ROZHOVOR: Petr Švec

Petr Švec je vycházející hvězda české hororové scény. Autor pocházející z Pardubic se v rozhovoru rozpovídal o svém rodném městě, povídkových soutěží, románové prvotině Otrávené duše a žhavé novince Rovnováha, která letos vyšla u nakladatelství Golden Dog. Chcete se dozvědět více? Tak čtěte dál.  

1. Narodil jste se v Pardubicích, kde jste prožil většinu svého života. Proč by lidé měli Pardubice navštívit? Jde podle Vás o úžasné místo k životu?
Tady prostě nemůžu být objektivní, protože i ta nejobyčejnější šedivá místa pro mě jsou leckdy výjimečná. Mám je spojená se vzpomínkami, které jim dodávají speciální barvu a lesk. Říká se, že jsme město perníku a sportu. Pardubice a blízké okolí jsou navíc jedna velká placka, takže ideální místo pro projížďky na kole či na bruslích, pokud ze sebe nechcete vypustit duši. Co se týče památek, tak musím vypíchnout krásný renesanční zámek nebo hrad Kunětická hora, odkud je krásný výhled na okolní krajinu. Má to tady samozřejmě i své mouchy, ale já je přes růžové brýle moc nevnímám. Takže ano, jedná se o úžasné místo k životu. Kdo nesouhlasí, tak to se mnou může probrat u piva.

2. Jsou pro Vás Pardubice velkým zdrojem inspirace? Vycházíte při psaní ze skutečných pardubických lokací?
Ano, znám to tady jako svoje boty, takže se cítím komfortně a jistě, když příběh zasadím do svého rodného města. Nemusím složitě přemýšlet, jestli nepíšu nějaké faktické nesmysly. Když cítím, že by to příběhu mohlo pomoci, tak si některé detaily upravím, ale s podobnými úpravami šetřím, aby z toho nevzniklo nějaké fiktivní město. I když… Raskovice z mého prvního románu Otrávené duše vlastně neexistují, ale je to celkem věrná kopie skutečného městečka Bojkovice nedaleko slovenských hranic, kam o letních prázdninách jezdím za částí své rodiny. Takže další místo, které nosím v srdci.

3. Jako malý jste byl velice citlivé dítě, což dokládá pasáž z Vašeho životopisu. Dovolím si citovat: „Okolí mě považovalo za lítostivého chlapce. Špatná známka? Stydlivý pláč. Prohra ve sportu? Rozhořčený pláč. Zmeškaný seriál? Bezradný pláč…“Posunul Vás smutek vnitřně kupředu a je podle Vás nedílnou součástí našeho života?
Smutek je podle mě extrémně důležitá emoce. A pokud se ho v průběhu života naučíme zpracovat, může nás posunout mnohem dál, než si myslíme. Bez smutku bychom nedokázali prožívat opravdovou radost, protože bychom neměli potřebné srovnání. Někde jsem slyšel, že zklamání, které je se smutkem úzce spjato, buduje charakter. A po všech těch letech, co tady na světě okouním, musím s tímto tvrzením souhlasit.

4. Na předchozí otázku lehce navážu. Plakal jste někdy v posledních několika dnech, ať už když jste byl smutný nebo veselý?
Já se nechám rád dojímat, a čím jsem starší, tím jsem větší citlivka. Ale taky se rád směju a ještě raději rozesmávám lidi kolem sebe. Takže ano, v uplynulém týdnu se mi stalo obojí. V kině mě dojala jedna moc pěkná loutková pohádka, takže slzička ukápla, ale než se v sále rozsvítilo, tak jsem ji chlapácky utřel. No a smíchy jsem brečel na jedné pracovní oslavě, kde byla hromada zábavy a skvělých lidí. Co víc si přát.

5. Během studií na vysoké škole jste začal vášnivě číst a narazil jste na tvorbu Stephena Kinga. Co Vás na Kingových příbězích zaujalo a které knihy Vás nejvíce zasáhly?
Jedním slovem: postavy. King je umí brilantně vykreslit. Stačí mu pár stránek, během nichž mi dokáže několikrát brnknout na struny, které mám někde uvnitř, a pak už jsem jeho až do posledního písmenka. U čtení jeho knih se mi reálně stává, že kroutím hlavou a říkám si: „Do háje, tohle bych chtěl umět.“ Myslím si, že bych ho hltal, i kdyby psal úplně jiný žánr, protože pro mě to není pouhý král hororu. Z tohohle trika už dávno vyrostl.

King má celou plejádu skvělých románů. Jeho „opus magnum“ je předmětem častých debat. Někdo tvrdí, že je to série Temná věž, další vyzdvihují Svědectví, ale já osobně hlasuji pro román „To“, po jehož dočtení jsem se rozhodl, že zkusím psát vlastní tvorbu. Omlouvám se všem, komu se mé knihy nelíbí, ale tohle „To“ prostě celé odstartovalo.

6. Máte oblíbené adaptace Kingových děl (nehledě na médium)? Pokud ano, které byste vypíchnul a proč?
Je celkem zajímavé, že nejlépe hodnocené Kingovy adaptace, nespadají do hororového žánru, kterým se tolik proslavil. Já tady půjdu s davem a vypíchnu filmy Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle. Oba tyto klenoty režíroval Frank Darabont, který se tak navždy zapsal do filmové historie. Tihle dva pánové se zkrátka hledali, až se našli. Kingovy samostatné režijní pokusy skončily nevalně, ale ve spojení s Darabontem vzniklo něco magického.

7. Nyní přejdeme k Vaší literární tvorbě. V roce 2012 jste začal publikovat online povídky. Co Vás na povídkách baví a proč je rád píšete? 
Povídky jsou podle mě ideální literární útvar, se kterým byste měli začít, pokud koketujete se psaním. Jsou osvěžující a z pohledu čtenáře nesežerou tolik času. Já to rád přirovnávám k hudbě, kdy napsat povídku je jako složit píseň, zatímco napsat román je jako složit celé album. Existuje několik webů, kde můžete své povídky jednoduše publikovat. Nejlepší na tom všem je rychlá zpětná vazba od čtenářů. Velmi záhy zjistíte, zda jste se během psaní vydali tím správným směrem, nebo zabloudili do slepé uličky. Mně osobně to strašně prospělo. Pochvalné komentáře mi pomohly se psaním neseknout a konstruktivní kritika mě zase donutila nezakrnět a pracovat na sobě.

8. Na Vašem webu si lidé mohou přečíst dva krátké příběhy – temnou love story Druhá šance a smutný psí příběh Endy. U Endyho bych se na chvíli pozastavil. Napsal jste o něm, cituji: „Tohle vyprávění kdysi vyhrálo povídku měsíce a dostalo se do celoročního finále. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že začnu psát.“ Vděčíte této povídce za hodně, ačkoliv pojednává o tíživém a velice osobním tématu?    
Skutečnému Endymu vděčím za strašně moc. Vyrůstal jsem jako jedináček a Endy mě naučil dělit se o lásku a pozornost. Udělal ze mě lepšího člověka. Ta povídka je moje osobní zpověď a poděkování. Nikdy na něj nezapomenu. Stephen King probudil moji lásku ke psaní a Endy ji posunul na novou úroveň.

9. Na chvíli bych se pozastavil u povídky Čert, která je zdarma dostupná ke stažení. S příběhem jste zabodoval v literární soutěži, kterou pořádaly Knihy Dobrovský. Později byl zařazen do povídkové sbírky V hrůze a krvi zrozeni. Co Vám zkušenosti z povídkové soutěže daly? A byl jste na svůj úspěch patřičně hrdý?  
Čert je další velmi osobní povídka, která odráží moji lásku k synovi. Soutěže jsem si všiml na poslední chvíli a neměl moc času na přemýšlení. Ležel jsem v posteli a říkal si: „Musíš to postavit na něčem, co dobře znáš, dát tam postavu, kterou miluješ, a hodit ji do situace, která ti bude trhat srdce. Jenom tak ze sebe vymáčkneš to nejlepší.“ Byla to skvělá zkušenost. Obrovská konkurence v kombinaci s odbornou porotou mi naháněly hrůzu, ale když jsem pak během vyhlášení našel svoji povídku mezi výherními, skákal jsem dva metry do vzduchu. Následná spolupráce s redaktory Knihy Dobrovský byla také velmi inspirující. Jsou to skuteční profesionálové.

10. Vaše románová prvotina Otrávené duše vyšla v roce 2017. Jak dlouhá Váš první román vznikal a jak náročný byl tvůrčí proces?
Otrávené duše jsem psal necelé tři roky. Já obecně tvořím velmi pomalu. Proklínám se za to, nadávám si, ale rychleji to momentálně neumím. Chybí mi ta naléhavost a píle velkých spisovatelů. Psaní mě nesmírně baví, na druhou stranu mě však i poměrně vyčerpává. Vždycky jsem chtěl napsat příběh ze základní školy. Spousta postav, spousta osudů. Je to moje prvotina a obsahuje nováčkovské šotky, ale dal jsem do ní svoji otrávenou duši.

11. Váš druhý román Rovnováha (2023) vyšel u nakladatelství Golden Dog. Jak probíhala spolupráce s Martinem Štefkem? Dal Vám Martin nějaké cenné rady?
Martina Štefka obdivuji a jeho nakladatelství Golden Dog sleduji již delší dobu. Je to obrovský dříč, který toho pro český hororový žánr udělal strašně moc. Začínal na zelené louce a jeho renomé každým rokem sílí. Je mi ctí, že jsem mohl svůj druhý román vydat právě pod jeho záštitou. Redakci pak svěřil kolegyni Nelly Černohorské, což byla ta nejlepší věc, která moji knihu mohla potkat. Její cenné rady a postřehy posunuly příběh na vyšší level. Bez ní by Rovnováha nikdy nebyla tou knihou, která ve finále vylezla z tiskárny.

12. Rovnováha je duchařský horor, jehož příběh se v druhé polovině odehrává v obří továrně. Možná to bude trošku klišoidní otázka, ale vycházel jste při psaní ze svých vlastních zkušeností? Pracujete v korporátní společnosti, takže se tento dotaz přímo nabízí :-).
Během tvůrčího procesu se vždy snažím řídit pravidlem, které říká, že máte psát o tom, co dobře znáte. V továrně, kde se montovaly počítače, jsem skutečně pracoval. Toužil jsem vystihnout atmosféru toho místa přesně tak, jak se mi vypálila pod kůži. Snad se mi to alespoň částečně povedlo.

13. Romány Otrávené duše a Rovnováhu dohromady spojuje hororový námět. K hororovému žánru jste měl blízko odjakživa. Ale co Vás na něm tak baví? Proč si myslíte, že jde o skvělý žánr?
Hororový žánr mě naučil dvě zásadní věci. Fandit dobru a nezavírat oči před zlem. Tohle vnímání světa mě dlouhodobě formuje. Moc dobře si uvědomuji, že se všude kolem dějí hrozné věci a zároveň cítím tu energii, která má moc tahle zvěrstva zastavit. Hororový žánr tento souboj staví do zásadního kontrastu a vyvolává silné emoce. Pustíte je ven a svým způsobem se očistíte od svých vlastních strachů, které řešíte v reálném životě.

14. Srdce Vám sice bije pro horor, jednoho krásného dne byste ovšem chtěl vydat pohádkovou knihu pro děti. V dětství jste totiž miloval pohádky jako Nebojsa, O statečném kováři nebo Třetí princ. Co Vás na pohádkách tak přitahovalo? Myslíte si, že mají co říct i dneska?
Možná budete kroutit hlavou, ale pohádky mají s hororovým žánrem hodně společného. Obsahují nadpřirozeno, boj dobra se zlem a krásně vykreslují lidskou povahu, když se jednotlivé postavy dostávají do extrémních situací. Ty opravdu kvalitní pohádky jsou nesmrtelné a měli bychom je sledovat společně s našimi dětmi, abychom si stále dokola připomínali skutečné životní hodnoty.

15. Co byste poradil začínajícím spisovatelům? Na co by si měli dát pozor?
Hlavně to nevzdávejte! Psaní je osamělá a náročná činnost, během níž snadno sklouznete ke skepsi a pochybnostem nad svými schopnostmi. I ti nejlepší spisovatelé občas přemýšlí, jestli jsou dost dobří na to, aby jejich nová kniha u čtenářů obstála. Piště pěkně písmenko za písmenkem, větu za větou a zvládnete to. Já vám fandím! Pokud vás zajímá, jak nezešílet z tvůrčího psaní, můžete si přečíst jeden z článků na mém blogu:
https://www.svecpetr.cz/l/jak-nezesilet-z-tvurciho-psani/

16. Otázka závěrem – co byste vzkázal čtenářům Sardenu?
Já s oblibou říkám, že každý, kdo v životě přečetl alespoň jednu knihu, je můj osobní hrdina. Psaní bez čtenáře postrádá smysl. Takže, hrdinové moji, nepřestávejte číst, protože svět vás potřebuje.