SERIÁL: Sandman 2022

Uplynul týden od chvíle, kdy Netflix vypustil celou první řadu seriálové adaptace komiksu Sandman. A protože uhrančivé dílo Neila Gaimana patří pro mnohé z redakce mezi stěžejní záležitosti, zkusili jsme dát pohledy dohromady. Pohybují se od zklamání, přes střízlivé přijetí, nadšení a dokonce i supernadšení.

Tomáš Kouřil

Neil Gaiman pro mě vždycky byl po Alanu Mooreovi nejdůležitějším komiksovým tvůrcem a jedním z hlavních britských autorů fantastiky vůbec. Proto i když vím, že je to nejsnazší cesta, jak adaptaci vykopat hrob, se mi nedařilo krotit očekávání. Netflix válcuje popkulturní svět seriály jako Stranger Things, Love, Death & Robots nebo Arcane, vizuálně opojnými díly, které dovedly uhranout mnohem širší publikum než jen to, které holduje fantaskním světům. Proč by si tedy neporadili se Sandmanem. Jak zní oblíbená věta – what could possibly go wrong?! Bohužel jsem si ale naběhl a rozčarování, nebo spíš klimbání, do něhož mě seriál po celou dobu vrhal, bylo chvílemi až k nevydržení.

Po svižném, ale velmi krátkém úvodu, kdy Sandman v pozici vypravěče představí sám sebe i svůj (náš) svět, skočíme rovnou do první povídky. A už v ní začíná pomalu bolet, co v dalších dílech rozbolí naplno – rozvláčnost. Sandman je silný v epizodickém, krátkém vyprávění a jednotlivé příběhy, ať už jsou v komiksech jakkoliv dlouhé, nemají takový potenciál, aby se bez výraznějšího režisérského vkladu daly jen tak natáhnout na nějakých 50 minut, které má každá epizoda. A tady nic moc výrazného ze strany režie opravdu nenajdeme. Havran párkrát proletí z bdělého do snového světa, což vypadá pěkně, ale jinak sledujeme statické scény, kdy postavy za doprovodu jímavé hudby rozvláčně říkají osudové a bohužel často i prázdné věty.

Síla umět vyprávět na malé ploše je vidět na dvou místech. Ve scéně v restauraci, kde John Dee začne kouzelným rubínem ponoukat hosty, aby se chovali naprosto otevřeně a pravdivě. Od chvíle, kdy David Thewlis coby John nesouhlasně ucukne (první silný moment), když mu servírka řekne, že je fešák, roste napětí a scéna vyvrcholí v brutálně krvavém závěru. Druhou silnou částí je Sandmanovo potkávání se s Hobem Gadlingem, člověkem, kterému dopřeje život dlouhý několik staletí. Ve zhruba dvaceti minutách tu sledujeme skvělou povídku, kde se Sandman snaží přijít na to, co lidi motivuje žít, a kdy zároveň hltáme, jak se mění kulisy každých sto let, po nichž se Sandman a Gadling schází v tom samém pubu.

Bohužel, o kulisy – exteriéry, které by pomáhaly vytvářet atmosféru – se Sandman jinak z velké části ochudil. Velmi často je pozadí za postavami rozmlžené a z okolí nevidíme nic. Ve filmu Constantine z roku 2005 tryská atmosféra z každého obrazu, tady bohužel není na co koukat. A s Constantinem souvisí i další velké mínus – byť jsme o jeho absenci věděli dopředu, náhrada v podobě Joanne Constantine je slabá jako neposvěcená voda.

Dobře že Netflix akcentoval a docela slušně „otunil“ queer rozměr sandmanovských komiksů – to je to jediné, v čem má seriál koule. Jen těch několik málo minut, co je na obrazovce Touha ztvárněná Masonem Alexanderem Parkem, vydá za víc než zbytek seriálu. A Korinťan, labužnicky vyseknutý Boydem Holbrookem, je tu ve své gay-zlounské kreaci satanštější než Satan. A ten je dalším elementem, co se prostě nepovedl. Lucifer je v předloze androgynní, nadlidská bytost, z níž čiší vznešenost i zlo zároveň. Jenže Gwendoline Christie zkrátka vypadá příliš vlídně a dobrácky, ze své postavy tak udělala nechtěnou karikaturu.

Naopak ztvárnění samorného Pekla a souboj mezi Sandmanem a Luciferem, který je dokonce šikovněji vyvedený než v předloze, je to jediné, co se opravdu podařilo. Celek to ale nezachrání.

Seriál je tak víc než splněným snem spíše nechtěnou uspávačkou.

Tereza Zelinová

Sandman rozhodně patřil k mnou nejvíce očekávaným seriálům letošního roku. Ani Prsteny moci, ani Rod draka ve mně nerozechvívaly strunu napjatého tetelení jako adaptace komiksu v podání nikoho menšího než Neila Gaimana. Musím říci, že posadit ho do křesla producenta byl moudrý krok, který se tvůrcům vrátil nekonečnonásobně. Ostatně, jeho rukopis jste mohli vidět i v Amerických bozích nebo Dobrých znameních.

Desetidílný seriál je vizuálně fluidní porno, kdy se stírají hranice mezi světem snících a bdělých. Zobrazení Pekla, zničené krajiny Snění a detail v podobě prolétávajícího Matthewa skrz klasickou malbu do světa lidí, jsou detaily, které potěší srdce každého, kdo se pokouší o vlastní umění. Některé scény vypadají, jako by vypadly z komiksové předlohy. Mocně tomu napomáhá i casting. Vyšinutý Lucifer v podání Gwendoline Christie málem zastínil Toma Sturridge jako Sna. Trochu mě mrzí, že nedostala více prostoru postava Touhy. Mason Alexander Park byli zvoleni… až uslyšíte jejich hlas, tak pochopíte. Na závěr chvály snad… I am hope … Jsem naděje a věřím, že ze seriálu budete stejně nadšení jako já. Nebo mu minimálně dáte šanci prosti všech předsudků moderní doby.

Tereza Kadečková

Když jsem četla komiksového Sandmana, vždycky jsem z něj měla zvláštní pocit. Vedle ostatních komiksů, které mám v knihovně, byl lyrický, hluboký, vrstvený, vtáhl vás do děje svou atmosférou. Při čtení o Pánu snů jsem měla pocit, že se taky vznáším ve snu, napůl spící, napůl vzhůru. Ve správných chvílích vystrašil, ve správných chvílích potěšil, ve správných chvílích rozplakal a neustále nutil zamýšlet se nad větami, které postavy pronáší. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak dokonale půjdou tyhle pocity přenést do seriálového zpracování. Film a literatura zdaleka není totéž, ale Gaiman dokázal svůj styl odrazit i v seriálovém médiu. Morpheus je místy děsivý, místy až směšný (hlavně když je bok po boku se Smrtí), z páté epizody vyloženě sálá děs a panika, u šesté epizody nezůstane žádné oko suché. Herecké výkony úžasné. No prostě můžu pět jen chválu.

Tereza Kučírková

Kultovní komiksové romány Sandman získávají své příznivce už desítky let. Jeho seriálové zpracování na sebe nechalo dlouho čekat, ale vyplatilo se. Sandman nás rovnou vrhá do děje a bez okolků nás provádí světem, který se nedělí na život a spánek, ale na snění a bdění, jež jsou obě stejně reálné. A je to vlastně dost zajímavé připustit si, že sen, v tu chvíli, kdy se nám zdá, je stejně skutečný jako cokoliv v běžném životě. Ale zpět k Sandmanovi. Toho potkáváme ve chvíli jeho pádu a sledujeme návrat na trůn, při kterém se nevyhne ani cestě do pekla. O jeho skutečné síle a schopnostech se tudíž dovídáme postupně. Tenhle seriál má dost specifické tempo, chtělo by se říct pomalé. Nikoliv však nudné, možná je lepší slovo rozvážné. První čtyři epizody se mohou zdát delší, ale jak tenhle podivuhodný univers začnou zaplňovat bytosti, příšery, démoni a lidé mnohdy hrůznější než jakékoli monstrum, je těžší a těžší ho opustit. Pokud jste Sandmana četli, nebo vlastně i jiné knihy od Neila Gaimana, bude vám okamžitě povědomý jeho rukopis. Žánrem je totiž typický mix hororu a pohádky přesně s tím nádechem, jaké jeho příběhy mají. Myslím, že se tady opravdu povedlo zachovat atmosféru předlohy, což je pro její znalce nejdůležitější. Napomohl tomu taky precizní herecký výkon Toma Sturridga v hlavní roli.

Pokud předlohu neznáte, může být těžší se propadnout do snových výjevů a epizodicky se vršících příběhů. Nicméně si myslím, že po pár dílech série se necháte zlákat kouzlem světa, kde Věčné bytosti vedou lidskou rasu životem plným hříchů až ke smrti. Za mě pět hvězdiček z pěti.

Jan Křeček

Všechno mi trvá. Asi nějaký rys charakteru nebo co. Mám za sebou s vypětím všech diváckých sil pět dílů Sandmana, přičemž ten pátý byl velmi atmosférický a velmi… řežebný, zatímco rozkoukaný šestý díl je poetický, dojemný, oko nezůstává suché… znáte to. Navíc jsem na tento typ článku nevhodný typ: už si nepamatuju, kdy jsem byl z něčeho nekriticky nadšený. Asi je to věkem, zkušenostmi, množstvím přečteného a zhlédnutého. V roce 2020 jsem pro sebe objevil J. M. Coetzeeho, to bylo asi naposledy (předtím někdy v roce 2009 nebo 2010 z básní Radka Malého a v roce 2016 mi učaroval Williamsův Stoner), z filmů a seriálů se občas našlo něco, od čeho jsem se nemohl odtrhnout (naposledy prvních pár sérií seriálu Blacklist), ale okouzlení z prvního Matrixu někdy v roce 1999 asi nic nepřekoná. Dlouhý úvod, krátký závěr: pokud nebudu nekriticky nadšen, neznamená to, že ten seriál není dobrý!

Za prvé: je to Sandman. Potěšil mě komiksový vizuál, čímž myslím to, že znalec komiksu bezpečně pozná některé scény (já vím, ono se to nabízí). Možná by nebylo od věci trochu víc experimentovat s formou – stejně jako v komiksu –, ale jednak nevím, jestli to ještě nepřijde, jednak by to mohlo být pro diváka poněkud náročnější. Některé scény asi nebylo možné vynechat, ale i ty kultovní se podařily (krmení holubů se Smrtí). Za druhé: podařil se casting. Nejvíc se trefili se Sandmanem (na sítích kromě vizáže zmiňují i sandmanovský hlas, který i v seriálu působí, jako by byl psát bílým písmem v černých komiksových bublinách…). Smrt, jak ji znám z komiksů, by mohla být trochu rozvernější, dobře vypadá Touha, která se zatím jen mihla na konci pátého dílu. Nelíbil se mi Lucifer, ale toho mohl hrát jen David Bowie cca před čtyřiceti lety. Všichni ostatní (Lucien, Kain a Ábel, Matouš…) mě vlastně docela potěšily. A vzhledem k tomu, že komiks je primárně obrázkové médium, nemám problém s tím, že by mi herci rozbily mé vlastní představy o tom, jak má která postava vypadat (jak se mi to stalo třeba v Pánu prstenů). Za třetí: zmínil jsem, že by bylo dobré víc experimentovat s formou. Nutno ovšem dodat, že ve zcela sandmanovském duchu je každý díl jiný ve smyslu atmosféry, obsahu, náplně. Jsou tu spojující hororové prvky (což se dá předpokládat, když jsou hlavním vývozním artiklem noční můry…), ale jinak je každý díl jiný. Stejně jako v komiksu.

V neposlední řadě je třeba zmínit fakt, že je seriál dostupný i pro diváka komiksy nedotčeného. Asi pak uniknou některé narážky (když se třeba baví Smrt a Sen o ztraceném bratrovi), ale to jsou drobnosti – které by mohly navnadit k četbě komiksu. Já si jím u seriálu trochu listuju – a stejně jako u zfilmovaných knižních děl je komiks mnohovrstevnatější, komplexnější a… prostě lepší, nicméně seriál za zhlédnutí stojí.

Jana Kvičerová

Přestože jsem komiksovou předlohu Sandmana nikdy nečetla a netflixová adaptace tak byla mým poprvé, Gaimanův rukopis na mě dýchl už z první epizody – jeho jedinečné propojení fantaskních motivů, snovosti, mytologie a našeho světa je totiž nezapomenutelné a já ho prostě miluju.

Zpočátku jsem byla ze seriálu supernadšená. První epizody mi daly přesně to, co jsem chtěla a očekávala – hutnou a tajemnou atmosféru, spojení pohádkových a hororových prvků, nezapomenutelné postavy a zajímavý příběh. U pátého dílu (Nonstop) jsem napětím ani nedýchala, u šestého (Zvuk jejích křídel) se zas dojetím natahovala pro kapesníčky. Jenže s postupem času to zajelo do jakýchsi kolejí monotónnosti a já už nedokázala udržet pozornost tak jako na začátku, ač tomu jako celku rozhodně nechyběla jistá gradace. Kdybyste se mě teď ale zeptali, co se v posledních dílech odehrávalo, asi bych vám nedokázala odpovědět dopodrobna...

Což ovšem neznamená, že jsem Sandmana nedokoukala a netěším se na další sérii. Vizuálně byl lahodou pro mé oči, jímavá hudba zas potěšila mé uši... Stejně tak jsem byla nadšená z široké škály skvělých postav, Morfeem počínaje a Korinťanem konče. Přesto mi seriálová Dobrá znamení (která jsou mimo jiné jednou z mých nejoblíbenějších knih už od útlého mládí) přišla o chlup lepší. Tedy o dost delší chlup.