. Samotnou paní Alicí.
Jelikož byly děti příliš malé na takovou hrůznou zprávu, tenkrát ještě žijící Alicina matka si vyžádala, aby jim to nebylo prozrazeno. Sama pak vnoučatům nalhala, že Robert od nich utekl a našel si jinou rodinu. Jejich maminka se kvůli tomu psychicky zhroutila a musela se na pár let ubytovat v nemocnici, aby se z toho šoku uzdravila.
V té historce pak pokračovala i v době jejich dospívání a po propuštění paní Fišerové z léčebny. Dokonce tuto lživou verzi podsouvala i Alici, která jí po nějaké době začala věřit. Podle Marie K., která pracovala v místě Alicina několikaletého, soudem nařízeného „ozdravného pobytu“, odtamtud odcházela jako nový člověk. Usměvavá milá paní pravidelně beroucí své léky.
Paní Alice začala žít plnohodnotný život se svou milující matkou, zbožňovaným synem a pubertální dcerou, s níž se sice pořád nemusela, ale dokázala její přítomnost strpět. Alicina matka je všechny dál nechala v sladké nevědomosti a rodina díky tomu více méně fungovala jako každá jiná.
Do chvíle, dokud nezemřela.
Paní Alici smrt její matky hluboce zasáhla. Neuronila pro ni sice jedinou slzu a přestala o ní mluvit, jako by nikdy neexistovala. Uzavřela se do sebe, pár měsíců nepromluvila jediné slovo a začala být vzpurná. Potají nebrala léky, ač každému tvrdila, že „sem tam zapomene, jinak je poctivě zobe“, a začaly se opět projevovat známky její nemoci – zpočátku celkem nevinně.
Poprvé si toho všimli v okamžiku, kdy si uprostřed parného léta koupila zimní kabát a chodila v něm na sezení. Následně ho vyhodila se slovy, že se do něj nevejde, jelikož jí byl příliš velký. Přitom to bylo přesně naopak. Během léta pár kilo přibrala a nemohla ho zapnout.
Poté už to šlo s paní Alicí jen z kopce. Vynechávala dny v práci, kterou jí maminka tak pracně sháněla, dokud nepřestala chodit úplně. Přestala se o sebe starat, zavřela se ve svých pokojích, kde trávila veškerý čas se svými plyšáky, a začala všechny podezřívat z pokusů o její vraždu.
Stále se však nejevila jako nebezpečnou osobou pro své okolí. Lékaři a pečovatelky za ní pravidelně docházeli, sem tam ji odvezli na psychiatrii, když se jim něco nezdálo. Nechali ji ale pokojně stárnout v přítomnosti jejích miláčků a Aliciny děti dál žily v nezjištění, že jejich otce, kterého celý život nenáviděly za útěk od rodiny, ve skutečnosti zavraždila.
***
„Takže jste zjistila, že Alice ve skutečnosti svého manžela zavraždila. Předpokládám, že se blížíme ke konci vaší výpovědi. Co se té noci skutečně stalo?“
Dám se do vyprávění o panu Fišerovi vtěleném do Pana králíka. Několik věcí však vynechávám – protože realita je mnohem, mnohem děsivější…
Podivný telefonát
Zjištění pravdy o Alici Fišerové mě šokovalo. Pár dní jsem se jejímu domu vyhýbala a posílala tam svou kolegyni za doprovodu nepřesvědčivých výmluv. Chtěla jsem jen vstřebat onu skutečnost, že Alice, ač psychicky nemocná, tak stále milá a humorem sršící paní, je vražedkyní. A že její děti nic nevědí.
Jednoho večera jsem se rozhodla, že následujícího dne za paní Alicí konečně zajdu. I přes to, že jsme se posledně nerozešly úplně v dobrém, jsem věřila, že veškeré křivdy budou zapomenuty – v mém případě hluboce potlačeny. Přece jen jsem pracovala s duševně nemocnými lidmi už několik let a na pár schizofrenických vrahů v rámci své práce jsem narazila. Nemělo by mě to tolik šokovat.
Právě jsem se chystala do postele, když mi zazvonil telefon. Pan Petr? Co ten mi tak pozdě chce? divila jsem se, hovor jsem ale přijala.
„Haló?“ promluvila jsem do mobilu, když se z něj ozvalo jen nicneříkající šumění. „Pane Petře?“
„Nevím, komu jinému zavolat,“ zachraplal z druhé strany. Jeho hlas zněl naléhavě. Roztřeseně. Vyděšeně. „Prosím, musíte sem okamžitě přijet!“
„Co se stalo?“ vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. „Něco s Alicí?“
„Moje matka…“
Píp, píp, píp. Telefonát skončil. Sevřelo se mi hrdlo strachy. Rychle jsem se oblékla a vyběhla z bytu.
Neušlo mi, že za Petrovým hlasem se ozývá ještě něco jiného. Šum. Šepot. Slova, která mě pronásledovala už tolik nocí. Jdeme si pro tebe…
Nebýt zjištění, že paní Alice zabila svého muže, vydala bych se do toho domu sama. Naštěstí jsem byla i v tak pozdní hodinu natolik příčetná, abych za běhu zburcovala policii – naneštěstí jsem dorazila před nimi.
Plyšový králíček paní Alice
Přízemí zelo prázdnotou, jen schodiště bylo osvětleno. Na moje „Haló?“ nikdo neodpověděl. Z horního patra se však ozývaly podivné zvuky a domem se linula tlumená hudba.
Přemohla jsem další vlnu strachu a pomalu se vydala nahoru. Hudba sílila, zvuky též. Obojí vycházelo z Alicina salonku, kde pořádala své čajové dýchánky s plyšáky.
„Paní Alice?“ otevřela jsem opatrně dveře do její ložnice a nakoukla dovnitř. Bylo zhasnuto. Nikdo tam nebyl. Téměř všichni plyšáci byly pryč. Sem tam se válela upadnutá hlava, jediné světlo vycházelo zpod dveří do vedlejšího pokoje. „Paní Alice!“
Odvážila jsem se projít místností. Hlasitá Beethovenova skladba upozadila Alicin hlas, který cosi někomu povídal. Třikrát jsem zaklepala. Hlas utichl.
„Ano?“ ozvalo se po chvíli. „Kdo je to?“
„Tady Lucie,“ odpověděla jsem téměř bez dechu.
„Lucie? Jaká Lucie?“
„Vaše pečovatelka.“
„Hm, Lucinka. Co myslíte, Pane králíku, pustíme ji dál?“ Alice se kdákavě zasmála. Z toho smíchu se mi zježily všechny vlasy na hlavě a z šepotu, který jí odpověděl, taktéž. „Ano, ano, jistě! Vstupte, Lucinko!“
Měla bych raději počkat na policii, problesklo mi hlavou, moje ruka už ale sáhla po klice. Otevřela jsem.
Nejdřív jsem v té záplavě plyšáků Alici Fišerovou nezahlédla. Salonek slabě osvětlovaly hořící svíčky rozestavěné všude po nábytku. Podlaha byla téměř celá překrytá starými plyšovými hračkami z vedlejší ložnice. Všude, kam jsem pohlédla, mě pozorovaly jejich děsivé vytřeštěné oči. Plyšáci vypadali jinak než při obvyklých čajových dýcháncích. Hrozivěji.
Stará žena seděla u stolku, Pana králíka pevně svírala v třesoucích se dlaních. Nebyla tam sama. Na starých židlích se netrpělivě kroutily její dospělé děti.
Co jsem policii neřekla, byly veškeré podivnosti, kterým jsem sama nechtěla uvěřit. Už když jsem vešla, obestřela mě děsivě hutná atmosféra. Svíčky voněly po nějakém ostrém koření a jejich plameny svítily červeně. Stejnou barvou zářily i králíkovy oči – přesně jako v mých nočních můrách. Oči, které rozhodně nepatřily panu Fišerovi, jehož jsem viděla v Alicině složce.
Světelná hra rudých plamínků ale vytvořila ještě něco mnohem děsivějšího. Nad všemi plyšáky se mihotaly temné stíny, které jako by se natahovaly k tapiserii s ďáblem. Myslela jsem si, že mě šálí zrak – viděla jsem, jak se jeho jazyk hýbe.
Pokoušely se o mě mdloby. Ale jako by tomu všechna ta hrůza chtěla zabránit, neomdlela jsem.
„Co… co se tu děje?“ vydechla jsem přiškrceně a otřeseně se rozhlédla. Pavlína Fišerová byla svázaná. Ústa měla zakrytá úzkým koženým páskem, který se jí zařezával do propadlých tváří. Petr seděl vedle sestry a vyděšeně zíral na černou pistoli ležící před paní Alicí. Žena kostnatým prstem přejížděla po lesklé hlavni nasměrované na její děti a mně vytasila v mysli jediná myšlenka: Jak se, proboha, dostala psychicky nemocná žena ke střelné zbrani?!
„Můj milovaný Robert říká, že je čas,“ řekla Alice a téměř zbožně pohlédla na potrhaného Pana králíka, který ze mě nespouštěl svůj rudý zrak. „Čas, aby se naše rodina dala opět dohromady.“
Došlo mi, co tím myslí. Sevřelo se mi hrdlo. Udělala jsem nejistý krok směrem ke stařence, avšak ta sevřela pistoli pevně do dlaně. Hlaveň náhle mířila na mě. Paní Alice mě počastovala mrazivým pohledem. „Nenuťte mě ji použít, Lucie,“ sykla nebezpečným hlasem. Její skelné oči postrádaly onu vlídnost, s níž ke mně celé tři roky vzhlížela. Co se změnilo? Co se tu děje?
„Nechci vám ublížit,“ pronesla jsem pomalu a pozvedla ruce. Hlas mi přeskakoval, ale naštěstí jsem si dokázala udržet trochu příčetnosti, abych s Alicí dokázala mluvit. Na králíka usazeného v jejím klíně jsem odmítala pohlédnout. „Nikdo vám nechce ublížit. Tak prosím položte tu zbraň a povězte mi, co se tu děje. Robert… Pan Fišer je v tom králíkovi?“
„Můj drahý manžel chce, abychom byli konečně spolu,“ odpověděla paní Alice, zrak ze mě stále nespustila. Sevření pistole však povolilo. „Jako rodina.“
„Mami, ale táta přece bydlí v Praze,“ podotkl Petr roztřeseně. „Proč by měl chtít…“
„Neměla byste jim říct pravdu?“ osmělila jsem se. Za chvíli přijede policie. Musím to nějak natáhnout, Hlavně ať už nikoho dalšího nezabije… prolétlo mi hlavou.
„J-jakou pravdu?“ těkal Petr pohledem mezi námi, v obličeji celý bledý. „Mami, jakou pravdu?!“
Paní Alici se roztřásla brada. Na tváři jí skanula slza. Minulost se vrátila. „Chtěl mě opustit!“ rozječela se. „On… nemohla jsem… nechtěla jsem…“ Místností se roznesly její hlasité vzlyky. Petr s Pavlínou na ni šokovaně zírali.
„Mami,“ snažil se ji upokojit Petr, hlas se mu ale třásl. Pohled měl chladný a plný zklamání. Pavlína na svou matku hleděla s neskrývanou nenávistí.
Paní Alice se po chvilce naříkání uklidnila. Otřela si zmáčený obličej do bílého kapesníku a přivinula si k hrudi Pana králíka. Rukou, v níž svírala odjištěnou zbraň, ho hladila po ušpiněné hlavě. „Dobrou zprávou je,“ pravila chraplavě, „že s námi zůstal napořád. Váš otec mě nikdy neopustil. A teď chce, abychom se opět setkali. Chce, abychom byli opět rodina. Viď, Roberte?“ přiložila si k tváři znetvořeného plyšáka. Vím, že se smál. Krutě a tiše, já ho ale slyšela.
„Není to váš manžel,“ zachraptěla jsem a začala se k ní pomalu blížit. „Vím jistě, že ten by si nepřál, abyste zabila sebe a své děti. Paní Alice, prosím, věřte mi. Není to správné. Jste jen unavená. Myslím…“
„Robert to tak chce!“ vřískla a začala zběsile mávat pistolí kolem sebe. Vyskočila na nohy a se šíleným výrazem ve tváři na mě namířila. „Chce to tak a vy mě nezastavíte, Lucie! Nepřipravíte mě o mého manžela, jako to udělala ta flundra před vámi!“
„Mami, uklidni se!“ křikl Petr a vyskočil ze židle. Pavlína sebou zběsile házela ze strany na stranu. Tlumeně ječela a z očí se jí řinuly slzy. Alice však nečekanou silou do svého syna, který se jí snažil vytrhnout zbraň z ruky, strčila. Petr se svalil k zemi a praštil se hlavou o hranu stolu. Zůstal nehybně ležet. A já se připravovala na nejhorší. Křečovitě jsem zavřela oči.
Jdeme si pro tebe. Jdeme si pro tebe!
Z Alice Fišerové vyšel táhlý hysterický výkřik. Místností se ozval výstřel, kulka mě ale naštěstí minula. V ten samý okamžik se dveře za mnou rozrazily.
Démoni všedního dne
„Pak už si vzpomínám jen na chaos. Vtrhli tam policisté. Snažili se paní Alici uklidnit, ta ale pořád vřeštěla a máchala zbraní ve vzduchu. Naštěstí se jim po chvíli podařilo ji odzbrojit a spoutat. Pak už jsem jen sledovala, jak ji odvádí. To byl poslední okamžik, kdy jsem viděla Alici Fišerovou,“ ukončila jsem své vyprávění, oproštěné od podivných rudých očích Pana králíka a stínů linoucích se z ostatních plyšáků.
Po podání svědectví musím vyplnit ještě pár papírů, než můžu opustit výslechovou místnost. Pan Černý mě chce osobně odvézt domů, ale paní Alice už je zavřená v dalším ústavu a já se tak nemám čeho bát. Popadnu své věci a zamířím domů.

***

Je středa. Blíží se třetí hodina ráno a ulice jsou prázdné. Nemám to od stanice daleko, navíc je teplý večer, proto jsem se rozhodla jít pěšky. Tichem se nesou jen mé kroky. Ztracená ve vlastních myšlenkách si nevšímám divných zvuků.
Něco uprostřed silnice upoutá mou pozornost. Hnědý medvídek. Má jedno modré oko, druhé mu chybí. Vypadá neškodně, mě už ale veškeré plyšové hračky děsí. Nevím, co mě to napadá, ale najednou kráčím jeho směrem. Jako by mě k sobě volal.
Pouliční lampy blikají. Srdce se mi svírá strachy a zastavuji. Světla zhasínají. Ocitám se v naprosté tmě.
Koutkem oka zaznamenávám pohyb. A další a další. Kdyby byl bůh milostivý, upadnu do mdlob a probudím se někde v blázinci.
Jenže není.
Kolem mě se stahuje lavina plyšových hraček – těch, které obývaly Alicinu ložnici. V jejich čele kráčí Pan králík.
Svítí mu oči. Červeně. A stejně jako nad ostatními plyšáky se nad ním vzdouvá stín, temnější jak samotná noc. Jenže ten jeho na mě rudě hledí a usmívá se.
Vyděšeně ustupuji. Padám. Oni se blíží. Démoni všedního dne.
Jdeme si pro tebe. Jdeme si pro tebe! JDEME SI PRO TEBE!!!

Autorka: Jana Kvičerová
Název: Paní Alice a plyšový králíček
Sarden 2022
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Jana Kvičerová propadla psaní už v útlém věku, kdy jí učaroval Pán prstenů a následně kouzelný Harry Potter. Sešity se jí začaly plnit pokusy o FF nebo různými příběhy z daleké budoucnosti či fantaskních světů, které už navždy zůstanou uzamknuty v jejím šuplíku.

Po dlouhých letech plných pisatelských nezdarů a několika tvůrčích krizí se Janě přece jen začalo dařit a vyšlo jí několik soutěžních povídek ve sbornících Adventních kalendářů od nakladatelství Brk (2020, 2021) či v antologii Můj první polibek (Kontrast, 2021). Za svůj největší úspěch však považuje blížící se vydání románové prvotiny Pán nočních můr, který by měl uvidět světlo světa na podzim letošního roku.