Druhá POVÍDKA Sardenských legend
Článek od: Redakce - 14.01.2025
Svědomí
Rostislav Kafka
Otevřel jsem oči a chvíli tápal ve tmě. To se občas stává, neříkejte, že ne. Člověk se probudí uprostřed noci a chvíli se snaží zorientovat. Pak mrkne na hodiny, převalí se na bok a spí dál. Nebo se podívá na svou ženu, potlačí úsměv a… snaží se usnout.
Tentokrát bylo něco špatně. Ač začátek vypadal přesně, jak jsem popisoval: otočil jsem hlavu a hledal displej malého budíku. Nic, jen tma. Žádná svítící číslice na mě nevykoukla. Že bych ho dal jinam? Za celou dobu, co tady bydlím, jsem to neudělal. Teď určitě čekáte, že napíšu: podíval jsem se na svou ženu, pokrčil rameny a pokračoval ve spaní. Ne! Tak za prvé: už nějakou dobu žiju sám a za druhé: i kdybych se chtěl obrátit na bok a usnout, nešlo to. Jinými slovy: nemohl jsem se hnout! Opravdu, nevymýšlím si. Někdo, nebo něco mně bránilo provést i ty nejbanálnější úkony. Kromě nepatrných pohybů hlavy a prstů na rukou, jsem si připadal jako pacient zalitý v sádrovém krunýři. Možná si říkáte, že se hodně dívám na horory a čtu knihy podobného žánru a pak nechávám svou fantazii, ať vzlétne mezi mraky. Ano, nepopírám, ale domnívám se, že až tak moc tímto ovlivněn nejsem. I když...
Mozek začal vysílat nejrůznější signály. Dokonce i ten, že se jedná o nějakou legraci. A proč ne, vzpomněl jsem si, že kdysi kamarádi vynesli spícího muže i s postelí před galerii Centre Pompidou. Většina procházejících se domnívala, že celý objekt je součástí onoho muzea moderního umění, jež se nachází v centru Paříže.
Jenže, jak jsem brzy zjistil, moje situace měla k recesi asi stejně daleko jako naše Země od černých děr. Znovu jsem zkoušel zvednout paži. Vůbec se nehnula. Došlo ke střídání žánrů: komedie se v krátkém okamžiku změnila na horor říznutý thrillerem. Tak přece. Snažil jsem se proniknout okolní tmou. Marně. Zdálo se mi, že slyším nějakou melodii. Co je to? La chanson… od Jacguese Brela, oblíbená píseň mé ženy…??
„Haló, je tu někdo?“ Zvuk ustal. Ucítil jsem divný odér. Tělo se zachvělo. Puch spáleniny... spáleniny lidského masa! Ach! Žaludek okamžitě zareagoval a já ucítil kyselé žaludeční šťávy až ve staženém hrdle. Jenže onen odér nebyl jediným, který dráždil mé smysly. Ještě něco infikovalo čichové receptory: parfém Zag Zodiak! Ten přece také znáš. Ano znám! Ještě před pěti lety jsem ho pravidelně kupoval mé…
„Co se tady děje? Kdo je tady? Pusťte mě!“ Marně jsem napínal veškeré svaly a snažil se vyprostit z podivného sevření. Tělo se chvělo a srdce bušilo jako o závod. Znovu ten odér a zároveň ona známá melodie. Nadechl jsem se a...
„Maddie, Maddie, to jsi ty?“ zakřičel jsem zničehonic do neprostupné temnoty. Vzápětí se mi však obličej zkřivil bolestí a já ucítil v ústech krev. Mozek zareagoval prapodivně a následek se okamžitě dostavil. V ústech jsem ucítil krev od prokousnutého rtu. Blázním a vykřikuji nesmysly...
Ach, promiňte, málem bych zapomněl uvést jeden důležitý fakt: má žena zemřela za tragických okolností už před pěti lety. Jmenovala se Maddie a používala přesně takový parfém, který nyní občas rozdráždil mé zmatené smyslové orgány. A ta spálenina? Poté, co její auto narazilo do stromu, vzňalo se a…
„A já téměř uhořela…“
„Co? Cože? Kdo je to? To je nějaký žert? Pomoc! Pomoooc!“ Křičel jsem, ale zvuk z mého staženého hrdla téměř nevycházel. Pot mi stékal po tváři a já ničemu nerozuměl.
Zvedl jsem oči ke stropu. Zdálo se mi, že nad sebou vidím obrysy velkého křišťálového lustru. Lustr! To je skvělé, nacházím se u sebe doma. Blesklo mi hlavo, jenže vzápětí… moje postel je přece ve vedlejším pokoji!!
„Máš naprostou pravdu, Henri, museli jsme tě přestěhovat. Za chvíli pochopíš proč.“
„Panebože! Co se to tady děje?“ křičel jsem, zuřivě kmital hlavou a svíral prsty. Vzápětí znovu zaúřadoval můj zmatený mozek.
„Je to sen, sen! To se mi vše jen zdá!“
„Nezdá, lásko,“ ozvalo se těsně u mé hlavy.
Srdce na chvíli přestalo bít. Občas jsou v životě momenty, kdy si nejste jisti ničím. Asi jste je každý zažil na vlastní kůži. Trvají jen zlomek sekundy, ale i ten krátký moment stačí, abyste přísahali na smrt vlastní mámy, že jste byli svědkem něčeho výjimečného, nadpřirozeného, nad…
„To už stačí, přátelé, nechte toho, prosím. Už jste mě vystrašili dost, opravdu,“ vykřikoval jsem a dával si záležet, aby můj rozechvělý hlas zněl dostatečně prosebně. Jenže… následující věta, narazila do mých obnažených mozkových neuronů jako dvacetiuncová boxerská rukavice.
„Ne, Henri, nestačilo. Teprve teď to začíná.“
„Maddie! To jsi ty? Vždyť… jsi umřela!“
„Já vím, Henri.“
Ozval se krátký skřípavý zvuk. Jako by někdo prudce roztrhl hrubý smirkový papír. Zapalovač! Žlutý plamen ozářil tvář a část postavy, která stála vedle mého lože. Moje žena Maddie!
„Ne, ne! Proboha!“ Tělo se vzepjalo, jako by mně právě amputovali končetinu bez umrtvení. Křičel jsem, ale ač se má ústa otvírala, místo hlasu se ozývalo je nezřetelné chrčení. Jako bych stál pod šibenicí a hrdlo mi svíral ocelový drát. Srdce se po chvilkovém kolapsu znovu rozběhlo. Tváře mně hořely, po těle stékal pot. Třes, který mě zachvátil, nebyl k utišení. Plamen zapalovače přeskočil na svíci. Pootočil jsem hlavu. Puch spáleného masa mě uhodil vší silou. Dlouhé, štíhlé, zuhelnatělé prsty obepínaly mosazný svícen. Na chvíli jsem zavřel oči. Možná se skutečně probudím. Nestalo se. Žlutý plamen se přiblížil k mému tělu.
„Copak, miláčku, máš strach?“
„Nerozumím, Maddie? Co se to tady děje? Zemřela jsi, zemřela!“
„Opravdu?“ Žena pozvedla mou ruku, knot svíčky se nebezpečně přiblížil k malíčku. Už jste někdy zažili, když vám plamen olízl kůži? Každý nerv v těle reaguje a vy chcete řvát. Bolest vás omamuje.
„Dost, Maddie, dost! Co ode mne chceš? Proč se to děje?“
„Konečně správná otázka, lásko. A teď dobře poslouchej. Každých pět let má někdo z nás možnost se vrátit a… a vykonat jednu věc. Jen jednu věc, kterou by naplnil své srdce radostí. Někdo vykoná dobro neznámému člověku, jiný pomůže svému blízkému, a já Henri, jsem se rozhodla, že tě… zabiju.“
„Cože?“ znovu jsem propadl hysterii. „Co je to za blábol. Jaký návrat? Proboha, pusťte mě, to přece nemůžete! To je… to je všechno absurdní. Kde jste kdo? Pomoooc!“
„Uklidni se, miláčku. Copak jsi nikdy neslyšel o posmrtném životě?“
„Chceš mi namluvit, že žiješ, Maddie? Vždyť ses zabila v autě před pěti lety. Identifikoval jsem tvé tělo… mrtvé tělo. Řídila jsi pod vlivem drog a…“
„A nejen to, také u mě zjistili přes dvě procenta alkoholu v krvi. Říkám to správně, lásko?“
„Jsi v mém mozku... dobrá, zavřu oči, probudím se až ráno a všechno bude jako dřív.“
„Nebude!“
Ostrá, nesnesitelná bolest opět nemilosrdně projela celým mým tělem. Plamen olizoval hřbet mé dlaně. Odér spálené kůže a jemných chloupků decimoval čichové orgány a dráždil žaludeční šťávy. Začal se mi znovu obracet žaludek. Tvář jsem zkřivil do podobné grimasy, jaká je zobrazena na slavném obrazu Edvarda Muncheho. Místo výkřiku se však z mého hrdla ozývalo jen děsivé chrčení.
„Pomoc, pomoc! Někdo nás určitě uslyší...“
„Nikdo nás neuslyší, Henri. Mě tehdy také nikdo neslyšel. A víš, že jsem ještě po nárazu chvíli žila? Jen chvíli, ale... Dobře jsi to zařídil.“
„Co? Zařídil? O čem, to mluvíš?“
„Ano, teď už vím, že jsi mi před jízdou aplikoval drogu. Respektive droga byla nanesena po celém obvodu volantu. Geniální. Pracovals jistý čas u policie a měl jsi možnost využít nejmodernější metody, které používaly drogové gangy, aby se zbavily svých konkurentů. Droga se přes lidskou kůži dostane ve velmi krátké době do oběhu a do… mozku. Stačí necelá půlhodinka, je to tak? A ten alkohol? Určitě ti tvůj kolega James Hirt, který mě objevil jako první, popisoval, jak do mě nalil půl láhve Ginu, ne?“
„Co to blábolíš, Maddie? Samá lež a výmysl. To jsi přece nemohla vědět.“
„Tehdy ne, ale… ale teď už to vím.“
Až nyní jsem zaregistroval, že se ona postava lehce vznáší nad zemí. Bílé šaty končily lemem, dál už nic nebylo...
„Nohy uhořely, Henri, ale to přece dobře víš. A taky jsi velmi dobře znal trasu, po které jsem jela. Tu jsme znali oba, viď? Jezdívali jsme tudy k naší chatě. Tam jsem na tebe tehdy měla počkat. Věděl jsi, že musím projet serpentinami nad Sardenskou roklí. Ano tam, kde stával kdysi dům plný lebek? Alespoň tak jsi mi to tvrdil. Vždy tě přitahovalo tajemno a určitá morbidita. A možná i to tě inspirovalo. V každém případě ti to vyšlo skvěle. Hlava mi vypověděla poslušnost přesně v těchto místech a já… ztratila kontrolu nad vozem. Mířila jsem přímo do chřtánu rokle. Bylo mi to jedno, věříš mi? Prý jsem se usmívala a... přidávala plyn. Auto ze srázu nakonec nesjelo, narazilo do stromu a začalo hořet. Zranění byla smrtelná, ale… ještě chvíli jsem žila… a cítila, jak mi oheň okusuje chodidla, lýtka, stehna… dál už to znáš, že, Henri?
„Dost, Maddie, přestaň! Co chceš, co ode mne chceš?“
„Co chci? A co jsi tehdy chtěl ty? Moje peníze, viď? Moje akcie, moje pozemky! Ano, to vše jsi po mé smrti dostal. Byl jsi aspoň spokojený? Užil sis báječnou pětiletku v přepychu? Věřím, že ano. Už chápu, proč jsi netrval na předmanželské dohodě. Od začátku jsi plánoval mou... vraždu. A já hloupá, naivní husa, jsem si myslela, že si mě bereš z lásky.“
Nevěděl jsem, jak zareagovat. Mozek stále nebyl schopen plně absorbovat nenadálou situaci a už vůbec ne tolik šílených informací. Můj zrak zamířil ke stropu. Zdálo se mi, že se velký křišťálový lustr rozhýbal.
„Ten sis také koupil z mých peněz, mám pravdu? Opravdu krásný a... těžký, a vidíš ten špičatý hrot uprostřed. Míří přímo na tvou oduševnělou tvář. Dívej se, lásko, dívej. Už dlouho nebudeš.“
Žena se poněkud naklonila a já opět pocítil onu drásající směsicí pachů.
„Teď mě dobře poslouchej, Henri, role se obrátily. Když ses ptal, co od tebe chci, tady je má odpověď.“ Postava se přemístila k mým nohám a položila svícen na nevelký stolek.
„Vidíš ten konopný provázek natažený nad stolem? V okamžiku, kdy pod něho vložím tento svícen, začnou odbíjet poslední vteřiny tvého života. Chápeš, Henri, co ti říkám?“
Místo odpovědi se ozvalo jen mé zachrčení.
„Určitě chápeš. A až se provázek přepálí… roztříští ti ten krásný křišťálový lustr lebku. Proto se nemůžeš hnout. Je to dost morbidní?“
„To… to… nejde, to neuděláš.“
„Ale jde, a udělám to s radostí. Pochop přece, i já si musím chvíli užívat, ne? Ale abys nemyslel, že tvá žena se chce jen mstít, máš ještě jistou možnost záchrany.“ Žena se opět přesunula blíž k mé hlavě a zašeptala:
„Přece jen jsme pár hezkých dnů spolu prožili, ne?“
Snažil jsem se odvrátit hlavu. Nešlo to.
„Podívej, Henri, u ruky máš malé dorozumívací zařízení. Uprostřed je tlačítko. Prsty na něj v pohodě dosáhneš. Ne, není to telefon, tvůj hlas uslyší jen určití lidé. A teď dobře poslouchej: Pokud se ho rozhodneš použít, musíš po stlačení říct pouze jednu jedinou větu: Tady je Henri Dubois, doznávám se, že jsem před pěti lety zabil svou ženu Maddie. V momentě, kdy tak učiníš, jsi volný, a pokud budeš mít štěstí, tvé modré oči a mužné vrásky zůstanou nedotčeny. Ovšem jestli řekneš něco jiného, zůstáváš vězněm a tvůj osud bude zpečetěn. Tak, miláčku, přemýšlej… přemýšlej rychle a rozvážně. A nemusím ti snad připomínat, že konopný provaz hoří velmi rychle.“
Ucítil jsem dotek chladných pařátů na své paži.
„Tak si toho užij a měj na paměti, že pokud se ti podaří nějak zázračně vyváznout, opět se setkáme. A příště už nebudu tak milá a laskavá. Sbohem, Henri.“
„To přece nemyslíš vážně, Maddie, že ne? Kdo jsi, že se tak můžeš chovat? Kdo tě posílá?“
Někde v dáli jsem uslyšel zakrákání havranů...
Postava zmizela, tajemné ticho obestřelo prostor. Nažloutlý plamen svíčky, který se ocitnul na určeném místě, okamžitě lačně oblízl roztřepený motouz. Tenké, volné nitky příze ihned vzplály. Naštěstí stejně rychle plamínek uhasl. Jak dlouho potrvá, než se vše zopakuje, ale tentokrát s devastujícím účinkem? Minutu, nebo méně? Měl jsem dojem, že se velký lustr pohnul. Středový lesklý hrot mířil přesně doprostřed mé tváře. Svaly se napjaly, hlava ucukla jen o pár ubohých centimetrů, a já se pokoušel zbavit neviditelných pout. Marně. Osud byl zpečetěn.
„Pomozte mi někdo! Haló...“ vyrážel jsem zoufale. Hlas se sotva protlačil k protilehlé stěně. Tenký konopný provázek náhle zcela rezignoval. Plamen svíčky definitivně předal svou ohnivou štafetu. Prostor se na chvíli rozzářil.
„Ne!“ vykřikl jsem.
Plamen už dosahoval maximální výšky a já začínal zřetelně rozeznával podobnosti skleněného lustru, který se houpal jako Damoklův meč nad mou hlavou. Nechci umřít, nechci být zmrzačen, chci žít! Nahmatal jsem tlačítko, přivřel oči a zmáčkl ho...
„Policie, mluvte…“
Ten monotónní zvuk, který občas připomínal klapot podkov chromého koně, jsem z celého srdce nenáviděl. A přesto ho musel můj mozek tolerovat neskutečných patnáct let. Každé ráno po šesté a pak ještě několikrát během dne.
Klapot podrážek dozorců po hladkých podlahách vězeňské budovy. A přestože, se na první poslech zdálo, že zvuk zní stejně, dokázali jsme po krátké době přesně rozlišit, kdo se k nám blíží. Dnes v osm ráno to byl golem. Respektive dozorce Michael, který měřil určitě méně než Tom Cruise, ale díky zvýšeným podrážkám, které vypadaly jako dva připálené steaky, mohl získat chvilkový dojem, že svět je krásnější, když ho vidí z větší výšky.
„Henri, jsi připraven? Tak zamáčkni slzu, za pět minut vyrazíme. Jasný?“
„Jasný, ještě se rozloučím.“ Otočil jsem se.
„Tak co starouši, jaký je to pocit? Za pár minut tě pohltí jiný svět?“
Hlas patřil asi padesátiletému muži, se kterým jsem strávil na cele posledních pět let. Předtím mě drželi deset let v káznici Fleury-Mérogis. No, zvykl jsem si. Co mi také zbývalo. A vlastně nakonec můžu být rád, že mi trest o třetinu zkrátili. Za vraždu prvního stupně jsem dostal dvacet let. Trest byl snížen z důvodu dobrého chování. To jde, ne?
„Jo, Bobe, snad to nějak zvládnu. Vždyť já už jdu jen dožít. Ale je lepší umřít ve své posteli než na vězeňské pryčně, ne?“
„Ale no tak, starouši, máš sedmdesát, ještě si užiješ. A zkus něco o tom všem napsat. Máš talent, fakt, to já poznám. To tvoje úžasné vyprávění o ženě, která se ti zjevila a vznášela se s ohořelými pahýly nad zemí, to bylo něco. A jak tě donutila k přiznání. Paráda. Nic lepšího jsem neslyšel. Kymácející se lustr, oheň, havrani… No vidíš, a já, kdybych to popisoval, tak bych jen řekl: Dohnalo mě k přiznání svědomí. Tak sbohem, Henri.“ Při odchodu jsem ještě uslyšel:
„Stejně mi vrtá hlavou, proč ten lustr nespadl.“
Svědomí. Ano, to je to správné slovo. To dovede člověka hodně potrápit. Mít svědomí a uznat chybu, nebo podlehnout svědomí a... přiznat se k vraždě. Někdy je to neuvěřitelně složitá věc. Asi chápete, o čem mluvím. Je to složité, ale zase mnohem snazší než přijmout jiná vysvětlení. Ano, dohnalo mě svědomí. Jsem o to přesvědčen. Nic jiného než svědomí a možná… poněkud přecitlivělá duše a taky má fantazie, která občas nezná hranic.
Svoboda je krásná, opravdu, věřte mi, nemůžu se jí nasytit. Moment, někdo zvoní. Á sousedka.
„Pane Dubois, málem bych zapomněla... když jste tady nebyl, přišel vám dopis.“
„Dopis? Kdo, proboha, dnes posílá dopisy, snad nebeský anděl?“ Stačil však malý okamžik a humor mě přešel.
Po rozevření obálky jsem civěl na bílý papír s jednou jedinou větou.
Přece nenechám rozbít tak krásný křišťálový lustr, lásko. Tvá Maddie.
Název: Svědomí
Autor: Rostislav Kafka
Odpovědná redaktorka: Tereza Kadečková
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: AI
Rostislav Kafka
Od mládí jsem inklinoval k divadlu, výtvarnému umění a filmu. Především mě okouzlil animovaný film. Zkusil jsem práci uměleckého kašéra, věnoval se výrobě loutek a nakonec se mi splnil sen být přítomen zrodu filmu jako asistent kamery ve film. studiu Zlín. Psaná tvorba mě zaujala už od mládí, ale byly to především kratší věci (povídky, scénáře, glosy, divadelní hry). Psát knihy mě napadlo až ve zralém věku, až jsem poznal, že mnozí spisovatelé jsou obyčejní lidé z masa a kostí. Především se zaměřuji na dobrodružné příběhy s detektivní zápletkou nebo mysteriózní příběhy. Zatím vydávám jen e – knihy (Věřte mi, Hodní lidé, 4x Skrytá pravda…). Občas zkouším štěstí v literárních soutěžích.
- 371x přečteno
Přidat komentář