DVOJROZHOVOR: Madla Pospíšilová Karasová a její manžel

Posledním rozhovorem s autory z nakladatelství Golden Dog a jejich příbuznými - manželi, manželkami a dětmi - je ten přímo s organizátorkou celého SklepConu a jejím manželem, protože bez jejich odpovědí by to nebylo úplné. Dnes Madla Pospíšilová Karasová a její manžel.

*

Madla Pospíšilová Karasová je mezi smečkou nakladatelství Golden Dog nováčkem, ale doufá, že si v ní i díky hororovým příběhům založeným na skutečných událostech udrží.
První román o farmářce chovající poníky a rodící osmerčata sice napsala v osmi letech, ale kdovíproč o tuto literární perlu žádný velký nakladatel zájem neměl. Splnění svého spisovatelského snu se tak dočkala až ve 38 letech, kdy jí v nakladatelství Epocha vyšel černohumorný povídkový debut o strastech mateřství Kronika rodu Příšeráků.
S válečnou povídkou Den, kdy na zemi zemřela naděje vyhrála 1. ročník Velké povídkové soutěže nakladatelství Knihy Dobrovského. Své povídky publikovala například v týdeníku LUK, na webu Sarden či na stránkách HororrConu, ale také časopisecky (revue Pandora, Krátký řez, XB-1). V nakladatelství Golden Dog jí zatím vyšel dokumentární psychologický horor z prostředí kanadských křesťanských sirotčinců V pekle jsme všichni Hébert.  

1) Kdy se v tobě objevilo nutkání psát příběhy?
MPK: To netuším, prostě to tam bylo a dřímalo. Dle bájných vyprávění starců jsem o sobě už ve čtyřech letech tvrdila, že budu spisovatelka, no a netrvalo to ani čtyřicet let a je to vážně tady. Vytvářet příběh mě vždycky nesmírně bavilo, ale ta chuť nabídnout ho k vydání za mnou přišla až ve zralém věku. Naštěstí, protože jsem se prostě a jednoduše potřebovala vypsat.

2) Proč zrovna horor?
MPK: Protože je v něm všechno, co žijeme. Nesmírně mě baví zpracovávat takové ty klasické dětské strachy z pootevřených dveří, bubáka pod postelí, nebo naopak typické mateřské strachy, ale nebojím se i závažnějších témat. Baví mě na tom ty emoce, různorodost hororového žánru. Protože horor má vážně tisíc podob. Můžu být bizarní, nechutná, vtipná, krvavá, explicitní, ale taky můžu děsit jen vyvoláváním různých pocitů. A to mě baví, ta nesmírná žánrová pestrost.

3) Lekneš se někdy sama toho, co jsi napsala?
MPK: Já ne, spíš ti ostatní s tím mají problém (mrká na manžela).

4) Máš nějaké rituály před, při nebo po psaní?
MPK: Hele, fakt jako ne. Tím, jak se snažím se psaním skloubit dvě práce, děti v pubertě a domácnost, tak ke psaní využívám každé vhodné volné chvilky. Potřebuju se na psaní soustředit (nemusím mít úplné ticho, naopak mi pomáhá, když si jako zvukovou kulisu pustím nějaký vhodný film, který znám slovo od slova), takže píšu jen, když jsem doma sama, což jsou hodně vzácné chvíle. V reálu to pak vypadá tak, že do sebe nahrnu kafe a rychle píšu, než se ozve první prásknutí dveří a „Mamíí, sem doma!“ Pokud mám volný večer, volím pak místo kávy raději dobré suché červené víno, ale čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že večer mi tak nějak už zbývá energie akorát tak k dýchání.

5) Máš nějaké oblíbené autory nebo jsi pouhým rychlohltačem písmenek?
MPK: Obojí! Některé žánry se hltají tak snadno a dobře, třeba takové Není nebe nad Mexikem od Michala Březiny jsem takřka vdechla, stejně jako svou oblíbenou sérii Legie od Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové. Pak jsou ale knížky, u nichž si vyloženě užívám každé slovo, přemýšlím nad přečteným, a na čtení potřebuju svůj čas a klid. To jsou třeba knížky od Ludmily Svozilové. Ale to jsem odběhla od otázky. Čtu strašně ráda a každou chvíli. Posledních pár let preferuji hlavně tuzemské autory, protože, zatraceně, máme tady u nás spoustu skvělých spisovatelů a spisovatelek. A díky perfektním nakladatelům, kteří dávají šanci nováčkům, můžu nacházet pořád skvělé nové příběhy.

6) Co říkáš na své kolegy z nakladatelství Golden Dog? Neboj se být explicitní. Vnímáš tu nějakou rivalitu?
MPK: Jsem na ně hrdá a mám je strašně moc ráda. Jak kvůli zajímavým příběhům, které píšou, tak kvůli tomu, že jsme si sedli i lidsky. Martin Štefko má neuvěřitelný čuch na lidi a já si mezi bandou z GD připadám jako mezi nejlepšími kamarády. Ale jednu výtku mám … strašně moc jí a pijí!

7) Čeho se nejvíc bojíš?
Ztráty, bolesti. Ale taky klaunů, můr a rybenek. A toho, že se jednou začnu brát moc vážně.

Manžel Madly Pospíšilové Karasové hraje tak trochu roli paní Colombové. Co taky chcete od muže, který si vzal pseudonym, že jo. A co nám na svou ženu prozradil?

1) Jaké to je, mít v rodině spisovatele? Vnímáš to jako pozitivum nebo si to s sebou nese spíše negativa?
AP: Rozhodně negativa.

2) Ovlivňuje tě nějak psaní tvé ženy?
AP: Rozhodně ovlivňuje.

3) Čteš rukopisy své drahé polovičky?
AP: Rozhodně ne.

4) Znechutil tě někdy nějaký její příběh, že sis říkal, jak jsem si ji mohl vzít?
AP: Rozhodně ano.

5) Má tvá žena nějaké otravné zvyky týkající se psaní?
AP: Rozhodně nevím.

6) Máš nějakou vtipnou historku ze života s autorkou hororu?
AP: Mám spoustu vtipných historek, které se ale netýkají spisovatelství.

7) Chtěl bys být hlavním hrdinou příběhu své ženy?
AP: Strašně moc bych chtěl být zobrazen jako vyšinutý psychopatický masový vrah koťátek.