RECENZE: Richard Matheson, Já, legenda

Recenzovat první knihu Richarda Mathesona vydanou v Česku je zlo. Proč? Protože se jako kritik musíte postavit čelem ke srovnání se stejnojmenným filmem, který zrovna úspěšně křižuje českými kiny a zároveň stojíte před všeobecným povědomím, že Richard Matheson je dlouho přehlížený klasik žánru, jenž ze zřejmých důvodů nemůže po literární stránce dopadnout špatně. Nebo ne?

Budeme to brát hezky postupně. Kniha je rozdělená na dvě části, z nichž první tvoří ústřední román, který se stal předlohou pro blockbuster s Willem Smithem v hlavní roli, a aby kniha nebyla příliš úzká, doplňuje ji representativní výběr povídek. Začneme oříškem ořechovatým a zkusíme ho rozlousknout.

Román Já legenda nás vrhá doprostřed bezútěšné vize budoucnosti, kdy lidé jsou buď mrtví, nebo přeměněni na upíry, kteří v noci vylézají ven a lačně se sápou po krvi. Autor vše podává skrz svědectví Roberta Nevilla, který jako jediný epidemii přežil a je uvězněn ve svém domě, kde musí každou noc čelit obléhání upírů, aby jim ve dne oplácel dřevěným kolíkem do srdce.

Ano. Nejzásadnější rozdíl mezi filmem a knihou je v tom, že upíři Richarda Mathesona jsou upírovatější než Bela Lugosi. Spí zahrabaní v hlíně, nesnášejí zrcadla, bojí se kříže a pokud jim proženete dubový kolík hrudním košem - nebudou z vás mít radost. Autor sice z kánonu vampyrismu trochu slevuje ve chvíli, kdy se hlavní hrdina pouští do vědeckého objasnění celé epidemie, ale to nic nemění na faktu, že kniha je v tomto ohledu poplatná své době (poprvé vyšla v roce 1954). Celé to tak působí poněkud zaprášeným dojmem a pokud jste jako první viděli film, budete si muset chvilku zvykat.

Mezi nejsilnější okamžiky románu patří chvíle, kdy Robert Neville vzpomíná na počátek epidemie. Emočně silně vypjaté scény jsou psány minimalistickým stylem, který dává dostatek prostoru čtenáři. Richard Matheson nepodsouvá prvoplánovitě pocity a dojmy, ale nechává na vás, abyste si udělali závěr. Věřte mi, že právě chvíle, kdy hrdina vzpomíná na okamžiky, ve kterých přišel o svoji rodinu, jsou tím nejlepším z celé knihy. Richard Matheson je mistrný vypravěč.

Román je poměrně krátký (167 stran), zejména proto, že se jedná o "one-man-show". Přesto obsahuje pár pomalejších kapitol, které sice nikdy nenudí, ale zároveň citelně narušují tempo románu. Ale možná si toho ani nevšimnete, protože Matheson přimíchává pár vedlejších motivů, jež pomáhají rozvíjet příběh neskutečného osamění. Tím zřejmě nejvíce upamatovatelným je setkání Roberta Nevilla se zatoulaným psem. Motiv který úspěšně zafungoval i ve filmu.

Ještě pár slov k závěru. Konec románu je diametrálně odlišný od filmového zpracování. Kniha bohužel vyznívá poněkud do ztracena a pointa nefunguje tak dobře, jak možná fungovala před padesáti lety. Zejména poslední kapitola tak vyvolává klíčovou otázku, zda dáte přednost hoolywoodskému podání plnému přeslazené víry a křečovité naděje, nebo literární předloze, kterou ale dokážete odhalit desítky stran dopředu a která zapáchá omšelým moralizováním.

Pokud bych měl provést rychlé hodnocení románu Já legenda, tak bych nejprve mluvil o dobrém spisovatelském řemeslu, které dokáže zprostředkovat emoce, jež jsou právě v tomto případě mnohem důležitější, než u jiných románů. Zmínil bych se o propracované psychologii, která je opět zásadní a bez ní by to nefungovalo. Co bych trochu pohaněl je už menší zaprášenost a zkostnatělost příběhu. Veliká škoda, že se sem román nedostal dříve. V současné moderní době už přece jenom nefunguje tak dobře.

Celkově je ale mé hodnocení pozitivní. To kdyby náhodou někdo pojal podezření, že se mi Já legenda nelíbila. Čtení jsem si užil a jsem rád, že mám doplněné vzdělání. Celkově ale vyhrává film, který mne oslovil o něco více.

Tak a než začnete psát rozzuřené reakce do diskuze pod recenzí (nebo rovnou zapalovat hranici pro kacíře?) . Přečtěte si i pár slov o druhé půlce knihy, kterou tvoří soubor deseti povídek.

Vše začíná krátkou prací Pohřbené nadání, která je takovou jednoaktovkou o osmi stranách a dává nám jasně najevo, jaký charakter budou mít následující povídky. Děj je poměrně jednoduchý, vlastně se jedná o jedinou scénu - výjev a tak povídka připomíná svým způsobem překrásný obraz. Nebudu vám nic prozrazovat, ale zejména Pohřbené nadání mi přijde jako vynikající ukázka toho, že hororová literatura nemusí být zákonitě spjata s hektolitry krve a vyhřezlými střevy. Stejně tak jako Ray Bradbury dokáže mistrně navodit atmosféru, Richard Matheson dávkuje nostalgii, mrazení z neznáma a v neposlední řadě ničivou bezvýchodnost, jež často uzamyká jeho hlavní hrdiny.

Povídky pokrývají autorovu tvorbu na rozmezí takřka čtyřiceti let a výběr obsahuje jak krátká sugestivní díla, tak delší a dějovější příběhy. V jádru zůstává autor stále pevně zakotven v hororovém žánru, ale občas si dovolí trochu pootevřít škatulku a přidat tuhle špetku sci-fi, tamhle zase zrnko humoru... Celkově pak sbírka nenudí, protože se těšíte, s čím autor přijde příště.

Na mne snad nejvíce zapůsobila povídka Bílé hedvábné šaty. Spojuje poutavý děj o malém děvčátku, které si chodí hrát do pokoje své zesnulé matky, a překrásný jazyk plný nápaditých obratů. Celkově tak povídka právem připomíná briliant, jehož každá část je vybroušena do přesně daných úhlů.

Ale i některé další povídky stojí za zmínku. Perfektní psychologii všech zúčastněných postav si můžete vychutnat v díle Nepříčetný dům. Hlavní hrdina je sužován nepřízní osudu a těžce se vyrovnává s nesplněním všech očekávání, která si v minulých letech vytvořil. Žena ho pro jeho výbuchy zlosti opouští a práce učitele se mu stává tím nejtěžším okovem. Navíc se zdá, že všechno se spiklo proti němu.

Povídka úspěšně graduje děj, díky takřka hmatatelným postavám prožíváte každý okamžik zcela pohlceni textem. Tato povídka je podle mne nejbližší ústřednímu románu Já legenda. Hlavní hrdina sice není posledním člověkem na světě, ale prožívá stejně skličující osamění. Díky menšímu rozsahu pak povídka nabízí sevřenější formu a spád vyprávění. Určitě doporučuji.

Zajímavý nápad najdete v povídce Kdo je na drátě?, jež vypráví o muži, kterému každý den ve tři hodiny v noci zvoní v hlavě telefon. Nemůže spát a dohání ho to k šílenství. Dokud mu terapeut neporadí: "A nenapadlo vás, ten telefon zvednout?"

Povídka dokonale manipuluje čtenářem a tak i na malém rozsahu dokáže předvést několik dějových obratů. Dokonce by se dalo s nadsázkou říci, že povídka Kdo je na drátě? obsahuje víc zvratů, než leckterý fantasy román "uznávaného" spisovatele.

A to už je konec. Žádná ze deseti obsažených povídek nenudí, ale je pravdou, že některé jsou jen takové hříčky do počtu, jež vám dají odpočinout před dalším frontálním útokem.

Musím se přiznat, že druhá část knihy mi připadla mnohem zajímavější než samotný román, byť to bude právě on, kvůli kterému si knihu s největší pravděpodobností koupíte. Doufám jen, že neuděláte chybu a neodložíte ji dočtenou jen do půlky.

Pokud se podíváte na procentuální hodnocení, zjistíte, že jsem celku dal o něco větší hodnocení, než ke kterému bychom došli prostou matematikou. Je to proto, že u celku jsem zohlednil nejen obsažené texty, ale také příkladnou výpravu, se kterou Laser pustil knihu do světa. Takřka unikátní mi přijde oboustranný přebal, který vám dává možnost vystavit si knihu v poličce buď s filmovým motivem, nebo s ilustrací Lubomíra Kupčíka.

Hodnotím následovně: Román Já legenda: 70%, Povídky: 85% = Celkově: 80%.

Já, legenda /I Am Legend/
Matheson, Richard 
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Milan Žáček
Obálka: Warner Bros, Lubomír Kupčík
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 314
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 319.00 Kč

Petr Čáslava