BLACKOUT: Cesta na jihozápad/1

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 1: CESTA NA JIHOZÁPAD

1.

Když Pavel druhý den po Blackoutu vyrazil za Caroline na Jihozápadní město, křikl do okna za mámou a sestrou "Ahoj, ahoj!" a šlápl do pedálů. Konečně se cítil svobodně, jako by držel pevně svůj osud v rukách. Stejně pevně jako řídítka horského kola.

Propletl se vedlejšími vinohradskými ulicemi, většinu aut tu řidiči včera svedli na kraj svažujících se vozovek. Kolem Botiče dojel k viaduktu, kde končila Vršovická. Zatím měl kliku. Tlupy původně slušných občanů bílily obchody na hlavních třídách a náměstích, kterým se záměrně vyhýbal. Předpokládal, že se pustí rovnou pod viadukt do Otakarovy ulice a kolem rekonstruované Fidlovačky dál, ale když zazněla směrem od náměstí bratří Synků střelba, vyšlapal raději po dlažbě Perucké ulice, přejel ústí vinohradských tunelů, skákavě sjel Nuselské schody, ulicí Pod Zvonařkou dojel k průjezdu na Bělehradskou. Seskočil z kola a opatrně vyhlédl ven.

Věděl, proč chtěl jet údolím po rovince, domníval se, že tam tramvaje v poklidu zastavily. Tady se to téhle jedenáctce tedy nepodařilo: Vyletěla ze zatáčky a z kolejí přímo do čelní stěny jednoho domu. V hromadě cihel se přehrabovali nějací lidé, asi hledali svoje domácí poklady. Před domem stál koník s povozem, na němž rostla kupa nábytku a šatstva. Stěhovali se. Z otevřeného čela domu se nad převrácenou tramvají vznášela ve vzduchu noha postele, pod kterou se propadla podlaha.

V parčíku se pod rozkvétajícími šeříky vršila čerstvá hlína vedle otevřené jámy s několika těly. Jaro bylo teplé, tady na jižním svahu bezy rozkvetly opravdu brzo. Pár chlapů stálo opřeno o lopaty a dopřávalo si rauchpauzu.

Pavel se stáhl do stínu průjezdu, naskočil na kolo a jel zpátky. Jediná vteřina stačila, aby se mu celá scéna vtiskla do sítnice. Bělehradskou přejel v rychlosti od Nuselských schodů, zadem se dostal na Folimanku. Opuštěným parkem podjel Nuselský most, dnes na něm nerachotily žádné vlaky metra.

Pavel se trochu obával, že cestou narazí na bezvládná těla sebevrahů, které Nuselský most tak přitahoval. Díval se pátravě vzhůru, aby mu některý z nich neskočil na hlavu. Jenže dnes se sebevraždy nekonaly. Dnes ještě ne. Lidé měli zatím jiné starosti. Bylo dost mrtvých, kteří zemřít nechtěli. Bylo hodně raněných a postižených, kteří potřebovali pomoci. Jistě se zase zvedne vlna solidarity, která vždy v těžkých dobách pojila český národ. Jak pravil včera táta. Pavel svůj díl solidarity k národu vyčerpal už včera, dnes hodlal být solidární ke Caroline. Pomalu otáčel pedály, kosí zpěv a zářivá zeleň konejšily jeho obavy z budoucnosti.

2.

Pod starými hradbami Nového Města dojel k Ostrčilovu náměstí a opět se přinutil k ostražitosti. Na Slupi stálo pár klidných tramvají, všude plno tichých aut, ale hospoda na rohu zněla už teď po ránu opileckým zpěvem. Rychle se přesmykl do podchodu pod tratí, Vnislavovou ulicí, překrývající Botič, pospíchal k Vltavě.

Jel po úzkém chodníku. Tady, na spojovací tepně z Pankráce do údolí to muselo být včera hustý. Nejspíš někdo civěl na palubní desku, když mu zhasl motor, místo aby se věnoval, jak se říkalo, dopravní situaci. Kusy plechu a střepy skla byly rozházeny po vozovce. Jakési velké rozšláplé plechovky se sardinkami v tomatové omáčce asi bývaly ještě včera auty, která vezla rodinky na víkend. Sem se deratizační čety zatím nedostaly. Jenom závoje černých masařek. Pavel šlápl do pedálů a opuštěnou ulicí pospíchal dál.

Na nábřeží vyrušil partu pěti zhruba dvanáctiletých kluků, nejstaršímu ještě nemohlo být patnáct. Moc si jich nevšímal. Jeho téměř dva metry a uklidňující tlak šavle na zádech mu dávaly pocit převahy. Seskočil z kola, hodil si ho přes rameno a vyběhl po schodech na železniční most. Děti na něj začaly popiskovat a volat:

"Hele, frajere, dej nám svý kolo!"

Shovívavě na ně z výšky shlížel a křičel: "Ukradněte si sami, v obchodech jich mají spoustu!"

Když se za ním rozběhly do schodů, pokrčil rameny, vyhoupl se do sedla a pustil se dál. Uvolněná prkna lávky pro chodce rytmicky klapala pod otáčejícími se koly. Náhle uslyšel jakési "piung!", kovový třesk v železné konstrukci před sebou a vzápětí prásknutí zezadu. A zase "piung!", z jedné vzpěry se zaprášilo a opět zazněl prásk. Ty kurvy malý po mně střílejí! uvědomil si. Ale už tu byl konec mostu, stočil kolo ke sjezdu a zmizel banditům z horizontu. Střelba zmlkla.

Na protějším břehu řeky se smála parta dětí svému vůdci. "To ses vytahoval, že na sto metrů trefíš konzervu! Konzervu možná jo..." Když se k nim obrátil s kouřící zbraní v ruce, zmlkli. Na pár metrů by se určitě trefil.

3.

Pavel zatím vyjel na Strakonickou. Tato dopravní tepna byla směrem z centra zcela zaplněna stojící plechovou karavanou aut. Tu a tam se jí věnovali místní občané, hledající zde dnes už zbytečná autorádia, ale i jiné poklady, které nemohly osádky aut odnést. Stejně jako včera ve Slezské, jenom si k tomu ještě přitáhli vozíky.

Na výpadovce stály většinou plně naložené automobily, se kterými směřovali víkendoví výletníci z Prahy. Řidiči zpravidla hlídali obsah svých vozů jen do prvního setmění. Největší cennost skrývala auta v nádržích, rabující to však ještě nechápali.

Pavel se stáhl kolem stadionu Tatry Smíchov zpět k Vltavě. Na náplavce sesedl z kola a zalezl i s ním pod keře. Teprve tady mu došlo, že už mohl být mrtvý. Sedl si na bobek, sevřel kolena rukama, sundal si brýle a trhavě se rozplakal. Proč po něm ti malí debílkové stříleli? Chtěli ho zabít? Co jim udělal?! Svině!! Kvůli obyčejnému kolu by ho zabili!!! A tady ti těžaři na Strakonické, kradou si z cizího a vůbec se nestydí.

Co se to s lidmi stalo? Včera na Karlově náměstí cítil zoufalství, ale přesto i soucit. Dneska na té Bělehradské lidé taky pomáhali sousedům. A do toho zněla vzdálená střelba na Synkáči a blízká na železničním mostě... Je to jako se starými lidmi, uvědomil si. Stáří taky jen zdůrazní vlastnosti, jež měl člověk už dřív. Lidé se nezměnili, nová situace jen ukázala, co v každém skutečně vězí.

Pavel se uklidnil, rukou si utřel oči a vysmrkal se do papírového kapesníčku. Narazil si brýle na nos. Už se nedá zahnat do beznadějné situace! Vstal, pravou rukou přes hlavu uchopil jílec pradědečkovy šavle, plynulým pohybem ji vytáhl a sekl do křovin. Větévky jen vydechly a klesly překvapeně k zemi. Pavel zamával šavlí proti lhostejnému Vyšehradu na druhém břehu Vltavy, pak ji zase spokojeně zastrčil do pochvy na zádech.

Z batůžku na rámu kola vyndal láhev s minerálkou, zhluboka se napil, pečlivě zašrouboval a opět schoval. Rozhlédl se, přešel k uvázané veslici. Velkým kamenem rozbil zámek na řetězu, nalodil se i s kolem a převesloval úžinkou na Císařskou louku. Vlnky v mírném větříku stříbřitě plápolaly. Na druhém břehu vytáhl loďku z vody. Vyrušil přitom kachní rodinku, drobné chomáčky kačátek se pod dohledem matky rozjely proti proudu, pestrobarevný kačer jistil jejich ústup. Taky se nedají, pomyslel si Pavel.

Na Cindě měla právě tento víkend začít v autokempech turistická sezona, ale hosté se nedostavili. Pavel nepospíchal, líně točil pedály na středním převodu. Beze spěchu projel jarním ostrovem až k mostku do civilizace, reprezentované benzinovou pumpou.

Tam právě před chvílí skončila probírku tvrdá trojka opravdovských chlapů. Na příručním dvoukoláku si odváželi zásoby pitiva a trvanlivých lahůdek, v kapsách jim cinkaly mince z vypáčených pokladen. Rozhodli se, že si v teplém poledni uspořádají piknik na ostrově.

Na mostku se setkali.

4.

Když Pavel uviděl jejich blížící se kolonu, seskočil z kola, opřel je o zábradlí a stoupl si před ně. Trochu se bál, že by mu vousáč s pivním břichem mohl strčit ocelovou tyč, jíž si zálibně poplácával do dlaně levé ruky, mezi dráty. Třeba jen tak z legrace. Šavli nevytahoval, připadalo mu to trapné. Ti první dva, co tlačili vozík, prošli kolem něj bez povšimnutí, zabráni do veselého hovoru a příjemných představ. Třetí vzadu však nehodlal nechat slibnou kořist jen tak uniknout.

"Hele, pánové, copak to tu máme," zahalekal se samolibou bodrostí, podepřenou předcházejícím beztrestným pleněním.

"Jenom jsem píchl kolo, spravím si ho sám, nemusíte mi pomáhat, díky," klidně odvětil Pavel. Alespoň doufal, že to znělo klidně. Ve skutečnosti cítil srdce až v hrdle, tep měl nejmíň sto padesát za minutu. Ale zároveň ho prostupovala jakási jistota.

"Fery, póď, nech hó," zaznělo od vozíku.

"Jakýpak nech ho!" zařval Fery a ocelová tyč začala dopadat do jeho levé ruky s větší razancí. Taková tyč umí rozbít okno auta a zjednat respekt. Včera to byl ještě František Kučera, než vysklil první výlohu. Dnes si chtěl svůj triumf zopakovat, ale směrem na Smíchov se bál jít. Tušil, že tam budou mít vrch skuteční sígři, proti nimž slušný člověk nemá šanci. Se dvěma sousedy z baráku, svými včerejšími obdivovateli, se tedy vydal na druhou stranu. Benzinka byla taky dobře zásobená.

A teď tady před ním stojí ten vysoký brejlatý vlasatec a evidentně se ho nebojí. To ho sralo.

"Tady ten hajzl se nám směje do vočí. Kolu nic není. A je móc pěkný. Hele, mladej, seš moc drzej. Kluci, pote sem, ať nám neuteče."

Oba maníci se začali pochechtávat a položili vozík.

Děje dneška a včerejška se v Pavlovi zkoncentrovaly. Zařval sám: "Hajzlové jste vy a koukejte padat, než vás nakopu do prdele!" Jako by se chtěl poškrábat pravou rukou za levým uchem, a najednou tu stál se šavlí v ruce.

Taková drzost musela být potrestána. Fery pokročil, napřáhl ruku s tyčí a praštil s ní po mladíkovi. Pavel zvedl šavli a silou, kterou v sobě neočekával, zastavil útok. Obě zbraně o sebe zazvonily a sjely po sobě dolů. Tyč neměla ochranný koš, čepel šavle bez překážek narazila na Feryho klouby na ruce. Tyč upadla na zem i s prsty a roztříštěnými kousky kloubů. František se na ně nevěřícně díval a pak se se skučením skácel na zem.

"Ovažte ho, nebo vám vykrvácí!" houkl na zkoprnělé kumpány Pavel. "V benzince budou mít autolékárničky." Se šavlí v ruce odvedl kolo dál, teprve pak ji zasunul do pochvy na zádech. Nasedl, sjel na náplavku a zmizel jim z očí.

5.

Dál už to byla jen příjemná projížďka. Neviděn ze silnice jel Pavel po navigaci. Popiskoval si, plašil kačeny a labutě, sluníčko mu svítilo do tváře. Asi to nebylo správné, ale měl dobrou náladu.

Jan Kovanic

Předchozí 10# | Následuje 12#