VÁNOČNÍ POVÍDKA: Rodinný duch Vánoc, Barbora Vrobelová

Rodinný duch Vánoc

Barbora Vrobelová

„Tyhle Vánoce umřeš.“
To byla první slova, která vyšla hadrovému panáčkovi z úst. Stál na zaskládané kuchyňské lince plné špinavého nádobí, pahýlovité ruce bez prstů měl opřené v bocích a korálkovýma očima podmračeně sledoval Oldřichovu reakci.
Oldřich za život několikrát přemýšlel, jaké to bude, až jeho čas na světě vyprší. Jak to bude vypadat, jaký to bude pocit. Ale takovýhle posel smrti by jej nikdy nenapadl. Je přinejmenším zvláštní.
Nahrubo sešitý ze starých kusů látek. Střapec vlasů z různobarevného klubka vlny a nakřivo vyšitá ústa. Jediné, co se na něm zdálo tak nějak celistvého, byly modré kalhoty, které mu držely dva provázky vlny jako šle. Přišel mu povědomý, ale ta vzpomínka byla tak vzdálená a mlhavá… ne a ne ji uchopit.
„Opravdu?“ zeptal se naoko překvapeně. Tenhle rok mu bylo sedmdesát osm. Ze zubaté měl menší obavu než z vyplňovaní formulářů na finančním úřadu. A ani žádný oživlý hadrák jej nevyvede z míry.
„No, musíme s tím něco udělat!“ vykřikl nazlobeně panáček, když Oldřich nenuceně přikousl vánočky s máslem.
Od onoho velkého prohlášení uběhly již tři dny. Panáček nezmizel, ani se nevypařil jako každá jiná slušně vychovaná halucinace. Pronásledoval ho na každém kroku, neustále brebentil a poučoval ho.
„Kde máš nějaké svíčky? A co nějaká papírová dekorace? Ty jsi neuklízel? Jé, máš za skříní hrozně moc prachu. Co je horší, ty vůbec nemáš adventní věnec! No, to nevadí. Všechno se spraví. Na sídlišti jsem zahlédl pěkný smrček, šmikneme pár větviček a dáme je do vázy. Nemáš vázu? Sklenička kdyžtak stačí…“
Magie Vánoc… Ta dvě slova zněla dohromady pěkně. Panáček je ovšem popsal jako minové pole plné tradic a pořekadel. Oldřich se vyhýbal sáhodlouhému kázání, co je potřeba dodržovat a čemu se vyhnout. Jako by se snad jednalo o jeho první svátky. Zkrátka řečeno, panáček po něm chtěl, aby letos oslavil Vánoce tak, jak se má, což Oldřich už několik dlouhých let nedělal.
Proč se hadráček objevil zrovna předním? Bylo to snad kvůli té jedné slabé chvílí?
Který večer to byl, si přesně nevzpomínal. Jen, že sněžilo, byla mu zima a otevřené dveře kostela propouštěly na ulici teplé světlo, které jej nakonec vlákalo dovnitř. Posadil se na jednu z prvních laviček a po chvíli tichého rozjímání si něco přál. Přál si změnu. Jakoukoliv.
Pokud ta změna měla být jeho smrt… Ať už to rozhodl kdokoliv, pokud o takových věcech někdo rozhodoval, Oldřich musel ocenit jeho smysl pro černý humor.
Oldřich nechal, ať si hadrový panáček dělá, co chce. Přijal jej jako toulavou kočku, která se vám z ničeho nic nastěhuje na zahradu, poté před dveře a než se nadějete, je odčervená, očipovaná a zabírá vám místo na gauči.
Panáčka odčervovat nemusel. To byla výhoda oproti kočce. Bohužel, stejně jako kočka, měl tendenci tahat Oldřichovi do bytu různé dárky. Začaly se objevovat různé větvičky, rolničky, vystřihovánky s Vánoční tématikou a Oldřich dokonce našel v jednom květináči s kaktusem zapíchnutou prskavku.
„Tak dost, to by stačilo. Říkal jsem, ti, že TADY žádnou Vánoční výzdobu nechci.“ Oldřich vytrhl panáčkovi z rukou vystřiženou papírovou vločku, kterou se právě snažil velice neobratně pomocí izolepy připevnit na orosené okno. Prohlédl si ji a pak vystřihovánku zmuchlal a obloukem hodil do koše.
„Žádný větvičky, žádný svíčky a už vůbec ne žádný vločky na oknech.“
„Proč?“ zeptal se hadrový panáček a snažil se tvářit, že jej vyhození vločky, s kterou se tolik nadřel, neranilo.
„Protože Vánoce neslavím.“
„Ale ty musíš!“
„Proč?“
„Protože jinak UMŘE-... protože to říkám! Já jsem totiž duch Vánoc.“ Hračka se hrdě naprsila, když se konečně po třech dnech představila.
„Aha. Tak to sis spletl byt.“
„Chybí ti Vánoční duch.“
„Podle všeho už jednoho mám.“
„Ne, ne. Tady. Ve tvém nitru.“ Položil mu plyšový pahýl, který měl na místo ruky, na hruď, tam, kde tlouklo Oldřichovo splašené srdce.
„To je šelest.“
Z koupelny se ozvalo vysoké pípnutí.
„A tohle pračka. Takže když dovolíš… A už tady žádné další nesmysly nevytvářej.“
„Pračka? Ty uklízíš?! Víš, co je za den?“
„Čtvrtek.“
„Je Štědrý den!“
„Já Vánoce neslavím.“ A proč taky. Vždyť už čtyřicet let byl sám. Sedět sám u Štědrovečerní večeře za poslechu koled zpívaných vysokými dětskými hlásky linoucích se z rádia je mnohem depresivnější, než si lidé obvykle představují. Lepší je vůbec svátky nebrat na vědomí. Je to tak jednodušší.
Vzal první ponožku a kolíčkem ji uchytil na rozložený sušák na prádlo. Vedle ní pověsil kalhoty od béžového pyžama. Po celou dobu věšení neslyšel hadrového panáčka ani pípnout. Když skončil, otočil se a viděl, jak se hračce po drobných tvářích kutálí jedna slza za druhou.
Oldřich, vyveden z míry, se sklonil k panáčkovi a poplácal jej lehce po zádech. „No tak… Už uklízet nebudu. Stejně mám hotovo.“
Panáčkovi slzy nepřestávaly kanout.  „Potřeboval jsem pro tebe jedno štěstí. Aby tě chránilo. Jenom jedno. A ty sis místo toho přivodil jedno neštěstí. Mělo to být jednoduchý a ty všechno takhle zkazíš!“ Rozplakal se nakonec panáček nahlas. Zalykal se a škytal. Z neexistujícího nosu mu tekla dlouhá nudle, kterou si utřel do ruky. Působil dojmem malého dítěte.
Tak prudká reakce Oldřicha zaskočila. „Hele, promiň. Já prostě na Vánoce nejsem. Sousedi pod námi mají děti. Můžeš jít k nim. S nimi by se ti Vánoce jistě líbily.“
„Bééééé, škyt. Néééééééé, škyt.“
Oldřich to nikdy s malými dětmi neuměl. Naposledy konejšil svého mladšího bratra a ani tehdy mu to moc dobře nešlo. Ta malá potvora ho vždycky utáhla na ty jeho velké krokodýlí slzy.
„Dobře, dobře. Co tedy mám udělat? Jedno štěstí. Seženeme jedno štěstí. Nevím kde, nebo jak se shání, ale nějaké seženeme.“
„Devatero, škyt, cukroví… Na štědrovečerní večeři, škyt. A pak musíme najít ještě jedno, škyt.“
Muž si povzdechl a narovnal se. Bolestivě mu přitom škublo v zádech.
„Koupené cukroví stačí?“
Panáček přikývl. “K večeři,“ dodal potichu.
„V lahůdkách by ještě měli mít otevřeno,“ rezignoval Oldřich. Pomohl panáčkovi na nohy a pak si došel do skříně pro kabát.

***

Kdo by řekl, že to bude s tím jedním neštěstím tak doslovné. Oldřich teda ne. I když už pár dní bydlel s oživlou hračkou, která se u něj zjevila bůh ví odkud, nějaká vyplněná rčení mu přišla až příliš neuvěřitelná. Dokud se mu přivolané neštěstí nenalepilo na paty. Všiml si jej, když se oblékal do svého starého kabátu. Šev v podpaží povolil a kabát se pod rukávem roztrhl. Z trhliny, kterou si prohlížel na chodbě v zrcadle, zda bude vidět, když půjde takhle ven, na něj vykoukl černý huňatý chomáček.
Chomáček neštěstí se vykulil z trhliny ven, s plácnutím dopadl na zem a chytil se Oldřicha u kotníku. Odmítal jej pustit a otravného hadrového panáčka, který se je snažil od sebe oddělit, kousl.
Oldřich pocítil přítomnost neštěstí okamžitě. Na ulici vyšlápl kaluž rozteklé sněhové břečky, na rohu se srazil se sousedkou z vedlejšího vchodu, ujel mu před nosem autobus. V lahůdkách měli zavřeno, takže mu nezbývalo nic jiného, než zajít do supermarketu a koupit drahé cukroví v plastové krabici. K supermarketu došel posledních pár minut před zavíračkou. Prodavačka se na něj netvářila zrovna vlídně, ale to mu nevadilo. Hlavně, že to stihl.
Vracel se domů s o poznání spokojenějším hadrovým panáčkem, za tkaničky na botě chyceným neštěstím a igelitovou taškou, ve které měl dvě plastové krabičky cukroví, bramborový salát z chlaďáku a předsmaženou mraženou rybí filetu. K tomu všemu si z obchodu ještě nesl pošramocenou hrdost, protože při placení na pokladně zjistil, že mu na nákup chybí dvanáct korun. Mladík za ním, který zřejmě též sháněl cukroví na poslední chvíli, se nabídl, že za starého pána zbytek doplatí. Oldřich už se dlouho necítil tak trapně. Poděkoval mládenci a s rudnoucíma ušima spěchal pryč jako malý kluk.
Chtěl si prodloužit cestu přes náměstí, prohlédnout si trhy, trochu se vyvětrat. Své volby ovšem brzy litoval. Chybu udělal, když jej mezi stánky zaujala obrovská káď s vodou, na kterou lidé vypouštěli lodičky z vlašských skořápek. Jelikož kádi věnoval více než dvě sekundy své pozornosti, zástupkyně předsednictva, která měla na starosti místní kulturní akce, po něm chňapla jako po jedné ze svých mnoha obětí. Cokoliv pro dobrou fotku do místního plátku.
„Dobrý den, budete mít zájem si taky pustit lodičku?“
„Ne, já-“
„Támhle pod stanem na stole vám dají lodičku a támhle kolegyně vám zapálí svíčku.“
„Ne, to nechte dětem, ať si pouští.“
„Ale nebojte. Skořápek je dost a čím víc jich popluje na hladině, tím lépe. Navíc stydlivější děti, když uvidí, že se zapojují i dospělí, získají trochu odvahy a přijdou si pro jednu.“
Než stihl Oldřich znovu něco namítnout, žena jej vstrčila do stanu, a než se nadál, měl v dlani vlašskou skořápku s drobnou oranžovou svíčkou.
Rozhlédl se kolem, jestli by ji někomu nemohl věnovat. Ovšem to by musel někoho cizího nejdřív oslovit. A pak vysvětlovat, že sám lodičku nechce a proč. A vypadalo by to přinejmenším zvláštně.
Po chvíli rozmýšlení nakonec převládla Oldřichova asociální povaha a sám přistoupil ke kádi. Panáček, který doteď tahal neštěstí za chlupy až bolestivě kvíkalo, zvedl hlavu.
„Ne, počkej. Máš u sebe neštěstí!“
Než, jej panáček stačil zadržet, Oldřich položil skořápku opatrně na hladinu. Ta se párkrát zakolíbala na rozvlněné hladině a s jemným postrčením vyrazila vpřed.
„Proč si ji pustil?“
„Nechtěl jsi po mně, ať letos oslavím Vánoce? To se přece dělá ne? Pouštění lodiček.“
Panáček jej ale neposlouchal. Vyšplhal na přistavenou lavičku pro děti, chytl se okraje kádě a pozoroval, kam má loďka namířeno.
Ta pomalým líným tempem minula všechna větší a menší seskupení skořápek, které se držely u sebe, a mířila na druhou stranu kádě.
„Ne, ne, ne, ne. Co to děláš? Na druhou stranu.“ Panáček mával hadrovýma ručkama na ořechovou skořápku, jako by ji snad silou vůle dokázal přivolat a přesvědčit ji, aby se vrátila k hejnu lodiček, které právě míjela.
„Musíš domů, za ostatními,“ mumlal vztekle a nebezpečně se naklonil nad vodu.
Oldřich chytil panáčka dřív, než stihl přepadnout a sundal jej z lavičky na zem.
„Mohl jsi klidně spadnout dovnitř, co bys dělal pak?“ vrtěl hlavou nad hračkou, která se začala znovu sápat k okraji kádě.
Tříletá holčička oblečená ve fialové bundě s dvěma zapletenými copánky vlasů, které ji trčely zpod čepice, se na Oldřicha zmateně otočila. Myslela si, že starý pán mluví na ni. Až potom si všimla jeho neobvyklého společníka. Předtím jej neviděla, ale teď, když se soustředila, jako by se z rozmazaného dne před ní vyloupl hadrový panáček, který se smutně díval za vzdalující se skořápkou.
„Musí k ostatním,“ fňukl panáček.
Oldřich si povzdechl. Panáček byl pro něj nepředvídatelné stvoření. V jednu chvíli ho nutí se účastnit svátečního chaosu, v druhé naříká, když splní jednu z Vánočních tradic.
„Pojď, jdeme domů. Je mi zima.“
Holčička se podívala na odcházejícího starého pána, na hadrového panáčka, který měl slzy na krajíčku a na skořápku, ze které nespustila hračka korálkové oči. Panáček se jí moc líbil, nechtěla, aby byl smutný a pokud ho dělala smutná skořápková lodička…
Sklonila se pod lavičku. Našla kamínek mezi dlažebními kostkami, který byl tak akorát do ruky. Vrátila se k okraji kádě a vší silou jej hodila do vody. Kámen rozvlnil klidnou hladinu a blízké skořápkové lodičky, včetně té Oldřichovy, nabraly vodu a potopily se.
„Anežko! Co to prosím tě děláš?“ rozzlobená maminka vyzvedla dívku do náruče, zatímco jí za její zlobení hubovala.
Panáček překvapeně pohlédl na dítko, které mělo jen oči pro něj. Drobně se usmál a zašeptal: „Děkuji.“ Seskočil z lavičky a rozběhl se zpátky ke starému pánu.
Holčička lítostivě hleděla za hračkou. Doufala, že by mohli být kamarádi.
Na místo hadrového panáčka si k lavičce stoupla mladá žena v šedivém kostkovaném kabátě a rozhlížela se kolem, jako by někoho hledala.
Starého muže si všimla, až když odcházel. Kdyby nějaké zlobivé dítě nehodilo kámen do kádě a nepotopilo tak několik lodiček, včetně té její, nezvedla by hlavu a nespatřila by jej. Jeho tvář byla tak podobná jejímu dědečkovi… Musela se aspoň zeptat.
Ovšem než stačila obejít shromážděný dav, stařec už byl pryč.
„Promiňte,“ oslovila mladou maminku s dcerou v náručí. „Ten pán, který tady před chvílí stál…“
„Je mi líto, nikoho jsem si nevšimla,“ odbyla ji žena, aniž by stačila otázku doříct.
„To nevadí,“ usmála se.
Ještě vyzkouší tu adresu, kterou dostala na matrice.

***

„Takže! Až prostřeš stůl s cukrovím budeš mít štěstí. Ne, počkat. Ještě je tady to neštěstí. Takže štěstí si sedne k neštěstí a ty budeš…“ Panáček zvedl ruce, jako by chtěl počítat na prstech, které neměl. „Ještě jedno! Ještě jedno pro tebe. Jak bylo původně v plánu. Než jsi všechno zkomplikoval.“
„Myslím, že s tím druhým nebude takový problém.“
„Pročpak?“
Oldřich odemknul vchodové dveře paneláku a pustil oba své společníky dovnitř. Místo, aby rovnou přešel k výtahu, zastavil se u poštovních schránek. Odemkl tu, která měla na sobě jeho příjmení a s mírným trhnutím ji otevřel. Uvnitř ležela větvička zeleného jmelí.
„Každý rok dostávám od sousedky jednu větvičku jmelí. A darované jmelí přináší štěstí, ne?“
Panáček s neštěstím na něj zmateně koukali.
„Nehledej v tom nic osobního. Dává je do schránky každý rok všem v našem paneláku. Je to trochu podivínka, ale jinak neškodná.“ Oldřich zvedl větvičku a odhalil tak malou chundelatou kouli bílého štěstí, které spalo pod ní. Strčil si jmelíu i s podřimujícím štěstím do kapsy kabátu a zavřel schránku.
„Když jsi věděl, že jedno štěstí dostaneš, proč jsi šel pro cukroví?“
„Abych ti udělal radost, a navíc jsi sám řekl, že budu potřebovat dvě. Teď už pojď. Ta ryba se sama neusmaží.“
Obalená ještě napůl mražená treska dopadla do horkého oleje. Zasyčelo to, zabublalo to a trocha oleje se vylila mimo pánvičku na plynový sporák.
Oldřich potichu zaklel a přihodil k prvnímu kousku filé další.
Z obýváků se ozývalo cinkání příborů a skleniček.
„Co tam děláš? Doufám, že jsi nic nerozbil.“
„Chystám pro sebe talíř. Budeme tady sedět spolu. U štědrovečerní večeře nesmí být lichý počet talířů, protože ten, kdo by byl lichý…“ Panáček se zarazil a větu nedořekl. Ne, ne. Zajistí, aby letos žádný lichý talíř nebyl. A bylo by to ještě silnější, kdyby si k němu někdo letos sednul.
„Já myslel, že má být jeden talíř navíc pro pocestného.“
„To taky. Je spousta tradic a zvyků. Některá se můžou v některých situacích překrývat. Hmmm? Něco cítím. Jako by se něco pálilo.“
Bytem se rozezvučel řev domovního zvonku.
Oldřich s klením odložil pánvičku na vedlejší plotýnku a vypnul plyn. Než se vysoukal ze zástěry a přešel do chodby, zvonek se ozval ještě dvakrát.
„Moment, už běžím!“
Minul tři chlupaté koule ležící na botníku, které se o sebe otíraly a blaženě vrněly jako malá koťata. Otočil klíčem v zámku a otevřel netrpělivému návštěvníkovi.
Před dveřmi stála žena v kostkovaném kabátě a načerveno obarvenými rozpuštěnými vlasy. Mohlo jí být něco okolo čtyřiceti.
„Dobrý den. Bydlí tady pan Oldřich Weber?“ zeptala se se silným německým přízvukem.
„Ano? To budu já,“ odpověděl překvapeně Oldřich. Myslel si, že si jistě spletla byt a chtěla zazvonit na někoho jiného, ale zřejmě ne.
„Jmenuji se Katrin Weberová.“
„Těší mě. Přejete si?“
„Ach ano, moment.“ Žena sáhla do kabelky, kterou měla přehozenou přes rameno, a vytáhla něco, co vypadalo jako dětská hračka.
Byl to malý nahrubo sešitý hadrový panáček v modrých kalhotách. Katrin Oldřichovi panáčka podala. „Já jsem dcera vašeho mladšího bratra Radovana Webera.“
Srdce starého muže se divoce rozbušilo. Vzal si panáčka do ruky. Byl mnohem ušmudlanější a sešívanější, než jeho oživlá verze, která mu ještě před chvílí pobíhala po bytě. Mnohem opotřebovanější, než si z dětství pamatoval.
Toho panáčka ušil jako dítě s pomocí mladší sestry Marie pro jejich nejmladšího bratříčka ke čtvrtým narozeninám. Měl je dva dny po Vánocích a rodiče Radovanovi vždy dávali dárek “k narozeninám i k Vánocům“. Což tehdy Oldřichovi nepřišlo spravedlivé, takže mu se sestrou vyrobili dárek jen „k narozeninám“. Jak jen mohl na něco takového zapomenout?
I když po vojně zapomněl na spoustu věcí. Matce tehdy v čtyřicátém šestém dovolili odjet jen se dvěma dětmi. Vzala jeho mladší sourozence, a protože mu bylo tehdy čerstvých sedmnáct, musel narukovat. Na vojně si pak vybral část svého ponížení a na dlouhá léta zahořkl.
„Přesunuli mě k posádce na jižní Moravu. Nevěděl jsem, kam mám poslat dopis,“ pronesl jako by se chtěl obhájit. Nevěděl, kam do Německa jeho rodina vyrazila, ale pořád jej tlačilo černé svědomí, že je po vojně nehledal usilovněji. Byl mladý, horká hlava po tatíkovi. Cítil se zhrzený, že jej tady nechali, i když chápal, že to nebyla matčina vina. A pak už jen život ubíhal dál, roky plynuly.
Katrin jen chápavě přikývla.
„Je váš tatínek ještě…“
„Těší se dobrému zdraví. Tráví svátky s rodinou v Berlíně. Moc by si přál vás vidět.“ Poslední větu dodala po krátké pauze s mírným zaváháním.
„Prosím, pojďte dál. Dáte si večeři? Tedy pokud vás neurazí salát z krámu a obalená treska. Mám jeden talíř navíc.“
„Pro pocestného,“ usmála se Katrin. Pozvání přijala.
Z obýváku škvírou mezi dveřmi sledovaly počínání obou lidí tři chlupaté koule a jedna hadrová hračka. Korálky se zaleskly při pohledu na hadráčka v Oldřichových rukách. Panáček se spokojeně zahihňal.
„No tak. Je čas jít,“ pobídl šeptem chlupáče a všichni se společně rozplynuly jako odraz na hladině zčeřené vody.

Autorka: Barbora Vrobelová

Název: Rodinný duch Vánoc

Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Ilustrace: AI

Barbora Vrobelová

Bydlí v Praze, pracuje jako zdravotní laborantka a trpí při psaní medailonků. Spoléhá na to, že je nikdo nečte. Má kladný vztah k fantastice a sci-fistice, i když už několikrát slyšela, že to, co píše je horor.

Její povídky byly otištěné v literárních sbornících Mlok 2016, 2018 a v časopisech Pevnost 9/2022 a Pevnost 6/2023. V roce 2017 získala cenu akademie ASFFH za nejlepší povídku.

Přispěla povídkou (Kra) do antologie moderní fantastiky Jiný kraj, která vyšla 2023 u nakladatelství Golden dog.

Mimo psaní je její koníček střídání koníčků a chronické shromažďování knih. Následkem obou aktivit ji drasticky ubývá životní prostor. Čeká na den, kdy ji PETA označí jako ohrožený druh. Čekání si krátí dalším psaním.