NEDĚLNÍK: O literárních idolech

Všichni asi zaregistrovali kauzu týkající se Neila Gaimana, která před nedávnem proběhla napříč všemi médii. Autor, kterého mnozí vnímali jako liberála a pokrokového člověka, byl obviněn z násilí na ženách. Ve svém okolí jsem jsem zaznamenal řadu reakcí, jak jsou jeho fanoušci a především fanynky zklamaní, znechucení a rozčarovaní. Nechci nijak ta obvinění zlehčovat, spíš bych se rád zamyslel nad reakcemi na celou kauzu.

Nejsem jediný, komu se zdá, že se čím dál více upínáme na osobnost tvůrců a předpokládáme, že budou etalonem mravních kvalit. Ale když se ponoříme do hlubin literární historie, zjistíme, že taková očekávání byla v mnoha případech lichá. Proč? Protože Hemingway, London, Dumas, Kerouac a další byli jenom lidé. Z toho plyne jediné: to, že někdo umí napsat kvalitní knihu, ještě neznamená, že je charakterním člověkem. Bylo by to krásné, ale bohužel nežijeme v dokonalém světě.

Na druhou stranu by zase autoři měli počítat s tím, že jsou víc vidět, a když se prohřeší proti dobrým mravům, může to ovlivnit jejich obraz v očích veřejnosti a jejich kariéru.

A my čtenáři si musíme připustit, že máme pouze dvě možnosti. Buď můžeme plakat nad každým autorem, na kterého se provalí, že ubližoval ženám, fetoval, podporoval Putina… (další ať si každý doplní sám) a přestat číst jeho knihy. Anebo si konečně uvědomíme to, že náš oblíbený autor není náš bůh. Přestaneme si je idealizovat a začneme si vážit těch charakterních, kterých je kolem nás (doufám) přeci jen víc. Pokud si čtenáři i autoři tohle uvědomí, bude se nám všem žít v tom literárním světě trochu volněji.