Rudolf Pokorný o Čachtické paní

Rudolf Pokorný (1853-1887) patřil mezi ty české básníky, kteří v devatenáctém století navštívili Slovensko, a to v letech 1879, 1880 a 1885.
Výsledkem cest byla řada básní, které samozřejmě oslavovaly především přírodní krásy a rázovitý život zdejšího lidu. Pokorného však navíc zaujala i temná postava Čachtické paní.

Nejprve o ní roku 1881 publikoval rozsáhlejší populárně laděnou historickou studii v časopisu Ruch (č. 27 a 28), a to pod názvem Paní čachtická. Z tohoto článku vybíráme nejzajímavější pasáže:
V červenci loňského roku navštívil jsem podruhé Slovensko, abych si v jeho přírodě a v jeho lidu nasbíral látku pro některé práce literární, pak abych seznal, učinila-li myšlenka sblížení našeho se Slováky na cestě literární krok dopředu, čili nic. Zde ovšem není místa pro úcty z mé cesty; v řádkách těchto chci popsati stručně toliko partii jedinou, kterou jsem konal na trosky čachtické, a podati k pověstem o paní Čachtické zprávy soudní a historické.
(…) Maxmilián II. vyměnil (…) Čachtice za hrad Kanižu od Uršuly Kanižayové. Tato vdala se za Nádasdyho, a syn jejich František Nádasdy pojal za choť Alžbětu Báthoryovou (z královského rodu), která stala se pověstnou svými krvavými lázněmi a jmenována je dosud prostě paní Čachtickou. O tomto upíru vypravuje se pověst, která ve světle historickém nabývá ještě více příšernosti. Paní Čachtická byla marnivá žena, která ještě za života svého chotě pokoušela se nadpřirozenými prostředky zvýšiti svou krásu. Jednou česala prý ji před zrcadlem komorná a škrábla ji trochu hřebenem. Hněvivá paní udeřila pro to dívku v líce, z něhož vystříkla paní krev do tváře. Krev tu rozestřela prý paní po tváři a když ji smyla a v zrcadlo opět nahlédla, zdálo se jí prý, že pleť její na tom místě, kde rozestřela krev, stala se jemnější a mladistvější. Zlý duch šeptal prý jí hned, aby se koupala v dívčí krvi, že se stane spanilejší. Bylať to pověra tehdejšího věku, která si i do rozličných lékařských knih proklestila cestu a platila za pravdu. Na hradě žil od dětství sluha Ficko; ten musil prý opatřovati paní děvčata, jež zvláště babice Helena a Dorota rozličným způsobem vraždily. Počet takto ubitých děvčat udává se nestejně; jisto je však, že vzrostl do set, a obyčejně, jak i ze zápisů soudního líčení uvidíme, myslí se, že bylo povražděno asi 650 dívek. Zrazena byla prý pak ukrutnice Čachtická jedním otcem, který šel hledat svou dceru Milušku na hrad a slyšel ji vzdychat ze sklepa a volat jeho jméno. Paní Čachtická vydána byla potom soudu, kterýž odsoudil ji, aby byla po hlavu zahrabána do země a tak — při jídle — vězněna až do smrti. Trestu tomuto učinila smrť konec teprve po třech letech (1614). Spoluvinníci její byli však mučeni a usmrceni hned. Dívky vraždila prý paní Čachtická zejména na starém zámku Čachtickém ve sklepě, kdež prý se dosud spatřuje jamka, v níž leží kosti povražděných některých děvčat. Ve sklepech „starého kaštělu“ má nyní majetník Čachtic, hrabě Breuner víno a klíče od domu, kterým se vchází do sklepů, jeho úředník chová. My neměli jsme ani času ani chuti opatřiti si vstup do tohoto krvavého podsvětí, jež druhdy p. Medňanský navštívil. (…)
Novější spisovatel Ladislav Thuróczi líčí události tyto ve svém spise Hungaria cum suis Regibus a vypisuje počátky krvavých lázní paní Čachtické asi tak, jak je podává pověst, dříve již zde vypravovaná. Končí pak: „Praví se, že Alžběta v zuřivosti své tak pokročila, že i maso zavražděných pojídala a nic chutnějším nad tuto lahůdku nepokládala. Snadno lze si domysliti, že po smrti manžela Františka Nádasdyho r. 1604 i zločiny její vzrostly; neboť tato lásky nenasytná žena chtěla si spíše zjednati ženichy. Zatím řídla její ženská komnata a mnohé vznešené dívky postrádaly se. Bylť obyčej tehdy, že šlechtické dvory syny i dcery šlechty menší (prostřední) vychovávaly a vzdělávaly. Když tyto (dcery) rodiče (od paní Čachtické) zpět žádali, pravilo se, že pomřely a pochovány byly. A z počátku se sice tomu věřilo; když se však úmrtí opětovala, aniž by rodiče o nemocích či nehodách svých dcer zprávy byli dostali, ponoukala některé starost o dítky k bedlivějšímu pátrání. Tázali se tedy: jakou nemocí dcera jejich zemřela, jaký čas stonala, jaké měla léky. Když odpovídalo se k těmto otázkám vyhýbavě (semo tamo), žádali posléze, aby jim byl hrob dceřin otevřen. A když byly žádosti jejich odmrštěny, zmocnilo se jich neliché podezření, že v tom vězí lest a podvod. Pátrali tudíž u dvorního služebnictva po dcerách a mnoho se vyptávali, i dary a sliby jednali. I vylákali z některých, ale vraždění neznalých, jen to, že viděli, kterak dívky zdravé a neporušené vcházely do sklepu vinného, a potom že již nikdy jich neviděli. I nastalo teprve všeobecné podezření a zmatek největší. Tak dostala se věc na vědomí místokráli (palatinovi) a konečně i králi. Tito jmenovali vyšetřovatele a rozkázali, aby se co nejtajněji všeho chopili, vše vyzvěděli a vypátrali.“ (Z lat.) (…)
Abych opatřil si výpisy ze soudních akt o této věci, zajel jsem si, jak jsem již napřed podotkl, do Hlohovce, kdež prý se na zámku chovají. Také v Novém Městě povážském a nedalekém odtud Beckově uschovány prý jsou opisy. Prve, než se mi podařilo dosíci z míst těchto potřebných výpisů, zvěděl jsem odjinud, že pan Sasinek, vydavatel Slovenského Letopisu v Uherské Skalici, chová tato akta a jím samým dopsáno mi laskavě, že otištěny budou ve Slovenském Letopisu v původním znění, což se též v roč. IV. seš. 4. stalo. Celé přelíčení popsáno je latinou, která na madarčinu dosti postonává, výpovědi svědkův a obžalovaných podány jsou však maďarsky. Nemíním unavovati čtenáře otištěním překladu, dostačí snad jen zajímavější ukázky. Rozsudek vynesen byl dne 7. ledna r. 1611 pod předsednictvím Theodosia Sirmského ze Súlova, jakožto přísedícího „tabule veleposvátné“ (tj. nejvyššího soudu) královského Majestátu; pak jiných přísedících (…), kteří dí: „Když jsme dne 7. ledna r. 1611 v místě (…) nazvaném Bytčí ke přehlédnutí a soudnému rozhodnutí jistých záležitostí shromážděni byli: tu tam ve jménu a v osobě J. O., slovutný Jiří Závodský (palat. tajemník) proti viníkům Janu Fickovi a rovněž i Heleně, Dorotě a Kateřině, ženám šarvárským, takovouto vznesl obžalobu. Poněvadž zřejmo jest, že nejprve Pán Bůh, potom jeho Veličenstvo královské, Pán náš nejmilostivější, dle zvykův obyvatelstva a přání a hlasů velmožů vlasti naší uherské, k tomuto vrcholu úřadů a vznešenosti palatinské J. O. ustanovil, tak aby J. O. dle povinnosti svého úřadu, beze zření k osobám, dobré a nevinné chránil, vinníky však trestal; takovému závazku on dostáti chtěje, mimo jiné až posud řádně a užitečně vykonané a šťastně provedené veřejné věci království, slyše a znamenaje o neslýchané  od počátku světa, na pohlaví ženském, na krvi křesťanské, tak ničemné a satanské krutosti vznešené paní Alžběty Báthoryové, vdově po druhdy znamenitém a vznešeném pánu Františkovi Nádasdym (…), o toto království a vlasť naší jinak — zbožné paměti! — dobře zasloužilém; kteréžto ukrutenství juž od mnohých uplynulých let velice zvláštním a krutým způsobem na svých služkách, ženách a nevinných osobách páchala a mnoho jich, počtu téměř neuvěřitelného, z tohoto světa bídně zprovodila; tak těžkého zločinu slepýma, jak praví, očima a hluchýma ušima nejméně pominouti chtěje, po zavedení vážného vyšetřování, že týž zločin, z něhož ovdovělá paní Nádasdyová viněna, dle přiznání vlastních jejích sloužících spáchala, zřejmě postižena byla; seznav tu věc J. O. za svého návratu z Prešpurku a vzav s sebou znamenité a vznešené pány Mikuláše, hraběte ze Zrinských a Jiřího Drugetha z Homonnayů, i obeslav k tomu účelu věrné sluhy jmenované vdovy, a Emerika Megyeriho, poručníka Pavla Nádasdyho (nejspíše syna jejího), jakož i ne nepatrný zástup sluhův a vojínův k hradu Čachticím poslav, brzy po vkročení do tvrze úplně seznal, že skutečně pravda jest, co svědky objeveno; neb pannu jednu, jménem Doríci, která bičováním a mučením bídně zahynula, a dvě jiné, rovněž až k smrti ukatované a v téže tvrzi zemřelé, spolu s uvedenou paní Nádasdyovou zastihli; touto pak nelidskou a více než zvířecí divokostí a krutostí  pohnut jsa J. O. vzal s sebou sbor jmenovaných. na pomoc, touž ovdovělou Nádasdyovou, jakožto krvežíznivou  velebezbožnou ženu při samém zločinu postiženou, k doživotnímu vězení na hradě Čachticích určil a odevzdal;  tyto pak, Jana Ficka a Helenu, Dorotu i Kateřinu, jakožto pomocníky a vrahy nebohých osob (atd.), k čemuž již dobrovolně se přiznali, před pány soudce ustanovuje a za tak přílišné jich zločiny, aby práva a odměny se jim udělilo, žádá, a to i pro příklad jiným, podobné věci zamýšlejícím anebo páchajícím …“ Roku 1611, 2. ledna provedeno bylo vyslýchání spoluvinníkův a svědků, z něhož jen vyjímáme:
1. Jan Ujváry čili Ficko vyznal, že byl u paní Čachtické 16 let, ne-li víc. Kolik žen kázala povraždit, neví, ale ubitých děvčat bylo prý 37, kromě jiných, na různých místech pochovaných. Obžalovaný neví, odkud a čí všecka děvčata byla, ale přiznává se, že byl sám šestkrát s Dorotou hledati děvčata do obchodu nebo do služby. Udává jednotlivá jména. Trýznění děvčat dálo se rozličně. Tak na př. svazovali jim ruce na zad, že byly černy jako uhel, a bičovali je potud, pokud jim kůže na těle nepopraskala; stalo se, že až 500krát šlehli je do šlapadel a do dlaní, než nešťastnice skonaly. Když byly ještě na živu, Dorota rozkrajovala jim ruce nůžkami atd. Kromě dříve jmenovaných tří babizen mučívala děvčata i jistá paní Illona, žena kočího z Čachtic. Paní Čachtická je sama píchala jehlou a jinak trýznila. Příčiny vyhledávala k tomu nepatrné: nebyly-li dívky s prací v ustanovené době hotovy, propadaly již smrti a mučeny bývaly desetkrát za jediný den. Paní Čachtická jim často svými nehty maso z obličeje a z těla rvala a pak dávala zmučená děvčata na nahá těla venku ledovou vodou potud polévati, pokud nezmrzla. V Beckově mučívala je uvnitř kamen, rovněž i na Čachticích, v Šarváru ve vnitřní tvrzi, v Kerestúru na záchodě, ba i na cestě ve voze je bila, štípala a jehlou je píchala. Mrtvoly jejich pochovávaly na Čachticích, v Lezetci, Kerestúru i Šarváru. Podle výpovědí Fickových zasvěceno bylo do zločinů těchto více žen i mužů. Trýznění toto započala paní Čachtická ještě za života svého muže, který jí často nadarmo domlouval; čím dál stávala se ukrutnější, při čemž měla jakousi zásluhu nějaká Dorbuliová. Ficko tvrdí, že se paní často až dvě hodiny před zrcadlem modlívala. Jednou připravovaly s jakousi paní Majorovou z Myjavy otrávené koláče, kterými chtěla prý otráviti samého krále i palatina i Megyeriho. Páni však z bolestí žaludečních včas vše zpozorovali a na paní udeřili; potom prý se už neopovážila více podobné koláče péci.
2. Helena Jó, provdána za Štěpána Nagye vyznala, že byla ve službě paní Čachtické po deset let, odkojila tři děvčata a Pavla Nádasdyho. Sama povraždila dosti dívek, ale neví, kolik, snad asi 50, i více. Udává jednotlivá jména. Připomíná opět způsoby muk a uvádí kromě těch, které již Ficko vypověděl, i jiná. Tak na př. dala prý paní Čachtická v Šarváru mladší sestru zemřelého pána vysvléci, medem natříti a broukům na pospas vystaviti. I nože házela dívkám do hrdel atd. Obžalovaná tvrdí, že sám pán díval se na řádění panino, že radil jí, když dívky ztrýzněné omdlévaly, aby jim papír, olejem napuštěný, dala mezi prsty u nohou a zapálila. To prý vstane i mrtvý. Dále jmenuje několik žen, které přiváděly dívky do hradu, začež jim paní po sukni neb kabátci dávala. V Šarváru paní pohřbívala mrtvoly dívčí za dne a se zpěvem, v Kerestúru pomáhali jí při tom studenti (maďarští). Kam paní přišla, tam hledala místo příhodné ku trýznění děvčat; tak stalo se v Prešpurku i ve Vídni, kdež řeholníci do oken jim házeli hrnce, když slyšeli z nich bědování nešťastnic. Přiznává, že paní svící pálila i cudné části těla nahých děvčat. Kdy paní tyto ukrutnosti páchati začala, neví, ale stalo se tak ještě dříve, než k ní přišla (tedy před 10 léty!).
3. Dorota Sentešová byla u paní 5 let. Napočítala asi 34 povražděných, které pocházely z rozličných míst. Dodávalo je na Čachtice několik žen. Byla-li paní nemocna, musila obžalovaná k jejímu loži přivléci děvče a paní mu z tváří a plecí maso hryzala i jinak je mučila. Jednou prý za půl druhé neděle 5 děvčat na Čachticích ubily. Co ostatní obžalovaní vyznali, vyznává též Dorota.
4. Kateřina Benická byla u paní 5 let; nepočítala (neboť byla prý jen pradlenou), kolik děvčat pohubily, domnívá se však, že jich za těch pět let bylo asi 50. Doznává dřívější výpovědi obžalovaných a dodává, že když Darvuliová oslepla a předešlé dvě ženy mučiti se naučily, i ji (Kateřinu) přinutily, aby trýznila dívky. Helena ji samu odvlekla a sbila. — Jednou sama za měsíc nemocná ležela po sbití takovém. Praví, že také hladem Dorota nechala jednou šest děvčat pomříti, což paní litovala. Těla pobitých hodily jednou do jámy na obilí, jinou Dorota hodila do kanálu, odkudž ji psi vytáhli, po čemž byla též v jámě s ostatními pochována.
Po tomto výslechu pokračuje se v zápisníku opět latinsky: „Po přečtení těchto věcí obžalovaní nic z téhož vyznání nezapřeli, aniž čeho změnili, ale to připojili, že, jak patrno, cokoli spáchali, k tomu násilím a hrozbami paní donuceni byli.“ — Mimo to udali svědkové: Jiří Kubanověch, obyvatel čachtický odpřisáhl, že viděl na hradě čachtickém vyskytovati se mrtvolu dívky posléze zavražděné, kterážto sesinalá, šlehy a pálením utrýzněná, ze studny byla právě vynesena, když paní Nádasdyovou věznili. Několik svědků dále vypovědělo (…), co věděli o trýznění děvčat. Desátý svědek, dívka Zuzana udala a přísahou stvrdila, že hrozná byla muka, která paní Čachtická páchala služkám, a že pomocnicemi v katování tom byly paní Helena, Dorota i Anna Darvuliová; dále že Ficko býval posílán, aby uchvacoval a přiváděl dívky na hrad. Kateřina že však byla mírnější a oblomitelnější, neboť prý dívkám před smrtí dosti ran uprosila; ba byla prý tak soucitná, že dívkám, na smrt určeným, i pokrmy tajně poskytovala. Z doslechu mimo to udává, že Jakub Šilvásy v Čisté nalezl seznam paní zavražděných dívek až do počtu 650 jdoucí, kterýžto počet paní vdova Nádasdyová stvrdila vlastní rukou. — Svědek jedenáctý, Sára Barannayová udala, vše tak jako předešlá, i doložila, že za 4 léta, která na hradě sloužila, více než 80 dívek povražděno bylo. Dvanáctý svědek, Helena, vdova po Štěpánovi Kočím, dotvrzuje mimo to, že paní Čachtická uměla připravovati čáry a jedy strojiti, jimiž jednou ohrozila život J. V. krále a palatina, Emerika Megyeryho a j. Konečně svědkyně Anna, vdova po Štěpánu Güntzim dosvědčila též, co vypověděli svědci před ní a dodala, že paní Čachtická utratila život její desítileté dcerušky, k níž ji, svědkyni, ani nepřipustila. Dále čteme: „Poněvadž zřejmým vyznáním obžalovaných i před soudem přítomným, těmitéž stvrzeným, jakož i z výpovědí svědků, dříve uvedených, zcela je na jevě, především pak z vyznání Doroty, jakožto první účastnice tolikerých ukrutných zločinů na nevinné krvi ženského pohlaví paní a velitelkou před očima jejíma spáchaných, že i sama Kateřina i Helena i Jan Ficko netoliko bezděční pomocníci, nýbrž i spolučinní vykonavatelé těchto neřestí byli, tedy aby pro zřejmé podezření a pro podstatu podezření dosti jasnou a patrnou, dobrovolně od týchž obžalovaných učiněnou, by též ostatní tajné neřesti ve známosť vešly a se vyzradily, uznalo se: předně, aby táž Dorota, jakož i Helena a posléze i Jan Ficko mučení podrobeni byli; když pak podrobeni byvše, nic z toho, co o přelíčení zaznamenáno a k čemu před tím dobrovolně se přiznali, jakož i co svědkové potvrdili, nezapřeli, ani nezmenšili, ba mnoho o způsobu a vykonávání onoho hrozného trýznění a katování, páchaného ovdovělou p. Nádasdyovou, vyznali, konečně platný rozsudek od nás vynesen a prohlášen takto:
Jak z vyznání obžalovaného a obžalovaných, dobrovolně před soudem i v tortuře učiněných, pak i z vyšetřování svědků velmi patrné jsou zločiny obžalovaných, a to takové, které všecku míru nelidskosti a ukrutnosti převyšují, mnohonásobné totiž vraždy a trýznění a katování způsoby nejhledanějšími, a poněvadž kruté zločiny mají býti potrestány i krutými tresty, nechť nejprve Heleně a Dorotě, jakožto předním pomocnicím tolikerých a tak velikých zločinů, kat kleštěmi články prstův obou rukou odtrhne, jakožto nástroje tak krutého katování, spáchaného na krvi křesťanské, potom ať vyvedeny jsou ku spálení ohněm. Co se týče Jana Ficka, jehož vinu poněkud věk a méně četné zločiny zmenšují, ať je sťat a potom ať krve prostá jeho mrtvola na hranici je položena a společně s ostatníma dvěma obžalovanýma ženama spálena. Poněvadž ostatně Kateřina těmato dvěma ženama, jakož i některými svědky jest omlouvána a pouhým doznáním Jana Ficka odsouzena býti nemůže, proto aby ve vazbě zatím držena byla, pokud by snad patrněji dokázáno nebylo o její vině. Tak za dobré uznáno. Když tento rozsudek od nás obžalovaným byl prohlášen, následovalo vykonání jeho brzy a skutečně. Na zřejmé svědectví toho všeho a pro budoucí jistotu spisy tyto, podpisy a pečetěmi našimi stvrzené, témuž Osvícenému panu hrab. palatinovi dáti a přepustiti za dobré jsme uznali. Stalo se ve městě řečeném Bytči dne 7. m. ledna l. P. 1611.“ (…)
Patrno tudíž, že trest mnohem hroznější stihl služebníky ukrutné paní Čachtické, než urozenou tygřici samu. (…)
Na konec vzpomínám si ještě na jinou pověst o Batoryčce na troskách Čachtických nám vyprávěnou. Paní tato pyká prý za své zločiny a zjevuje se časem obyčejně černě oděna (podle Medňanského i na zámku Zay-Uhrovci). Jednou usnul prý u Čachtic juháš (ovčák). Přišla k němu bílá paní a žádala jej, aby šel do hradu, tam že nalezne hada se zlatými klíči. Klíče ty aby vzal ústy od hada, a že had povede ho k pokladu. Pastýř nevěřil snu, ba ani když se mu paní druhý den znova zjevila, neposlechl. Po třetí, když tu opět usnul, zjevila prý se mu již v černém šatě a pravila, proč jí dříve neposlechl; nyní prý už bude poklad jen toho, kdo odkolébán bude v kolébce, zhotovené ze třešně, která jednou vyroste na pustém tomto hradě.
Výše uvedený text později Rudolf Pokorný zahrnul do druhého dílu svého cestopisu Z potulek po Slovensku (1883).  V této souvislosti je nutno uvést, že se nejedná o první populární zpracování daného tématu v české literatuře. Například už roku 1816 vyšel v časopise Rozmanitosti působivý článek o Alžbětě Báthoryové s příznačným názvem Příklad ženské ukrutnosti. 
Čachtické paní věnoval Rudolf Pokorný také rozsáhlou básnickou skladbu Mrtvá země (1885). Nehledě na téma a název je pojata spíše jako výpravná pohádka, na rozdíl od výše uvedeného článku v ní nenajdeme příliš mnoho drastických motivů. Předzpěv je čistou oslavou Slovenska, jeho přírody a lidu. Na jeho konci autor spatří javor, který se začíná měnit v živou bytost:

Co zřel jsem, slyšel, jako čárnou mocí
teď nabývalo těla, kostí, tvaru –
V tom blýsklo z mraku náhle temnou nocí …
Hle, javořík! Blesk ozářil ho náhle —
tu stojí brach, tak sám, v té půdě zpráhlé.
Či šálí zrak mě? Peň to nebo tělo? —
To nejsou větve: ramena to živá;
to není listí: hle! to hlava sivá —
můj bože, je mi, jak bych znal to čelo,
tu tvář, ty oči, zírající ke mně ...
Ha! zdá se mi, že slyším známá slova,
i ztajím dech...

„Jsem dědem tvým,“ dí znova,
„jsem synem této krásné mrtvé země.
Ach, mrtvé! Neb čím země moje sirá,
když její lid jen v bezvědomí zmírá,
když trýzniteli svému ještě věří
a o chléb žebře u svých vlastních dveří!? —
Tys opíjel se, pěvče, krásou její.
Nuž, nezapomeň nikdy, co ti o ní
dnes ústa děda tvého vyprávějí!“

A onen mytický stařec se stává vypravěčem vlastního příběhu. V něm se chudý Janík zamiloval do dívky Aničky. Mladíka ale povolá do služby Čachtická paní, o níž se již leccos nepěkného mezi lidem vypráví:

Stojí lysé hory, Čachtický vrch v klíně.
Pusto kolem, hlucho, jako na pustině.
Pusto kolem, hlucho, havran jen tu kráče,
pro dcerušku jenom matička tu pláče.
Dolů dolinečkou potůček se roní,
červené jí vlny vypravují o ní…
Běda, matko, běda! nežije tvá dcera,
ta Čachtická paní zabila ji včera,
zabila tvé dítě, nachytala krve:
spanilou chce býti jako byla prve.
V krvi tvého dítka, dcerušky tvé svěží
kletá Ježibaba na zámku svém leží.
Běduj, matko, běduj! — marna tvoje běda:
slyší tě jen hory a ta skála leda.
Nepotěší hory, nevyslyší skála,
nevzbudíš své dítě, kdybys krev plakala! —

Janík je očarován svůdným vzhledem Alžběty Báthoryové:
Udivený šuhaj v pyšný zámek kráčí,
neslyší, jen hledí, je mu jako spáči,
probouzí se teprv ve skvostné až síni,
když před sebou vidí svůdně krásnou kníni.
Bože, je to vnada! Černé žhavé oči
se zálibou divnou k šuhaji se točí.
A ty skvostné šaty! nespatří jich více —
ta perlami plane jako v chrámě svíce!
Na vrkočích černý čepeček jí sedí
s diadémem v čele: sta ok z něho hledí,
samé drahokamy. . . Černý závoj s hlavy
květů pln a zlata po šíji se plaví.
A což ten živůtek, šňůrou perel spjatý
pod vlnami ňader — přepych vrchovatý.
Šňůry perel leží na ňadrech jí nahých,
i pás kolem těla plný perel drahých.
A košelku k rukám upínají stuhy —
neuvidí Janík takový zjev druhý!

Ani si v té chvíli neuvědomí, že se krutá paní ptá na jeho dívku:
Trne jen a mlčí, neví, co mu káže,
odpovídá teprv, když se třikrát táže,
a když divný úsměv ústa její skřiví –
Zradil jsi Aničku, Janíku můj snivý! …

Jako očarován bloudí mladík pod hradem, zatímco Aničku unesou sloužící Čachtické paní a ta ji vzápětí zahubí, aby měla dost krve na své omlazovací koupele.
Zoufalý chlapec se setká se starým kmetem, jakýmsi kouzelným dědečkem, který mu poradí, že musí hledat živou vodu a přesně za rok její kouzelnou mocí dívku oživit. Janíkova pouť za živou vodou se pak stává pro autora příležitostí k charakteristice různých prostředí a lidových zvyků tehdejšího Slovenska. Vše je prokládáno písněmi, které jsou inspirovány lidovou slovesností.    
Cesta ho nakonec přivede do lesní chaty, v níž žije „otec Ludevít“, jakýsi dobrý kouzelník, který Janíka nasměruje k zakletému zámku, k němuž ho donese bájný bílý orel. U něj se nachází studna s živou vodou, kterou ovšem hlídá dvanáctihlavý drak, jehož musí mladík nejprve přemoci.

Otevřena hle, je zámku brána!
Valašku teď Janík sevře v pěsti —
život jeho v ní a jeho štěstí! —
odvážlivě kvapí na šarkana,
jenž už v bráně s dvanáctery tlamy
proti němu oheň chrlí samý.
Skok! a Janík valaškou veň švihne:
první hlava kutálí se dolů.
Zasípěl drak, jedenáct hlav spolu
divým ohněm po šuhaji střelí.
Ten však odskočí a opět zdvihne
k druhé ráně valašku svou — celý:
druhá hlava u nohou mu leží!
Odskočil však tentokrát jen stěží;
neboť proud ohnivý ze hlav draka
jako blesk vyšlehl na junáka.
Sotva šlehl, pod ranou juž třetí
k nohám hocha třetí hlava letí.
Hoj, a darmo šarkan vztekem sípí,
darmo soptá ze hlav žhavé šípy,
Janík rube, sráží jako trávu
šarkanovi za hlavou dál hlavu.
Dobil ho a dovnitř zámku kvapí,
do zahrady, z kořenů kde lípy
teče hojný pramen vody živé.
Zlatý pohár šuhaj ruče lapí,
vody nabere a v slasti divé
ubíhá s ní ze zlatého hradu.

Pak už nezbývá nic jiného, než pokropit umrlou dívku. Nicméně na místo přikvačí i nezvaný host: sama Čachtická paní.

Skočil Janík hbitě do sklepení.
V hrdle vázne výkřiku mu slovo,
v poháru se živá voda pění —
hrůza jala srdce šuhajovo!
Na mrtvole mrtvola tu leží,
a tam nejzáz Anulěnka zlatá:
ještě je tak čarokrásná, svěží –-.

Ha! kdo že to za šuhajem chvátá?
Kdo mu pohár vytrh’ znenadání?
Běda! kletá Čachtická to paní!...
„Nevzbudíš ji ku životu více!“
zařvala a zloba srší z líce.
Pohár s vodou živou k ústům vznesla,
v hrdlo mžikem vlila živou vodu!
V okamžiku tom však mrtva sklesla.

Janík stál tu jako zaryt v zemi,
na smrt bledý, poděšením němý;
teď však chopil pohár neodkladně:
hle! pár kapek zbylo ještě na dně...

Zajásá hoch, k Anulěnce skočí,
kápne po krůpějce vody v oči:
očka sivá zasmála se blahem.
Kápne na rty Anulěnky svojí,
a rty svěží mluviti se strojí!

A pohádka tím šťastně končí …
Báseň Mrtvá země vyšla jako 24. číslo Nerudovy edice Poetické besedy v nakladatelství Eduarda Valečky roku 1885. Už dobová literární kritika přijala dílo pozitivně. František Chalupa na stránkách časopisu Světozor č. 34/1885 píše: „Krásné křišťálové poesie je v básni Pokorného hojně. (…) Dech poetický nás ovívá, mužná slova povzbuzují a sílí. Pokorný dovedl býti hravým, usměvavým, zasmušilým, zamračeným i vážným. (…) Verš Pokorného stojí na výši času, (…) báseň jeho mnoha pěknými novými obrazy obohacuje klenotnici českého básnictví.“

Petr Boček

Obrazová příloha:
    8) Záhlaví článku Čachtická paní z časopisu Ruch (1881)
    9) Kniha Z potulek po Slovensku, v níž vyšlo pojednání o Čachtické paní
    10) První vydání básnické skladby Mrtvá země (1885)
    11) Pozdější vydání Mrtvé země (1931)