ROZHOVOR: Tomáš Marton

Narodil se v Duchcově. V dětství propadl světům Jaroslava Foglara, o něco později E. M. Remarqua, v současnosti Stephena Kinga, H. P. Lovecrafta, Kena Folleta a Dmitryho Glukhovského. Knižně debutoval povídkou Škvíra v antologii Může se to stát i vám (2018). Jeho příběhy vycházely v následujících letech v mnoha dalších antologiích. Povídkami přispěl do časopisů Howard, Charon či XB-1.
V roce 2022 se jeho povídka Smrt je důsledek života dostala do první české bizarro antologie Bizarropolis nominované na cenu Magnesia Litera.
Je také redaktor kulturního webzinu Děti noci a hudebního webzinu Metalforever and Metal Man. Recenze píše také pro časopis XB-1.
V nakladatelství Golden Dog mu v roce 2024 vyšla oceňovaná povídková sbírka Ve spárech múzy a o rok později novela kombinující horor a pohádku Král Beznaděje.

MP:  Je pravda, že když se narodíš v Duchcově, automaticky se stáváš tím největším svůdníkem a nesmíš nosit jiné než dlouhé vlasy? Jak tě ovlivnilo dětství a mládí prožité na tomto místě?
TM: Ano, v podstatě je to tak, a už jako mimino si musíš nechat narůst háro. Pokud se ostříháš, vykopnou tě do Teplic. A tam fakt bydlet nechceš. Svůdník nevím, sotva svedu ráno vstát z postele.
Dětství v Duchcově mě velmi poznamenalo. Konaly se tu velké závody lodních modelářů. Vůni a zvuk těch malých lodiček, které brázdily vody rybníku Barbora, už nikdy nevyženu z hlavy. Nikdy.

MP: Co je děsivější: atmosféra Duchcova v noci nebo recenze na Bílou orchidej?
TM: Bílá Orchidej je v pohodě květina. Nevím, co proti ní máš. Nicméně atmosféra nočního Duchcova je sice děsivá, ale já ji mám vlastně moc rád. To město má svou magii a já si ji umím užít. A třeba když jsou Vánoce a jdeš už za tmy kolem osvětleného kostela u Barbory…to je fakt nádhera takřka nadpřirozená.

MP: Existuje v Duchcově nějaká městská legenda, která by si zasloužila vlastní hororovou knihu?
TM: Popravdě jsem jeden čas ty legendy hledal a bohužel nic pořádného nesehnal. Jasně, táta mi vyprávěl, že po válce se v lesíku u nádraží potuloval týpek, co si hrál na Péráka, akorát nebyl hrdina, ale napadal ženy. Nicméně nevím, zda je na tom něco pravdy. Takže jsem si duchcovské legendy začal vymýšlet sám a myslím, že je to z mých prací znát. Většina povídek, které si ode mne můžete přečíst, se odehrává právě v Duchcově. Prozradím, že se ale chystá i román, který tohle město proslaví jako máloco. Dobře, tak ne, ale zkusit to můžu.

MP: Když jsi jako dítě četl Foglara, měl jsi někdy nutkání přepsat Rychlé šípy na hororový survival?
TM: Ne. Pan Foglar je napsal skvěle. A třeba Strach nad Bobří řekou mi v té době (bylo mi asi 11) připadal jako pořádný horor. Rozhodně bych nikdy nic nepřepisoval (od žádného autora). Promiň, že tak vážně odpovídám, ale už jsem vyplejtval všechny peníze na generátor vtipných odpovědí. Smůla.

MP: Kdybys měl možnost napsat hororovou povídku o libovolné historické postavě, kdo by to byl a proč by to byl právě Casanova?
TM: Jo, určitě bych pana Casanovu někdy rád využil v nějakém díle. Je to zajímavá osobnost duchcovské historie. Cápek, co utekl z nejstřeženějšího vězení v Itálii, aby mohl psát své paměti ve městě pod Krušnými horami a přitom zvládl svést stovky žen? O tom by se psalo samo.  Ale lákají mě i jiní. Co třeba horor z prostředí pravěkých jeskyní?

MP: Jaká byla nejhorší kniha, kterou jsi kdy recenzoval?
TM: Uf. Já ti popravdě nevím. Mám většinou kliku na dobré knihy nebo přinejmenším něčím zajímavé. A pokud se mi nějaká nelíbí…tak je zapomenu. A asi nejblbější čtenářské zážitky jsem měl u těch, které jsem na recenzi neměl. Tady tě zklamu, nemám správnou odpověď.

MP: Kdyby se tvoje knihy daly přirovnat k metalovým kapelám, byla by to spíš atmosférická doom metalová balada nebo brutální death metalový masakr?
TM: Jo, takovej gothic doom metal ve stylu Draconian. Sem tam něco jako Katatonia nebo Swallow The Sun. Ale snažím se být i jako Iron Maiden. Když experimentuji, tak jako Between The Buried And Me. A když mám chuť na něco veselého, píšu jako Electric Callboy. Při mé smůle, ale z toho vyleze možná tak Ilona Csáková.

MP: Máš nějaký rituál při psaní? Například zapaluješ svíčky, posloucháš black metal nebo jen čekáš, až se ti v hlavě objeví démon?
TM: Asi to, co dělá každý. Zavřu manželku do sklepa, ať mám klid a pustím se do toho. U psaní poslouchám muziku a jinak nic extra. Prostě potřebuji mít na to dostatek času a být na psaní naladěn.

MP: Které hororové klišé tě nejvíc baví a které bys nejradši poslal do literárního pekla?
TM: Neptala ses mě na to už v jiném rozhovoru. Ha! Opakuješ se, muhaha. Znovu odpovím asi podobně. Já pořádně nevím. Samozřejmě klišé se nevyhnu a některá jsou asi fajn (třeba boj dobra se zlem…a já prostě fandím dobru). Snažím se ale, aby postavy nebyly vyloženě stupidní. Mám rád věcnost, a když to frčí, takže postavy mám vcelku jednoduché, ale vždy se snaží se svou situací nějak racionálně bojovat. Nechci tam mít například trotly, co budou skákat vrahovi na nůž.

MP: Kdybys měl možnost oživit jednu ze svých postav, koho bys vybral?
TM: Asi tu, co jsem měl v 15. století. Byl jsem šlechtic v Burgundsku a měl vlastní vinici. A šest věrných milenek. Nebo jak si to myslela?

MP: Kdyby sis měl vybrat mezi tím, že už nikdy nebudeš moct poslouchat metal nebo už nikdy nebudeš moct psát horory, co bys obětoval?
TM: Pěkně blbá otázka (smích). Promiň, na to se neptej člověka, co je závislej na obou těch věcech. Na druhou stránku…tak bych prostě psal romantasy, no (smích).

MP: Co tě osobně děsí víc, nadpřirozené bytosti nebo reálné události? Jakým tématům dáváš přednost při vlastním psaní?
TM: Určitě reálné události. Není nic děsivějšího než skutečný život. Když máš strach z toho, co tě skutečně může potkat. Samozřejmě mám rád nadpřirozeno a láká mě. Ale i když ho v příbězích hojně využívám, vždy si chci vzít něco ze skutečného života. Ale to asi dělá každý autor.
Kdo už mě čte delší dobu, asi postupně objevil, že jsem vlastně nudnej a furt se opakuji. Píšu hodně o psychice, duševním zdraví (a chci se tomu věnovat dál), osamělosti, nízkém sebevědomí a astrofobii (dobře, o tom jsem nic nenapsal, ale to slovo se mi zatraceně líbí).

MP: Myslíš, že se někdy dočkáme hororového románu, kde hlavní záporák bude umělá inteligence, která bude psát lepší horory než lidé?
TM: Rozhodně. I tyhle odpovědi psalo AI.

MP: Kdyby ses měl stát postavou ve své oblíbené knize, která by to byla?
TM: Ale já se jimi všemi stal. Alespoň na chvíli.

MP: Proč si tě lidé pletou s Ondřejem Kocábem a proč zapíráš, že je to tvé jednovaječné dvojče?
TM: Problém je, že Ondra se nikdy nenarodil, ale vyskytnul. Já osobně se od něj distancuji, protože já pocházím z Kinder vajíčka. Tudíž nemůžeme být bratři. Teď vážně. Ondru mám rád natolik, jak jen může muž muže mít. To zní asi divně, ale prostě doufám, že si nás nikdo plést nebude. Ondra Kocáb totiž píše skutečně originální věci a já se těším, až vydá svou knihu. Svět si je zaslouží.

MP: Jak podle tebe vypadá peklo?
TM: Viděla si Bachelor?

MP: Co se stane lidem, kteří dobrovolně poslouchají Evu a Vaška?
TM: Přijdou o všechny ty skvělé chvíle, které by mohli zažít poslechem kvalitního metalu. Jinak vlastně nic. Já si je občas taky pustím.

MP: Ananas na pizzu. Ano nebo ne?
TM: A dost! Končím s rozhovorem!