ROZHOVOR: Marko Hautala

Finský spisovatel Marko Hautala je autor hororových románů Architekt temna, Bába motyka a Šeptající dívka. Co ho vedlo k napsání knihy pro děti? Jak vzpomíná na práci v ústavu pro duševně choré? A jak se daří hororu ve Finsku? To vše a mnohem více se dozvíte v nejnovějším sardenském rozhovoru. 

1) Pracoval jste v ústavu pro duševně choré. V rozhovoru pro Golden Dog jste uvedl, že v mnoha ohledech šlo o důležitou zkušenost, která se stále projevuje ve Vašem psaní. Co jste si z práce v psychiatrické léčebně odnesl? Šlo o cennou lekci do života?

Zkušenosti, které mi dala práce v ústavu pro duševně choré, mi daly perspektivu o tom, jak křehké je ve skutečnosti naše pojetí reality. Rádi si myslíme, že realita je jednoduchá: koukáte na svět a váš mozek zpracovává informace zvenčí. Ono to je ale většinou naopak: naše mysl vytváří věci a ty pak vysílá do reality okolo nás. Na toto téma vyšla spousta studií a praxe v psychiatrické léčebně mě v tom utvrdila konkrétními příklady. 

2) Vzpomenete si na situace, kdy Vám Vaše práce dala opravdu zabrat? 

U některých pacientů bylo opravdu těžké sledovat hlubiny jejich utrpení. Nemocnice byla navíc určená také pro lidi, kteří spáchali nějaký zločin, a číst reporty o násilných věcech, jež někteří z nich spáchali před institucionalizací, nebylo zrovna jednoduché.

3) Už jako malý jste se zamiloval do světa literatury. Navštěvoval jste knihovnu a listoval jste v knihách ještě předtím, než jste se naučil číst. Navíc, Vaši rodiče Vás do knihovny brali skoro každý den, takže jste si ke knihám mohl utvořit vztah velmi snadno. V čem si Vás knihy získaly? Co Vás na nich okouzlilo?

Už od útlého věku si pamatuji, jak mě neuvěřitelně nudily a frustrovaly každodenní záležitosti a povinnosti. Většinu dětství a puberty jsem strávil v betonové bytovce a vždycky jsem hledal nějakou příslovečnou králičí noru, kterou bych utekl za něčím více vzrušujícím. Knihy mi tuhle možnost poskytly. I teď, jako dospělý, mám pocit, že to, co většina lidí vnímá jako realitu, je jen nudná verze něčeho mnohem smysluplnějšího. Takže v jistém slova smyslu stále hledám cestu ven. Čtení a hlavně psaní jsou dobrými způsoby, jak jí dosáhnout. 

4) Pocházíte z Finska, země, která je známá pro svou bohatou kulturu a rozmanitou mytologií. Co jako rodilý Fin na své zemi nejvíce obdivujete?

Tohle je těžké, protože na pořádnou analýzu jsem příliš zaujatý. Kdykoli se vracím do Finska ze zahraničí, samozřejmě se cítím být doma. Finsko se stalo křesťanskou zemí o trochu později než zbytek Evropy, takže tu máme takový nešvar mezi tradicemi. Ty pohanské měly možnost se vyvinout, například taková sauna má pro Finy stále silnou citovou hodnotu, a to i přesto, že lidi nad svými pohanskými kořeny aktivně nepřemýšlí.

Všechno si to užívám, zejména ve spojení se zimou a tmou, které v naší zemi panují většinu roku. Na zimní temnotě je něco uklidňujícího a krásného. Temno není nedostatek světla, ale něco mnohem hlubšího. V prosinci a lednu si velice užívám dlouhé procházky. V našem národním eposu Kalevala se píše o Pohjoli, tedy temném místě s poli plnými hadů, které je ale také velmi nádherné a magické. To myslím vystihuje finskou zimu docela přesně. 

5) Pro server Study.eu jste řekl, cituji: „Na budoucího spisovatele hororů jsem byl ve svých studentských letech překvapivě pesimistický, co se týče žánrové literatury. Zdálo se, že v malé zemi, jako je Finsko, nejsou pro žánrové spisovatele žádné příležitosti.“ To mě přivádí k následující otázce. Jak vypadá současný finský trh? Jsou u Vás horory okrajový žánr, nebo se jim naopak daří?  

Stejně jako v mnoha zemích, i tady je horor velmi okrajovou záležitostí. Měl jsem štěstí, že jsem se díky třem svým prvním románům dostal do mainstreamu, protože nebyly označeny jako horor, přestože jím byly. Za zády mi stojí silné nakladatelství, to taky pomáhá. Jsem jejich jediným hororovým autorem, takže si myslím, že mě u sebe chtějí, abych se jim staral o hororovou sekci. Ale kromě toho se o žánr starají převážně menší nakladatelství, mimo jiné například Haamu (nakladatel mé ženy).

6) Své knihy často zasazujete do města Vaasa. Odlišujete se tak od jiných finských autorů, kteří své příběhy situují do Helsinek. Co Vám na Vaase přijde zajímavé? V čem je toto město odlišné od jiných finských měst?  

Vaasa je na finské poměry středně velké město, takže se s ním většina čtenářů dokáže ztotožnit, a navíc obsahuje spoustu zajímavé historie. Bylo založeno v roce 1606, takže je relativně staré – opět na finské poměry, vím, že města v Česku jsou ještě starší. Vaasa bylo také město, přes které do Finska proudily nové nápady a filozofie, například kousek od města se nachází místo Vähäkyrö s velmi silnou, několik staletí starou mystickou tradicí. Mám moc rád všechny ty historické vrstvy a také blízkost k moři. 

7) Nyní přejdeme k Vaší literární kariéře. Mezi Vaše spisovatelské vzory uvádíte jména jako Ramsey Campbell, Haruki Murakami nebo William Blake. Nicméně zásadní pro Vás byl především Edgar Allan Poe a jeho povídky, které jste v 8 nebo 9 letech četl v zjednodušeném vydání. Co Vás na Poeově tvorbě uchvátilo? A proč byste Poeovy povídky doporučil čtenářům? 

Murakamiho jsem nečetl už celá léta, ale ano, jednu dobu jsem měl jeho práci hodně rád. Campbell a Blake a samozřejmě Poe patří mezi mé největší oblíbence. Na Poeovi mám rád jeho smysl pro podivno. Většina jeho příběhů není jen buď realistická, nebo fantastická, nachází se někde uprostřed – třeba takový Černý kocour. Když jsem Poea četl poprvé, někdy ve svých osmi nebo devíti letech, jeho příběhy mě docela šokovaly. Do té doby jsem četl hodně dobrodružných příběhů, u kterých i dítě vědělo, že jejich hrdinové budou v pořádku. V Poeových příbězích tomu tak ale nebylo a téměř to až uráželo moje pojetí toho, jak měly příběhy vypadat. Navzdory tomu (nebo možná právě proto) mě okamžitě zaujaly a z hororu se stala součást mého života. Mám moc rád také Lovecrafta, ale myslím, že Poe měl na moje psaní větší vliv.  

8) Vaší první česky vydanou knihou byla Bába Motyka (2016). Příběh byl inspirovaný skutečnou městskou legendou, která Vás jako malého vyděsila. Jaká věc Vám na postavě Báby Motyky přijde nejděsivější?

Městská legenda, která posloužila jako inspirace pro román, je vskutku tajuplná a znaly ji všechny děti a teenageři v mém okolí. Když jsem o ní začal psát a ptal se lidí, kteří vyrůstali ve stejné čtvrti, na jejich vzpomínky týkající se Kuokkamummo, setkal jsem se s nadšením. To ale vystřídalo ticho, jakmile jsem začal pátrat po detailech. Nikdo nevěděl, proč se Kuokkamummo toulala v lesích ani proč by zabíjela děti. Přišlo mi to fascinující a začal jsem pro tu postavu vymýšlet příběh. Chtěl jsem ale, aby Kuokkamummo zůstala neurčitou postavou, něčím, o čem víte, že tam je, ale nikdy ji úplně nespatříte – přesně takhle jsme ji vnímali my. Byla zosobněním našich nejsilnějších obav a takovým obavám není možné dát úplný smysl. Při studiu legendy jsem našel její potencionální začátek. Na začátku 20. století postihl oblast, kde ta legenda pobývala a která se tehdy skládala jen z pár pobřežních panství, otřesný případ matky, která zabila své děti. Je možné, že legenda vznikla na tomto základu a v průběhu desetiletí se vyvinula do démonické postavy, která strašila v lesích. Nedávno jsem ve Finsku vydal druhý díl Báby Motyky. Vždycky jsem se křižoval, že nebudu psát pokračování, ale tady to nešlo jinak. Doufám, že si ji někdy přečtete i v Česku.

9) Rok nato Vám v Česku vyšla Šeptající dívka. Jednou z ústředních postav je psycholog Anton Ramajaa. Když jste Antona psal, měl jste od začátku promyšlený jeho postupný vývoj, nebo jste jej vymýšlel za pochodu? 

U každého příběhu i postavy jde vždy o kombinaci plánování a intuice. Vždycky si načrtnu hrubou osnovu o tom, co se stane a jak se budou postavy vyvíjet, ale nikdy to nefunguje do puntíku, protože příběh se najednou posune úplně jiným směrem a moje představivost mě přenese na místa, na která jsem se neplánoval dostat. Ale to je to, co dělá psaní zajímavým – to napětí mezi plánem a ryzím chaosem. Myslím, že tímhle způsobem žijeme i naše životy.

10) V roce 2020 Vám česky vyšel román Architekt temna. Šlo o Vaši první spolupráci s nakladatelstvím Golden Dog. Proč si Vás Martin Štefko (provozovatel a vlastník Golden Dogu, pozn. redakce) vybral a jak probíhala následná spolupráce?

Pokud si dobře vzpomínám, tip na Martina a Golden Dog mi dal Honza Vojtíšek. Tehdy jsem čerstvě změnil agenty a kvůli tomu svým způsobem přišel o kontakt se svým předchozím českým nakladatelem. Měl jsem rovněž zájem o čistě žánrového nakladatele, protože hodně mainstreamových nakladatelů propaguje moje knihy jako krimi nebo thrillery, jelikož mají dojem, že se horory moc neprodávají. Ať už mají pravdu, nebo se mýlí, mým cílem je dostat knihu ke čtenářům žánru. A spolupráci s Golden Dog jsem si nesmírně užil. Martin je v mnoha ohledech mnohem profesionálnější než některá velká jména, se kterými jsem měl tu čest!

11) Kromě románů Vám také česky vyšly dvě povídky. První z nich, Podzemní Nil, byla publikována v internetovém hororovém magazínu Howard. Co Vás inspirovalo k sepsání příběhu?

Podzemní Nil je zajímavý příběh v tom smyslu, že je alespoň z poloviny založen na reálných zkušenostech, které jsem na začátku tisíciletí prožil se svou ženou Tiinou v Egyptě. Postavy jsou samozřejmě vymyšlené, ale opravdu jsme se podívali do podzemní hrobky, která byla turistům jinak nepřístupná. Chlapík nám přinesl mumii a useknutou hlavu mumie a poprosil nás, abychom je vyfotili. Jenom podotknu, že jsme nikoho neprosili, aby nás tam vzal, a proto to bylo o to víc matoucí a děsivé. Dodnes nevím, jestli ta mumie a hlava byly skutečné, nebo ne, a tuto nejistotu jsem zapracoval do příběhu. Když jsem o tom psal, měl jsem v hlavě klasické gotické příběhy o mumiích, které byly populární ve Velké Británii v 19. století, a to jsem propojil s lehce paranoidní, téměř až konspirační myšlenkou o podobě starověkého Egypta.

12) Druhá povídka, Jezero Vassor, byla součástí povídkové sbírky Sešívance: Druhý steh. Spolupracoval jste na ní s Honzou Vojtíškem. Šlo o Vaše první společné psaní s jiným autorem. Jak se Vám s Honzou spolupracovalo? Dokázali jste se názorově shodnout na směřování zápletky, nebo jste museli hledat kompromisy? 

Je pravda, že jsem do té doby nikdy nespolupracoval na příběhu, a navíc jsme se museli potýkat s dalším problémem v podobě jazykové bariéry, protože jsme museli komunikovat anglicky, abychom si mohli předávat části příběhu. Honza mi to ale hodně ulehčil, protože z praktických důvodů to musel být on, kdo měl pod palcem celkovou podobu příběhu. Myslím, že to byl Honza, kdo na začátku hodil do placu nápad o jezeře, které vrací své mrtvé. Tohle téma už jsem tak trochu zpracoval v románu Leväluhta, který vypráví o reálném vodním pohřebišti poblíž Vaasi. Spojil jsem tuhle myšlenku s jezery Saivo, které v mytologii Sami mají na svém dně bránu do podsvětí. Celý proces psaní byl snadný a zábavný, tak uvidíme, jestli se v budoucnu zúčastním něčeho podobného.

13) Loni v listopadu Vám u Golden Dogu vyšla dětská knížka Kryšpín Kůstek a prokletí knihovnického psa (v originále Lauri Luu ja riivattu lukukoira). Co Vás vedlo k napsání knihy pro děti? A jak vlastně vznikla postava malého kluka Kryšpína?  

Manželka mě léta prosila, abych napsal dětskou knihu pro její nakladatelství Haamu, ale mně se to nikdy nepozdávalo, zejména proto, že jsem nevěděl, jestli bych dokázal napsat něco pro děti. Když mě napadl námět o posedlém psovi, který umí číst, a chlapci, kterému dělá čtení potíže, nějak mi to všechno zapadlo do sebe a já to chtěl zkusit. Hodně mi pomohl můj osmiletý syn Lauri, který se nabídl, že mi knihu okomentuje, takže jsem dostal zpětnou vazbu z první ruky a to mi pomohlo zpracovat knihu tak, aby uspěla u cílové skupiny. Co čert nechtěl, syn má stejné jméno jako hlavní postava! Už jsem napsal druhou knihu a určitě vás překvapí, že v ní vystupuje starověká egyptská mumie.

14)  Nepíšete pouze knihy. Rovněž jste napsal grafický román Pale Toes podle jedné z Vašich starých povídek. Co je náročnější – napsat literární text nebo komiksový scénář? 

Vlastně to bylo docela jednoduché, protože se o většinu práce postaral umělec Broci. Posílal mi obrázky, abych mu k nim přidal komentáře, ale já je většinou rovnou schválil. Problém při adaptaci příběhu do komiksové podoby byl ten, že se odehrával převážně v síti prehistorických jeskyní a ve stísněných prostorách, ale myslím, že co se vizuálu týče, Broci se s tím popral skvěle. 

15) Na Pale Toes jste se spojil s finským výtvarníkem Brocim, se kterým jste také spolupracoval na Kryšpínovi Kůstkovi. Zatímco v Pale Toes se držel ponurého stylu, v Kryšpínovi vsadil na jednoduchou dětskou stylizaci. Jak se Vám s Brocim spolupracuje? Jste rád, že můžete pracovat s kreslířem, který se dokáže přizpůsobit náladě konkrétního díla?

Z práce s Brocim mám obrovskou radost a náš pracovní vztah se za ta léta hodně vyvinul. V případě dětské knihy nejde jen o moje slova, která inspirují podobu obrázků, ale funguje to i naopak. Broci mi někdy poslal obrázek nebo náčrt, na základě kterého jsem něco změnil v příběhu. Někdy si přeji, aby i moje romány byly ilustrované, ta kombinace mi vážně sedne. Je fajn mít kreslíře, který se dokáže přizpůsobit různým příběhům a stylům. Broci v tuhle chvíli kreslí obálky pro Flame Tree Press – dnes dost možná nejpopulárnějšího žánrového nakladatele anglické literatury. 

16) Na konci mých rozhovorů se hostů ptám, co by chtěli vzkázat čtenářům Sardenu. Tentokrát to ale uděláme trošku jinak. Napište čtenářům krátký vzkaz ve finštině. Fantazii se meze nekladou.  

Hyisiä terveisiä Pohjolasta! Muistakaa Karel Jaromír Erbenin varoitus ja pysykää kaukana vedenhengistä.

Otázky: Daniel Palička

Překlad: David Hálek

Autor fotografie Marko Hautaly: Veikko Somerpuro