RECENZE: Terry Pratchett, Podivný regiment

Šeredná armáda

Podivný regiment nazývá se nejnovější česky vydané dílo páně Pratchetta; v originále je to Monstrous Regiment a přímo v textu najdeme toto spojení přeloženo jako regiment obludný. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat překladatelské kvality Honzy Kantůrka, domnívám se, že vůbec nejsprávnější by bylo adjektivum šeredný - a jestli na to nezapomenu, než se tímhle článkem propíšu na konec, ještě vysvětlím proč.

Ani se mi nechce počítat, kolikátá že to už je Zeměplocha; byly mezi nimi vynikající, velmi dobré, zdařilé i přinejmenším jedna nepříliš zdařilá (ano, myslím Erika), vždy si však uchovávaly (alespoň v dílčích sekvencích - ano, opět myslím Erika) vysokou úroveň svébytného inteligentního humoru, postaveného jak na jazykových hříčkách, tak na bizarních situacích i na odkazech na zaběhaná klišé či konkrétní literární díla celá. (Poznámka na okraj: Tohle je věc, kterou se snad nejvíc ukazuje Pratchettova kvalita. Literární parodie, zaměřené na tu či onu určitou knihu, jsou obvykle - s odpuštěním - sračky, které vás nepobaví, ani když předlohu znáte, a jestliže ji neznáte, nevíte o čem je řeč. Tohle u Pratchetta neplatí; nemusíte například mít přečteného Lerouxova Fantóma opery, abyste se nad Maškarádou skvěle bavili - jenom vám uteče asi tak čtvrtina fórků.) Tohle platí i pro Podivný regiment, jenomže tím to bohužel končí.

Podivný regiment je totiž divný. Jistě, i ten je místy výtečná sranda, samozřejmě, i zde najdete skvělé slovní hříčky (osobně mne asi nejvíc rozjařila pasáž o vypuklosti, nevypuklosti a rozpuklosti). Přečtete ho - no, nenapíšu jedním dechem, to byste se udusili, ono je to bezmála pětisetstránkový puclík, ale přiznávám, že sám jsem udělal tu chybu, že jsem ho otevřel o půlnoci, abych si ještě přečetl pár stránek, než půjdu spát, a pak se dostal do postele až před pátou ráno (a to jsem na sebe musel použít násilí, protože mi do konce pořád asi sto stran chybělo). Jenom, až ho dočtete, ho musíte odložit a okamžitě zapomenout. Protože běda, kdybyste o něm začali přemýšlet.

Kdesi jsem slyšel nebo četl, že p. Pratchett vyhlásil úmysl začít příštími knihami v zeměplošské sérii novou řadu, odlišnou od těch předchozích, a chápu-li to správně, Podivný regiment je její první vlaštovičkou. Doufejme, že není zároveň ukázkou, jak budou vypadat všechny další - neboť, jak člověk zjistí, když se dopustí onoho přehmatu a bude o něm přemýšlet, autor se tentokrát zpronevěřil sám sobě, v detailech i v celku (a taky zdravému rozumu; o tom ale až na závěr, viz šerednost).

Napřed běžné detaily, v pořadí vzhůru podle podstatnosti:

a) Kolík Aťsepicnu - ne že by mi příliš chyběl, nicméně jestliže se v předchozích pokračováních vyskytoval v nesčetných mutacích prakticky kdekoliv, kde se sešlo víc než sto lidí, udivuje mne, že se tentokrát neobjevil v prostředí pro něj tak příznačném, jako je vojenský tábor (markytána K. Aťsedopustímzávažnéhoporušenípředpisů si dovedu docela živě představit).

b) Smrť - tak tohle už je stará bolest. V zeměplošských příbězích se postupně vystřídali tři Smrťové, každý jiný. Sám jsem miloval toho prvního, který bohužel nepřežil více než první dva či tři díly - Smrtě rozverně cynického, který si vesele brouká requiem a hospodskému od Prokopnutého bubnu podává ve chvíli nouze sirky... Počínaje Mortem se vynořil Smrť druhý, svědomitý pracovník se sklonem k filosofickému hloubání; ne že by občas také nepotěšil, ale už to nějak nebylo ono. No a zhruba od poloviny celého seriálu se čím dál častěji setkáváme se Smrtěm třetím, Smrtěm, který vystoupí v knize obvykle jedním krátkým dialogem (nebo taky jenom jedinou větou), a to jenom proto, aby tu byl; tohle je případ i Podivného regimentu, kde se Smrť mihne v půlstránkovém rozhovoru, představujícím patrně nejzbytečnější polovinu strany z celých čtyř set devadesáti osmi. Nejenže nijak zvlášť nesouvisí se zbytkem, on tu Smrť ani nepronese žádnou typicky smrťovskou poznámku.

c) kapitán (totiž vévoda) Elánius - hm, starý dobrý Elánius se nám také změnil. Muž akce a intuitivního rozhodování je pryč, nahrazen obmyslným (byť jako vždy v zájmu lepší věci) intrikánem; metamorfoval natolik, že jsem pořád očekával, kdy se to proflákne a ukáže se, že si do Borogravie v masce Řezníka Elánia odskočil sám patricij Vetinari. Rozhodně postupy, jichž zde užívá, jsou čistě vetinariovské; můžete namítnout, že je Elánius naprosto logicky díky dlouhému styku s patriciem od něj nevědomky převzal, jenže mi to k němu stejně nějak nesedne...

Tak, a teď ten celek: vyjímaje první dva díly, které byly čirými burleskami, je pravidlem, že nám pan Pratchett pod svrchní komickou vrstvou zeměplošských eskapád podsouvá takovou či onakou humanisticky zaměřenou myšlenku. Nic proti tomu. Jenže, nemohu si pomoci, Podivný regiment na první, druhý, ba i třetí pokuk nenabízí nic víc než logiky zbavený feministický blábol... On se Pratchett o feminismus už jednou otřel, v Čaroprávnosti. Tam to ale mělo svou míru i - jak to říci? - pouvoir d'esprit? V Podivném regimentu nás ale tvrzením, že ženy se nejen vyrovnají mužům, ale začasté jsou i zdatnější, mlátí do hlavy jako klackem, a to klackem stranu od strany silnějším a těžším... A zároveň méně uvěřitelným. Když se hlavní hrdinka rozhodne vydávat se za muže a vstoupit do armády, budiž, je to její věc. Když postupně zjistí, že jich je takových v jednotce (sice se mluví o regimentu čili pluku, avšak podle běžné vojenské terminologie dají dohromady s bídou družstvo) víc, rovněž budiž - je to komický prvek a pro demonstraci základní idey to stačí. Jenže celá jednotka převlečených dívek? Promiňte, to už je moc, to tahá za vlasy hůř jak skalpující Komanč. A následně plná třetina armádního vedení? To už ani netahá za vlasy, to je prostě absurdní - i přes toleranci zaručenou zeměplošským milieu... To poslední převlíkací překvápko vám nebudu prozrazovat, abych panu Pratchettovi nezkazil aspoň jednu pointu, ale řeknu vám - po tom, co bylo předtím tvrzeno a podrobně popsáno, je ještě na hlavu postavenější než předešlé...

Rozumějte, já netvrdím, že ženská nemůže udělat v armádě kariéru. Nakonec snaha organisovat mužským život je hlavním zájmem žen od vynálezu smíšeného manželství a u vojska nejde o nic jiného, pouze na jiné úrovni. Čemu ovšem neuvěřím, je, že by se dlouhodobě (rámcově desítky let) dokázala vydávat za muže; ne, pokud vypadá aspoň trochu jako ženská, a už vůbec ne jako taková ženská. Jistě, kdyby šlo jenom o jednu nebo o dvě, šlo by ještě předpokládat, že jsou tím, čemu starší autoři říkávali mužatka (a čemu se dneska eufemisticky říká sportovní typ). Ale že by se těchto nežensky tvarovaných nešťastnic v maličké Borogravii vyskytlo tolik? A že by všechny měly stejný nápad? To nespolknu...

Nicméně připusťme (třebas jen na chviličku), že by to možné bylo. Potom platí, co jsem nadhodil už na začátku: byl by to šeredný regiment a šeredná armáda - armáda šeredek.