ROZHOVOR: Martin Štefko a 10 let nakladatelství Golden Dog

Martin Štefko je nejen skvělý spisovatel hororů a thrillerů, ale hlavně majitel předního nezávislého hororového nakladatelství Golden Dog, které letos slaví neuvěřitelných deset let. A takovéto výročí si zaslouží pár zvědavých otázek. Cokoliv jste chtěli vědět o tuzemské hororové scéně a vydávání knih a báli jste se zeptat…

MP: Když se ohlédneš až k začátkům nakladatelství Golden Dog a srovnáš ho se současným stavem, co tě samotného překvapilo?
MŠ: Asi kompletně to, kam se nakladatelství dostalo. Já hodně žiju momentem teď, případně co bude, tolik se neohlížím, nějak není čas. Ale když už se zastavím a trochu se ohlédnu… Začínal jsem opravdu jako autor, který si chce pod svou značkou vydávat jen své knihy. Pak jsem si řekl, že přiberu i další autory. Když jsme jeli na první akci, s Honzou Vojtíškem jsme měli na stole šest nebo sedm různých knih. Na letošním Světě knihy jich bylo už snad přes stovku a už zase přemýšlím, že ten stávající stánek je nám málo. Golden Dog nesmírně vyrostl, tak moc, že mě to samotného zaskočilo. Zrovna nedávno jsem si říkal, že kdyby mi někdo v roce 2015 řekl, kde bude Golden Dog za deset let, nejspíš bych se mu vysmál.

MP: Jak se za těch deset let změnila česká hororová scéna? Myslíš si, že horor zažívá své zlaté časy, nebo stále ještě leží na okraji čtenářského zájmu?
MŠ: Za těch deset let horor strašně vyrostl a já jsem moc rád, že je to dílem i díky Golden Dogu. Zatím tu pořád ještě není žádné jiné nakladatelství, které by v takové míře vydávalo české hororové autory. Ale jsou tu samozřejmě další, kteří vydávají překladovou, a horor je najednou žánr, kterému vychází mnohem více knih než doposud. Ale nemyslím si, že je to nutně zlatý věk hororu u nás. Myslím si, že si horor vydobyl lepší pozici, ale nadále zůstává na okraji zájmu. Má své skalní fanoušky, pořád však může ukázat, jak je skvělým žánrem i lidem, kteří k němu zatím neměli odvahu přičichnout.

MP: Co je největší výhoda a největší prokletí nezávislého nakladatelství? Kromě toho, že si musíš sám vařit kafe.
MŠ: Největší výhoda je to, že si můžu, jak chci, řídit svůj čas. Pokud je něco akutní, přizpůsobím se tomu, dám tomu přednost. Tohle se mi líbí, líbí se mi řídit si svůj čas, jak potřebuju. Trochu negativnější je to, že to mnohdy zachází do toho extrému, že v podstatě nemám volný čas. Letošní dovolenou si zatím nějak neumím představit. Ale snad i na ni dojde. Něco málo se rýsuje, tak uvidíme. A jelikož můžu pracovat, kde chci, stačí mi notebook a telefon, tak mnohdy ani to kafe si sám dělat nemusím.

MP: Překvapila tě některá kniha ohledně prodejů? Ať už z pozitivního, či negativního hlediska?
MŠ: Já mám pocit, že to je skoro každá kniha. U Utrpení těla jsem vůbec nečekal, že z toho bude můj první bestseller, protože co se literárního a kvalitativního hlediska týká, mám mnohem lepší knihy. Na druhou stranu jsem mnohem víc očekával od překladových knih celkově, ale ta očekávání se nenaplnila. Holt pokud toho autora/autorku Češi neznají, nevrhnou se po něm na první dobrou. Ale já mám pocit, že se v tomhle směru pořád učím. Třeba u Legend Oldy Suchého jsem si říkal, že ty by se mohly prodávat dobře… no a očekávání byla mnohokrát překročena.

MP: Sleduješ recenze u všech tebou vydaných knih, nebo se zaměřuješ výhradně na novinky?
MŠ: Sleduju, protože mě pořád zajímá, co se mohlo pokazit a co by třeba stálo za zlepšení. Ale rozhodně nejsem ten typ, co nedočkavě čeká na první recenzi, a to ani v případě svých knih. V tomhle směru jsem už asi vyrostl a říkám si, že to je cesta do pekla. Hlavně nelpět na každém negativním slově. Lidi budou názory psát, najdou se tací, kterým se kniha nebude líbit, ale pokud převažují pozitivní názory, je to fajn pocit. Popravdě jsem ale ve stádiu, kdy je pro mě primárně důležité, aby lidé o knihách mluvili. Nečekám, že to bude ve velkém negativní, protože si myslím, že za ty roky vydávání už je tak nějak poznat, že vyloženě hovadiny nevydávám, že trochu cit pro výběr mám.

MP: Co pro tebe bylo za těch deset let nejděsivější?
MŠ: Tohle byly dvě chyby, které se staly popravdě krátce po sobě v první polovině roku 2021. Povedlo se mi knihy Nikdy se nepřestala usmívat a Jednou se to stane dostat do tisku s chybně nasázenými kapitolami. Vždy jedna kapitola přebývala, jedna chyběla. Tohle jsem si prostě nepohlídal a obě knihy se musely stáhnout a tisknout znovu. U Nikdy se nepřestala usmívat to bylo jednodušší, tam ještě knihy nebyly v distribuci, ale teprve vylezly z tiskárny, u Jednou se to stane už byly knihy venku, některé rozeslané. Blbá je pak ta ztráta, kterou se nepodařilo úplně vrátit. Ale snad jsem se poučil a nic vyloženě takhle problematického se nestalo, i když těm chybám se člověk bohužel nikdy nevyhne.

MP: Jak poznáš dobrý rukopis? Máš nějaký tajný test, nebo stačí, když se během čtení rukopisu začneš obávat o vlastní duševní zdraví?
MŠ: Musí mě něčím zaujmout. Klidně i tím, jak je depresivní, což je třeba případ poslední věci, kterou jsem četl. Nemám žádný recept, nemám recept na to, jak vydat skvělou knihu, pokud se tedy nechci vydat cestou trendů, což tak nějak je asi jasné, že nedělám. Příběh mě musí zaujmout sám o sobě, musím z něj něco cítit, musí být dobře napsaný, nějakým způsobem zajímavý. Pak se mu budu rád věnovat a rád ho vydám.

MP: Jaký nejpodivnější rukopis ti kdy přišel? Dokáže tě ještě vůbec něco vyděsit či znechutit?
MŠ: Ale jo, pořád mě ještě některé věci dovedou znechutit, jistá Madla Pospíšilová Karasová mi poslala rukopis, u kterého mi nebylo dobře, i když je pravda, že hodně za to bude moct skutečnost, že mám malou holčičku, no už čtyřletou, tak asi mám náhled na některé věci trochu jiný. Ale já jsem rád, že ve mně něco takové emoce dovede vzbudit, protože se to opravdu nedaří tak často. A pokud je to pořád dobře napsané… Šup sem s tím. A nejpodivnějšího… Když to je podivné a dobré, tak to vydám. Takže asi nejde ani tak o podivnost, jako jen o to, jak dobře je to napsané.

MP: Kam podle tebe směřuje hororová literatura? Myslíš si, že se hororoví autoři můžou bát, že je nahradí texty generované AI?
MŠ: Obecně si hororová literatura žije svým životem. Přizpůsobuje se době, jejím problémům. Celkově je to žánr, který je stále v pozadí, ale líbí se mi, že u nás se trochu dostává z toho dna zájmu alespoň malinko do popředí. Rádi lidem opakujeme, aby se hororu nebáli, protože není proč. Horor je literatura jako každá jiná – máte knihy, které si čtete jen pro zábavu, jiné, které vám toho přinesou mnohem víc.
A co se týká AI… Nevěřím tomu, že nahradí autory. Nevěřím tomu, že AI dovede zapsat stejně kvalitní příběh jako dobrý autor. Věřím, že AI je technologie, která nám může usnadnit životy, stejně tak je mi jasné, že tu budou tací, co ji budou spíš zneužívat. Ale zatím jsem v klidu co se týče toho, že bychom měli knihy, které budou stvořené AI, víc než knihy, které napíše člověk. Ale jsem sám zvědavý, rád tohle budu dál sledovat.

MP: Kdybys měl doporučit jednu jedinou knihu z produkce Golden Dogu, která by čtenářům způsobila bezesné noci, která by to byla?
MŠ: Nabízí se Nikdy se nepřestala usmívat, ale osobně mám hodně rád knihu Architekt temna od Marka Hautaly. To je text, který v sobě má tolik temnoty a nepotřebuje k tomu ani moc krve, že jsem si jeho čtení opravdu užíval v tom smyslu, že jsem i cítil ono příjemné chvění, které dovede vyvolat jen horor.

MP: Momentálně ti vyšlo už třetí vydání krimi thrilleru Nikdy se nepřestala usmívat. Co ti vadilo na předchozích dvou vydáních? Liší se nějak třetí verze příběhu, nebo jde jen o vzhled?
MŠ: Nevadilo mi na nich nic, kromě té chyby při tisku druhého vydání, kterou jsem zmínil, ale druhé vydání se pomalu vyprodává, a jak se blížily desáté narozeniny nakladatelství, říkal jsem si, že by to chtělo něco zajímavého. A tak jsem si řekl, že třetí vydání Nikdy se nepřestala usmívat je to pravé. Chtěl jsem ho vymazlené, chtěl jsem ho hezké, chtěl jsem ho jako knihu, která zaujme nejen fanoušky, kteří ji už znají, ale hlavně i lidi, kteří se s ní ještě neseznámili. A to se myslím povedlo. Text samotný úpravy nedoznal, jen nějaká stylistika, nějaká drobná chyba, která utíkala už deset let, ale jinak nic. Já si za svými příběhy stojím a věřím, že tak, jak byly napsány, tak mají být. A popravdě bych ani nevěděl, jak z téhle knihy udělat ještě lepší. Pořád vnímám Nikdy se nepřestala usmívat jako to nejlepší, co jsem napsal.

MP: Proč by si měli Alexandřin příběh čtenáři znovu přečíst?
MŠ: Protože je to dobrý příběh, který podle mě není jen od toho, aby si ho čtenář přečetl jednou a pak ho založil. Myslím si, že při druhém čtení mu dojde o mnohem více hloubka, kterou v sobě ten příběh má. Jasně, jsou tam scény, které člověka rozsekají, viz Fotograf, ale i on zde má své místo, každá kapitola tam má své místo, aby mohl příběh dojít až ke svému konci, kde to všechno zapadne do sebe. Věřím, že při druhém čtení pak lidé více ocení detaily příběhu.

MP: Představ čtenářům tuto knihu pouhými třemi slovy.
MŠ: Skvělý psychologický thriller.

MP: Zároveň s Nikdy se nepřestala usmívat ti vyšel třetí díl ze série s detektivem Hankem Giorgiem. Jak bys čtenáře na Fotografa nalákal? Můžeš použít jen tři věty.
MŠ: Hank Giorgio se vrací, ale stejně s ním i minulost. Řeší svůj největší případ, který je možná mnohem děsivější, než si doposud myslel. Jo, a konečně zjistíme, kdo je to ten Fotograf.

MP: Co se ti píše lépe, horory, detektivky, thrillery nebo povídky?
MŠ: Žánrově je mi to jedno. Je důležitý příběh, ten mě musí bavit. Pokud mě baví, nechávám pak už na čtenářích a knihkupcích, aby tomu dali žánr. Ale jelikož mám v knihách poměrně dost násilí, romance a knihy pro děti tolik psát netoužím. Ale pokud by ses ptala, jestli povídky, nebo román, tak rozhodně román. Mám rád větší prostor, nenechat se omezovat. Příběh si sám řekne, kolik potřebuje, ale pár stránek je prostě málo, chci v tom světě chvíli pobýt, protože psaní je za mě na celém procesu vytváření knihy to nejkrásnější.

MP: Máš nějaký rituál před nebo při psaní? Obětuješ černého kozla nebo blonďatou pannu? Píšeš za úplňku nebo v hodině mezi psem a vlkem? Nebo se u psaní nikdy nepřestáváš usmívat?
MŠ: Ty jo, nemám vůbec nic. Rád mám u psaní hudbu nahlas, ale jelikož mám na psaní málo času, tak někdy ani není možnost si tu hudbu pustit. Naučil jsem se psát v jakémkoli prostředí, protože to byla nutnost. Takže prostě jediný rituál je sednout si k počítači a začít psát. Pak už jsem jenom já a příběh, a když mě to strhne, nenechám se ničím vyrušit.

MP: Je ve Fotografovi nějaká scéna, u níž sis potěšeně říkal: „Jo, tak tohle nebude nikdo čekat!“?
MŠ: Jasně. Takové scény chci v knize mít. Pokud je tam nemám, myslím si, že jsem něco zanedbal. Chci umět čtenáře překvapit. Pokud ho už nebudu schopen překvapit, tak to bude špatné. A minimálně jeden takový moment v knize Fotograf je, rád bych, aby byly minimálně dva.

MP: Nebojíš se popisu pořádně drsných scén, je v tomto směru Fotograf stejně drsný jako předchozí díl Farma zrůd?
MŠ: Já měl pocit, že Farma zrůd je právě jedna z mých knih, kde to tak drsné není… Že jsem do jisté míry vyměkl. Fotografem jsem si to chtěl trochu vynahradit, ale on si prostě příběh řekne. Fotograf má pár drsných scén na začátku, ale pak jsem zjistil, že je zase příběh tolik nepotřebuje, a tak se jede v trochu jiné rovině. Ale jak říkáš, myslím si, že k mé tvorbě to celkem patří a v každé knize se něco drsného najde.

MP: Máš jako čtenář radši otevřené, či uzavřené konce? A jaké naopak rád píšeš?
MŠ: Asi nemám preferenci. Hlavně mám rád konec, který je dobře napsaný. Nemám rád happy endy, také raději nedořešený konec než happy end. Ale jako autor mám rád otevřené konce. Líbí se mi, když může pak příběh dál rezonovat, dál o něm bude čtenář přemýšlet.

MP: Kdybys mohl být postavou jedné ze svých knih, jaká by to byla a proč?
MŠ: Kovboj, Alexandra, Morado, Hank… Všechny tyhle postavy mají jedno společné, i když některé více, některé méně. Jsou to postavy, které neměly mít emoce. U Kovboje to nakonec nevyšlo, ale myslím, že u Hanka se mi to podařilo dotáhnout do bodu, kdy jsem spokojený. Líbí se mi představa nemít emoce, nebabrat se v nich, neřešit je. Jasně že bych tak nemohl fungovat, ale aspoň na malou chvíli, někdy by to bylo fajn.

MP: Ananas na pizzu. Ano, nebo ne?
MŠ: Ať si na pizzu každý dá, co chce, ale je pravda, že ananas na pizze není moje oblíbená varianta.