NEDĚLNÍK: Guilty pleasure: YA i ve třiceti

Každý z nás má jistě svou tajnou neřest – něco, co milujeme a nejsme na to dvakrát pyšní. Já si například libuji ve čtení young adult fantasy. Milovaný a zatracovaný žánr zároveň, fenomén minimálně posledních dvou dekád... a literatura pro čtenáře, jejichž věk končí na "-náct".

Já se ale nacházím ve věku, kdy mi jedna generace říká, že mám ještě celý život před sebou, a druhá mě vidí téměř za zenitem. Mám dvě děti, spoustu zvířat (tudíž starostí až nad hlavu)... a knihovnu plnou knih, z nichž už jsem měla dávno vyrůst (minimálně nezapadám do věkové kategorie). Jednoduše řečeno – táhne mi na třicet a (ne)stydím se přiznat, že stále trvá má zamilovanost do fantastiky pro mladistvé. Naštěstí pro mě – respektive pro mé ego – zdaleka nejsem ani jediná, ani nejmladší fanynka.

Zkoušela jsem to, vážně. Zkoušela jsem odolat koupi Z krve a popela nebo třeba Ranhojičky a místo toho si konečně pořídila „dospěláckou“ a tolik let odkládanou sérii – Zaklínače. Hádejte, co už mám přečteno, a na co se pořád práší na poličce?

V čem ale taková závislost tkví? Proč mám oči jako chameleon, mám-li si vybrat mezi pořádnou fantastikou a naivně romantickou upířinou?

Myslím, že teď nebudu mluvit jen za sebe, ale že se v následujících řádcích uvidí nejedna „cetka“, která si ráda (byť s lehce zardělými tvářemi) přečte o čarodějce, lovci a jejich hate/love příběhu nebo o obyčejné lidské holce a nadpozemsky krásném, co já vím, třeba upírovi, vlkodlakovi, zombíkovi…

Je to zkrátka tím, že jsem ještě nevyrostla z pohádek. Ty klasické jsou ale příliš dětské, než abych se nad nimi nějak rozplývala, s YA fantastikou mají však mnoho společného. Naivní lásku. Kouzla. Magické tvory a čarovnou krajinu. Dobrodružství. Příběh zakončený (většinou) happy endem… A takhle bych mohla pokračovat dál.

Zatímco moje tělo i názory stárnou, má mysl a představivost nikoliv. Život plyne jako voda, čeří jej nové zkušenosti – dobré i zlé – a hlava je tak neustále plná problémů reality. Proč se tedy po dni stráveném řešením dospěláckých záležitostí, posloucháním neustálého halekání dětí a jejich výchovou neponořit do klidných vln roztomile pohádkové fantastiky? K čemu číst příběhy podle skutečnosti, které ve mně akorát vyvolávají ještě větší „depku“, proč dát na něčí názor a vyměnit young adult za něco víc… dospělého, když mám naopak chuť se od toho dospěláckého světa oprostit?

Jistě, tenhle žánr je sice určen pro mladší čtenáře, vždyť většině hrdinkám je mnohdy maximálně osmnáct – a samozřejmě se tak i chovají – ale v nás, které se nacházíme na pomezí opožděné puberty a dospělosti, vyvolávají pocit, že to s tím stárnutím ještě není tak hrozné. Pořád si totiž pamatujeme své první polibky či neopětované lásky, pořád v myšlenkách uchováváme onu nesmělost, která doprovázela naše první vztahy... Jako by se to stalo teprve včera, a ne před patnácti a více lety.

Tak proč si to nechat brát, když už to můžeme zažívat jen na stránkách knih? Proč se snažit číst romány plné krve a násilí, když si chceme odpočinout a rozplývat se nad směšnými milostnými trojúhelníky, které se realitě podobají opravdu jen vzdáleně?

A proč bychom se za to vlastně měly stydět?