Vánoční POVÍDKA: Sněhobílá smrt, Jan Hlubek

Smrt číhá na sněhu, opakovala paní Dedková každý den. Předkládala svou mantru jako zaseknutá páska v magnetofonu, aniž by se rmoutila, že jejím slovům nikdo nenaslouchá. Nebo je přinejmenším nebere bůhvíjak vážně. Ona je říkala jednoduše proto, že jejich vyřčením nabývala útěchy, že svůj úkol splnila. Jako každý den. Celý život drmolila otčenáš, co je pár slov navíc?
„Smrt číhá na sněhu!“ zavřeštěla chraplavým hlasem na celou jídelnu a několik důchodců, jímž doposud sloužil jejich obstarožní sluch, líně otočilo hlavu. Prokláli svou sousedku z pavilonu E nevraživým pohledem a znovu upřeli pozornost na nevzhlednou porci na svém talíři. Uondanou atmosférou se dál rozléhalo slabé zvonění příborů, do nějž unavenými tóny vyhrávala ze staré televize jazzová kapela. Venku se smrákalo.
Kalendář na stěně připomínal, že je 23. prosince. Čas Vánoc, hlupáci! Máte napečeno? Máčíte rybu v mléku? A jíte vůbec rybu? Těšíte se, až zítra dostanete ponožky se stužkou? Těšíte se, až se přežerete, vy prasata, a bude vám šoufl? Přesně takhle drze a vyzývavě ono datum shlíželo na každého, kdo se kolem čísel, jež některým klientům s Alzheimerem nic neříkala, protáhl.
Stoly se už teď prohýbaly pod náporem mís, na kterých pozvolna větralo cukroví nakoupené v supermarketu za pár šlupek. Zpocené sociální pracovnice kmitaly jako lidské kvadrokoptéry a uvažovaly, jestli jsou rozvěšené girlandy, roznesené léky, kdo všechno potřebuje umýt, přebalit, od koho všeho se sem na Štědrý den nahrne návštěva a co je za vánoční pohromu čeká doma, až skončí službu a vychutnají si svůj zasloužený cirkus, jejž připravovaly celé týdny dopředu, a to zejména pro potěchu svých dětí.
Anna Fitzková měla svou část soukromých povinností splněnou. Kamion jídla jako pro armádu zabral veškeré místo v mrazáku, lednici, spižírně a sklepě už koncem listopadu, takže nyní pouze celou směnu trnula hrůzou, aby manžel nezapomněl koupit kapra, bez kterého by se ona sice klidně obešla, zato dětem by jeho absence způsobila šok do následujících Vánoc. Tak neštvi, chlape, buď hodný a picni rybu.
Slíbil všechno. Že rybu koupí, zabije, stáhne a vykuchá. Už jen z takového ujištění by měla nabýt klidu; koneckonců, netřeba chlapovi jeho úkol každý měsíc připomínat, on jej splní sám od sebe. Přesto však pociťovala mírnou nejistotu vůči věrohodnosti takového slibu. Umínila si, že jakmile sklidí po zdejším osazenstvu špinavé nádobí od večeře, raději zavolá domů a přesvědčí se.
Rolničky, rolničky, kdopak…
Chřestot tamburíny a zvonění rolniček proudilo z rádia v sesterně takovou kadencí, že již nikdo vánočním melodiím nevěnoval pozornost.
„Smrt číhá na sněhu!“ ozvalo se opět z jídelny, kam Anna právě mířila.
„Drž už hubu, babo jedna pomatená!“ neudržel se pan Toník. Sám sice trpěl Alzheimerem, jenž ho v kombinaci s dalšími neduhy poutal na vozík, avšak oproti jiným zdejším obyvatelům měl stále ještě obstojný sluch.
Paní Dedková na něj obrátila své ledově šedé oči, hledící z vrásčité tváře jako dvě obří sněhové vločky protkané nenávistí. „Vy přežijete, tak buďte zticha!“ zavrčela podrážděně.
Než však stihla vypovědět cokoli dalšího, uchopila ji za rameno něčí ruka, až vystrašená stařena vykřikla.
„Paní Rosálie, to jsem já, nebojte,“ pravila Anna omluvně a roztáhla rty do strojeného úsměvu.
Důchodkyně s úlevou vydechla. „Aničko!“ spustila nanovo, ovšem nyní si již pana Toníka nevšímala. „Dneska nesmíte domů!“ vyjekla hystericky.
„Nebojte se, já to zvládnu,“ pravila Anna konejšivým hlasem, zatímco jí hlavu naplňovalo neotřesitelné vědomí, že dnešní noc v tomhle „seniláriu“ by stejně nezvládla. „Nic se mi nestane,“ zopakovala jistojistě.
„Kurva, nevykecávejte se tam a dělejte, co máte!!!“ zahulákal pan Toník nevrle.
Anna Fitzková jej propálila pohledem. „Copak, plínka?“
„Joooo, pohyb!“ odsekl penzista hlučně.
„Počkejte, proboha, počkejte,“ namítala Rosálie a křečovitě sevřela pečovatelčin rukáv. „Vy nechápete…“
Chápu dokonale, že jestli nemrsknu zadkem a neutřu tomu dědkovi hovna z prdele, tak se stane opravdická pohroma, převrátila Anna oči v sloup a setřásla z rukávu vyzáblou ruku, posetou stařeckými skvrnami. „Já se vrátím, vydržte,“ zamrkala. Popadla madla invalidního vozíku a spěšně zamířila se zamračeným Toníkem do přebalovací místnosti. Panebože, za co. Ještě do toho ty Vánoce, to je trest, úpěla v duchu. Člověk by raději zhebl!

***

Přebalit mimino je pohoda. Přebalit nasupeného Toníka s aromatickým nákladem v plínce již patřilo do odlišné kategorie zábavy. Jakmile slavnostní ceremoniál skončil a nová plena úspěšně kryla řitní otvor, vrátila se Anna do sesterny, kde se složila do křesla a líně vrhla pohled na konvici kávy postavenou na stolku u dveří, hned vedle mikrovlnky. Zalovila v kapse svého služebního úboru a vytáhla mobil. Zatímco hovor vyzváněl, vstala a nalila si do šálku poctivou dávku kofeinové vzpruhy.
„Ano, miláčku?“ ozvalo se na druhé straně.
Musela si přiznat, že pocítila úlevu, když to vzal. Byli mírně pohádaní, ano. Jejich vztah před necelým měsícem zakryla potemnělá mračna, jež nesla pachuť vzájemného nepochopení a narůstajícího odcizení, jaké může vztah postihnout, když jste spolu roky a krásné chvíle vašeho soužití jsou stále častěji nahrazovány povinnostmi a rutinou. Ačkoli problémy v práci dokázaly poskytnout pilulku zapomnění, Anna nemohla setřást vtíravý strach, že toto slunce je jiné. Že jakmile jednou zajde, již nikdy nenastane rozbřesk.
Nyní však přicházely Vánoce, a ona si všimla jedné podstatné skutečnosti – ačkoli tento čas neměla v lásce, pozorovala s jeho příchodem jisté obroušení nastalých neshod doma. Docházelo jí, třebaže by dříve podobné spojitosti nepřikládala žádnou relevanci, že Vánoce jsou opravdovým svátkem. Že jim náleží příchod lásky a mystické pohody, jakou si za běžných okolností jen stěží uvědomujeme. Že Vánoce mají abrazivní účinek na všechno zlé. Může se zdát, že narození Ježíše s tím má pramálo společného, nicméně fakta hovořila jasnou řečí. Nálada se v rodině Fitzkových otočila o sto osmdesát stupňů, jako mávnutím kouzelného proutku, jako zázrakem, jako boží vůlí, jež by měla přicházet z nebes.
„Ahoj, zlato, jak jsou na tom děti?“ Anna si v daný moment ani neuvědomila, jak je blahosklonné, že se jako první ptá na své potomky.
„Dodělávají výzdobu. Dali jsme si večeři a pak je popadla chuť na výrobu lodiček ze skořápek.“
„To je dobře,“ vydechla úlevně. Pocítila vděk. Netušila, vůči komu, avšak stále více nabývala přesvědčení, že tyhle Vánoce jí zachránily manželství. Hodný Ježíšek existuje, děti milé, přináší dary, jaké ve svém věku ještě nedokážete vnímat, třebaže jsou mnohem hodnotnější než lego, které najdete pod stromečkem. Současně ale věděla, že život je otázkou rovnováhy. Jaká bude cena za tak významný dar, hm? Kéž by mi někdo našeptal, kolik si berou tam nahoře? „Koupil jsi rybu?“ zkusila opatrně.
„Že se ptáš,“ odpověděl automaticky. „Je v lednici – vykuchaná, nařezaná na řízky.“
„Je úžasné mít chlapa, na kterého se můžu spolehnout,“ ujelo jí spontánně, až se sama podivila. „Cestou do práce jsem vzala balicí papír. Můžeme jim ještě večer ty radosti zabalit pod stromek, co říkáš?“ řekla vlídně a na tváři se jí rozhostil úsměv; za dnešní den asi první upřímný.
„Já myslel, že si večer trošku zpříjemníme, až půjdou spát,“ oponoval muž. „Poslední týdny byly hektické a ne zrovna v dobrém rozpoložení. Zasloužíme si menší relaxaci.“
Nevycházela z údivu. Vážně to zafungovalo. Duch Vánoc sestoupil na zem. „Ano? Mmm, to je úžasné, brouku. Jsem pro, to víš…“
„Tak to tam hlavně přežij!" přikázal nekompromisně. „Než se vrátíš, nazdobíme perníčky.“
„Rozkaz, pane!“ zacukaly jí koutky.
„Štve mě, že kocour celý večer škrábe na dveře,“ posteskl si manžel. „Mám chuť ho fakt kopnout.“
„Tak ho pusť dovnitř,“ plácla si se smíchem do čela.
„To nepůjde, bejby,“ kontroval překvapivě chladně. „V baráku se choval jak posedlý. PROTO jsem ho vyhodil na zahradu.“
„Aha… možná se blíží vánice a on to cítí.“
„Nemá sněžit. Navíc nemusím být meteorolog, abych viděl, že je úplně jasno.“
„Já mu to vysvětlím, až se vrátím. Dej mu kapsičku, a budeme doufat, že ho to přejde… Musím jít makat… Promiň.“
„Já vím, jdu zpátky k dětem. Papa.“
„Papa, posílám pusu,“ mlaskla do mikrofonu a ukončila hovor.
Hodiny na zdi tikaly jako časovaná bomba.

***

Venku markantně přituhovalo. Tím spíš, že obloha zářila hvězdami, jež shlížely na svět jako mnohačetné oči kolosálního pavouka. Ruch na pavilonu E pozvolna utichal. Klienti domova se z jídelny přesouvali do svých pokojů a ti, kteří by nevydrželi ve společné místnosti sedět, již v sobě měli obvyklou dávku léků, zuby putovaly do skleničky a jejich nositelé uléhali s čistou plenou do postele. I pan Toník již pouze pospával u televize, kde sice ještě Steven Seagal mlátil drogové dealery, avšak penzista měl již bradu na prsou a osud lumpů mu zůstával lhostejný.
„No tak, mladej, neschovávej se za tou gorilou!“ vyzýval Steven nekompromisně a natolik hlučně, že Anna jeho dikci slyšela přes půl chodby.
Vkradla se do pokoje pana Toníka a na ovládači vypnula zvuk. Poté pokračovala dál. Pavilon se mezitím uvelebil do nočního režimu, kdy na chodbách svítila pouze polovina zářivek.
Ještě hodina a vypadne. Nakonec ty Vánoce nebudou nejhorší. Hodný Ježíšek existuje, děti milé. Zachránil vám soudržnost vašich rodičů. Těšila se, až se ocitne v posteli. Možná si dal miláček skutečně záležet a opatřil víno. Její paměť nesahala tak daleko, aby si vybavila poslední romantický večer. Večer věnovaný pouze jim, polibkům, jiskrným pohledům, dotekům a… Oooo, bože! Kdy si vůbec pořádně zašukala? V téhle otázce hlásil mozek rovněž error. Mmmmmmm! I během chůze ucítila mravenčení v rozkroku a srdce se jí rozbušilo. S úlekem seznala, že poprvé za celé roky svého působení zde ve své práci zvlhla. Ještě hodina!
„Aničko!“ zaskřípal zastřený hlas v příšeří a ona uviděla bledý obličej zírající zpoza přivřených dveří pokoje. Dvě ledově šedé bulvy ji sledovaly jako predátor.
„Paní Rosálie,“ zašeptala překvapená Anna. „Jak to, že nejste v posteli?“
Prázdný, a přesto pronikavý zrak ji lákal do chodbičky jako dvě zrádné světlušky. „Vy jste mě nevyslechla…“ zasípala stařena. „Nevěnovala jste mi pozornost, děvče, i když šlo o vááás.“ Letité průdušky zachrčely zvukem setrvačníku a Rosálie se suše rozkašlala.
Anna nejistě postávala na místě. V probíhajícím okamžiku panovala příměs něčeho nadpřirozeného, co paralelně přitahovalo i odpuzovalo, a obestíralo nevýraznou obyvatelku zdejšího domova výraznou aurou záhadnosti.
Váhala, leč nakonec vykročila do tmy, vstříc těm světélkujícím očím.

***

„Život je navýsost křehká záležitost,“ zhodnotila Rosálie Dedková se vší vážností. „Je to jediná svíce, kterou nezažehnete, jakmile jednou zhasne.“
V pokoji svítila pouze lampička na nočním stolku a Anna přijala místo na židli, zatímco její vrásčitá hostitelka se s vozíkem postavila naproti.
„Když se knot utopí ve vosku, taky svíčku znova nezapálíte,“ pokusila se Anna o žert. Hodinky na ruce ukazovaly padesát minut do konce směny. Poté nastane volno. Poté nadejdou Vánoce.
„To je už jenom symbolika,“ odsekla stařena. „Značí to, že je svíčka mrtvá. TO je důvod, proč ji nelze zapálit. Knot nehoří, protože se UDUSIL!“
„Smrt udušením musí být strašlivá,“ přikývla Anna.
„Ani netušíte, jak moc. Nikdo z nás to netuší, dokud se ho tyhle patálie netýkají.“ Přímý pohled Rosálie Dedkové pálil jako žhavý cejch. „Každému z nás rodiče vyprávěli báchorky o hodném Ježíškovi, co přináší radost, ale… s věkem zjišťujeme, že nikdo láskyplný naše stromečky přes noc nenavštěvuje, že přinejmenším kladná stránka infantilních vyprávění je lživá.“ Odkašlala si a pusu utřela do zmačkaného kapesníku. „Těm bystřejším z nás pak dochází i odvrácená tvář mince.“
Annu tenhle monolog pochopitelně nudil, avšak zároveň čas utíkal podezřele rychle. Čtyřicet minut… Fíha, opravdu? Pohled na hodinky ovšem zaručeně nelhal.
„Veškeré povídačky mají skrytý účel, který je nám podprahově podsouván, a mnozí z nás jej nerozklíčují za celičký svůj život. Pro tuhle většinovou část šťastlivců je to beztak dobře. Neboť vědoucí trpí. Vědoucí trpí odnepaměti.“ Silueta staré dámy se nořila do tmy a čím dál více splývala s všudybylými stíny, jež rozrážel slabý svit 15W žárovky.
„Vánoce jsou časem zázraků,“ opáčila Anna tiše. „Věřím v to po mnoha a mnoha letech. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi v mém věku vrátí pohled dítěte.“ Poklidná atmosféra dodávala večeru náležité kouzlo, jaké k dotyčnému období neodmyslitelně patří.
Rosálie přitakala. „To jsou, ovšemže, moje milá. Ale pochopte, že svět je odjakživa v rovnováze. Zadarmo ani kuře nehrabe. Neexistuje nic jako dar, neboť Bůh již dávno pozbyl kontrolu nad světem. A antikrist v nás živí idylickou iluzi, již nám servíruje schovanou za kulisami, zastřenou pozlátkem.“
Anna mlčky naslouchala. Zpočátku se jí chtělo smát – připadala si jako vnučka hltající vyprávění pohádek na dobrou noc. S tím rozdílem, že se stále ještě nacházela v práci, byla ženou středního věku, a už vůbec ne vnučkou Rosálie Dedkové.
„Víte, Aničko, věci nejsou tím, čím se zdají být. I nejpovedenější kouzlo je jenom prostý trik. A to platí i pro kouzlo Vánoc.“
Kouzlo Vánoc je ale skutečné! Anna si uměla udělat pořádek v hlavě. Dokázala si dát do kontextu, že na Štědrý den starou Rosálii nikdo nenavštíví. Že bude zírat na telku, kde uvidí za život tak milionkrát zhlédnuté filmy, že se bude cpát levným cukrovím z Kauflandu, a možná jí zaskočí v krku mouka a rozžvýkané drobky poletí na ubrus. Přiběhne sestra, co zde bude mít službu, a bude babce podávat čaj a bude babku mlátit do zad. Jo, to všechno je možné, ba dokonce pravděpodobné. Život na stará kolena, kdy se ocitáme v poslední štaci, musí stát za hovno, jenže to ještě neznamená, že nám dává právo kazit jej těm, kteří žijí v etapě, jež nám už uběhla. A Rosálie je nepochybně onen případ. Nemluví fakta, plácá báchorky a nakonec se skřehotavě zasměje, jak zkazila pohodu druhým, když ji samotnou minula úplně.
„Smrt číhá na sněhu,“ vyřkla důchodkyně pomalu. „Máte veliké štěstí, že jste vevnitř. Jen tak přežijete.“
Anna se ušklíbla. „Paní Rosálie, venku žádný sníh není. Copak nevíte, že na Vánoce byl sníh naposledy na svatýho Dyndy?“
A Alzheimer je další kapitola. Musela si však přiznat, že na člověka, který jím prý trpěl, hovořila paní Dedková nanejvýš souvisle.
„Není, ovšem bude. Aničko, počkejte tu se mnou,“ zaznělo prosebně.
A je to tu, dámy a pánové. Kruci, je třeba uznat, že to bábě relativně pálí. „Paní Rosálie, za–“ Fúú, za pět minut, nestačila se Anna divit, „pět minut mi končí směna. Musím domů k rodině.“ Snažila se o co nejměkčí tón, přičemž se zvedla ze židle a poodešla ke dveřím. „Kdyby cokoli, tak si zazvoňte,“ pokusila se ještě o úsměv a vzala za kliku.
„Proboha, počkejte!“ zaječela Rosálie Dedková, až v Anně hrklo. „Vždyť jste rozumné děvče. Nemáte ponětí, co se Vám stane. Bílá smrt. Bílá smrt! BÍLÁ…!!!“
„Ticho!“ zavřeštěla Anna. Nic však nepomohlo.
„... SMRT!!! BÍLÁ SMRT!! SMRT ČÍHÁ NA SNĚHU!!! ÚÚÚ!“
Zběsilé vytí rezonovalo chodbou i přes zavřené dveře. Ze sesterny vyšla staniční sestra a nevěřícně pátrala po původci tak srdcervoucího skřeku.
„Dedková,“ řekla Anna krátce. „Nemám páru, co jí šibe,“ pokrčila rameny.
Staniční s odhodlaným výrazem sebrala ze skříňky ampuli a injekční stříkačku, načež nekompromisně vykročila k pokoji, odkud se draly další a další žalostné zvuky.
Už jsem pryč, obrátila Anna oči v sloup a narychlo sbalila kabelku. Navlékla se do tříčtvrteční bundy a koukla se na sebe do zrcadla. Jo, též bych ze svého vzhledu takhle řvala, zhodnotila přepracovaný obličej a poté zamířila ke schodům.
V přízemí se již chodby pohroužily do tmy, jen nouzová svítidla narušovala ospalým svitem hustou temnotu. Anna proběhla salónkem, prošla kolem velkého akvária a ve velké voliéře vzbudila pár oddechujících andulek, které zatřepaly křídly a něco podrážděně zakřičely, než je opět přemohla dřímota. Stejná dřímota jako Edu z vrátnice, jenž setrvával zabořený do křesla a hlasitým chrápáním přebíjel zvuky z napůl rozladěného rádia.
Návštěvní hodiny již skončily, pročež byly dveře zevnitř zamčené a klíč vyzývavě trčel ze zámku. Anna si mohla nerušeně odemknout a vyjít ven, do studené noci, vstříc autobusu, jenže záhy ji napadlo, že by mohl Edovi do nestřeženého vchodu někdo vniknout. Nešlo o velkou šanci, avšak nějaká byla. Raději zaklepala na okénko, a když se vrátný ošil, zakřičela skrze sklo.
„Edo, pojď si zamknout!“
Strážce zdejšího teritoria ožil a spěšně si protíral oči. „Jé, Aničko… no jo, už jdu.“
Rádio osiřelo. A v něm samé koledy.
„Pěkné Vánoce, Edo.“ Usmívala se na něj a myslela to zcela upřímně. Věděla, že Eda je již vdovec, který má sice zítra službu, nicméně nepochybovala, že společnost ostatních, cukroví a ducha Vánoc ocení víc, než kdyby seděl sám doma. „Tobě taky, Aničko, užijte si krásné svátky,“ objal ji Eda blahosklonně. „Odpočinek ti moc prospěje. Víš, málokdo si to uvědomuje, ovšem Vánoce jsou božím darem i pro dospělé.“
„Já vím, Edo. Děkuju, že to vnímáš stejně…“ Usmívali se na sebe jako děti u vánočního stromu. Děti, co objevily delikátní tajemství.
„Začíná sněžit,“ pohodil Eda hlavou k proskleným dveřím, za nimiž se rychle snášely bílé vločky. „Utíkej, ať ti to neujede,“ zamrkal.
„Tak… Šťastné a veselé,“ pronesla Anna váhavě a poté vykročila pod příkrov noční temnoty. Cestu jí lemovala alej pouličních lamp.
Pohlédla na oblohu, z níž ustavičně padaly zástupy nových a nových vloček, ale s překvapením zjistila, že nad její hlavou se nenachází ani mráček. Hvězdy se blyštily jako démanty na tmavých šatech arabské princezny a poskytovaly hluboký vhled do útrob vesmíru. Vesmíru, kde možná není nic; pustiny nekonečného prostoru a hmoty v něm, a možná víc, než si lidská duše připustí.

***

Eda se poklidným krokem starého pardála vrátil ke svému křesílku a rozladěnému rádiu. Na stole ležely už nejméně pětkrát přečtené noviny, ušpiněné od kávy.
V rádiu zpíval Karel Gott s Ríšou Krajčem, když tu náhle přerušili vysílání.
„Přicházíme s mimořádnou zprávou pro Moravskoslezský kraj. V chemické továrně v Paskově došlo k úniku neznámé látky v podobě aerosolu, která v závislosti na aktuálním počasí kondenzuje a může připomínat sníh. Mluvčí společnosti nesdělil podrobnosti o složení sloučeniny, avšak je nanejvýš pravděpodobné, že tato chemikálie má vysoce negativní vliv na zdraví. Je nařízen přísný zákaz pohybu venku. Výstraha platí pro Ostravsko a přilehlé okolí, a to do odvolání.“
Poté si vzaly slovo opět písničky.
„Jsou Vánoce, jsou Vánoce, jsou Vánoce… čas, kdy nikdo z nás nemusí se bát…“

„Ale…“ Edovi poklesla brada, a jen co se vzpamatoval, vyděšeně vyhlédl z okna. Ulice zela prázdnotou, viděl pouze onu alej světel a poprašek klesající k zemi. „To přece…“

***

Anna vdechla několik vloček, jež ji donutily kýchnout. Na zdraví. Spěchala Čujkovovou ulicí směrem k zastávce Náměstí SNP. Vylidněnou ulicí, kde věrným společníkem zůstával jen poletující sníh. Pokud však o sníh šlo.
Hepčí!
Sáhla do bundy pro kapesník a důkladně se vysmrkala. Utřela nos a…
Bože! Vždyť ten kapesník byl bílý… se zeleným okrajem… Šokovaně zkoumala látku potřísněnou krví tak, jako by jí spadla do vědra na jelita. Tvář jí zachvátilo zděšení. V daný okamžik si ani neuvědomila, že tyto vločky ani trochu nestudí na kůži. Nestudí, spíš…
Strašlivě pálí. Strašně moc! Na rukou začaly naskakovat puchýře, svědivé a ohyzdné, které se při sebemenším kontaktu otevřely a začaly krvácet. Bože…
Přejela si dlaněmi po obličeji; předem tušila, co uvidí, jenomže zoufalost protkána zvědavostí ji přiměla pohlédnout na ruce, proměnivší se v jatka. Urputně pálící tvář se ještě pokusila utřít do rukávu, ale také ten se zbarvil do nachova. Zaječela jako smyslů zbavená a rozběhla se k ochozu u zastávky. Už jenom pár metrů, jenom…
Namísto toho se všechno vzdalovalo. Přestávala vidět na cestu, neboť její oči plnila krev. Kašlala jako umírající pacient s tuberkulózou a krev jí stékala po bradě, odkud odkapávala na bundu, boty a chodník… Chůze se změnila v odevzdané kulhání a smýkání podpatků o dlažbu.
Ale vždyť hodný Ježíšek existuje, děti milé…
Slepá, bez kyslíku a bez síly se poroučela k zemi, do náruče sněhobílé smrti.
  „... zas po roce jsou Vánoce, jsou Vánoce… a všichni andělé při nás budou stát…“
  Ve stejném okamžiku kocour rodiny Fitzkových s rozběhem prorazil okenní tabulku a skočil za doprovodu sypajícího se skla do kuchyně.

(Pozn. autora – jméno protagonistky i dějiště jsou skutečné)

Autor: Jan Hlubek
Název: Sněhobílá smrt
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Jan Hlubek
(*1994, Ostrava)
je český básník a spisovatel. Do povědomí čtenářů se zapsal jako autor románů RIP, ROSIE a Les (držitel #1 bestseller Knihy Dobrovský v kategorii český a slovenský horror), gotického veršovaného horroru Trpká hodina (na kterém spolupracoval s Vladimírem Rimbalou), ale také jako nezávislý publicista a editor. Pokud se nebojíte literárního zla, navštivte autora na jeho Instagramu: @janhlubek_official, Facebooku: Jan Hlubek(@officialjanhlubek.cz) nebo webu www.hlubek.cz