BLACKOUT: Z Čech až na konec světa/1

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 3: Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

1.

Vlak z Berouna končil ve Frankfurtu, kde se Pavel setkal s rodiči Caroline, Bobem a Barbarou Henleinovými. Byli mu velmi vděčni za záchranu dcery a pozvali ho, aby s nimi odjel do USA, kam se většina amerických diplomatů stahovala. Zdálo se mu poněkud směšné, že mu i za této situace zařizovali americké vízum v Bonnu. Jeli tam po několika dnech dalším vlakem romantickým údolím Rýna.

"Civilizace je v dodržování pravidel, mladý muži, ne ve fungování strojů," poučil ho Bob, jak od prvního okamžiku musel otci Caroline říkat.

Zdálo se, že civilizace, to dodržování pravidel, v Německu fungovalo docela obstojně. Stačilo mít uniformu, nebo jen rozhodné chování, a lidé ochotně poslouchali. Vlaky jezdily, distribuce potravin byla zajištěna. Problémem by se mohl stát obsah příkazů.

Pobyt v Bonnu byl nabit organizováním a zařizováním. Pavel pomáhal Bobovi jako angloněmecký tlumočník při jisté obskurní záležitosti: Němci začali vyhledávat a koncentrovat na jedno místo dívky postižené Downovým syndromem. Tito mongoloidi, jak se jim v Česku nepěkně říkalo, byli nějakým způsobem spjati s Elektrickou smrtí. Holčičky kreslily nesmyslné vzorečky, kterým zatím nikdo nerozuměl. Každá holčička byla jiná - a přesto kreslily všechny úděsně stejné sloupce nepochopitelných vzorců. Hodně jich přišlo o život hned po Blackoutu, kdy se i civilizovaný německý národ zbavoval svých méněcenných příslušníků. Teď už je všichni chránili. Za jejich ohlášení byly vypláceny vysoké odměny v lécích a potravinách. Různí podnikavci se snažili nastrčit zdravé děti Vietnamců, ale to se jim nemohlo povést. Američané svým spojencům pomáhali, jejich tajné služby patrně měly informace rozličného charakteru. Pavel pochyboval, že by Bob byl pouze kulturním pracovníkem...

1. května byli připraveni vyrazit dál. Noci s Caroline přesvědčovaly Pavla, aby jel s nimi, chtěl však nejdřív poslat vzkaz domů. Německý kolega Boba Henleina, profesor Hess, slíbil, že soukromý Pavlův dopis do Prahy doveze. Dopis se skutečně do Prahy dostal, ale z levého vltavského břehu na pravý se mu to již nepodařilo. To ovšem Pavel nevěděl. Nastoupil do dalšího vlaku, plného Američanů.

Evakuační plány původně počítaly s trasou do Calais a odtud podmořským tunelem do Anglie. Ukázalo se však, že samotné vyklizení tunelu pomocí pojízdných rumpálů, což bylo dílo nesmírné organizační práce a technické geniality, nestačí k jeho zprovoznění. Problémy se světlem se poměrně rychle řešily pomocí petrolejových lamp. Nefungující signalizaci měla nahradit dráha pro drátěná táhla. Ale parní a motorové lokomotivy, které ve volné krajině táhly vláčky v pohodě, kvůli zplodinám ze spalování uhlí a nafty do dlouhého neodvětrávaného tunelu nemohly. Zatím jezdily na supermoderní podmořské trati pouze starobylé šlapací drezíny, které vozily většinou jenom techniky z obou stran Kanálu k nezbytným konzultacím. Plánovalo se spuštění náhradních dieselových pohonů pro odvětrávání vzduchu a odčerpávání prosakující vody. Zatím měla velmi důležité náklady převážet provizorní koňka.

Ani technické problémy lamanšského tunelu nebyly nakonec rozhodující. Ještě vždy mohli použít dieselových trajektů. Avšak začátkem května vypukl vlámsko-valonský konflikt, při kterém byl vypálen i Brusel, včetně nenáviděných euroúřadů. Aby zabránily masovému přílivu uprchlíků, rozhodly anglické úřady o zatopení tunelu.

Američané nakonec volili bezpečnější trasu přes Holandsko. Ráno 12. května nasedli v Rotterdamu na letitý parníček, který je převezl do Ipswiche. Tady je proklepli imigrační úředníci a Pavel byl poprvé vděčný za své americké vízum. V neděli 17. května přijeli dalším vlakem do Londýna. Také na britských ostrovech fungovala civilizace, zvlášť v království a zvlášť v republice Skotsko.

Na americkém velvyslanectví se téměř srazili s ministryní zahraničí. Cvičná plachetnice Coast Guard "Eagle" s Madeleine Albrightovou na palubě vyplula od amerických břehů 27. dubna, deset dní po Blackoutu. Do Liverpoolu to tomuto ocelovému trojstěžňovému barku trvalo devatenáct dnů. Den cestovala delegace ze západního pobřeží rychlovlakem do metropole. Na ambasádu přijela chvíli před kolegy z kontinentu.

Eagle směřovala z Liverpoolu dále do Středomoří. Odtud se vracela kolem západního pobřeží Afriky na jih kontinentu a pokračovala přes Singapur do HongKongu, Japonska a Austrálie. Cestu kolem světa měla skončit v kalifornském Oaklandu. Američané se z Evropy vraceli s pomocí anglických spojenců.

2.

Pro pobřežní plavbu se zhusta užívalo bárek s naftovými motory a prastarých parníčků. Ale nafta se stávala pomalu vzácností. Studené starty pomocí mechanického roztáčení zvyšovaly poruchovost dieselmotorů, které ochromené dílny dávaly jen nesnadno do pořádku.

Zdálo se tedy, že opět přijde rozkvět parolodí. Ukázalo se však, že novodobé parníky používají nespočet elektrických zařízení, od automatického přikládání uhlí až po servomotory pro ovládání kormidla. Velké moderní lodě bez fungujících gyroskopů byly neovladatelné. Starší a menší parníky zase nebyly v takovém technickém stavu, aby se s nimi dal bezpečně přeplout oceán.

Ostatně trvalo nějakou chvíli, než se začala obnovovat těžba uhlí, hlavně v povrchových dolech. Doly hlubinné byly téměř nepřístupné. Největším problémem nebyla doprava těžními klecemi, tady mohl po letech opět nastoupit parní pohon. Blackout však znamenal konec odčerpávání vody a odvětrávání důlních plynů. První inspekční návštěva jednoho zvolna zaplavovaného anglického dolu skončila výbuchem nahromaděného metanu. Acetylénové lampy nemohly být nikdy tak bezpečné jako bývalá elektrická světla.

Do podzemí se pak už nikdo nehrnul. Ostatně horníci měli dost práce na povrchu. Zde se mohla uplatnit spousta dalších lidí, kteří si v dřívějším životě nemysleli, že by kdy horníky být chtěli. Skončil čas dinosaurských velkorypadel, ke slovu přišly nejdříve lopaty a krumpáče. Dynamit a další výbušniny pro důlní práce zabavilo ministerstvo obrany. Až po nějaké době dokázali technici pomocí parních kompresorů obstarat dostatek tlakového vzduchu pro muzeální sbíječky. Zásoby uhlí na skládkách se staly strategickou surovinou, pomocí které měl anglický národ přežít první zimu Elektrické smrti.

Nastal čas plachet.

3.

Čajový plnoplachetník Cutty Sark v greenwichském suchém doku, nedávno ještě zábavná turistická atrakce, se připravoval ke spuštění na vodu. Práce na jeho comebacku začaly hned druhý den po Blackoutu. Svůj původní význam získala opět zprovozněná místní hvězdárna. Greenwichský pasážník určoval přesný pravý čas sluneční, pomocí časové rovnice byl stanoven střední sluneční čas a ten byl nastavován na lodní chronometry. Staré navigační umění opět začalo vzkvétat.

V pátek 22. května se Pavel spolu s americkou delegací účastnil slavnostní korunovace krále Charlese III. Tak se princ z Walesu ve svých padesáti letech konečně dočkal! Angličani mu byli za jeho věcnost a preciznost nyní vděčni.

Tentokrát nebyly přítomny televizní kamery, ke slovu se dostaly amatérské osmičky, které náruživí sběratelé láskyplně uchovávali. Filmového materiálu bylo však málo a byl starý. Už se dlouho nevyráběl. Zpracování negativu se celkem povedlo, ale převedení na pozitiv bylo bez elektrického osvětlení problémem. Nakonec pomohla zrcadla, usměrňující paprsky Slunce. Natočený materiál měl spíše dokumentární hodnotu, technicky moc kvalitní nebyl. Nějakou dobu trvalo, než si fotografové a filmaři osvojili sto let staré a dávno zapomenuté grify. V době Elektrické smrti šlo o luxus, který ale přesto existoval.

Vynořily se primitivní promítací sály, kde se uváděly staré grotesky. Němé filmy občas doprovázel pianista svými improvizacemi. Nějak ani nebyl zájem o superfilmy z posledních let, a tak nikdo nemusel řešit technické problémy, které by bylo nutno odstranit, aby se daly promítat i v éře Elektrické smrti. Lidem nevadilo, že by neslyšeli ten dokonalý dolby stereo zvuk, hudba se dala oželet a dialogy bývaly tak primitivní, že by nebylo příliš těžké vyrobit paralelní promítání titulků pomocí diapozitivů. Tyto filmy však ukazovaly svět světla a blahobytu, který byl nyní divákům odepřen. Psychologové usoudili, že by spíše než k lítosti vedl k nenávisti. A tak promítaly nově objevené laterny magiky chtivým divákům diapozitivy s nejnovějšími zprávami. Po nějaké době vznikaly i celé diafilmy. Časem se vypracovali jedinci s býčími hlasy, kteří k nim četli i komentář. Každý měsíc přišel do kin nově natočený společenský občasník, kde hlavní roli hrála vždy královská rodina. Záběry z korunovace vydržely promítačům velmi dlouho.

4.

Pavel i nadále pracoval jako pobočník a sekretář pana Henleina. Měl povoleno nosit pradědečkovu šavli, Angličani skutečně ctili nejen svoje tradice. Neměli teď na sebe s Caroline skoro vůbec žádný čas, doufali, že si to na lodi později vynahradí.

Zatím jezdili Pavel s Bobem po Anglii, organizovali přesun amerických námořníků do Londýna. Těch, kteří měli kdysi tak vysmívaný výcvik na školních plachetnicích. Věděli, kam se obrátit, a tak kompletovali posádku poměrně brzy, během pouhého týdne. S přesvědčováním neměl pan Henlein potíže, spíš s prověřováním schopností. Většina mariňáků se chtěla vrátit do Států ke svým rodinám.

Pavel chodil často do doku, aby svému šéfovi mohl referovat o postupu prací na Cutty Sarku. Jednou ho zaujal opálený statný padesátník s kapitánskou čapkou na hlavě. V přístavu se potloukalo vždy dost zvědavců, kteří sledovali dění na klipru. Tenhleten se od nich něčím odlišoval. Pavel si nemohl uvědomit čím. Vráskami v koutcích očí? Držením těla? Vypadal jako skutečný námořník, ale bylo v tom ještě něco jiného.

"Panečku, to je krása," vydechl, když ho Pavel míjel. Česky. Pavel si teprve teď uvědomil nápis na čepici, který zlatými vyšívanými písmeny hlásal, že její majitel slouží na lodi jménem "Pán světa". Nápis byl také v češtině. Zvědavec byl evidentně krajan.

Pavel se postavil vedle něj a s pohledem na figuru vznosné dámy pod klounem Cutty Sarku pronesl zvolna ve své mateřštině: "Ano, je opravdu pěkná."

Krajan se k němu pootočil tváří a zvědavě se na něj podíval. Vysoký obrýlený mladík s dlouhými vlasy a rašícím plnovousem, kterému se u pasu klimbala starobylá šavle, se mu zamlouval. Zasmál se: "Čech všude bratry má. Kde ses tady vzal, bráško?"

"Pavel Rezek, jméno mé. Přijel jsem s Američany z kontinentu. A kde se tady berete vy?"

"Jan Novák, těší mne, pro kamarády Mlok. Byli jsme na moři s naším yawlem, když přišel Blackout, u Bermudskýho trojúhelníku, se študáky z Brna. Mermomocí chtěli do Evropy. Tak jsem je dovezl až sem, k Hamburku se pustili už sami. Chtějí to zkusit vzhůru po Labi," nesouhlasně vrtěl hlavou Mlok.

"A proč jste nejel s nimi?" divil se Pavel.

"No, nejdřív jsem chtěl. Žádný kapitán neopouští rád svou loď. Jenže co doma, nikoho v Čechách nemám. A kdoví, jak to tam teď vypadá, říká se všelicos. Možná bych se už nikdy nedostal na moře."

"Vy jste kapitán? Tak proč jste nevylodil jen posádku a nechal je odjet se svou lodí? Pán světa? Pěkný název!"

"A co jsem měl dělat?" pokrčil rameny Mlok. "Byl jsem kapitán, ale najatý kapitán. Plachetnice patří škole, ne mně. A co jsem sám zmohl proti osmi? Normálně mne přehlasovali. Říkal jsem jim, že se Pán světa nehodí k manévrování na řece. Říkal jsem jim, že bude nejspíš problém se zdymadly. Přesvědčili mého zástupce, taky se chtěl vrátit k mámě. Ferda je mladej, ale šikovnej. No, snad je dovedl v pořádku aspoň do Němec. Přinejhorším to dojdou pěšky. Ale já jsem bez lodi."

"Říkal jste kapitán námořní jachty? To určitě budete mít i navigační zkoušky?" zajímal se Pavel.

"To si piš, kluku. Dřív jsem jezdil s loďmi čé es námořní plavby, znám spoustu přístavů po celém světě. Mám kufr diplomů, umím číst mapy, vím, jak držet sextant, určovat polohu podle Slunce, hvězd a lodního chronometru, kormidelní zkoušky mám taky, ale k čemu mi to teď je?" povzdychl si Mlok.

"Možná bych vás mohl najmout tady na tu loď, co se vám tak líbí," kývl Pavel na Cutty Sark. "Mladých lidí pro práci s plachtami máme už dost, ale navigátora a kormidelníka bychom ještě potřebovali. Máte ty papíry s sebou?"

"Mladých lidí, ksakru, co si myslíš..." Mlok se zarazil, teprve teď mu došla Pavlova nabídka.

"É, pane? Najímáte lidi? Jo, papíry mám v kapse, to bych moc rád. Chm, no dobře, ale starý zas tak nejsem, na stožár taky ještě dokážu vylézt."

"Nic jsem tím nemyslel, jen že potřebujeme kvalifikované lidi. Máte tedy zájem?"

"No to si tedy piš... Ano, pane."

"Tak jdeme."

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 17. dubna 2010.

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.

Jan Kovanic

Předchozí 13# | Následuje 15#